Jedním z rysů zemědělské výroby po roce 1989 v podhorských a horských oblastech je značný nárůst ploch trvalých travních porostů využívaných k pastvě. Pro myslivecké hospodaření se jedná o málo vítanou změnu, protože řada honiteb přišla o veškeré plochy orné půdy a na nich pěstované atraktivní plodiny. Zvěř se navíc pastvinám vyhýbá a veškerý pohyb po honitbě je značně omezen nekonečnými ohradníky a ploty.
V Myslivosti 12/2010 se tomuto problému věnuje JUDr. Kollár, který se zaměřil zejména na právní otázky spojené s omezením práva myslivosti. K této problematice jsme se rozhodli přispět zhodnocením potenciálního vlivu pastvy na zvěř, tak jak vyplývá z výzkumů v této oblasti.
Nejprve bychom rádi uvedli na pravou míru změny v intenzitě živočišné výroby u nás. Přestože se v poslední době můžeme s domácími přežvýkavci na pastvinách potkávat mnohem častěji než dříve, pravda je taková, že celkový počet chovaných zvířat v ČR za posledních dvacet let významně poklesl. Z hlediska zemědělské výroby se za jakýsi ideál považuje jedna tzv. velká dobytčí jednotka (kráva) na hektar půdy. Z tohoto ideálu pak vyplývá přiměřené zastoupení pastvin a pícnin na orné půdě, které mají příznivé vlastnosti v osevním sledu a také dostatek hnoje.
Před rokem 1989 u nás bylo chováno zhruba 0,7 a dnes pouze 0,37 této jednotky na ha. Tento propad živočišné výroby je vidět zejména v nejproduktivnějších oblastech, kde naprosto převládají plochy řepky, slunečnice, obilovin a kukuřice. Tyto plodiny jsou proto pěstovány i na místech nevhodných, např. pro riziko eroze, a také v nadměrném rozsahu, což vyvolává rostoucí potřebu chemické ochrany.
Opačný vývoj mělo zemědělství v podhorských a horských oblastech, kde vlivem horších výnosů a dotační politiky došlo k masivnímu zatravnění bývalé orné půdy a zavedení pastvy.
Nové problémy spojené s dopady pastvy na zvěř se tak týkají pouze části našeho území, kde je pro farmáře nejlepším, případně jediným reálným řešením, vše zatravnit a extenzivně vypásat. Myslivci v produktivních oblastech naopak řeší rostoucí intenzitu obdělávání půdy stále výkonnější technikou, nevyhovující složení pěstovaných plodin a další dopady intenzivní zemědělské velkovýroby.
Jaký má pastva vliv na zvěř?
Pastva může zvěř ovlivňovat více způsoby. Jednak už tím, že na příslušných plochách rostou travní porosty místo plodin na orné půdě, což výrazně mění úživnost honitby. Dále se jedná o přímé interakce mezi zvěří a paseným dobytkem a o rušení zvěře pracovním ruchem. Pasení má na zvěř i nepřímé důsledky v podobě likvidace krytiny na mezích a ostatních místech, které technikou nebylo možné sklidit, ztížený pohyb zvěře přes ohradníky, omezení nabídky potravy a vyhýbání se místům po pastvě.
Pozitivní dopad může mít například menší využívání sklízecí techniky a tím minimalizace ztrát na zvěři.
Pokud se jedná o samotnou přeměnu polí na pastviny, tak je z mnoha oblastí zřejmé, že přes všechna negativa zemědělské výroby, je pěstování plodin na orné půdě pro myslivost velkým přínosem. Na pastvinách roste hlavně tráva, kterou využívají přežvýkavci. Srnčí zvěř se na nich potýká s dostatkem kvalitní potravy a úplnou katastrofou jsou pastviny pro prasata, která se na trávě neuživí tak, aby se množila tempem, na které jsme zvyklí. Zatravnění polí, ať už pro pastvu či kosení, proto vede ke snížení stavů černé a srnčí zvěře.
Zvěř a dobytek na pastvinách
Interakce mezi dobytkem a zvěří byly studovány ve více oblastech a byly zjištěny značně rozdílné výsledky. Přes rozpory je ovšem zřejmé, že přítomnost dobytka na pastvině je pro zvěř každopádně stresující. Na začátku růstové fáze rostlin, kdy je zde přítomno největší množství dobytka, jsou volně žijící přežvýkavci z pastvin vytlačováni, až z nich téměř vymizí a hledají si alternativní zdroje potravy. Vlivem přesouvání zvěře k náhradním zdrojům potravy, může docházet ke škodám na okolní vegetaci. Výsledkem zavedení pastvy je tak často i zvýšené poškození atraktivních dřevin v okolních lesích.
Přestože se jedná o dočasnou záležitost a zvěř vlivem přítomnosti dobytka většinou nemusí úplně migrovat, ale pouze zvětší svůj domovský okrsek až o třetinu, má tato změna významné dopady na kvalitu života zvěře a tedy i kapacitu honitby. Nejvíce jsou tímto samozřejmě postiženy druhy s malými domovskými okrsky, případně druhy teritoriální, kterým se může stát, že jejich teritorium se stane neobyvatelným. Tito jedinci jsou nuceni se vydat do okolí a bojovat se zbytkem populace o místo k životu. To je další z důvodů, proč má pastva velmi výrazný vliv na srnčí zvěř, která v době vegetace žije teritoriálně. Právě celodenní stres z přítomnosti dobytka může být důvodem pro opuštění původního stávaniště.
Volně žijící přežvýkavci také v přítomnosti dobytka mění své chování. Jednak se stávají ostražitějšími a s rostoucím množstvím dobytka na pastvinách také tráví více času krmením. V přítomnosti velkého množství dobytka zvěř zvyšuje čas strávený krmením asi o jednu třetinu na úkor času stráveného odpočinkem. Zvěř se také pase více přes den a zvyšuje počet pastevních period.
Dopady pastvy na populaci zvěře jsou dány zejména dobou, po kterou je s dobytkem v kontaktu. V ideálním případě probíhá pastva pouze v době intenzivní růstové fáze rostlin tj. mezi květnem až zářím a dobytek se pase systémem oplůtků, kdy je na jedné ploše pouze v krátkou dobu a pak se přehání dál. Tento systém výrazně omezuje vliv na zvěř, která krátkou dobu přežije jinde a pastviny využívá hlavně od podzimu do jara, tj. mezi říjnem až dubnem (zase s výjimkou srnčí zvěře, která zde může mít letní stávaniště).
Nejhorší je naopak dlouhodobá extenzivní pastva během podzimu a jara a na velkých plochách, protože zvěř je trvale stresovaná, má zbytečné výdaje energie a nemůže se v potřebném rozsahu věnovat přijímání potravy. Jestliže je dobytek alespoň na zimu z pastvin přestěhován, zvyšuje se kondice zvěře.
Pokud se zvěř vyskytuje na společné pastvině, má sklon se izolovat do menších skupinek a přizpůsobuje se dobytku, který zůstává ke zvěři lhostejný. Výjimečně může docházet i k agresím mezi domácími a volně žijícími přežvýkavci. Tyto agrese probíhají většinou bez fyzického kontaktu a vítězem je převážně domácí přežvýkavec vzhledem k větším tělesným proporcím.
Vliv pasení na výživu zvěře
Vedle vyhánění zvěře z prostředí, má pastva výrazný vliv i na potravní nabídku honitby. Dobytek má při výběru potravy mnohem menší selektivitu, a tak v jeho potravě převažují trávy. Naopak jelenovití vybírají z porostů nejkvalitnější části jako jsou jeteloviny, byliny a výhonky listnatých dřevin. K největší konkurenci a překryvu potravy mezi zvěří a dobytkem dochází v pozdním létě, kdy rostliny málo přirůstají a porosty jsou již spaseny. V místech, která jsou vypasena, je zvěř hůře živená, protože výdej energie na příjem potravy převažuje zisk z jejího strávení. Jestliže se nabídka potravy výrazně zhorší, tak zvěř migruje nebo začne využívat náhradní zdroje.
Zase existuje rozdíl mezi potravními specialisty. Pro jelení zvěř je travnatá pastvina celkem vhodným zdrojem potravy. Dokonce byla zjištěna preference porostů dříve spasených dobytkem před neobdělávanými, protože zde došlo k obražení spasené trávy. Pro srnčí zvěř však může jít o katastrofu v závislosti na botanickém složení porostů.
Pastva má tedy celkově nepříznivý vliv na kvalitu výživy zvěře, což se projevuje nižší hmotností zvěře, nižším obsahem zásobního tuku v těle a snížením reprodukční schopnosti. Nejedná se přitom jen o to, že dobytek spase atraktivní zdroje potravy, ale spíše o to, že zvěř se na využívané pastvině není schopná v klidu napást.
Další důsledky pastvy
Především srnčí zvěř může být výrazně ovlivněna tím, že po zavedení pastvy začnou farmáři dobytkem využívat i meze, potoky a další pro techniku nepřístupná místa, kde se srnčí může schovávat přes den. Zejména tam, kde bývala pole a louky hustě protkané mezemi, dochází se spasením krytiny k vymizení srnčí zvěře z takovýchto lokalit. Srnčí je zkrátka zvěří okrajů a potřebuje prostor s krytem. Jedinci, kteří jsou z pastviny vytlačeni, jsou vystaveni konfliktům v sousedních teritoriích a kapacita honitby pro srnčí zvěř může být významně snížena. Nedostatek krytu, který byl spasen dobytkem, tak má za následek redukci zvěře a žádné zimní přikrmování nedokáže zničení letních stávanišť nahradit.
Pro ostatní druhy zvěře je kryt na pastvinám mnohem méně významný, protože jejich domovské okrsky jsou vždy výrazně větší a na pastvinu se chodí pouze napást. I pro tyto druhy zvěře je krytina na pastvinách zdrojem psychické pohody a důležitou ochranu před predátory a člověkem a také před výkyvy teplot ať už v létě, kdy horní vrstva - korunové patro (klenba) slouží jako ochrana před sluncem, tak v zimě kdy spodní vrstva – podrost poskytuje zvěři závětří a ochranu před extrémně nízkými teplotami. To snižuje energetický výdej zvěře na minimum. Na krytu jsou závislá především mláďata. Přes všechny ztráty na srnčatech a zajících se zdá, že pro myslivost je lepší sekání než vypásání, které vede k zničení krytin.
Určitý vliv na zvěř mají také dřevěné či jiné ploty a elektrické ohradníky, které zčásti nebo úplně limitují přístup zvěře na pastviny. Většina oplocení pastvin má ovšem pouze dočasný charakter a umožňuje pohyb zvěře. Samotné oplocení pastviny tak nemívá zásadní vliv na zvěř a významnější jsou ostatní důsledky pastvy.
Jedním z negativ těchto oplocení je také riziko uvíznutí zvěře v drátech elektrického ohradníku. To má v řadě případů za následek smrt zvířete jednak vyhladověním, jednak nadměrným stresem vyvolaným snahou se z ohradníku dostat. Tyto případy jsou sice smutné a je na nich vidět přímá škoda uživatele honitby, ale přes jejich medializaci se nejedná o zásadní problém. Mnohem významnější totiž je, jak pasení ovlivní úživnost, či přesněji vyjádřeno kapacitu honitby, která může klesnout o desítky kusů, zatímco úhynem dojde ke ztrátě jednoho až dvou kusů. Přesto nechceme nabádat k podceňování rizika ohradníků. Každý ztracený kus je velkou škodou a naším prvořadým cílem musí být omezení utrpení zvěře. Proto je důležité tato oplocení pravidelně kontrolovat a zabránit tak zbytečnému trýznění zachycené zvěře a pokud možno omezovat dobu ohrazení.
Pastva může také zhoršovat zdravotní stav zvěře, protože volně žijící i domácí přežvýkavci trpí stejnými bakteriálními a virovými infekcemi a mohou být hostiteli stejných parazitů. Vajíčka parazitů jsou většinou vylučována v trusu. Po vylíhnutí se pak larvy šíří dále do prostředí. Volně žijící přežvýkavci mají vyvinutou strategii jak čelit nakažení endoparazity, protože se vyhýbají místům, která jsou znečištěna trusem, a tím minimalizují příjem parazitů při spásání. Tuto schopnost vyhýbat se znečištěnému krmivu mají i domácí přežvýkavci. Endoparazité mohou mít vliv na velikost populace přežvýkavců, reprodukční úspěch, rychlost růstu a také na přežívání přežvýkavců. Vzhledem k veterinární péči o zvířata je tento vliv ovšem málo významný.
Máme v honitbě ohradníky, co s tím?
Důsledky pastvy dobytka dnes pociťuje významná část honiteb, která přišla o kvalitní zdroje potravy zvěře na polích a ztratila bohaté lokality se srnčí zvěří. Možnosti uživatelů honiteb jsou ovšem velmi omezené a rádi bychom všechny čtenáře varovali před vznášením nějakých radikálních požadavků vůči farmářům.
Výše uvedené informace proto berte jako podnět k vlastnímu zamyšlení a rozhodně ne jako argument proti zemědělcům. Uvědomme si, že farmáři mají malé možnosti něco změnit, protože musejí dbát o minimalizaci nákladů. Je pravda, že pozemky, kde se pase, jsou omezeně přístupné pro lov a i zvěř je méně využívá, ale pokud by došlo k jejich prohlášení za nehonební, v mnoha případech by zanikly celé honitby. Tato cesta by sice přinesla úsporu nájemného a nemusely by se hradit škody, ovšem daň za tyto výhody by byla značná. Škody rozrýváním stejně vznikají především v době, kdy zde dobytek není a kdy máme možnost bez omezení lovit.
Také nemůžeme požadovat okamžité odstraňování plotů, protože nevíme, kdy se na pastvinu zvířata budou vracet a kolik by to majitele stálo. Je ale možné se snažit o rozumnou dohodu s farmářem, nabídnout pomoc s ohradníky a vysvětlit mu dopady na zvěř. K jednání je ovšem vhodné vybrat zástupce asertivní a nekonfliktní. Uvědomujme si stále, že na toleranci zemědělců závisí řada honiteb, a proto vstřícně přistupujme i k řešení škod na rozrytých pastvinách. Menší plochy je možné ručně či s malou mechanizací vyspravit, u velkých se asi nevyhneme zaplacení škody. Pořád je to ale lepší, než přijít o honitbu.
Podpořit odpovědný přístup zemědělců můžeme třeba tak, že je naučíme lovit a přijmeme do své honitby. Závěrem bychom rádi připomněli, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. V případě pastvy to může přinést určitou adaptaci zvěře a po prvním šoku a vyklizení pastvin se najdou jedinci, kteří si se stresem na pastvině i omezenou potravou poradí a budou zde žít. Nakonec vždyť se srnčí zvěř dokázala přizpůsobit zemědělské velkovýrobě a vytvořit polní populace. Proto by stálo za úvahu omezovat stresování zvěře na pastvinách lovem a kusy, které zde dokáží žít, šetřit, protože se vlastně jedná o cenný genetický materiál, který může dát vzniknout novému typu, jež bude v takovém prostředí prosperovat.
Doc. Ing. Jiří KAMLER, Ph.D., Mgr. Petra LITERÁKOVÁ
Autoři pracují na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy univerzity v Brně