Před pěti lety se mi splnil v Bělorusku můj myslivecký sen. Zúčastnil jsem se lovu losa v listopadu na sněhu a podařilo se mi tohoto majestátního obra i ulovit (článek v Myslivosti v roce 2008). Když jsem se na konci loveckého pobytu loučil s průvodci a pronášel přípitek u sklenky vodky po úspěšném lovu, se slzou v oku jsem prohlásil, že pokud ještě pojedu ve svém životě na lov losa, bude to jedině do Běloruska a do revíru „Krasnyj Bor“. V koutku duše mi však bylo jasné, že další takový lov losa bude mimo mé finanční možnosti. Přesto jsme si vyměnili adresy a čísla telefonů, abychom si mohli sdělit novinky o lovech v našich honitbách a vyměnit pár fotografií.
Na Vánoce mě překvapilo pozvání na jarní lov tetřeva, tetřívka, sluky a jeřábka zaslané s novoročním přáním z Běloruska. Pozvání jsem s poděkováním odmítl s tím, že mé srdce už patří losům. Následovalo pozvání na lov losa v říji za zlomek ceny, kterou jsem zaplatil lovecké kanceláři. Běloruští přátelé prokázali podnikatelského ducha a neopomněli doplnit „nejlépe s celou loveckou partou – to bude cena ještě lepší“. To už jsem neodolal, dal dohromady partu zelených přátel a vyrazili jsme na losí říji. Jen dopravu jsme zvolili letecky po předchozí anabázi s autem a potížích na hranicích. Bylo to sice o něco dražší, ale jak jsme se nakonec přesvědčili, mělo to velikou výhodu k nezaplacení oproti cestování autem – rychlost a pohodlnost.
Na konci září jsme společně s Jardou a Petrem v dlouho očekávaný den dopoledne nasedli v Ruzyni na letadlo. Let trval do Minsku necelé dvě hodiny, na letišti nás již očekával zástupce loveckého revíru, který vyřídil formality. Bělorusko je pro našince země velice „placatá“, nejvyšší hora Běloruska má 345 m n. m. a při jízdě autem jedete téměř pořád rovně a po rovině.
Těch 350 km od letiště na sever uběhlo velice rychle a odpoledne jsme ještě stačili vyzkoušet na střelnici naše zbraně, které cestovaly s námi v letadle. Večer jsme seděli u krbu v domě pro hosty a plánovali lov na příští den. Losí říje byla na vrcholu a nemohli jsme ani dospat. Ráno ještě za tmy jsme se rozjížděli každý se svým průvodcem po říjištích v revíru. Protože má revír rozlohu téměř 60 000 ha, trvala cesta autem po lesních cestách i několik desítek minut. Například objet dokola největší močál v revíru znamená urazit 30 km.
U říjiště jsme nejprve tiše postávali s dobrým větrem, a když se dostatečně rozednilo, začal průvodce vábit, resp. „kvákat“ – tak jsme si vábení neodborně pojmenovali. Kvákání žáby se vábení losa totiž asi nejvíc podobá. K tomu občas průvodce zalomil větev nebo s ní zatřásl. Los se nám sice ozval, ale zahlédnout se nám ho nepodařilo.
Při přejíždění k dalšímu říjišti mi průvodce Igor popisoval průběh říje u losů. Ta začíná pozvolna od poloviny srpna a vrcholí v září. Podle počasí se může protáhnout nebo zkrátit. Podobně jako u jelenů je výraznější říje, pokud je chladné počasí a nejlépe i ranní mrazíky. Losům sice nevadí při říji ani přeprška, ale při vábení je špatně slyšet, pokud býk odpoví. Hlavní los stojí u jedné říjné losice většinou v okolí bažin a odbíjí ostatní losy, pokud se snaží k losici přiblížit. Říje u losice trvá několik dní, pak ji los opouští a hledá jinou. Při vábení se nejčastěji podaří přilákat vedlejšího losa. Pokud stojí býk u říjné losice, většinou jen na vábení odpoví, ale dál nereaguje a zůstává u losice.
Mezi řečí jsme se přiblížili k dalšímu říjišti, které protínala písečná cesta vedoucí krajem rozsáhlé bažiny na jedné straně a mokřinami s hustým porostem jívy, olší a bříz na straně druhé. Šoulali jsme zvolna po cestě a naslouchali zvukům probouzející se přírody. Průvodce mě postavil v místě, ze kterého byl dobrý výhled na bažinu, částečně i mezi přilehlé porosty a poodešel dál po cestě zavábit.
Po chvíli vábení jsem uslyšel lámání větví z hustého porostu, které se ke mně velice rychle přibližovalo. Něco podobného jsem dosud nezažil. Hustý, olistěný porost sahal téměř k cestě, proti mně se valil živý tank a za praskotu větví se stále blížil. S připravenou zbraní a bušícím srdcem až někde v krku jsem očekával, zda los vyrazí z křovin přímo proti mně na vzdálenost asi deseti metrů. Nestalo se tak. Dvě mohutná tmavá losí těla v těsném závěsu za sebou se prolámala křovinami přede mnou a zmizela zpět v mokřině. Jestli to byl los pronásledující svého soka nebo neposlušnou losici, to už nezjistím, paroží jsem přes větve nestačil přečíst i když zvěř neproběhla dál než 15 m od cesty, kde jsem stál.
To už se vracel průvodce, který lámání rovněž slyšel, ale zvěř nezahlédl. Ještě jsme chvíli šoulali po cestě ve směru za lámáním, když jsem z bažiny slyšel žalostné zaržání. V první chvíli mě napadlo, jestli se tam netopí kůň a s naivitou neznalého cizince jsem se na to zeptal i Igora. Ten mi s úsměvem odpověděl, že jsme právě slyšeli, jak los pokládá losici. Při pokládání je prý daleko slyšet „zaržání“ losice, jak nese na hřbetě váhu býka. Nebyl jsem si jistý, jestli mě Igor nečastuje svým smyslem pro humor, ale v průběhu lovu v dalších dnech jsme slyšeli ono „zaržání“ ještě dvakrát a vždy jsme se snažili v tom směru šoulat.
Jelikož doba pokročila a aktivita losů se přes den při říji snižuje, vraceli jsme se k autu a průvodce mi povyprávěl historku z losí říje, kdy při podobné situaci vyběhl na vábení los přímo proti lovci, lovecký host odhodil zbraň a utekl. Byl jsem rád, že jsem „obstál“ a o tom, že mi doslova zkameněly nohy a nebyl bych schopen útěku, jsem raději taktně pomlčel.
Moji přátelé chtěli ulovit losa se slabší trofejí a Jardovi přišli hned první večer téměř za tmy na vábení dva býci. První byl kapitální lopatáč, toho Jarda pustil, druhého už pro tmu nepřečetl a raději na něj nestřílel s tím, že se nechtěl ustřelit, protože se mu zdál taky obrovský a počká si na menšího. Na Petra se usmálo lovecké štěstí druhý večer, vlastně už odpoledne. Při přejíždění k říjišti uviděl na zamokřené lesní pasece z auta na vzdálenost kolem 200 m samotnou losici. Zavelel zastavit, vzal fotoaparát a vyskočil z auta s tím, že si losici alespoň vyfotí. Když se mu po chvíli povedlo došoulat blíž přes porost, který bránil ve výhledu, stál u losice los. Petr okamžitě zapomněl na focení a běžel zpět k autu pro kulovnici. Losa se mu nakonec povedlo ulovit. Byl to starý patnáctiletý býk se silným bidlovitým parožím. I když to byl los s podstatně větší trofejí, než na jakého Petr pomýšlel, zářil štěstím.
Protože měl Petr splněno, šel na lov následujícího rána se mnou jako kameraman. Dojeli jsme na říjiště, kde mu přišel na vábení předchozí ráno dobrý los, ale nepodařilo se ho ulovit. U „balóta“ jsme byli celkem čtyři. Průvodce Voloďa stál u mě, Petr byl s kamerou několik kroků za mnou a Igor popošel vábit asi 30 m za nás. Byla ještě tma a z dálky bylo slyšet vytí vlka. Jak pomalu ustupovala tma, začal Igor vábit a v zápětí mu i odpověděl los. Stáli jsme ve volném prostoru na nedávno velice řídce zalesněné louce. Mezi 1 - 2 m vysokými smrčky bylo vidět v šeru na 50 - 60 m. Los dobře odpovídal a Igor při vábení popocházel tak, aby býk šel přímo na mě. To jsem už viděl jeho mohutné tělo mezi smrčky a snažil jsem se přečíst paroží. Voloďa stojící vedle mě s dalekohledem mi šeptem potvrdil, že je to dobrý los. Čekal jsem, jestli se býk pootočí a ukáže komoru, ale šel stále přímo na nás. Nezbývalo mi než vystřelit přímo na střed hrudi na vzdálenost asi 35 metrů. Býk značil poklesnutím, oběhl kolečko a zastavil se na široko. Po druhé ráně na komoru se zhroutil. Věk losa je 5 let, má středně velké lopatovité paroží se zajímavými klepety vpředu.
Když jsme si večer u krbu sdělovali zážitky z lovu a krásy místní pestré a nedotknuté přírody - nádherného podzimního tahu sluk, bobří hrady, tetřeví kohouty hledající kamínky na kraji lesní cesty, či spatřené hejno tetřívků, postesknul si Jarda, že měl první den losa střelit, když byla možnost. Ještě však zbývaly dva dny pobytu a ráno dělal Petr kameramana pro změnu Jardovi. Já zůstal na základně a dohlížel na preparaci trofejí.
Na lovu se jim povedlo přivábit mladého býka, který je však navětřil a obcházel je za stálého velice hlubokého hukání. Jardovi se přes to povedlo býkovi nadběhnout a ulovit ho, když přecházel z porostu přes lesní cestu. Petrovi se navíc lov podařilo i natočit třesoucí se rukou na kameru.
Výprava tedy byla velice úspěšná, ulovili jsme i třetího býka s lopatkovitou trofejí šesteráka ve věku 3 let. Od té doby jezdím do stejného revíru za přáteli i losy každý rok, ať už s partou lovců nebo sám. Své sny jsem si již v tomto revíru více než splnil a za několik sezon lovů v této překrásné přírodě s velice dobrými stavy zvěře mohu tento revír vřele doporučit. Revír je velice dobře připraven i pro náročnou klientelu, ať už výborným ubytováním, kuchyní, servisem i profesionálními loveckými průvodci. To vše za velice přijatelné ceny. Vždyť lov dobrého losa včetně letenky a všech nákladů vyjde levněji než dobrý poplatkový jelen u nás v Čechách! V revíru se dají kromě losů lovit kapitální kňouři o hmotnosti až 250 kg, vlci a pernatá zvěř. Vysoké a srnčího je zde však poskrovnu, postarají se o ně místo lovců vlci. V případě, že budete mít o lov v tomto revíru zájem, rád doplním podrobnosti.
Milan HANZALÍK
han.milan@seznam.cz