V našem časopise jsou stále pěkné a opravdu velmi kvalitní příspěvky, které popisují a zdůrazňují roli mysliveckých sdružení v péči o krajinu a přírodu.
Pracuji druhým rokem jako předseda MS Háj Osice. Máme polní honitbu s minimem vodních a lesních ploch. Máme smůlu v tom, že část naší honitby protíná dálnice D11. K ní samozřejmě navazují obslužné komunikace. Zemědělci, ať již soukromí, a nebo ze zemědělského družstva, intenzívně hospodaří na rozlehlých lánech. Používají nejmodernější zemědělskou techniku, herbicidy, hnojiva. Při obsluze zemědělské techniky potřebují, vzhledem k její velikosti, aby nikde nebyly stromy, keře, remízky. Takže průběžně provádějí průklesty kolem polních cest, které například vedou při okraji lesa. Těžká zemědělská technika bortí mostky, strhává v krajině okraje staletých přirozených příkopů. Přitom podél těchto příkopů roste rákos, drobné keře, je tam prostě přirozená krytina pro drobnou zvěř.
Dotace je zemědělcům přidělována podle výměry obhospodařovaných pozemků. Minulý rok proto došlo k dalšímu, podle mě nepřiměřenému zásahu, kdy ve všech remízcích a lesících byly po jejích okrajích kolmo osekány přesahující větve nad pole a louky. Také všechny keře, které rostly v podrostu, byly vysekány. Bylo to z důvodu lepšího zaměření družicí, zvětší se tím plocha výměry a tím i výše dotace.
Problémem jsou divoké skládky, protože díky obslužným komunikacím k dálnici je do celé honitby pěkný přístup po upravených asfaltových cestách. Auto s vlekem nikde nezapadne, vysype náklad mezi smrčky a zmizí. Ani tak není problém tuto skládku uklidit, ale kam s odpadem? Oslovil jsem s nabídkou spolupráce obecní úřady v obcích, odkud máme členy našeho mysliveckého sdružení. Žádal jsem je o pomoc s likvidací tohoto odpadu, který byl na obecním pozemku. Nabízel jsem spolupráci při výsadbě stromků, úklidu veřejných prostranství, jednal jsem s majiteli pozemků. Odezva prakticky žádná. Nestojíme jim ani za odpověď.
Musím se potom pousmát nad tím, že bych měl oslovit tyto obecní úřady a ve spolupráci s nimi na příklad v zimních měsících omezit přístup do honitby, aby zvěř měla klid. Musím se smířit i s tím, že v období strádání zvěře v letošní zimě, kdy v honitbě byla sněhová pokrývka 50 až 80 cm a zvěř by neměla být zvedána, aby zbytečně nevydávala energii, nezranila si běhy o ledový krunýř či nedostala zápal plic po zalehnutí, když je vyčerpána během, nám po honitbě jezdili desítky běžkařů, borec na sněžném skútru … Mimo zimní měsíce se nám po honitbě prohánějí jezdci na koních, po výše zmiňovaných obslužných cestách cyklisté, lidé na kolečkových bruslích.
Nebojte se, přátelé myslivci, já se s tím nechci nesmířit. Navázal jsem kontakt s představiteli tzv. Urbanické brázdy, která sdružuje obce v našem regionu. Zde se pokusím představit náš návrh na to, jaké, my myslivci, máme vzhledem k zákonu o myslivosti a dalším navazujícím zákonům, povinnosti v péči o zvěř, o krajinu a přírodu. První vlaštovkou je i to, že jeden soukromý zemědělec svolil k osázení asi 200 m stráňky mezi poli keři a stromy. Řešením zřejmě bude opravdu i to, že se nesmíme uzavřít sami do sebe, nesmíme se smířit s tvrzením, že myslivce nemá nikdo rád, ale pokusit se o spolupráci s těmi, kteří vezmou naši podanou ruku.
Možná stojí za zamyšlení i změna našeho vztahu s různými ekologickými sdruženími. Nemáme se vzájemně rádi, ale oběma stranám jde přece o společnou věc!
Chování některých lidí v přírodě bude problémem. Zde si nevím rady. Je to vše o výchově v rodinách, ve škole, pomohly by jistě přednášky zkušených myslivců ve školkách, školách, chybí role státu ve výchově k národní uvědomělosti a tím vztahu ke své zemi a potažmo k přírodě, krajině.
Je to běh na dlouhou trať, ale vše je v lidech. Naše generace to třeba již nezažije, ale naše děti by mohly žít ve společnosti, která si váží přírody.