Časopis Myslivost

Kam kráčí soudobá lovecká kulovnice?

Myslivost 3/2011, str. 68  Ing. Martin Helebrant
Motto: Lovci už dnes nežijí uprostřed revíru, ale uprostřed světa lidí. Letošní zima přinesla nebývalé množství sněhu (aspoň v naší honitbě). Během cest do krmelců, zejména v předvánočním adventním čase a kolem Nového roku, jsem měl spoustu času nad úvahami o tom, jak se příroda i myslivost změnila během posledních asi 40 let, kdy se jí nějakou formou účastním.
 
Kupodivu změn není tak málo, jak by si člověk mohl na první pohled pomyslet. Moje první vzpomínky na myslivost jsou někdy z let 1967 - 1970, kdy mě můj táta, dnes již lovící v nebeském revíru, bral s sebou do lesa a učil prvním základům všeho, co by měl správný myslivec znát a umět. Někdy od roku 1975 jsem jezdil o honech na voze, pomáhal věšet ulovenou zvěř.
V roce 1977, když mi bylo 15 let, jsem si uřízl „V Berku“ pořádnou lískovou hůl (mimochodem, mám dojem, že ten lískový keř tam ještě pořád roste) a začal se honů účastnit jako honec. Dodnes pamatuji na heslo zastávané tehdejšími „starými“ myslivci, že hierarchie na honu je: střelec, pes a honec. V praxi to vypadalo (s kusem nadsázky a pousmání) tak, že kam se nechce střelci, tam pošle psa. Kam se nechce psům, tam musí „šumovat“ honci.
Pamatuji ještě v našem sdružení velké výřady drobné zvěře, kdy jsem v polovině tažené leče měl hůl položenou přes ramena, na každém konci viselo 4 nebo 5 kusů zvěře a s tímhle nákladem jsem se vlekl strání vzhůru k vozu. Černá byla velká vzácnost, pamětníci vzpomínali na prvního divočáka uloveného u nás v honitbě, prase prý bylo vystavené přes půl dne v místní škole, aby si všichni mohli prohlédnout to nové, zvláštní zvíře. Zažil jsem ještě zimní odchyty zajíců, budování bažantnice a naši snahu o jejich intenzivní chov.
 
Mění se myslivost
Dnes drobná zvěř z naší honitby jako lovitelná zvěř prakticky vymizela. Těch pár bažantů a zajíců je spíš milým zpestřením čekané než něčím, co bych vnímal jako loveckou příležitost. Jádro lovu dnes tvoří spárkatá zvěř, mezi ní dominantní roli má srnčí a černá. V posledních letech se objevují i jeleni evropští a sika, případně daňčí zvěř. Neříkám, že to takhle vypadá všude, moje zkušenost je ve zdrcující většině omezená na naši honitbu v západním cípu okresu Plzeň - sever, tedy kdesi mezi Kralovicemi, Berounkou a Javornicí. Ale když se bavím s kamarády myslivci z jiných sdružení, jejich zkušenost je hodně podobná.
Obrovský krok kupředu doznal způsob chovu a lovu. Můj táta ještě vyprávěl o dobách svých začátků, kdy srnec byl prostě srnec, pokud měl parohy, pak se mohl lovit a lovil. Myslím, že dnešní přístup k chovu a výběru průběrných kusů je mnohem zodpovědnější a lepší, i když klade na myslivce větší nároky. Dnešní myslivost je podle mě klasickou ukázkou trvale udržitelného rozvoje, pokud je honitba alespoň trošku slušně řízena a užívána. Nemluvím teď o nešvaru, který se občas také objevuje, kdy si skupina „masařů“ pronajme honitbu a během několik málo sezón ji vybije a zničí. Bohužel i takové věci nová doba přinesla a já jen doufám, že se opravdu jedná o výstřelek, nikoliv o předznamenání věcí příštích.
Pokud shrnu moje dojmy, pak podle mého názoru se myslivost začíná specializovat. Jsou honitby (ale mám dojem, že je jich málo), kde dominantní je lov drobné zvěře. Mnohem víc je honiteb, kde těžiště lovu tvoří spárkatá. Po roce 1989 nastoupil nový fenomén poplatkových lovů a cíleně zřizovaných obor či bažantnic. Univerzálních honiteb ubylo. Osobně jsem hodně doufal, že po roce 1989 dojde k návratu drobné zvěře do naší honitby, že „širé rodné lány“ se zmenší a poskytnou lepší prostředí pro zvěř, ale moje naděje na návrat drobné zvěře do naší honitby se zatím ukazují jako plané. Na druhou stranu se zdá (a statistiky to potvrzují), že spárkaté zvěře je dnes víc než kdy předtím, nejenom v českých a moravských honitbách, ale v Evropě vůbec. Kamarád žijící a lovící v USA potvrzuje podobnou zkušenost (alespoň v oblasti Virginie kde loví).
 
Měníme se i my myslivci
Současně pozoruji, že se měníme i my myslivci. Lidé dnes žijí mnohem rychleji než před 40 lety. Ženeme se vpřed, v práci i při zábavě. Nemáme již čas, a možná někdy ani chuť, si zážitky vysedět a vypracovat. Možná, že jsme si jen vědomi, že některé věci prostě umíme lépe, a tak si jimi vyděláváme na věci, které nám dělají radost, ale kde nejsme profesionálové. Jsme ochotni do svých koníčků investovat nemalé peníze, ale na druhu stranu chceme za svoje peníze zážitek dostat, ne jenom mít k zážitku příležitost. A tím jsme u poplatkových lovů, kde je vysoká pravděpodobnost úspěchu. Navíc v případě poplatkového lovu s průvodcem je z lovce sejmuto břemeno rozhodování mezi chovným a průběrným kusem. A není to jen tak hypotetická úleva. Přitom to nemusí nic změnit na síle loveckého zážitku.
Nechtějte po mně, abych soudil, zda poplatkový lovec je lepší myslivec než lovec působící dlouhodobě v rámci jednoho sdružení, v jedné honitbě. Tahle otázka podle mě nemá spravedlivou odpověď, porovnáváme dva různé fenomény, hrušky s jablky. Oba mají právo na existenci.
S rostoucími stavy spárkaté a zejména černé zvěře roste i šance na více opakovaných ran z jednoho stanoviště, zejména v silně zazvěřených honitbách a oborách, při poplatkových lovech. Potřeba vyšší palebné kapacity (omlouvám se za tenhle vojenský výraz, ale vhodnější mě nenapadá) se objevuje i v souvislosti s potřebou účinně regulovat lokálně neúnosně zvýšené stavy zvěře, která pak působí značné škody na hospodářských plodinách.
Většina myslivců již dnes nežije uprostřed své honitby, ale za svým koníčkem dojíždí. Jsem Pražák a ještě pamatuji, že v dobách mého mládí nebylo až tak mimořádným jevem potkat v tramvaji jedoucí směrem k Divoké Šárce myslivce s kozlicí či dvojkou (byť „zlomenou“) na rameni. Zkuste dnes takhle cestovat jakýmkoliv prostředkem hromadné dopravy. Není to tak dlouho, co na internetu proběhla diskuse na téma myslivců, myslím z Ústí nad Labem, kteří cestují se zbraní přes rameno hromadnou dopravou. Prostě vadí, šťouchají, překáží, ... prohráli na celé čáře. Zbraň má být v pouzdře. Tam již kupodivu rozměry nevadí. Klasická kulovnice má u celé řady menších automobilů problém, aby se vešla do kufru. Ponechat ji na zadním sedadle, byť v pouzdře, je například při zastavení u pumpy také věc, která mi tak úplně nejde pod vousy.
Ona bohatě stačí moje zkušenost z nedávné cesty do Maďarska, kdy mě kus od Balatonu zastavila při rutinní silniční kontrole maďarská dopravní policie. Moje ZKK600 v měkkém pouzdře byla schovaná v kufru, pečlivě zahrabaná až na dně kufru. Ale policisté chtěli vidět rezervu, uloženou pod podlahou zavazadlového prostoru. Pouzdro s kulovnicí muselo ven. Maďarský policista se na něj podíval a povídá: „Na ryby, na ryby?“ a usmál se. Odpověděl jsem mu s úsměvem: „Ale kdepak, to je puška.“ Policista se rozesmál: „Srandičky?“ Já: „Ne. To je lovecká kulovnice.“ Policista se přestal smát. Byl zcela korektní, ale už se tak nesmál. Otevřel jsem zipy a ZKK s nasazeným zaměřovacím dalekohledem se usmála na denní světlo. Policista se smát definitivně přestal. Rezerva byla zapomenuta, já musel vyndat mezinárodní zbrojní průkaz, bylo zkontrolováno číslo zbraně, znovu moje doklady, byl jsem dotázán kam jedu, atd. Hodně mi pomohlo, že závěr kulovnice jsem měl uložený mimo pouzdro se zbraní, stejně jako náboje. Možná mi zkomplikovalo situaci, že jsem byl oblečen v cestovním: staré pohodlné džíny a obnošený svetr. Určitě to nebyla myslivecká uniforma. Jazyková bariéra taky nepřispěla, ale jak já tak oba policisté jsme byli ve věku dost přes 40 let a domluvu zachránily zbytky školní ruštiny a ruce. Nakonec to celé skončilo klidně a korektně, ale určitě to nebylo nic příjemného.
Na člověka se zbraní, nota bene s kulovnicí s nasazeným zaměřovacím dalekohledem, dnešní nemyslivecká a nestřelecká populace šmahem nahlíží s nedůvěrou, ne-li rovnou jako na teroristu. Přeprava palné zbraně, byť legálně držené a řádně zabezpečené, dnes prostě není tak úplně jednoduchá. A to není nic proti tomu, když chcete nechat v cizím městě auto na okraji na parkovišti a k hotelu dojít pár set metrů pěšky nebo dojet hromadnou dopravou. Kupodivu deklarovaná letecká přeprava lovecké zbraně není až tak strašný problém, ale musíte mít uzamčené pevné pouzdro.
 
Mění se i podoba moderních kulovnic
Všechny tyto změny se nutně promítají i do měnící se podoby soudobých kulových zbraní. Tohoto trendu jsem si všiml již dřív, ale v posledních letech je již jasně zřetelný. Tradiční lovecká kulovnice po mnoho desítek let měla (zejména v Evropě) podobu nějaké varianty na mauserovskou „repetýrku“ s válcovým odsuvným závěrem, častěji s nábojovou schránkou než se zásobníkem, často celopažbená.
Pro „fajnšmekry“ nebo pro ty z nás, kteří už na tom se silami nejsou tak dobře, tady byly jednušky, většinou s lůžkovým závěrem a sklopnou hlavní.
Tradiční lovecké kulovnice asi stále ještě jsou nejrozšířenějším typem zbraně v našich honitbách. Krátce po druhé světové válce, snad i jako důsledek technického pokroku v oblasti konstrukce palných zbraní, se objevily ve světě první lovecké samonabíjecí kulovnice. Zbraní, která podle mého názoru definitivně prolomila nedůvěru k tomuto druhu zbraní, byla Browning BAR, vyráběná s různými modifikacemi od roku 1967 dodnes. BAR byl první, ale postupem času našel následovníky a dnes většina velkých výrobců loveckých zbraní nabízí nějakou samonabíjecí kulovnici. Jako příklad lze uvést Benelli Argo, Blaser 303, Merkel / Haenel SR1. Současně ale rostl legislativní tlak, omezující v některých zemích držení samonabíjecích zbraní.
Někdy kolem roku 1980 se začaly znovu na trhu objevovat nové kulovnice s přímotažnými závěry, ale skutečný průlom nastal až v roce 1993, kdy firma Blaser představila svoji kulovnici R93. Tahle kulovnice kromě velmi rychlého ovládání přímoběžného závěru nabízela dalších několik novinek.
Tou první je snadno sejmutelná hlaveň, s možností snadné výměny hlavně nebo přerážování celé zbraně. Ačkoliv vůči Blaseru R93 panovala zpočátku značná nedůvěra, daná mimo jiné revoluční konstrukcí kleštinou uzamykaného závěru, kulovnice si za 17 let své existence vydobyla vůdčí postavení na trhu a firma Blaser ji dále rozvinula v nové zbrani R8 (viz Myslivost 1/2011).
I firma Browning má svoji „rychlopalnou“ opakovací kulovnici, dokonce hned dvě. Ta první, Browning BLR je kulovnice se závěrem ovládaným spodní pákou. Tahle koncepce se v Evropě moc neujala, je to spíš americká tradice, ale je zajímavé, že před asi třemi lety se začala BLR nabízet i v provedení Take Down, tj. s odnímatelnou hlavní. Druhá přímotažná kulovnice Browning Acera sice nikdy nebyla vyslovený šlágr, ale na trhu byla po slušnou dobu a zejména ve Francii a okolí prý byla poměrně úspěšná.
Do „rychlopalných“ opakovaček se pustili i výrobci luxusních zbraní. Před rokem představila firma Krieghoff svoji opakovací kulovnici Semprio, zajímavou tím, že závěr je ovládán pohybem předpažbí. Závěr je ale „otočen čelem vzad“. Závěr totiž zůstává stát na místě a pohyb předpažbí ovládá posun celé hlavně. Výhodou uspořádání je, že vybíjení zbraně probíhá tahem předpažbí směrem vpřed, nabíjení směrem vzad, což je ergonomicky přirozenější a výhodnější, zejména při rychle opakovaných výstřelech, třeba na naháňkách. I tato zbraň umožňuje sejmutí hlavně pro přepravu a skladování zbraně.
V nedávné době představila svoji novou kulovnici s přímotažným závěrem také firma Merkel. Jejich RX Helix (podrobněji článek v minulém čísle) je zajímavá použitím převodu mezi pohybem napínací rukojeti a závěru – rukojeť se pohybuje po kratší dráze než závěr, opět je to zbraň umožňující snadné sejmutí hlavně a jednoduché přerážování. Navíc sdílí některé podstatné díly závěru se samonabíjecí kulovnicí SR. Ostatně, i Merkelova opakovací kulovnice KR1 s klasickým ovládáním závěru (nahoru – vzad – vpřed – dolů) již umožňovala sejmutí hlavně, a to dokonce i v celopažbeném provedení.
Snímatelnou hlaveň nabízí i Mannlicher, Mauser – výčet by byl dlouhý.
 
Souběžně s výše popsaným je vidět rostoucí důraz na pasivní i aktivní bezpečnost zbraně. Závěry kulovnic neumožňují odpálení náboje v komoře, pokud není závěr spolehlivě uzamčen. Vidíme nastupující trend možnosti bezpečně vypustit, a nebo naopak napnout, bicí ústrojí zbraně bez nutnosti manipulace se zbraní. Průkopníkem opět byla již zmíněná firma Blaser a její R93, který toto řešení bezpečnosti úspěšně použil i u samonabíjecí kulovnice Blaser 303. Opouští se napínáčky, zbraně se konstruují se spouští, která má jen jeden odpor, ale roste náročnost na hladký chod spouště a možnost její seřízení podle individuální potřeby majitele.
 
Výše zmíněný požadavek na „rychlopalnost“ zbraně, na její velkou palebnou kapacitu, je ovšem protichůdný s legislativními trendy, které se snaží kapacitu loveckých zbraní naopak omezit, například omezením počtu nábojů v zásobníku nebo nábojové schránce. Výsledkem je, že v moderních kulovnicích se čím dál více prosazují zásobníky, které lze rychle vyměnit, a tak i při omezené kapacitě zásobovacího mechanismu zajistit potřebnou (nebo alespoň žádanou) palebnou kapacitu zbraně. Mimochodem, legislativní snahy na omezení kapacity zásobovacího mechanismu zbraně jsou podle mého názoru opět důkazem již zmíněného faktu, že společnost a stát (zejména ten evropský) dnes pohlíží na občana držícího palnou zbraň s krajním podezřením, bez ohledu na to, zda je držení legitimní a občan bezúhonný.
 
Z hlediska pažbení zbraně se v Evropě jen pomalu prosazují plastové nebo laminované pažby, bez ohledu na výhody, které tyto materiály uživateli nabízí. Pokud někde uspěly, pak jsou to především drsné severské kraje, kde zejména plastová, vůči vlivům počasí imunní pažba představuje skutečně citelný přínos. Obecným králem v Evropě je a asi ještě dlouho bude klasický ořech. S rostoucím požadavkem na palebnou kapacitu zbraně ale vnímám rostoucí příklon k přímým pažbám, které pomáhají dobře zvládat zpětný ráz zbraně a zmenšují úhel zdvihu zbraně po výstřelu. Výsledkem je rychlejší návrat zbraně do záměrné a možnost opakování výstřelu.
 
Od druhé světové války se také dramaticky změnily výrobní metody loveckých zbraní. Zdrcující většina kulovnic je dnes vyráběna na číslicově řízených strojích, které i v podmínkách masové výroby a s minimem podílu ruční práce kvalifikovaného puškaře zaručují úzké výrobní tolerance. Výsledkem je zaměnitelnost součástek a hlavně přesnost soudobých zbraní. Soudobá kulovnice je schopná dosahovat bez dalšího ladění (maximálně s trochou hledání munice a střely, která bude zbrani vysloveně „chutnat“) rozptyl kolem 1 úhlové minuty, tj. asi 3 cm na 100 metrů. Ve spojení s moderní municí se tak prodloužil účinný dostřel zbraně až někam k 300 metrům, možná i dále. Pozor, hovořím o účinném dostřelu zbraně, nikoliv zbraně. Zdaleka ne všichni lovci totiž jsou schopni potenciál zbraně využít. Nesoudné přeceňování vlastní střelecké zdatnosti pak vede k mrzačení zvěře a střelbě na vzdálenosti, které nemohu nazvat jinak než nejisté. A to zde nemluvím o problému spolehlivého přečtení lovené zvěře. Přesto, od moderní kulovnice se očekává, že bude svojí přesností standardně dosahovat oné úhlové minuty.
Z hlediska účinného dostřelu lovecké kulovnice je zcela nepominutelná také otázka mířidel. Tady již delší dobu nastává odklon od otevřených mířidel, a pokud jsou na zbrani instalována, pak mají zvýraznění alespoň mušky světlovodnými vlákny, pokud ne celého záměrného obrazce. Klasická mířidla si drží svoji oblibu u specializovaných naháňkových zbraní, ale i zde jsou postupně vytlačována specializovanými zaměřovacími dalekohledy s menším zvětšením (1 - 3 až 4x) a velkým zorným polem nebo kolimátory, umožňujícími střelbu na rychle se pohybující zvěř. Trend jde jednoznačně k optickým zaměřovacím pomůckám, zaměřovacím dalekohledům. Ty za posledních 30 let udělaly obrovský skok vpřed jak z hlediska spolehlivosti, tak z hlediska optických vlastností. Přitom se zdá, že i u loveckých kulovnic pomalu dochází k opouštění individuálních systémů montážních lišt ve prospěch v jiných oblastech střelectví již prověřeného a standardizovaného systému rybinových drážek s příčnými záchyty reakcí, normalizovaných jako MilStd 1913, tzv. Picatinny lišta. Ta také poskytuje spolehlivou možnost opakovaně nasazovat a snímat zaměřovač bez změny jeho nastřelení. Další výhodou je nepřeberné množství nejrůznějších montáží. Poslední důkaz tohoto trendu poskytla již zmíněná kulovnice Merkel RX Helix.
 
Vývoj kulovnic jde souběžně s vývojem na poli nábojů. To je ale námět na samostatný článek, a proto jen stručně shrnu svůj názor: Lovecké náboje se posouvají směrem k vyšším výkonům, pokud možno v kompaktním provedení. Jsou to náboje označované většinou jako Short nebo Compact Magnum. Příčin je opět povícero. Je tu zcela jistě snaha nabídnout zákazníkovi něco nového, zvláštního a lepšího. Z tohoto pohledu je celá řada nových ráží hlavně marketingovým trikem a je otázka, jak dalece uspějí. Pokud se ale výrobce nové ráže spojí s renomovaným výrobcem kulovnic, má nová ráže slušnou naději na úspěch. Jako příklad lze uvést náboje Winchester Short Magnum, pro které od počátku nové ráže komorovala svoje pušky firma Browning, součást jednoho a toho samého koncernu.
Další podstatnou příčinou je snaha zvýšit účinný dostřel lovecké zbraně a zachovat přitom dopadovou energii zaručující rychlé usmrcení lovené zvěře. Tento požadavek ale má hlubší příčinu, tu již jednou zazněla – žijeme rychle, náš čas je vzácný, nechceme se smiřovat s faktem, že zvěř vyšla příliš daleko, prostě když už jsem svůj čas investoval, tak chci být úspěšný.
Kapitolou samou o sobě je vývoj na poli střel. Staré polopláště se při dopadu do zvěřiny často roztříštily na nekontrolovatelnou spoustu střepin těžko předem odhadnutelné hmotnosti, tvaru a s problematickým účinkem. Nahrazují je střely s řízenou deformací, skládané z různých materiálů specifických vlastností a nebo naopak monolitické střely. Cílem je zajistit hlubokou průbojnost a vysokou ranivost v širokém rozsahu dopadových rychlostí a tedy opět zajistit rychlé a spolehlivé usmrcení lovené zvěře. Nové střely současně nabízí vynikající přesnost.
 
Co charakterizuje moderní kulovnice?
Dovolte mi tedy nyní shrnout moji odpověď na otázku, kam podle mého názoru kráčí vývoj moderní lovecké kulovnice, kterou jsem hledal v předchozím textu. Nastupující generace kulovnic se bude vyznačovat následujícími vlastnostmi:
1. Půjde o vysoce modulární konstrukci. To neznamená, že bude k dispozici jen mnoho variant, ale že tyto varianty si bude ze standardních uzlů zbraně skládat uživatel sám, bez potřeby podpory odborného puškaře. Půjde tedy o jakési zbraňové „lego“, o stavebnici, ze které si každý postaví zbraň dle vlastních představ a potřeb. V ideálním případě bude možné tyto úpravy provádět s minimem nářadí, přímo na místě lovu, i když nepředpokládám úpravy zbraně přímo v průběhu lovu samotného. Jisté předznamenání tohoto ideálu vidím v kozlicích s výměnnými hlavněmi - jen si vzpomeňte na nabídku dnes již dávno nevyráběných ZHček. Dodnes si nemohu vybavit jinou zbraň, která by nabízela takový sortiment hlavní jako ZH v době svého plného rozmachu.
2. Zbraň je možné rozbírat na snadno přepravovatelné celky, které v přepravním obalu nepůsobí na první pohled dojmem zbraně a obal (kufřík) má vnější rozměry menší než 70 x 50 x 20 cm. Základem zřejmě vždy bude možnost snadného a pohodlného oddělení hlavně od těla zbraně. Tato vlastnost velmi úzce navazuje na zmíněnou modularitu, ke zbrani bude možné mít více hlavní a většinou bude možné i snadné přerážování. Důležitým požadavkem je opakovatelně přesné ustavení hlavně ve zbrani, aby nebylo po každém sejmutí a nasazení hlavně zbraň znovu nastřelovat. Soudobé výrobní metody toto již ekonomicky umožňují. K tomu se pojí otázka, zda je lepší montovat zaměřovače na tělo nebo přímo na hlaveň. Obojí má svoje pro a proti, osobně bych se klonil spíše k montáži na hlaveň, protože pak je možné ponechávat zaměřovač dlouhodobě na hlavni a i při výměně hlavně za jinou je alespoň teoreticky vyšší pravděpodobnost, že nedojde ke změně nastřelení.
3. Zbraň bude mít značnou palebnou kapacitu. Tento požadavek směřuje buď k samonabíjecím zbraním, nebo ke zbraním s přímotažným závěrem. Současně vede k osazení zbraně zásobníkem, který na rozdíl od nábojové schránky, pevně spojené s tělem zbraně, umožňuje i v podmínkách naháňky nebo podobného dynamického lovu rychlé doplňování zbraně náboji.
4. Vysoký důraz bude kladen na bezpečnost zbraně. Zde nemám na mysli jen použití manuálních pojistek, ale hlavně vrozenou konstrukční bezpečnost zbraní, kdy konstrukční řešení předchází nechtěnému výstřelu i v případě, kdy střelec něco opomene nebo dojde k nějaké nehodě. Budu ilustrovat opět na příkladu Merkelu RX Helix, který lze rozebrat i s nábojem v hlavni, ale při rozebrání se od závorníku oddělí úderník, takže na hlavni se závorníkem není nic, co by mohlo iniciovat zápalku náboje zapomenutého v komoře. Dalším pasivním bezpečnostním prvkem je možnost jednoduchého a bezpečného uvolnění napnutého bicího mechanismu. Důležitým aspektem zde podle mě bude, že zbraň deklaruje svůj stav jasně a na první pohled (či pohmat v šeru) nejen střelci, ale i jeho okolí.
5. Zbraň bude mít spoušť s jedním odporem a kvalitním chodem, seřiditelným dle potřeb uživatele. A pochopitelně umožňujícím i přesnou střelbu. Napínáček se obecně opouští. To je obecně i důsledek silného tlaku na bezpečnost zmíněného v předchozím bodu.
6. Zbraň bude schopna dosahovat s dobrým střelivem rozptyl asi 1 úhlová minuta, tj. asi 3 cm na 100 metrů.
Záměrně jsem zde pominul otázku hmotnosti zbraně. Ta má dnes obecně klesající trend. Nejsem si ale jist smysluplností tohoto trendu, zejména ve spojení s rostoucím výkonem střeliva. Lehká zbraň ve spojení s výkonným střelivem vede k silnému zpětnému rázu a ten prudce snižuje praktickou rychlost střelby. Prostě dlouho trvá, než znovu srovnáte zbraň rozhozenou zpětným rázem zpátky do záměrné. A to je pak rychle po palebné kapacitě, protože než se srovnáte, zvěř už uprchla. Paradoxně, pokud půjdete cestou „prostého“ zvyšování výkonu náboje, můžete tím skutečnou palebnou kapacitu zbraně, tj. energii, kterou jste schopni vyslat za jednotku času do cíle násobenou pravděpodobností, že cíl skutečně zasáhnete, docela výrazně snížit. Pořád přemýšlím o tom, zda opravdu potřebuji lehkou zbraň a hlavně k čemu? Dnešní lovec již se většinou po honitbě přesunuje motorovými vozidly a pěšky jde jenom posledních pár set metrů nebo pár kilometrů k posedu nebo na stanoviště. Jistě, v horách má požadavek na nízkou hmotnost svoje opodstatnění, navíc s rostoucími rozměry moderních zaměřovacích dalekohledů roste i jejich hmotnost, ale přesto si myslím, že fyzikální zákony nelze úplně obejít. Jsem pevně přesvědčen, že každá ráže má svoji „přirozeně přiměřenou“ hmotnost zbraně a pokud se od ní výrazně odchýlíte, tak za to musíte někde zaplatit.
 
Nemyslím, že s nástupem nové generace loveckých kulovnic jsou tradiční kulovnice s válcovým odsuvným závěrem mrtvé. Pořád ještě je to velice zajímavá volba, ostatně celé generace myslivců s tradiční kulovnicí žily a lovily úspěšně. Na druhou stranu, tradiční kulovnice má za sebou více než 100 let existence a bylo by podivné, kdyby se ve svém vývoji zastavila. Jak jsem uvedl v úvodu tohoto článku, za poslední roky se toho změnilo hodně. A ve světle těchto změn soudím, že „smetana“ trhu s loveckými zbraněmi, segment „lepších zbraní“ s vyšší ziskovostí se přesouvá jinam. Soudobí myslivci čím dál více budou chtít „univerzalitu“ zbraně a uživatelský komfort, kterou mu již tradiční kulovnice nemůže v plné míře poskytnout. Je tedy nabíledni, že k posunu dojít muselo a že my jsme jeho svědky.
Ing. Martin HELEBRANT

Dotazník můžete vyplnit do 31.3.2011 zde:
http://www.myslivost.cz/zbrane.aspx
 
Zpracování dat...