Myslivec bez psa je poloviční myslivec. Ovšem ten pes, který z nás dělá celé myslivce, musí také něco umět, být podle svých vloh dobře vycvičen a úspěšně absolvovat příslušné zkoušky. Příprava na ně, jak všichni dobře víme, ale není žádná legrace. Chce to i u talentovaného psa hodně úsilí, trpělivost a důslednost a také určité finanční náklady. Ty mohou někdy, shodou okolností, nečekaně narůst a výchova a výcvik psů mohou trochu rozhodit rodinné rozpočty …
DRAHÝ VÝCVIK
Že si Radim po absolvování zkoušek z myslivosti, tedy přesně zkoušek uchazečů o první lovecký lístek, vybral jako svého prvního loveckého psa zrovna fenu irského teriéra, bylo opravdu dílem náhody. Dlouho a dlouho promýšlel, jaké plemeno do jejich honitby zvolit, s kdekým se o tom radil. No ale pak byl jednou na návštěvě u příbuzných, kde se stavil jejich známý, aby se pochlubil čerstvými štěňaty. A protože byla „papírová“, po opravdu dobrých rodičích, a chovatelem velice vychválená, trvalo to, co bys litr slivovice vypil, než si plácli.
Za další měsíc, byl to horký červen, už se Dita batolila po dvorku a Radim začal s výchovou. A než bys párkrát slyšel psa na úplněk zavýt, pokračoval s výcvikem. Ten probíhal v pohodě, tak že nic nebránilo tomu, aby se spolu příští rok přihlásili na červnové podzimní zkoušky (to spojení vypadá jako nesmysl, ale na některých okresech se „podzimky“ konají i v květnu!). Jenže pak takhle začátkem onoho důležitého měsíce po absolvování dalšího kola výcviku aportu s kozlíkem spokojený Radim Ditu pochválil a ta spokojeně odběhla otevřenou brankou – ty tady žádní sousedé nezavírali. Radim si zapálil cigaretu a nalil do sklenice lahvový Radegast, když se Dita vracela, vrtíc radostně oháňkou. Což – to by bylo v pořádku, jenže ona se vracela s aportem, čerstvě zardoušeným kuřetem ze sousedovy várky, kterou právě přivezl domů.
Co teď? Vynadat jí, že nosit domů kořist od sousedů se nesmí? Co když jí tím těsně před zkouškami zradí v zatím ochotném aportování? Takže pochválit za úspěšný aport? Pro jistotu zvolil druhou možnost, kuře uklidil a konečně se napil nalitého Radegasta. Ale co čert nechtěl – za dobrý aport pochválená Dita se za chvíli vracela s další kořistí, druhým kuřetem!
Sotva stačil předpisově předané kuře převzít a než se rozhodl, jak se zachovat teď, už slyšel taky souseda. Pohodil ubohé kuře do stínu v rohu dvorku a naslouchal rozčilenému Pavlovi: „Co děláte, vy myslivci?!“ „No,“ připravoval si Radim rozpačitě omluvu, ale příchozí hned pokračoval: „Ty mrchy lišky si prováděj, co chtěj, a vy místo lovu hezky siestu – pivínko, cigárko. Vem flintu a střílej!“ Teď už Roman vůbec nevěděl, na čem je: „Flintu vzít můžu, ale co s ní jako …“ „Co s ní jako?“ opáčil Pavel: „Přece střelit tu potvoru Bystroušku, co mi za bílýho dne vlítla na dvorek a odnesla kuře!“ „Tos ji jako fakt viděl?“ byl pořád Radim v nejistotě. „Těmahle vočima,“ hulákal soused, „co jinýho rezavýho by asi mohlo po mejch kuřatech jít?“ V té chvíli vděčil Radim Ditě, že se, snad ze špatného svědomí, uklidila do boudy a nebyla tak na ráně, i sousedovi, že mu v rozčilení nedošly možné souvislosti. A ochotně slíbil, že se liškám za ta kuřata pomstí!
Po téhle epizodě ovšem už nenašel odvahu přiznat sousedovi pravdu. Vše skončilo tím, že u Radima si pochutnali na opravdu dobrém kuřecím vývaru a začali zavírat branku. Dita udělala jarní podzimní zkoušky v první ceně a Radim se do měsíce pochlubil Pavlovi dvěma střelenými liškami, což jeho pomstychtivost trochu ukojilo. Ale i on začal zavírat branku …
+++
Utekl zhruba rok, zas tu byl červen a na Radimově dvorku bylo živo. Dita, která stačila absolvovat s úspěchem i barvářské zkoušky, stačila také přivést na svět první štěňata. Bylo jich pět, tři už šla z domu a zbývali poslední dva pejsci. Jednoho si Radim rozhodl ponechat a pro jednoho už měl kupce, který si pro něj měl do týdne přijet.
Mezitím Radim po celou zimu úspěšně lovil lišky a nezapomněl každý úlovek ukázat sousedovi, který těm „rezavejm mrchám“ sice pořád nemohl odpustit dvě unesená kuřata, ale branku už zase, ukolébán loveckými úspěchy souseda, nechával otevřenou. Ostatně Radim taky, Dita se držela se štěňaty u domu. Až jednou …
Blížil se konec prvního letního měsíce a s ním i termín mysliveckého táboráku, který pravidelně pořádalo místní sdružení. A protože ještě chyběla zvěřina do kuchyně, jeden z hlavních „taháků“ pro místní i přespolní, vyhlásil myslivecký hospodář Lojzo „stav nouze“ – všichni chlapi hurá na paličkáře! Což platilo i pro Romana, který se tedy vydal v podvečer na čekanou. Ditu, plnící mateřské povinnosti, nechal jako obvykle v tyto dny doma, i když to nesla dost těžko.
Bez úspěchu seděl až do tmy a když se vrátil, překvapivě ho nečekalo vítání malé psí smečky – Dita i obě štěňata byly pryč! To Radima vylekalo – jak už bylo řečeno, psi se normálně drželi u domu. Že by malá pomsta Dity za to, že ji nechal doma, když vyrazil na srnce? Nejdřív prošel znova celý dvůr, pak nejbližší i vzdálenější okolí domu, pískal i volal, ale marně. Nemohl usnout a jeho žena Lenka jakbysmet – tak jen seděli a čekali. Kolem půlnoci se rozsvítilo světlo na domě, reagující na příchozí. Vyběhli společně ven a zahlédli Ditu, jak zkroušeně zalézá do své boudy. Ale štěňata nikde! Marně to s ní „probíral“, tak nezbývalo než dál čekat …
Unavená Lenka si nakonec přece jen šla lehnout a Radim začal psát na čtvrtky papíru, že se hledají štěňata irského teriéra, aby to ráno rozvěsil po vesnici.
+++
„Můžu, Hanko, tohle nalepit na výlohu?“ ukazoval svůj noční výtvor prodavačce v místním konzumu krátce na to, co otevřela. „Klidně, Radime,“ opáčila, „už si tam něco lepí pan Procházka:“ „Tak díky, jdu na to!“ Venku slušně pozdravil důchodce Procházku a začal vylepovat svůj „plakátek“ kousek vedle toho staříkova, který mu četl přes rameno jeho text: „Hele, Radime, jsou irský teriéři takový zrzavý?“ „Jo, takový zrzavý, pane Procházka,“ odtušil a pak se zarazil, kouknul na druhý výlep a rázem mu otázka starého pána došla – vedle sebe se na výloze stkvěla v podstatě dvě sdělení: „Hledají se štěňata.“ „Našla se štěňata.“ „Jé, pane Procházka, vy je máte?“ zajásal Radim a když ten přikývl, dodal: „To jste mě tedy fakt potěšil!“ „No – nevím, esli ti to potěšení vydrží,“ promluvil záhadně nálezce štěňat a už společně vyrazili k jeho domu. Když tam došli, pochopil Radim význam té podivné věty. Potěšením byla skutečnost, že v rohu jednoho z kotců se tísnila obě vylekaná štěňata. Menším potěšením pak sedm králíků srovnaných pěkně do řady před králíkárnou. „Výřad jak v Židlochovicích, co?“ poznamenal starý Procházka. No – dohodli se rychle. Radim zaplatí sedm králíků a za to si dva může vzít. Taky vysvětlil, že Alan a Aran, jak se psíci jmenovali, jsou v tom nevinně – to se jejich máma Dita asi rozhodla trochu je poučit o lovu. Možná to udělala opravdu jako pomstu Radimovi, že ji nevzal na čekanou.
Když dorazil domů, stál už u branky soused Pavel: „Nazdar, Radime! Málo lovíš – už jsem zase přišel o slepici. A zas prej nějaká ta drzá Zrza, aspoň žena ji zahlídla!“ „Počkej,“ pravil rezignovaně Radim a položil štěňata na zem: „Dito! Máš tu dorost!“ Dita vyběhla z boudy pomazlit se se svými syny a Radim k ní poklekl, nahlédl dovnitř a vytáhl – zakousnutou slepici! Asi chtěla přilepšit rodince vyčerpané dramatickým nočním lovem. „No todle!“ hledal slova Pavel a Radim, kterému už nějak bylo všechno jedno, se jen zeptal: „Kolik ti dlužím za tři kusy?“ „To i loni …“ ani nedokončil soused otázku a Radim přikývl. „A já se celej rok vztekám na kmotry lišky,“ kroutil hlavou Pavel.
Obě oběti Radimova výcviku Dity a Ditina výcviku štěňat se po finančním vyrovnání na Pavla ani nezlobili, ale zase se začaly zavírat branky.
+++
Když se Radimova Lenka vrátila z práce a on jí všechno převyprávěl, její nadšení ze šťastného setkání se štěňaty se pomalu vytrácelo, nakonec se jen zeptala: „Za kolik to poslední štěně půjde z domu při dnešních cenách králíků a slepic, Radime?“
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 127 (sousedské právo) občanského zákoníku, § 5 (usmrcení zvířete) zákona na ochranu zvířat proti týrání, § 14 (bližší pokyny k používání loveckých psů) a § 17 (způsob provádění zkoušek psů z výkonu) vyhlášky č. 244/2002 Sb.
Na motivy skutečných případů připravil Jaroslav Šprongl.