Hodnocení kvality prostředí pro zvěř je v praktických podmínkách velice problematické. Kvalita prostředí je dána zejména jeho přirozenou úživností tzn. schopností prostředí uživit určitý počet zvěře na dané ploše z přírodních zdrojů. Každý druh zvěře má v závislosti na kvalitě prostředí jiné ekologické nároky na množství a kvalitu dostupné potravy, klidové a krytové podmínky. Pro každý druh zvěře je tedy nutné hodnotit kvalitu prostředí samostatně.
Kvalita prostředí pro zvěř je také velmi důležitým výchozím údajem pro stanovení minimálních a normovaných stavů jednotlivých druhů zvěře v honitbách po splnění dalších podmínek. Množství chované zvěře v honitbách by mělo odpovídat nosné kapacitě daného prostředí, respektive množství zvěře by mělo být na daném území (honitbě) v takové výši, tak aby nenarušovalo jeho produkční kapacitu např. neúměrným poškozováním lesních a zemědělských porostů. Není možné v prostředí držet takové stavy zvěře, které dané prostředí není schopné dostatečně uživit.
V současné době existuje celá řada metod, jak hodnocení kvality prostředí pro zvěř provádět. Otázkou však zůstává, do jaké míry jsou jednotlivé metody přesné a zda vystihují skutečný stav v honitbách. Jednotlivými metodami se budu v dalším textu podrobně zabývat.
Vyhláška 491/2002 Sb.
První metodou je metoda legislativní daná vyhláškou č. 491/2002 Sb. o způsobu stanovení minimálních a normovaných stavů zvěře a o zařazování honiteb nebo jejich částí do jakostních tříd. Vyhláška stanoví celkem čtyři jakostní třídy v závislosti na charakteru přírodních podmínek. Vyhláška dále rozlišuje, z hlediska zařazení honitby nebo její části do jakostní třídy pro spárkatou zvěř, samostatně přírodní podmínky lesního celku a přírodní podmínky pozemků polní části honitby.
Zařazení lesní části honitby do jakostní třídy vychází z posouzení celkové charakteristiky lesů a bližší specifikace charakteru lesa. Vyhláška udává nejvyšší úživnost v listnatých lesích. S přibývajícím procentem jehličnanů v porostu se úživnost prostředí snižuje a dochází k poklesu jakostní třídy.
Ve vyhlášce je dále rozlišen charakter lesa z hlediska výskytu na les nízký (nejvyšší jakostní třída), les vysoký s dřevitým i bylinným podrostem, les vysoký s bylinným podrostem a les vysoký převážně bez podrostu (nejnižší jakostní třída).
Vyhláška bohužel nebere v úvahu druhové složení a stáří porostů, druhové složení dřevitého a bylinného podrostu, nadmořskou výšku, klimatické poměry a další důležité faktory, které se mohou přímo i nepřímo podílet na kvalitě prostředí.
Zařazení polní části honitby vychází z charakteristiky zemědělského využití pozemků polní části honitby respektive z členění na výrobní zemědělské oblasti. Nejvyšší úživnost přisuzuje vyhláška kukuřičné a řepařské výrobní oblasti, následují obilnářská, bramborářská a pícninářská. Vyhláška však nebere v úvahu velikost jednotlivých osevních ploch (honů), druhů skutečně pěstovaných polních plodin, přítomností remízků (dočasných i trvalých), větrolamů, biopásů a dalších ekologicky stabilizačních prvků v krajině.
Jsou-li jednotlivé části honitby podle přírodních podmínek zařazeny do různých jakostních tříd, vyhláška stanoví výslednou jakostní třídu honitby jako jejich aritmetický průměr. Zařazení honitby do jakostní třídy honitby pro konkrétní druh zvěře je základním vstupním údajem pro stanovení minimálních a normovaných stavů daného druhu zvěře (po splnění dalších podmínek). Na závěr bych rád zdůraznil, že uvedený potup hodnocení kvality prostředí daný současnou legislativou je velmi zjednodušený a dle mého názoru není schopen reálně posoudit kvalitu prostředí v honitbách.
Metoda stanovení zvěří využitelné biomasy
Metoda stanovení zvěří využitelné biomasy, někdy je také nazývána jako metoda zkusných ploch (Zabloudil, 2006), je založena na zjišťování průměrné plošné produkce biomasy v kg/m2. Velikost reprezentativních ploch bývá obvykle 1x1 m. Počet těchto ploch je volen v závislosti na celkové velikosti posuzované stejnorodé plochy travního, bylinného či dřevního porostu, nejméně však dvě plochy na porost. Biomasa se odebírá ve vegetační době jak v lesních porostech, tak na la loukách a pastvinách odstřižením těsně nad zemí. Odebraná biomasa se diferencuje na travinnou a bylinnou složku a na dřevnatou složku.
Dřevnatá složka je nejčastěji tvořena výhony, letorosty, terminály, prýty a kůrou stromů a bývá též označována jako doplňková potrava. Při odběru se determinují hlavní druhy rostlin. Odebrané vzorky se zváží s přesností na 0,01 kg. Naměřená hmotnost tedy odpovídá potenciálnímu množství dostupné potravy pro zvěř na ploše 1 m2.
Na základě odběrů je poté provedena sumarizace za jednotlivé plochy dle jejich výměry a následně je provedena sumarizace za celé území (honitbu). Z celkového množství zvěří dostupné biomasy lze procentuálně vyjádřit množství potravy potřebné pro sčítané stavy jednotlivých druhů zvěře v průběhu roku v dané lokalitě.
Pro zpřesnění odhadu kvality zvěří dostupné potravy lze z odebraných vzorků z podobných ploch vytvořit směsné vzorky a ty následně podrobit chemické analýze stanovení jednotlivých živin včetně minerálních látek v laboratorních podmínkách.
Určitou modifikací této metody je zjišťování zvěří dostupné potravy v průběhu vegetačního období v pravidelných intervalech (1 - 2 měsíce) na trvale označených plochách. Biomasa je odebírána vždy na novém čtverci na téže ploše. Uvedeným způsobem lze zjistit kolísání biomasy v průběhu vegetačního období na dané lokalitě.
Výše uvedená metoda se všemi modifikacemi je schopna zhodnotit kvalitu prostředí pro jednotlivé druhy zvěře. Pro výpočet procentuální potřeby jednotlivých druhů zvěře z celkové zvěří dostupné biomasy je třeba použít ještě další údaje např. sčítané stavy zvěře a průměrnou denní potřebu potravy pro jednotlivé druhy zvěře, které však mohou být zatíženy chybou a v konečném důsledku to může vést ke zkresleným výsledkům. Metodu stanovení zvěří využitelné biomasy považuji za velice pracnou a vzhledem k svému rozsahu a časové náročnosti v běžné praxi obtížně použitelnou.
Hodnocení kvality prostředí a stanovení únosných stavů zvěře na základě výše škod působených zvěří
Zvěř, jako přirozená součást lesních i polních ekosystémů, uspokojuje své základní životní potřeby tím, že přijímá dostupnou potravu a svým přirozeným chováním tedy působí škody na produkčních funkcích těchto ekosystémů. Cílem by mělo být dosažení tzv. únosných stavů zvěře, kdy bude zajištěna dostatečná početnost zvěře a zároveň nebude docházet k nadměrným škodám. Problematické je však stanovení únosné výše škod a především vůle jednotlivých vlastníků, případně nájemců tyto škody tolerovat.
Za únosné stavy zvěře v lesních ekosystémech bývají považovány takové stavy zvěře, které umožňují přirozenou i umělou obnovu základních, melioračních a zpevňujících dřevin podle cílových hospodářských souborů za využití přiměřených ochranných opatření. V přírodě se však vyskytují i lokality, kde není možné snížit stavy zvěře, z důvodu podpory přirozené obnovy, na únosnou úroveň, např. oblíbená stávaniště zvěře, říjiště a další plochy.
Za nejvýznamnější příčiny vzniku škod lze považovat početnost zvěře, nedostatečnou přirozenou úživnost prostředí, specifické nároky jednotlivých druhů zvěře na potravu, nevhodnou populační strukturu, nevhodné druhové složení porostů – smrkové monokultury a další. Podle vyhlášky č. 101/1996 Sb. vlastník eviduje škody způsobené zvěří na lesních porostech, sleduje stavy zvěře, u lesních majetků nad 50 ha sleduje působení zvěře na nálety, nárosty a kultury pomocí kontrolních a srovnávacích ploch v počtu nejméně jedna plocha na 500 ha, využívá pomocných dřevin ke zvýšení úživnosti v honitby, v případě potřeby navrhuje orgánu státní zprávy lesů snížení stavu zvěře nebo zrušení chovu toho druhu zvěře, který působí neúměrně vysoké škody, ochraňuje ohrožené lesní porosty proti okusu, loupání a zimnímu ohryzu kůry v rozsahu nejméně 1 % výměry lesa vlastníka v honitbě.
Škody působené zvěří lze vyčíslit dle vyhlášky č. 55/1999 Sb. Nárok na náhradu škody na lesních porostech a pozemcích musí poškozený uplatnit u uživatele honitby v období od 1. července předcházejícího roku do 30. června běžného roku do 20 dnů od uplynutí uvedeného období. Nárok na náhradu škody na zemědělských pozemcích, polních plodinách a zemědělských porostech do 20 dnů ode dne, kdy škoda vznikla. Sloup (2007) uvádí, že z ekonomického hlediska je maximální přípustná míra poškození cílových dřevin v kulturách okusem do 10 % jedinců a výskyt ohryzu a loupání do 5 % v porostu. Metoda hodnocení kvality prostředí a stanovení únosných stavů zvěře na základě výše škod je dle mého názoru nejvhodnější metodou použitelnou pro mysliveckou praxi a dokáže postihnout reálný stav v honitbách.
Ing. Zdeněk VALA, Ph.D.,
Ústav ochrany lesů a myslivosti, LDF, Mendelu v Brně