Už dlouhou dobu se mluví o možné změně současného systému mysliveckého plánování a s tím související příslušné legislativy. V čem je tedy současný systém mysliveckého plánování „nevyhovující“ a s jakými problémy či nedostatky se můžeme v praxi setkat?
Ze zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů má povinnost vypracovat každoročně plán mysliveckého hospodaření uživatel honitby. Při vypracování plánu se vychází z posouzení celkového stavu ekosystému, výsledku porovnání kontrolních a srovnávacích ploch a výše škod způsobených v uplynulém období zvěří na lesních a zemědělských porostech, z výsledků sčítání zvěře, ze stanovených minimálních a normovaných stavů zvěře, poměru pohlaví a koeficientů očekávané produkce, jakož i ze záměrů, které byly uvedeny v návrhu na uznání honitby. Jednotlivými faktory, které se přímo týkají mysliveckého plánování, se budu v další části podrobněji zabývat.
Zařazování honiteb do jakostních tříd a posouzení celkového stavu ekosystému
Prováděcí vyhláška k zákonu o myslivosti č. 491/2002 Sb. stanoví celkem čtyři jakostní třídy v závislosti na charakteru přírodních podmínek. Vyhláška dále rozlišuje, z hlediska zařazení honitby nebo její části do jakostní třídy pro spárkatou zvěř, samostatně přírodní podmínky lesního celku a přírodní podmínky pozemků polní části honitby. Jakým způsobem se hodnotí kvalita prostředí pro zvěř, bylo popsáno v předchozím příspěvku v časopise Myslivost v čísle 5/2011.
Za zásadní nedostatek systému zařazování honiteb do jakostních tříd považuji jeho přílišnou jednoduchost a schematičnost. Vyhláška totiž nehodnotí dané přírodní podmínky v dané honitbě, ale na základě přílohy č. 1, dle obecné charakteristiky lesů a zemědělského využití pozemků polní části (zemědělských výrobních oblastí a nadmořské výšky) pro určitý druh zvěře, stanovuje jakostní třídu honitby. Zařazení honitby do jakostní třídy honitby pro konkrétní druh zvěře je základním vstupním údajem pro stanovení minimálních a normovaných stavů daného druhu zvěře (po splnění dalších podmínek).
Za podstatný problém lze považovat případ, kdy jsou jednotlivé části honitby podle přírodních podmínek zařazeny do různých jakostních tříd a výsledná jakostní třída je stanovena jejich aritmetickým průměrem bez ohledu na velikost jednotlivých ploch a jejich využívání zvěří. Úživnost prostředí se může lokalitu od lokality značně lišit. Dobrá úživnost lokality totiž ještě nemusí znamenat, že zvěř bude danou lokalitu využívat, ale naopak i neúživná lokalita může být zvěří využívána velmi intenzivně.
Normované a minimální stavy zvěře, poměr pohlaví
Na základě jakostní třídy honitby je pro honitbu (po splnění dalších zákonných podmínek) stanoven normovaný stav jednotlivých druhů spárkaté zvěře. Vyhláška přesně udává výčet jedinců v kusech na 1000 ha plochy, na kterou se spárkatá normuje a minimální stavy jednotlivých druhů zvěře v kusech na 1000 ha výměry lesního celku. Stanovení normovaných stavů jednotlivých druhů spárkaté zvěře tedy přímo souvisí s jakostní třídou honitby a s jejím stanovením.
Nepřesně stanovená jakostní třída honitby může vést k mnoha dalším problémům. V případě nadhodnocení jakostní třídy honitby budou v honitbě normovány vyšší stavy zvěře, což se může negativně projevit na výši škod na lesních, případně zemědělských porostech. V opačném případě budou stanovené normované stavy nižší, než by daná honitba byla schopna maximálně uživit za předpokladu tolerance „únosných škod“.
V případě že v honitbě žijí dva druhy zvěře, u kterých lze po splnění zákonných podmínek stanovit normované stavy, se při stanovení vychází z tzv. souhrnného počtu spárkaté zvěře (mimo prasete divokého). Nejsou však zde zohledněny ekologické nároky zvěře na prostředí, rozdílné potravní nároky jednotlivých druhů zvěře, míra využívání jednotlivých typů prostředí a migrace zvěře.
Uživatel honitby je v honitbě ze zákona povinen zajišťovat chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře §3 odst. 2) zákona o myslivosti. Jaká je však realita v honitbách…? To se můžeme pouze domnívat.
Zjištění skutečného počtu zvěře v honitbách je v praktických podmínkách velice obtížné. Výsledek sčítání je tedy nejdůležitější vstupní údaj mysliveckého plánování, který obvykle bývá zatížen největší chybou. V podstatě neexistuje sčítací metoda (pokud se tedy sčítání skutečně v honitbách provádí), která by byla stoprocentně spolehlivá. Přesnost sčítání zvěře závisí na celé řadě faktorů, zejména na použité sčítací metodě, průběhu počasí a době sčítání. Velmi důležitá je také zkušenost sčítačů a znalost místních podmínek.
V praxi se často stává, že jsou sčítané stavy podhodnocené. To v konečném důsledku vede k nárůstu početnosti populace zvěře na daném území, protože není odloven přírůstek. S rostoucím počtem zvěře přímo souvisí rostoucí výše škod na zemědělských a lesních porostech. Stanovené normované stavy bývají až několikanásobně překročeny, výše lovu taktéž. Často se můžeme setkat s údaji, které jsou v plánech opisovány dokola v průběhu několika let.
Dalším problémem je optimální poměr pohlaví. Poměr pohlaví mezi samci a samicemi vyhláška se stanoví ve všech jakostních třídách honitby 1:1 (kromě odůvodněných případů) Jaká je však realita v honitbách? V mnohých honitbách je zvěř chována ve prospěch samic, což vede k prudkému nárůstu početnosti populace se všemi negativními dopady (rostoucí výše škod zvěří, snížení trofejové kvality, snížení hmotnosti atd.).
Škody zvěří a myslivecké plánování
Výše škod zvěří je přímo závislá na početnosti populace zvěře a kvalitě (úživnosti) životního prostředí. I minimální stavy zvěře mohou v nevhodném prostředí působit rozsáhlé poškození lesních i zemědělských porostů. Velkým problémem však zůstává absence definice pojmu „únosná škoda, respektive určení únosné míry poškození lesních a zemědělských porostů.
Za únosný stav uvádějí někteří autoři míru poškození okusem do 10 % a výskyt loupání a ohryzu do 5 % v porostu. Vlivem nerovnoměrného využívání lesních i polních porostů zvěří se může v některých lokalitách projevit zvýšené poškození těchto porostů, které lze částečně eliminovat zlepšováním životních podmínek zvěře. Tato povinnost je dána zákonem o myslivosti, kdy jsou uživatelé polních honiteb povinni pečovat o zakládání remízků a jiných vhodných úkrytů pro zvěř a uživatelé lesních honiteb o zakládání políček pro zvěř na pozemcích, na kterých jim to vlastník, případně uživatel honebních pozemků, na jejich žádost písemně povolí. Jako další technické opatření k zabránění škodám zvěří lze uvést např. přezimovací obůrky pro jelení zvěř v horských oblastech, případně intenzivní přikrmováním v době nouze.
Co tedy říci závěrem? Současná podoba mysliveckého plánování je „přesné počítání s nepřesnými vstupními údaji“ a nevyhovuje požadavkům odpovědného mysliveckého managementu s populacemi volně žijících živočichů patřících mezi zvěř. Změny stávajícího sytému jsou tedy více než nutné.
Ing. Zdeněk VALA, Ph.D.
Ústav ochrany lesů a myslivosti, Lesnická a dřevařská fakulta, Mendelu v Brně