Je duben a protože jsem letos obdržel od mysliveckého sdružení povolenku na srnce a jelena, je čas se podívat do revíru, co se zvěří udělala zima. Ve středu odpoledne nasedám do auta a mířím směr Cudrovice. Nechávám auto stát u bývalého cudrovického hřbitova a pomalým šouláním usedám na kazatelnu, která je umístěna v prostředku luk.
Z předního okna je nádherný výhled na rozsáhlý mladý smrkový porost, který se táhne hluboko do nitra honitby. Jemně se začíná šeřit, když vidím z mlaziny vylézt tři kusy srnčího. Srna se šmolkou a poměrně dobrý šesterák dlouhých výsad. Po chvíli vidím, jak zvěř zvedla hlavu a začíná jistit nahoru směrem ke skupině bříz. Laň se špičákem vylézají na paši. Tma začíná být už dost velká, když slézám z posedu a zvěř nechtěně plaším.
Druhý den chtěl kolega v práci prohodit směnu, takže mám odpolední a ráno za tmy znovu vyrážím do lesa. Láká mě opět Mlynařovicko, zase poznám alespoň další část ne zcela poznaného nového revíru. Jdu pomalu nad Kocábovo hájenkou směrem na loučky, které jsou posazené v lesním porostu. Není zde žádný posed, proto zastavuji u velké borovice, od které je dobrý výhled na již zmíněné loučky. Pomalu se rozednívá a zvěř není vidět žádná. Mé rozhodnutí je, že zkusím ještě šoulat krajem lesa, ale i když bylo krásné ráno, po zvěři ani památka.
Je začátek května, už je pěkné šero, když se autem vracím z nákupu z Prachatic a pod motokrosovou tratí vidím docela dobrého srnce. Rozhoduji se, že druhý den půjdu zjistit, co je zač. Odpoledne zasedám do skupiny olší pod Šrámkovým včelínem. Komáři štípou jako diví, když z močálů pod motokrosovou tratí vylezl kus srnčího. Je to srnec. Mám ho tak na dvě stě metrů a dalekohledem zjišťuji, že je to dobrá trofej tmavého paroží, kdy na levé lodyze má šesteráka kratších výsad a pravou nemohu nahoře dočíst. Má tam puk? Nebo je to zlomené? Nevím. Určitě ale zajímavá trofej. Proto nikomu ani muk.
V sobotu třináctého května máme členskou schůzi na myslivecké chatě, kterou jsme na staré bouračce vybudovali k obrazu svému. Dole je to celé podsklepené a nahoře je velká společenská místnost se skládkem na dřevo. Bylo zde prostě mnoho práce, ale stojí to za to. Je umístěna asi dva kilometry za Volarami nad Nekutovým včelínem.
Jak už to na mysliveckých schůzích bývá, ani u nás nechybělo pivo a něco toho tvrdého. Proto jsem se na schůzi nechal dovézt autem, ale noční cestu nazpět už jsem musel po svých. Schůze probíhala podle zvyklostí, kdy hlavní slovo měli předseda s hospodářem.
Potom začala volná zábava a zde také detailně poznávám legendu a velkého šprýmaře Honzu Boháče. Když bylo třeba něco ulovit, Honza byl člověk, který vždy věděl jak na to. Nad těmi jeho výrazy, co mu šly z pusy, se směji ještě dnes. Například jednou mě zaváděl při naháňce a povídá hospodářovi, že Míru Šveců postavím k tomu čáprčí a já budu stát u toho šálší a samozřejmě nikdo nevěděl kde to je. Zvěř tenkrát utekla místem, kam Honza nikoho nepostavil. Také to potom schytal, že místo aby byl on u toho smrku, tak stojí v nějakém šalší. On ale hned reagoval, že on stál dobře, ale vy jste to špatně honili, kdyby jste to honili obráceně, tak zvěř nešla sem, ale na druhou stranu. Co jsem slyšel na této schůzi historek, které sám zažil. Samozřejmě k tomu vždy dodal trochu té latiny. Schůze skončila a každý v různém stavu odcházel k domovu. Ti, co by museli jít po čtyřech, raději zůstali spát na chatě.
V neděli vyrážím opět dočíst mého srnce. Je teplý až horký večer a komáři opět řádí. Nemohl jsem to už vydržet a musel se namazat repelentem. Pomalu se stmívá, i ta zvěř ví proč nemá vycházet.
V úterý 16. května sedím večer opět na místě. Srnec vylezl skoro za tmy a dočíst ho stále nemohu. Další den přišla bouřka a vzduch se prudce ochladil. Jedu už v půl sedmé z domova v domnění, že by mohla po těch vedrech zvěř vytahovat již dříve. V půl deváté je můj srnec venku a já zjišťuji, že nahoře na té lodyze je jenom taková placka, že to není výsada. Bohužel to mám na větší vzdálenost a k jisté ráně to určitě není. Srncova pastva trvala jenom krátce a v klidu se opět uklidil. Prochází mi hlavou, že to nemusí být žádný mladík, ale jak se k němu dostat blíže? Týden pomalu končí a během dalších třech vycházek jsem ho viděl jednou. Protože nemám ještě svou kulovnici, chodím s celopažbenou kulovnicí ráže 8x57, která patří tátovi. Ten také chodí na srnce, proto nemohu na čekanou každý den.
Je pondělí, mám celý týden odpolední a tak musím chodit do lesa ráno. Zkusil jsem změnu a stoupnul si k velkému stromu u hlavní silnice pod motokrosovou tratí. Byla velká mlha a viditelnost tak na padesát metrů. Neviděl jsem nic. Večer jsem přišel z práce a táta mi povídá, že mě ráno viděl Pročka, předseda sousední honitby. Říkal mu na co a proč tam takhle blbě stojím. Nebral jsem mu jeho názor a druhý den jsem tam opět. Mlha není, což je výborné. Auta okolo mě projíždějí a já pod cestou, opřen o strom, čekám na rozednění. Čas pomalu letí, když dalekohledem na vzdálenost asi sta metrů vidím kus srnčí zvěře. Je ještě šero, ale určitě už vím, že je to srnec. Potřebuji minimálně ještě deset minut, abych ho dočetl. Je to on? Není to on? Běhá mi hlavou. Srdce mi buší a mám ho možná až v krku.
Srnec se pase v docela vysoké trávě, když přesně poznávám ten placatý konec lodyhy. V tom než bych řekl švec, mám zalíceno a čekám, zda z té vysoké trávy nepopojde kus vpřed. Z trávy mu kouká jen třetina těla. Kříž v puškohledu posazuji na hřbet a sjíždím s ním o něco níže, když v tom padla rána, po které mi srnec z puškohledu zmizel. Nastává velké napětí. Po chvíli si v trávě mokré od rosy, vysoké až do pasu, razím cestu k nástřelu. Špatně se odhaduje vzdálenost, proto postupuji pomalu a nyní nacházím mého srnce. Hodně mokrý si klekám k jeho hlavě a oběma rukama ji zvedám, abych si s radostí prohlédl tuto dobrou trofej. Trofej tmavého, dobře perleného nerovného šesteráka, který po zhlédnutí čelisti, kde jsou silně obroušené stoličky, má odhadem 8 až 10 let. Povytáhl jsem ho z vysoké trávy, dal mu poslední hryz a sobě úlomek.
Sedím mokrý vedle srnce a teprve při pohledu na něj si uvědomuji romantiku tohoto lovu. Srnce sice ne prvního v životě, ale prvního na svou samostatnou povolenku. Nikdo mě na něho nezavedl a svým instinktem jsem jej ulovil zcela sám. Nakládám úlovek do auta a jedu do dřevařského závodu, abych ho ukázal tátovi. Ten bere z kanceláře i Roberta Pročku. Než otevřu kufr povídám, tak se pojďte podívat, na co jsem tam tak blbě stál.
Na tomto příkladu lovu jsem si ověřil, že zkušené rady jsou dobré, ale musí člověk také dát na svou nápovědu a hlavně na svůj hlas. Srnec od motokrosové trati je toho jasným důkazem.
Miroslav ŠVEC
Ukázka z nově vydané publikace Myslivci ze Šumavy autora Miroslava Švece, která Vás zavede do nejkrásnějších mysliveckých a loveckých zákoutí překrásné Šumavy. Jsou v ní obsaženy povídky, které jsou někdy vážné, ale někdy také humorné, které zažil sám autor a jeho kolegové a kamarádi. Byli a jsou to myslivci, kteří byli obklopeni překrásnými lesy šumavské přírody a v těchto zelených zákoutích poblíž nádherné řeky Vltavy také vznikaly všechny jejich příběhy. Setkáte se s divočáky, srnci, ale hlavní zvěří této knihy jsou jeleni, protože šumavská jelení říje je něco krásného. Autor je také již několik let mysliveckým soudcem na posledních lečích a tak se čtenáři také mohou těšit na jedinečné a nezapomenutelné povídky ze šumavských mysliveckých soudů, u kterých se nejenom myslivecký čtenář rád pobaví a zasměje.
Jak říká sám autor – Šumavská příroda a její myslivost nám za ta léta umožnila zažít mnoho loveckých příběhů a vidět mnoho krásných živých obrazů přírody, na které se nezapomíná a tak by bylo škoda se o něco z toho nepodělit i s Vámi čtenáři.