„Vždyť jsou to jen vlohy, to mi nějak napíšou!“ I takovéhle výroky mám možnost ve své praxi rozhodčího z výkonu slýchat. Zkoušky vloh jsou dnes mnoha vůdci a bohužel i rozhodčími považovány za méně hodnotné zřejmě z toho důvodu, že pes jejich absolvováním nezískává loveckou upotřebitelnost. Vrozené vlohy psa jsou ale právě tím, co ho činí loveckým psem, tou základnou pyramidy, bez níž nelze stoupat výš.
Po celé generace lidé vybírají takové jedince, kteří nejlépe splňují účel, proč jsou chováni; chovatelé skotu dbají na vysokou produkci mléka, chovatelé dostihových koní na rychlost a vytrvalost, atd. Produkce mléka je ovšem údaj snadno měřitelný a poměrně snadno se podle něj dále selektuje – se zvířaty, jejichž „užitkovostí“ je výkon, je to o něco těžší. Jedná se zejména o koně a právě psy. Kromě exteriéru, který je samozřejmě v úzkém vztahu s výkonem, je zde několik ukazatelů, které musí subjektivně posoudit člověk.
A dostáváme se k jádru věci. U krávy je její „vlohou“ produkce mléka. U ohaře jsou to vlastnosti, pro které byl po staletí našimi předky šlechtěn – práce v poli, tzn. hledání zvěře a její vystavení. Zkoušky vloh jsou tedy u psů potvrzením jejich schopnosti pracovat, z tohoto pohledu jsou tedy zkouškami nejdůležitějšími. Další ostatní práce se psem už je jen o výcviku a schopnosti vůdce; žádný vůdce ani drezér ale nenaučí ohaře vystavovat! Jistě, pro to, aby pes hledat a vystavovat začal, je nutné dát mu k tomu příležitost a určitým způsobem ho směrovat, ale pokud u psa tato vloha chybí, nikdy se v něm neprobudí přirozená touha zvěř najít a posléze ji vystavit.
Je opravdu smutným trendem, že jsou zkoušky vloh – tedy těch nejdůležitějších vlastností ohaře – opomíjeny a devalvovány. A nejsou to jen zkoušky vloh, jsou to bohužel tyto vlohové disciplíny i u zkoušek podzimních a dokonce všestranných. Je snadné posoudit přinášení nebo práci ve vodě, pomáhají-li nám k tomu časové limity, nebo jen prostá skutečnost, zda pes aport přinesl, či nepřinesl. Posoudit ale práci v poli je o mnoho složitější, není snadné ohodnotit systém hledání vzhledem ke směru větru, terénu, ale i plemeni a vyžaduje to velkou zkušenost rozhodčího.
Proto se mi zdá nelogické, že právě zkoušky vloh posuzují rozhodčí s nejnižší aprobací. Zkoušky vloh, kde je alfou-omegou právě práce v poli, navíc se jedná o mladé psy s malou zkušeností, kteří si třeba neumějí dobře poradit s měnícím se větrem, nebo ubíhající zvěří a je jen na rozhodčím, aby svým citem a svými znalostmi rozhodl o opravdovém založení psa.
Možná právě proto dochází k takovým paradoxům, kdy se s námi na ZV hádá vůdce, že jsme si „vymysleli“ nějaké hledání 80 kroků do stran, že s takovým psem nemůže na hon! Vůdce byl přesvědčen, že jeho pes pracuje výborně tím, že se mu drží za patami a odmítá se od něj pohnout.
A nyní si položme základní otázku – kde onen vůdce tohoto dojmu nabyl? Četbou knih určitě ne, neznám takovou, která by práci ohaře v poli popisovala právě takto. Vlastní dedukcí, nebo zkušeností – možná ano, možná mu vyhovuje pes, který nehledá, jen popřípadě aportuje (zde je ovšem nutné zmínit, že pro tento druh práce byla vyšlechtěna jiná plemena!). Ale pokud si náš vůdce toto myslí, a spolu s ním i mnoho dalších, jak je možné, že je v nich tento názor tak hluboko zakořeněn? Tento pán neměl svého prvního psa a evidentně byl na takovou „práci“ zvyklý; jak to, že mu jeho postoj nebyl hned na prvních zkouškách vloh vyvrácen?
Ano, jsme to právě my, rozhodčí, kdo si vůdce vychovává k této morálce! Jak jsem už zmínil, je snadné ohodnotit a oznámkovat třeba přinášení; u práce v poli je poněkud obtížnější známku zdůvodnit, možná právě proto se rozhodčí snaží dávat známky co nejlepší, aby zdůvodňovat nemuseli. Je pak zcela logické, že si sami vůdci zvyknou na tento způsob posuzování a přijmou názor, že vlohy psa, tak jak je popisuje plemenný standard, nejsou důležité.
A jsme to právě my, rozhodčí, kdo jsme zodpovědní za další vývoj populace ohařů u nás! Budeme-li nesprávně posuzovat vlastnosti psů a takoví jedinci se budou dostávat do chovu, následky na sebe nenechají dlouho čekat. Jednotlivé populace ohařů u nás nejsou nikterak velké, i okruh lidí, zabývajících se jejich chovem a výcvikem není nijak široký a bohužel je velice silně zakořeněné pravidlo „já kamarádovi, kamarád mně“. Rozhodčí častokrát neposuzuje psa, ale vůdce, kterého zná. Přece by nedal špatnou známku Honzovi, se kterým se zná 20 let, chodí spolu na pivo a při minulých zkouškách zase Honza podržel jeho.
Jak jinak by mohly vznikat tak kuriózní situace na zkouškách, kdy rozhodčí například vyzve vůdce, jehož psovi se zrovna nepovedla disciplína na známku 4, aby si tuto disciplínu zopakoval a známku opravil? Podotýkám před celou koronou! Nebo se nechce rozhodčím při horším počasí absolvovat se psy individuální hledání, hodnocení této disciplíny tedy učiní na základě výkonu psa ze společného honu!? (autentický výrok rozhodčího: „Ten pes na společném honu hledal hezky, ale né moc daleko a systematicky, tak mu dáme ze systému 3 a zbytek je za 4“)
Léta jezdím posuzovat zkoušky do Německa a v poli posuzuji pouze a jen výkon psa, vůdce je pro mě naprosto cizí člověk. A ti, kteří cizí nejsou (za tu dobu tam samozřejmě pár známých mám), si na mně cení právě to, že jsem nezaujatý a ani v nejmenším nepřihlížím k tomu, kdo psa vede! Každoročně mě na jejich zkoušky zvou, protože si jak vůdci, tak rozhodčí i činitelé klubu uvědomují, že právě korektním posuzováním práce psa budují kvalitní chovatelskou základnu a zajišťují si do dalších generací takové jedince, kteří budou splňovat veškeré požadavky na práci ohaře.
Mým velkým přáním je, aby si i u nás lidé spjatí s loveckou kynologií, hlavně rozhodčí, uvědomili závažnost problému a sáhli si do svědomí. Přece nechceme za pár let posuzovat psy, kteří nehledají; to už můžeme zkoušky pro psy rovnou vypustit a nechat na každém majiteli i chovateli, ať si pracuje a chová, na čem chce. Tím, že neposuzujeme psy korektně a spravedlivě, možná „pomůžeme“ kamarádovi Honzovi, ale ani pro toho Honzu nebudeme lidmi, kterých by si mohl vážit pro jejich vědomosti, nestrannost a spravedlnost. A jak tím „pomáháme“ české kynologii, nechť každý uváží sám.
Libor KUNT