Mezi katastry obcí Klobouky u Brna a Morkůvky (okres Břeclav) byl 26. 12. 2010 nalezen uhynulý samec šakala obecného (Canis aureus). Jedná se o druhý dokladovaný nález této šelmy v České republice. Koubek et al. (2008) popsali první nález v časopise Svět myslivosti. Vzhledem ke skutečnosti, že se dají očekávat častější setkání českých myslivců se šakalem, chtěli bychom čtenáře časopisu Myslivost blíže seznámit s tímto druhem a především poukázat na ty znaky, které umožní jeho určení při pozorování v přírodě, ale také při determinaci nalezených uhynulých kusů.
Šakal obecný (Canis aureus)patří společně s liškou a vlkem mezi psovité šelmy, obývající evropský kontinent a je jediným druhem šakalů s areálem výskytu mimo africký kontinent. V Africe žije kromě šakala obecného ještě šakal pruhovaný (Canis adustus) a šakal čabrakový (Canis mesomelas). Rozšíření šakala obecného zahrnuje kromě severní a východní Afriky také země Blízkého východu, Indii, Barmu a Balkánský poloostrov. Podle oblastí, ve kterých se vyskytuje, lze rozlišovat 12 poddruhů šakala obecného.
POPIS DRUHU
Šakal připomíná malého vlka, má tělo dlouhé 70 – 85 cm s relativně krátkou oháňkou, jejíž délka nepřesahuje 30 cm. V kohoutku měří 35 – 50 cm a tělesná hmotnost se u afrických šakalů obecných pohybuje mezi 10 – 12 kg, pro evropské jedince uvádí Koubek et al. (2008) 10 až 15 kg. Zbarvení je poměrně variabilní, převládá žlutá barva srsti s odstíny zlaté (odtud aureus) až hnědé barvy. Typické je tmavé zbarvení hřbetu, které začíná na krku, nejširší je v hrudní a bederní části hřbetu a pokračuje na oháňku, kde je kromě dorsálního pruhu výrazně tmavá celá špička oháňky. Horní části běhů jsou rezavožluté, dolní části běhů, břicho a spodina krku jsou světle šedé.
Šakal obecný je monogamní druh, vytváří pevné rodinné páry. Jsou známy případy, kdy se společně s rodiči a mláďaty zdržuje 1 až 2 dospělí šakali, označovaní jako pomocníci (helpers), kteří se v daném roce nerozmnožují a pomáhají rodičovskému páru s péčí o mláďata. Délka gravidity je 58 - 63 dní, mláďata fena vrhá v noře; v evropských populacích většinou v dubnu až květnu. Rodí se slepá v počtu 2 – 4 (max. 9) kusů o hmotnosti 200 – 250 g a vidět začínají mezi 10. – 11. dnem věku. Krmí oba rodiče, první tři měsíce rodiče přinášejí a vyvrhují částečně zpracovanou potravu, přičemž od třetího měsíce již mláďata začínají přijímat pevnou potravu sama. Pohlavně dospívají v 11 měsících. Ve volné přírodě se dožívají 8 – 9 roků, v zajetí až 16 let.
Šakal patří k teritoriálním druhům, lovecké teritorium v zemích původu zahrnuje území o rozloze 2 – 3 km2, které si značí rzí (močí) a trusem. Řadí se mezi všežravce s převahou živočišné složky potravy. Zatímco v afrických podmínkách tvoří rostlinná složka až 46 % potravy (především sladké plody), je tento podíl v evropských podmínkách výrazně nižší a zastoupení živočišné potravy je mnohem vyšší. Živočišná potrava je zastoupena širokým spektrem druhů hmyzu, obojživelníků, ryb, ptáků a jejich vajec, hlodavci, zajícovitými, srnčí zvěří a také mláďaty daňčí a mufloní zvěře. Loví v párech či velmi dokonale organizovaných rodinných smečkách (především v zimním období). Z bulharských honiteb jsou popisovány časté případy stržení mladších kusů daňčí a mufloní zvěře v zimním období, kdy v důsledku vysoké sněhové pokrývky šakalové lovený kus snadno uštvou a následně strhnou. Šakal je aktivní především v nočních hodinách, z maďarských honiteb jsou však dokladovány i denní lovecké aktivity tohoto druhu (Balaskovics, 2010).
VÝSKYT V JIHOVÝCHODNÍ A STŘEDNÍ EVROPĚ
Západní hranice rozšíření šakala obecného v Evropě zasahuje z Turecka do Řecka, Bulharska, Rumunska a zemí bývalé Jugoslávie. Odtud dochází v posledních desetiletích k šíření tohoto druhu severozápadním směrem. Rozšíření šakala obecného v Maďarsku a především početní nárůst populace vedl v roce 1996 k zařazení šakala mezi zvěř a byla stanovena doba jeho lovu. V roce 1997 zde bylo uloveno 11 šakalů a v roce 2008 již 452 jedinců. Ze stejného období pocházejí dále pozorování a úlovky šakalů z Rakouska. Také Slovensko od roku 2009 zařadilo šakala obecného mezi zvěř a stanovilo dobu lovu od 1. 9. do 31. 1.
ROZLIŠOVACÍ ZNAKY MEZI LIŠKOU A ŠAKALEM
Vzhledem šakal připomíná více malého vlka než velkou lišku, postava je vzhledově zřetelně kratší než u lišky a výrazné jsou delší běhy, díky kterým šakal působí vysokým dojmem, připomínajícím opět více vlka či psa než lišku. Hlava šakala při pohledu zepředu jednoznačně připomíná vlka, nikoliv lišku (obr. 1 a 2).
Výrazně odlišné je zbarvení hřbetu, tvořené výrazným tmavým pruhem, který přechází až na oháňku, jejíž špička je také od poloviny výrazně tmavá (obr. 3 a 4). Odlišné je také zbarvení zadní strany ušních boltců, které je u šakalů žlutohnědé, zatímco u většiny lišek téměř černé.
Zásadním rozlišovacím znakem je délka oháňky, která je u šakala výrazně kratší vzhledem k tělu než u lišky. V absolutních číslech délka oháňky u šakala nikdy nepřesahuje 30 cm, zatímco u lišky běžně přesahuje 40 cm.
U šakala jsou zadní končetiny natažené dozadu výrazně delší než oháňka, zatímco u lišky oháňka takto natažené zadní končetiny přesahuje (obr. 3 a 4).
Dalším zásadním rozlišovacím znakem jsou u šakala srostlá bříška dvou středních prstů na obou bězích, zatímco u lišky jsou bříška obou prstů zřetelně oddělena (obr.5 a 6). Tento znak je možné využít i při sledování výskytu podle stopních otisků.
Determinace je možná samozřejmě také podle lebky; Anděra, Horáček (2005) popisují rozdíly mezi lebkou šakala (Canis) a lišky (Vulpes) následovně:
Canis – šířka meziočnicového zúžení je menší než šířka měřená za nadočnicovými výběžky (obvykle nad 28 mm), přední hrbol stoličky M1 (paraconid) je vyšší nebo stejně vysoký jako P4 (obr. 7)
Vulpes – šířka meziočnicového zúžení je větší než šířka měřená za nadočnicovými výběžky (obvykle do 26 mm), přední hrbol stoličky M1 (paraconid) je nižší nebo nanejvýš stejně vysoký jako P4 (obr. 8)
POPIS NALEZENÉHO JEDINCE
Jedná se o dospělého jedince samčího pohlaví o hmotnosti 13,5 kg (obr. 3). Délka celého šakala od špičky čenichu po konec oháňky byla 100 cm, délka oháňky činila 22 cm. V kohoutku měřil tento samec 43 cm. Ve zbarvení se jednalo o zcela typického jedince se žlutohnědým až rezavohnědým zbarvení s výrazným tmavým hřbetním pruhem a černou špičkou krátké oháňky.
Parazitologické vyšetření (VFU Brno - Prof. Chroust) prokázalo ve střevě masivní nález sporocyst Sarcocystis sp. a v plicních bronších bylo identifikováno několik dospělých jedinců plicnivky liščí (Crenosoma vulpis). Svalovina bránice byla vyšetřena pomocí trávicí metody na trichinely s negativním výsledkem (VFU Brno - prof. Koudela)
Provedeny byly dále molekulárně-genetické analýzy pro identifikaci jedince na Ústavu ochrany lesů a myslivosti LDF ve spolupráci s Ústavem morfologie, fyziologie a genetiky zvířat AF Mendelu v Brně. Úspěšně bylo testováno 26 mikrosatelitních sekvencí, přičemž u 10 lokusů (tj. místo na DNA) byl zjištěn polymorfismus a zbývajících 16 bylo monomorfních, tedy s výskytem pouze jedné alely. Bližší informace nyní bohužel nemůžeme čtenářům poskytnout, jelikož jsou výsledky velmi „čerstvé“ a budou podrobněji zpracovávány a následně publikovány.
Šakal je zde …. a jak dál?
Druhý doložený výskyt šakala obecného v České republice a řada pozorování tohoto druhu dávají tušit, že šakal do oblasti svého rozšíření zahrnul i naše území. Zatím se jedná o jednotlivé kusy, které jsou spíše zajímavé pro biology, zoology či veterináře a pro mysliveckou praxi neznamenají žádnou větší změnu. Pokud však kvalitu šíření bude následovat i její kvantita, obdobně jako například v Maďarsku, budeme velmi brzy postaveni před řadu otázek s tímto druhem spojených.
Určitě pozitivní skutečností jsou zjištění balkánských biologů, že se zvyšujícím se počtem šakalů na určitém území dochází v témže území k výraznému úbytku původní lišky obecné. Z hlediska predace z bláta do louže, z hlediska nebezpečných nákaz také žádná změna. Šakal je v mnoha zemích významným vektorem vztekliny (jsou popsány případy smrtelných napadení člověka vzteklými šakaly) a také závažné parazitární infekce (trichinelóza, echinokokóza) patří do běžného výčtu chorob šakalů.
Co se týče potravního spektra, rozšíření zájmu tohoto nového predátora o srnčí zvěř či mladou zvěř daňčí, resp. mufloní určitě bude novým problémem, především v oborních chovech, kam běžně šakal proniká (např. v Bulharsku).
Z hlediska dopadu na zvěř drobnou bude pokles individuálně lovící lišky obecné možná nahrazený kolektivně lovící rodinnou smečkou šakalů (viz zkušenosti maďarských kolegů). K tomu nelze opomenout vliv dalších původních predátorů této zvěře, ale také norků, psíků mývalovitých nebo mývalů, u kterých je možnost jejich lovu z pohledu legislativy komplikovaná. To už bude pro drobnou zvěř opravdu obtížné přežít.
Je tedy důležité, abychom si uvědomili, že žijeme v kulturní krajině a máme povinnost chránit přírodu jako celek. Určitě to neznamená zlikvidování nově pronikajícího druhu na naše území, tedy ochuzení biodiverzity, avšak jeho včasné zařazení do zvěře a stanovení doby lovu je jistě na místě.
Práce byla podpořena výzkumným záměrem LDF Mendelu v Brně č. MSM6215648902.
Použitá literatura je k dispozici u autorů.
MVDr. Pavel FOREJTEK, CSc. – Středoevropský institut ekologie zvěře Brno-Wien-Nitra
Ing. Martin ERNST, PhD. – Ústav ochrany lesů a myslivosti LDF Mendelu v Brně
Ing. Jarmila MATOUŠKOVÁ – Ústav ochrany lesů a myslivosti LDF Mendelu v Brně