Myslivci a vojáci mají leccos společného. Uniformy, převážně zelené, zbraně, nutnost dodržovat kázeň, schopnost orientovat se v přírodě. Však také horští myslivci leckde tvořili a tvoří speciální jednotky v rámci pravidelné armády. Ne nadarmo prohlásil jeden z největších vojevůdců osmnáctého století Bedřich II. Veliký: „Kde projde jelen, projde voják. Kde projde voják, projde armáda.“ Motivem našeho dnešního příběhu bude ale známé prohlášení jiného slavného vojevůdce 18. století, generála Alexandra Vasiljeviče Suvorova, co to natřel i Turkům: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!“
TĚŽKO NA CVIČIŠTI, LEHKO NA BOJIŠTI
Stejně jako vojáci a myslivci, také Honza a Oskar měli hodně společného. Oba měli hezké mladé ženy a po dvou ještě malých dětech, oba byli profesionálními vojáky a oba měli jako koníčka myslivost. Jen Honza sloužil v Brně, kde bydlel na sídlišti, a Oskar v jedné menší posádce, kam dojížděl ze svého domku na vesnici. Jejich rodiny se seznámily náhodně na zahraniční dovolené – tím zahraničím bylo Slovensko, aby to nevypadalo, že naši mladí vojáci tráví léto někde v Karibiku. A protože oba kamarádi měli společné zájmy a rozuměli si i jejich manželky a děti, dvakrát do roku se navštěvovali. Na podzim mířili „venkované“ do Brna a náplní návštěvy byly divadlo, koncert, zoologická zahrada a podobně. Na jaře vycestovali „měšťané“ na venkov, do přírody a společně vyráželi na výlety do okolí.
Když byla zase řada na výjezd z Brna ven, volal Oskar Honzovi, ať si vezme, jestli chce, alespoň brokovnici, protože zrovna na společný prodloužený květnový víkend vycházejí kontrolní střelby, které pořádá jejich myslivecké sdružení každý rok před začátkem sezóny – lovem srnců. „Vy máte střelnicu?“ ptal se překvapeně Honza, ale odpověď byla trochu tajemná: „Však uvidíš!“
Když pak v pátek večer po příjezdu děti řádily venku a rodiče plánovali u grilovaného masa víkendový program, padla ta otázka Honzy, který si svou kozlici s radostí přivezl, znovu: „Vy tu máte střelnicu?“ „No – střelnici …“ trochu váhal Oskar. „U klubovny máme prostor pro vrhačku a asfaltový holuby, tam si i zasoutěžíme, a o kousek dál takový vopravdicky ze všech stran chráněný místo na kuli. Už to funguje snad třicet let …“ „Ale též by zrovna zítra mohlo to fungování ustat, což?! Není to troška o kejhák?“ „Hele, Honzo, dělaj to tak všude, tak proč hledat problémy, kde nejsou?“ „Tož všude ne, Oskar, v našom spolku třeba si vždycky před srncama zajdeme na střelnicu. Opravdovú, uznanú …“ „No jo – to jde v Brně, kde máte všechno u nosu. Ale tady? Navíc máme ve sdružení právníka, kterej tvrdí, že zkusit si kontrolní ránu v honitbě je oukej.“ „Tož to je těžké, Oskar, jiní – a poliši tuplom – tvrdijó právě opak. A taky – kontrolná ranka je něco inačejšího než taká hromadná palba!“ Byla to taková diskuse o ničem a k ničemu. Jarní kontrolní střelby prostě patří k tradicím stejně jako to, že leckde se odehrávají takříkajíc za barákem. Oba parťáci se dohodli, že Honza si přijde zastřílet na asfaltové terče kolem desáté, když už budou mít kulovou část odstřílenou. Broky mu připadly tak nějak přece jen bezpečnější. „Jo – a nezapomeň si vzít taky nějaký brenek!“ uzavřel téma střeleb Oskar a pak už se jen zpívalo, bumbalo a papalo.
+++
V deset hodin, kdy Honza dorazil na „střelnici“, už byla kule opravdu odškrtnutá a tradiční soutěž v brokové střelbě v plném běhu. Zaplatil vklad třicet korun na občerstvení a zapojil se do soutěže. Občas se někdo objevil s panákem v ruce a myslivecký hospodář jako kolovrátek opakoval, ať to vrátí, ať to nepije, ať počká až po střelbách. „Chlapi, kdyby to přece jen nějak prasklo, bude naše střízlivost polehčující okolnost,“ zdůrazňoval, ale nezdálo se, že by jeho varování dopadalo stoprocentně na úrodnou půdu.
Nicméně „soutěžní“ střelby na asfaltové terče proběhly bez problémů, vítězové, mezi něž Oskar ani Honza nepatřili, byli odměněni a na stůl šel k pozdní svačině dobrý guláš.
„Tož balíme?“ podíval se Honza na Oskara, když už gulášek vystřídala káva a buchty napečené manželkou předsedy místního mysliveckého sdružení. „Kdepak,“ opáčil tázaný, „to nejlepší teprve přijde.“ Než se stačil Honza optat na podrobnosti toho nejlepšího, povstal myslivecký hospodář, zadul mocně do povelky a pravil: „Tak, chlapi, dopijte, dokuřte a jde se na naháňku!“ Místností se rozběhl smích, ale všichni už vstávali, chápali se svých brokovnic a hrnuli se ven. „Ty breneky máš?“ optal se Oskar svého kamaráda, který přikývl: „Ale k čemu mi, prosím tě, budou?“ „Uvidíš,“ pravil zase tajemně Oskar, a tak ho jeho host s kroucením hlavy následoval do slunečné květnové soboty.
Před klubovnou probíhalo cosi jako nástup a Honza pořád nechápal, proč se všichni tak baví, když myslivecký hospodář vedl obligátní poučení, ač trochu nezvykle: „Já vás vítám, chlapi, na naší tradiční květnový naháňce na kulaťáky. Hlavně dbejte na bezpečnost střelby – ale fakt! Signály: zahájení leče jednou dlouze, konec dvakrát krátce. Kdo trefí traktor, platí škodu, kdo netrefí nic, platí rundu. Zavádět budu sám. Nějaký dotazy?“
Přihlásil se místní vtipálek: „Máme dost psů na dosled? Že bych skočil pro Cara …“ Do salvy smíchu odtušil hospodář: „Nikam neskákej, dohledávat bude každej sám. Ostatním je všechno jasný?“
Honza už zvedal ruku, ale Oskar mu ji zase stáhl a zašeptal: „Na nic se neptej, však uvidíš!“ To už ale řada střelců, bez honců a bez psů, vyrazila. Daleko nešli. Hned za mysliveckou klubovnou byla louka ve tvaru „účka“ – nad jeho základnou a jednou stranou se zvedal strmý, hustou smrčinou zalesněný sráz, protější strana pokračovala řídkým březovým hájem. Před ním stavěl myslivecký hospodář v asi patnáctimetrových rozestupech střelce tak, že poslední stál už u základny onoho „účka“. Pak dlouze zatroubil, všichni nabili a od klubovny se rozjel traktor, který tam celou dobu nenápadně postával. A děly se věci, že Honza nechtěl věřit vlastním očím.
Traktor táhl nějakých dvacet, třicet metrů za sebou velikou cívku, na jakou se namotávají desítky metrů silných kabelů. Na ní byl namalován divočák – a jak tato sestava projížděla po louce podél řady střelců, asi čtyřicet metrů od ní, padaly rány na poskakující a všelijak se natáčející terč.
Zírající Honza si stačil povšimnout, že protější svah jistí dva „regulčíci“ s bílými prapory nebo spíše ubrusy na tyčích, ale odvahu vystřelit tedy nenašel. „Kurňa, střílej!“ volal na něj rozvášněný Oskar, když „kulaťák“ míjel jejich postavení, ale Honza jen zavrtěl hlavou. Chtělo se mu zmizet s předzvěstí maléru, který mohl každou chvíli nastat, ale na druhé straně jako host nechtěl dělat problémy. Traktor zatím dojel na konec louky, otočil to a palba na běžící, vlastně jedoucí terč se opakovala. Honza ani tentokrát kohoutek nezmáčkl a velice se mu ulevilo, když zaznělo dvojí krátké zatroubení povelky a hospodář zahalekal: „Dík za kázeň při střelbě – a teď už si můžete dát ty panáky!“
„To si tedy dám – a s chutí!“ vydechl Honza a Oskar pravil: „Tos koukal, co?! Originální nápad … Jó – těžko na cvičišti, lehko na bojišti, jak říká Suvorov a naši velitelé. Taky u nás na každý naháňce pár divočáků padne!“
Honza jen přikývl a když společně dorazili po „úspěšném honu“ zpátky na klubovnu, rychle do sebe obrátil dvě velké borovičky, aby se trochu vzpamatoval. No – na štěstí všechno dobře dopadlo, jako v tomhle sdružení už pěknou řádku let. Vlastně úplně všechno ne …
+++
„Malér, chlapi,“ vstoupil mezi rozveselenou společnost úspěšných lovců jeden z nich, co si byl v hospodě ve vesnici pro cigarety, „policajti stavěli Marka a pěkně jim nadejchal!“
Tomu se říká smůla! Traktorista Marek jel uklidit cvičnou soupravu, cestou neodolal a zahnal v místní hospodě žízeň dvěma pivy (ovšem při přípravě na cvičnou střelbu si dal na kuráž trochu větší dávku alkoholu). Co čert nechtěl, zrovna když vyšel a nasedal do traktoru, jeli kolem dopraváci od nehody. A jak tak byli naštvaní na všechny řidiče, co pořád bourají a kazí jim víkendy, dali Markovi dýchnout.
Co k tomu dodat? Honza si původně říkal, že až zas pojedou příští rok za Oskarem, určitě nechá pušku doma. Ale když teď na nějaký čas cvičná střelba na kulaťáky zřejmě odpadne – vzhledem k hodnotě, kterou Marek nadýchal, možná by ji klidně vzít mohl. Protože kontrolní jarní střelby mimo uznané střelnice zas až takovou výjimkou mezi mysliveckými sdruženími nejsou, i když se to nemá. Ovšem naháňka na kulaťáka byla už přece jenom trochu moc …
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 15 (povinnosti myslivecké stráže) zákona o myslivosti, § 28 (oprávnění držitelů zbrojních průkazů), § 29 (povinnosti držitele zbrojního průkazu) a § 52 (provozování střelnic) o zbraních a střelivu.
Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav Šprongl.