Zvěřina je výjimečně hodnotné maso, velice kvalitní potravina. Zvěř nikdo nehlídá, čím se živí, a – až na drobné výjimky – ji ve volné přírodě necpou všelijakými preparáty. Z toho na jedné straně vyplývá její kvalita, ale na straně druhé i určité riziko napadení některou z chorob nebezpečných nejen pro samu zvěř, ale i pro člověka, který pak zvěřinu konzumuje. Proto se provádí povinné vyšetření divočáků na trichinelu, proto je dobré občas poslat na kontrolu i vzorky jiných ulovených obyvatel české a moravské přírody. A hlavně – nevystavovat se riziku jen pro svou chamtivost!
POKAŽENÁ HOSTINA
Vilémovi bylo zle. A bylo mu pořád hůř. Rozsvítil lampičku na nočním stolku a zatřásl již spící manželkou: „Jarmilo, Jarmilo! Asi budeš muset zavolat doktora! Je mi zle …“ Až na třetí Vilémův pokus se probrala: „Co se děje? Dyť je půlnoc, ne?“ „Je mi zle,“ zopakoval, ale na Jarmilu to nezabíralo: „Nemáš tolik chlastat! A nech mě spát, do rána snad bez doktora vydržíš!“ „Já nic nepil. Je mi zle. Mám horečku. Potřebuju doktora! A hned!“ Teď se probrala nelítostná manželka opravdu, podívala se na manžela, sáhla mu na čelo a spustila: „Ježišmarjá, ty vypadáš! Je ti zle. Máš horečku. Potřebuješ doktora! A hned!“ „No právě …,“ těžce dýchal Vilda a Jarmila se proměnila v ženu činu: „Zavolám 155!“ rozhodla rázně a také to udělala. „Už jedou,“ konstatovala po „zavěšení“ mobilu. „Díky Bohu,“ vydechl Vilda a pak naléhavě pravil: „Prosím tě, toho zajíce se zbavte. Ať mladej zakope zvěřinu co nejdál vod chalupy nebo někde spálí. A ať si na to veme rukavice a udělá to hned.“ „No počkej, Vildo, už jsem na neděli pozvala na toho polňáka půlku rodiny! Měl bejt na smetaně …“, bránila žena kulinářský sváteční plán, ale Vilém se nedal: „Hned! Udělejte to hned!“ „No jo, ale když v mrazáku nic jinýho není. Letošního srnce už jsme spotřebovali,“ hájila Jarmila dál nedělní chvíle nad plným talířem. Její muž se rozkašlal a trhaně vysvětloval: „Zbavte se ho … Budu to … mít vod něj … víš, tularemie … přečet jsem si příznaky … zakopat v rukavicích …“ „No tak jo, zabiju králíka,“ vrtal jí pořád v hlavě ten oběd, ale pak už se přece jen věnovala spíše nečekanému marodovi.
Ten už toho moc nenamluvil, protože mu bylo hůř a hůř a za chvíli tu taky byli lidi ze záchranky a Vilda mířil v sanitce do okresní nemocnice.
+++
„Tak povídejte, čoveče, co ste prováděl? Takovýhle příznaky tu často nevídám,“ začal se vyptávat po první prohlídce Viléma doktor Hynek na příjmu v nemocnici, trochu rozpačitý s určováním diagnózy. „Vysoká horečka, celková slabost, náznaky vředů na kůži,“ kroutil hlavou: „A přivezli vás k nám v zeleným, tak bych typoval spíš konzumaci nějaký sakramentsky nejedlý houby než návštěvu vykřičenýho domu s balkánskejma holkama.“ „Ten les … jste trefil, doktore,“ trochu těžce vysvětloval postižený myslivec, „mám to vod zajíce.“ „To vás jako nějakej ten matěj pokousal – a byl vzteklej?“ překvapeně vyhrkl lékař. „To ne, ale začalo to … začalo to … nedlouho, co jsem ho stahoval – a tak si myslím, že měl …tula… tu, tu … tularemii,“ upřímně vše přiznával Vilém, psychicky i fyzicky na dně.
„Teda, čoveče, ta diagnóza by mohla vodpovídat! Jeden se furt učí,“ pravil uznale lékař. „Teď už aspoň vím, co hledat – a brzy budem taky vědět, jak vás léčit. Jen mi ale prozraďte, kde jste sebral v červenci zajíce? Já totiž taky patřím k Hubertovejm zelenejm a znám doby lovu. To jste ho sebral na silnici za nějakým střelcem v meďáku?“ „Kdepak,“ pravil trochu oživlý marod, „já ho střelil! Malorážkou! Na šedesát metrů!“ „No tohle,“ podivil se doktor, „co mi to tady valíte do hlavy, čoveče? Střílet v červenci zajíce – a na čekaný a malorážkou?“
„To nebyla … čekaná, ale … ale … šoulačka,“ opravil zástupce družiny bílých plášťů myslivec s podivným přístupem k předpisům: „Víte, doktore, já šel původně na tu, na lišku. … Ale dvě kmotry na mě udělaly akorát dlouhej nos. A zajíců, macků vypasenejch, tam … pobíhalo jak lobistů v parlamentu. Tenhle byl ale takovej ňákej … no, chudinka, až mi ho … přišlo líto. Tak jsem na něj zkusil zamířit, jenom … jako, jo – víme? Jako na zkoušku.“ Vilém se zase rozkašlal, ale po chvíli pokračoval: „Ale než jsem se nadál, vyšla rána a ten polňák se jen … to … překulil. To víte, že jsem ho sebral, přece ho nenechám liškám a prasatům! A to byla právě ta chyba …“
„To tedy byla!“ souhlasil doktor, „jenže vono jich bylo víc, víme, čoveče? Navíc jste vlastně pytlák a to je trestnej čin a to bych měl asi hlásit. Tu tularémii ostatně musíme.“
Vilém se rozkašlal, ale pak pokračoval: „Jakej trestnej … tenhle … čin, doktore? Nevostávejte v minulosti! Dneska už jeden ulovenej zajíček žádnej špatnej skutek neznamená,“ jeho krátký monolog přerušil další záchvat kašle. „Já vím,“ přikývl Hynek, „je to teď všelijaký. Tak se na toho pytláka vykašlem, stejně by to policajti vodložili. Ostatně svatej Hubert už vás potrestal dost. Teď nasadíme antibiotika, snad ještě zaberou, a dál se uvidí. Víte, čoveče, tularémie není žádná sranda, vždyť ji prej chtěli dokonce použít při náletech jako biologickou zbraň!“
„A jak rychle se z toho vyhrabu, doktore?“ zajímal se ještě „případ“: „To víte, práce kolem baráku je pořád spousta, taky dříví na zimu nadělat, seno do krmelce nasušit …“
„Esli je to to, co si oba myslíme, a protože vás přivezli ještě včas, měl byste bejt do honů doma a v richtyku.“
+++
Viléma tedy začali léčit. Intenzivně a dost dlouho, ovšem lékařova prognóza vyšla, v říjnu byl už doma a v pořádku. V pořádku ale nebyla honitba, na kterou se po nahlášení případu tularemie soustředila pozornost veterinární zprávy. Našli se ještě dva pozitivní zajíci, oba už zhaslí, a tak byl veškerý podzimní lov zrušen a naopak začaly ozdravovací akce.
Vildův pytlácký kousek zůstal nakonec jen mezi ním a doktorem myslivcem. Jeho rodina si pod vedením Jarmily v onu kritickou neděli pochutnala na králíkovi – tedy zas tak moc ani ne, když byl živitel v kritickém stavu ve špitále. Ale zaječinu syn opravdu zlikvidoval.
Když pak šel Vilda takhle jednou v blízkém městečku na autobus, potkal přítele Ondru ze sousedního mysliveckého sdružení a ten hned spustil: „To jsem rád, že tě vidím, kamaráde! Když vám kvůli tej zaječí nemoci zakázali hony, řekli jsme si s chlapama, i jako od sousedů, že každýho z vás aspoň na jeden hon pozvem. Tak tady máš pozvánku na druhou listopadovou sobotu k nám do Pustin!“ Vilda se na pozvánku podíval a poněkud rozpačitě se optal: „A zajíce tam máte?“ „To si piš! Fůru – a zdravejch!“ odtušil Ondra a pak poznamenal: „Teda myslel jsem, že tě potěším, ale jak vidím …“ „No, Ondro, za pozvání děkuji, ale asi fakt nepřijedu.“ „Co blázníš, Vildo? To máš něco proti našemu sdružení? Jinej by mi ruce utrhal!“ „Proti vašemu sdružení nic nemám, ale proti zajícům. Víš, po tom léčení a vůbec po tom všem, ono se to hloupě vysvětluje,“ zaplétal se expytlák, „snad se neurazíte …“ Ondra se na něj zkoumavě zadíval a pak přikývl: „Asi ti ten nakaženej zajíc dal pořádně zabrat, co?“ Vilda také jen přikývl. Těžko popsat, že se mu dělá zle, jen když nějakého zajíce v poli zahlédne – že by na něj měl střelit a třeba ho i trefit a pak ho zvednout, to pro něj bylo nepředstavitelné. Příroda ho za jeho kousek potrestala opravdu pořádně!
+++
Na závěr už jen jedno upozornění. Vzteklinu jsme u nás prakticky zlikvidovali, ale i v časech, kdy jsme ještě roznášeli návnady s „medicínou“, byly zaznamenané případy velice, velice řídké. Každý kus divočáka je, nebo by alespoň měl být, vyšetřen na trichinelu. Pokud je nález výjimečně pozitivní, mluví se o tom od Krušných hor až po Beskydy. Přitom případů onemocnění tularemií je hlášena v průměru stovka ročně a je to nemoc snad nejvíce ze všech jmenovaných nakažlivá. Tak pozor!
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 45 (zakázané způsoby lovu) zákona o myslivosti, § 304 (pytláctví) trestního zákoníku, § 10 (nákazy a jejich zdolávání) a § 11 (ohlašovací povinnost) veterinárního zákona.
Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav Šprongl.