Časopis Myslivost

Dalekohledy Eschenbach Magno

Myslivost 4/2011, str. 36  Martin Helebrant
S firmou Eschenbach jsem se setkal poprvé asi před 15 lety, když jsem si kupoval brýle. Obroučky jsou od nich a nosím je dodnes, i když skla už jsou za tu dobu již třetí v pořadí. Stárnu a oko se mnou. O víc si začínám cenit nejrůznějších optických pomůcek. Dobrý dalekohled je základní optickou pomůckou lovce a já se přiznám, že jsem si vždycky potrpěl na dobré dalekohledy. Bohužel, jejich cena je velmi často mimo rámec mých možností. Takže jsem to před pár lety zkusil s neadresnou produkcí (zřejmě asijského původu) a poměrně záhy jsem pochopil, že tato cesta nevede buď nikam, nebo do pekel. Plastové čočky se brzy poškrábaly a obraz se po pár rychlých změnách teploty na podzim zamlžil.
Kolega Klozík mě upozornil na dalekohledy Eschenbach jako na vcelku zajímavou a cenově dostupnou alternativu k velkým značkám (Zeiss, Swarowski, Leupold, Nikon a dnes již jim i zdatně sekundující Meopta). Když Pavel letos náhle odešel, zdědil jsem po něm kontakt na dovozce a s kontaktem i možnost vyzkoušet nejnovější řadu dalekohledů Eschenbach Magno.
K testu mi dovozce zapůjčil celkem čtyři dalekohledy. Dva z nich jsou prakticky plnohodnotné dvouoké dalekohledy 8 x 42 a 10 x 42, k nim je cosi, co nazývám „dvouoké koukátko“ 8 x 25 a navrch lehoučký kapesní monokulár 8 x 25.
 
Začnu „velkými“ dalekohledy s průměrem objektivů 42 mm. Oba dalekohledy jsou černé, s tubusy zdrsněnými na bočních úchopových plochách přiměřeně hrubou křížovou rybinou. Povrch tubusů je plastový, ale s největší pravděpodobností skrývá kovovou konstrukci. Čočky jsou skleněné s antireflexními povlaky, ostření je pomocí středového knoflíku. Vnitřek optické soustavy je plněn neutrálním plynem, dusíkem, který zabraňuje průniku vzdušné vlhkosti do soustavy a její kondenzaci (zamlžení obrazu) při změnách teploty. Na pravém okuláru je možnost korekce nesymetrické dioptrické vady pozorovatele.
Chod ostřicího knoflíku byl přiměřeně tuhý, stejně tak odpor můstku. Oba prvky dávají dobrou naději, že při pohybu s dalekohledem na krku si ani nerozostříte obraz, ani „nerozplácnete“ dalekohled, prostě jen zvednete k očím a můžete se dívat.
Dalekohledy mají výsuvné očnice, což je zejména pro nás „brýlovce“ skvělá věc – lze si nastavit odstup okuláru od oka s nasazenými brýlemi. Osobně se domnívám, že vnitřní konstrukce tubusů obou zaměřovačů je shodná, rozdíl bude asi pouze v síle vsazených zvětšovacích čoček. Přiznám se, že mezi mými dalekohledy není žádný se zvětšením 8x, mám jen se šestinásobným a desetinásobným zvětšením. „Desítku“ mám od firmy Leupold 10 x 50 Military, a to už je hodně jiná kategorie než Eschenbach. Tím spíš jsem byl zvědavý, jak dopadne porovnání cenově podstatně dostupnějších Eschenbachů.
 
Základní test představuje sledování testovacího obrazce tvořeného rovnoběžnými liniemi o různé hustotě a tloušťce. Přitom sleduji rovnoběžnost čar a jejich rozlišitelnost. K tomu pak lze přidat hodnocení věrnosti barevného podání a výkon za šera – tedy sledování, kdy se mi začnou v zorném poli jednotlivé linie testovacího obrazce slévat do nic nevypovídající plochy.
Začal jsem pozorováním testovacího obrazce za vynikající viditelnosti na 50 metrů, první dojem z 8 x 42 i z 10 x 42 vůbec nebyl špatný. Teprve po vědomé snaze jsem zjistil, že na okrajích zorného pole obou dalekohledů se začínají přímkové linie poněkud ohýbat, že tedy obraz má lehounkou tzv. soudkovou vadu. Linie ale byly ostré a jejich čitelnost ve středu zorného pole byla porovnatelná s Leupoldem. Obraz byl ve středu zorného pole barevně věrný – inu, optické sklo je přece jenom něco jiného než plast z podřadné neznačkové produkce. Jenom modrá se mi zdála na samém kraji zorného pole ujíždějící nepatrně do žluta a nastupujícím soumrakem jsem měl pocit, že tato achromatická vada nepatrně sílí. To je poměrně typické pro hranoly s vnitřními zrcadly povlakovanými klasicky stříbrem.
Test pokračoval sledováním, jak dlouho vydrží testovací obrazec čitelný s nastupujícím soumrakem. Dlouhou dobu se oba dva Eschenbachy držely bok po boku s Leupoldem. Jako první odpadl (bez ohledu na větší zvětšení) Eschenbach 10 x 42, půl hodiny po něm 8 x 42 a za dalších 15 minut již byl nečitelný i obraz v Leupoldovi. Pokud vezmete v potaz cenový rozdíl, tak to pro „eschenbachy“ není ale vůbec špatné vysvědčení.
Na základní test jsem navázal trápením. Jako první krok jsem vzal dalekohledy do sprchy, pověsil je na poličku ve sprchovém koutu a důkladně se osprchoval. Odstřikující vody simuluje poměrně hustý déšť a oba dva dalekohledy se chovaly dobře. K jejich zprovoznění stačilo oklepnout o dlaň kapky vody.
Následně jsem dal dalekohledy do ledničky (vnitřní teplota asi 4 °C) a ponechal je tam přibližně jednu hodinu – obraz zůstal čistý, optická soustava je tedy těsná a neproniká do ní vlhkost.
Nakonec jsem dalekohledy přendal z ledničky do mrazničky (-16 °C) a nechal je hodinu mrazit. Po vyjmutí jsem zjistil, že u obou dalekohledů bylo funkční ostření a nastavení vzdálenosti očí („lámání“ dalekohledu), ale u dalekohledu 8 x 42 jedna z výsuvných očnic byla přimrzlá a nešlo s ní pohnout. Tady zřejmě pronikla během sprchování voda do nějaké mezery a při následném zchlazení a zmražení očnici zablokovala. Po půl hodině na vzduchu v pokojové teplotě se pohyblivost očnice obnovila. Dalekohled jsem nechal dva dny na poličce u okna, a opakoval test se zchlazením a zmražením. Nyní již byly všechny prvky funkční, voda se zjevně odpařila a blokace nebyla trvalá.
 
Následně jsem se věnoval „koukátkům“ 8 x 25, dalekohledu i monokuláru. Opět se zdá, že základem je identický tubus optické soustavy, použitý u obou optických přístrojů. Pozorovací monokulár ale má výsuvnou očnici, zatímco dalekohled ji nemá a očnice jsou pevné, povlečené středně tvrdou pryží. Vnější povrch monokuláru je pojat esteticko – ergonomicky, tak, aby umožnil dobrý úchop jednou rukou.
Dalekohled má ostření centrálním knoflíkem a na pravém okuláru je opět možnost korekce dioptrické vady. Monokulár má jenom ostření na objektivu. Ostřicí knoflík dalekohledu u mého kusu měl na můj vkus lehký krok a ve spojení s krátkým chodem se mi při zkusmém nošení stávalo, že jsem si pohybem dalekohledu v kapse nebo o oděv nechtěně přeostřil. Celkově je ale konstrukce „malého“ binokuláru na svoje rozměry nečekaně robustní, takže by asi dobře snášela i dlouhodobé vožení v přihrádce palubní desky automobilu nebo jiné ne zcela „optice přívětivé“ zacházení. Naopak ostření monokuláru šlo poměrně hodně ztuha, což ve spojení s maličkými rozměry správné zaostření poněkud komlikovalo.
V případě „koukátek“ by asi nemělo valný smysl porovnávat je vůči Leupoldovi 10 x 50, ten nepoměr je příliš velký. Porovnával jsem je proto s „velkým“ Eschenbachem 8 x 42. Za dobrých světelných podmínek není rozdíl mezi velkým a malým dalekohledem příliš dramatický, co jsem napsal o ostrosti obrazu a barevném podání platí pro velký i malý Eschenbach, i pro monokulár. Malé Eschebachy jsou ale podstatně citlivější na správný odstup oka od čočky okuláru a správné seřízení rozteče tubusů. Je to logické, výstupní pupila malého Eschenbachu je pouhých 3,125 mm a každá chyba se okamžitě projeví černým kroužkem okolo obrazu. Tím víc jsem želel pevných očnic na dalekohledu.
Se zhoršováním světelných podmínek začaly malé Eschenbachy zaostávat. Testovací obrazec v dalekohledu 8 x 25 byl nečitelný o dobrou půl hodinu dříve než v případě velkého dalekohledu 8 x 42, obraz monokuláru na tom byl ještě o dobrých 15 minut hůř. V případě monokuláru se ale jedná o daň za skutečnost, že se díváte jen jedním okem.
Oba malé eschenbachy jsem podrobil stejnému trápení jako jejich velké bratry. Voda jim nevadí, obraz se nemlžil ani po zchlazení, po zmrazení měl dalekohled trochu problém s ostřením, které paradoxně příjemně zatuhlo.
 
Zkusím tedy moje dojmy z dalekohledů a monokuláru Eschebach Magno shrnout. Velké dalekohledy 8 x 42 a 10 x 42 jsou na svoji cenovou úroveň nečekaně dobré a myslím, že jsou pro běžnou mysliveckou praxi dobře použitelné. V porovnání se špičkovými optickými přístroji sice poněkud zaostávají, ale soudím, že ztráta půl hodiny použitelnosti je v porovnání s úsporou v řádu desítky tisíc na pořizovací ceně plně přijatelná. Hodně bude záležet na vašem způsobu lovu. Také asi záleží na věku lovce. Když jsem začínal, dalekohled byla moje poslední záchrana, pokud jsem potřeboval, dával jsem přednost pohledu přes puškohled. Dnes už se bez dalekohledu neobejdu a umím si představit, že bych nosil na krku i testované Eschenbachy.
Oba „malé eschenbachy“ jsou horší oříšek. Určitě to není plnohodnotná lovecká optika. Ale na druhou stranu jsou to šikovné malé přístroje, které mohou mít svoje pevné místo například v přihrádce palubní desky v autě nebo jako malá pojistka pro případ poškození velkého dalekohledu. Klasické skleněné čočky vám přitom dávají slušný a v čase asi i trvanlivý obraz. Jako „koukátka“ jsou podle mě velmi dobrou volbou a nepochybně dovedou pomoci. U malého dalekohledu jsem jen opravdu litoval, že nemá výsuvné očnice. A asi bych v prodejně zkoumal víc kusů od jednoho typu, zda některý nebude mít přívětivější chod ostření.
Ke všem dalekohledům dodává výrobce ochranné pouzdro z měkké syntetické tkaniny. Pouzdra jsou hodně měkká, ale čočky před poškrábáním ochrání. K monokuláru patří pouzdro z pevnějšího popruhu. K dalekohledům patří i krytky čoček z měkké syntetické pryže. Nosné popruhy jsou ze syntetického popruhu, část, která dosedána krk je rozšířená a vypolstrovaná. Obecně nemám rád syntetické materiály, člověk se pod nimi potí, dávám přednost kůži nebo bavlně. Na mých dalekohledech používám nosné popruhy, které jsem upravil z nosných řemenů k samopalu vz. 58, kterých jsem „kdysi dávno v nějakém army shopu“ koupil „za korunu tucet“. O celku ale platí, že přiložené vybavení je funkční a přiměřené ceně.
 
Poslední slovo – zázrak se nekonal, dalekohled nižší střední kategorie neporazil na hlavu špičkovou optiku, ale přesto jsem se dočkal milého překvapení v podobě solidní kvality s dostatečnými užitnými vlastnostmi za velmi spřátelenou cenu.
Ing. Martin HELEBRANT
 
 
Zpracování dat...