Při slově výzkum naskakuje spoustě prakticky zaměřených myslivců husí kůže. Představí si badatele v bílých pláštích uzavřené celý život mezi zdmi univerzit a výzkumných ústavů a odříznuté od reálného světa. Pravdou je, že řada vědeckých výstupů, i takových, které se týkají zvěře, je běžnému člověku naprosto nesrozumitelná a je určena pouze úzkému okruhu vědců. U telemetrie je to odlišné. Poslední dobou je to velmi populární metoda, jak zjistit spoustu nových poznatků o biologii zvěře. Je prakticky využitelná pro lesníky i myslivce a přináší informace důležité pro rozhodování o managementu chráněných živočichů.
Stručně o tom, jak se telemetrie dělá
Jedinci sledovaného druhu jsou chytáni a opatřeni obojkem s vysílačkou, u ptáků se vysílačka vkládá do kroužků, u menších druhů do tzv. backpacků či podkožních implantátů. Rozhodující je, aby vysílačka nebyla pro živočicha příliš těžká a neomezovala ho v pohybu.
Nejčastěji jsou zvířata chytána do speciálních pastí nebo klecí, kde je pro ně nachystána potrava jako lákadlo. Pokud se zvěř přes zimu zavírá do přezimovacích obůrek, je možné toho využít také pro značení jedinců a nasazení obojků s vysílačkou. Jestliže tuto možnost nemáme, musí se zvířata dohledat v terénu, uspat narkotizační puškou a poté je možné jim obojek s vysílačkou nasadit.
Vysílačka následující dva i více let vysílá signál, který je zachycen, a umožňuje tak přesně určit polohu zvířete. Získaná data jsou nejčastěji přenášena pomocí radiového signálu nebo je signál zachycen systémem družic a přenesen do pozemních stanic (např. mobilních telefonů). Podle náklonů zvířete je také možné určit, zda je v klidu a odpočívá, nebo jestli se rychle či pomalu pohybuje.
Setkání telemetristů
Ve dnech 7. - 8. dubna se konala na zámku v Kostelci nad Černými lesy konference, na které přednesli své nejzajímavější poznatky lidé, kteří se v rámci svého zaměstnání, studia či vědeckého výzkumu telemetrií zabývají. Akce proběhla pod záštitou časopisu Svět myslivosti a České lesnické společnosti. Konferenci zahájil svým příspěvkem doc. Jaroslav Červený, CSc. z Fakulty lesnické a dřevařské v Praze, který promluvil o historii mysliveckého výzkumu, zmínil instituce, ve kterých výzkum probíhá, a také srovnal možnosti získávání nových poznatků v minulosti a dnes.
V současnosti mají vědci obrovské možnosti zejména díky genetickým metodám, které nám například pomáhají odhalit míru vzájemného křížení druhů. U nás je tento problém aktuální zejména u jelena lesního a siky.
Další často využívanou metodou se stala právě telemetrie. Jeden z nejčastěji značených a sledovaných druhů u nás je jelen lesní, který je telemetrován na území národních parků na Šumavě a v Krkonoších a také v Českém Švýcarsku. Sika je sledován na území Vojenských lesů a statků v Doupovských horách. Na Šumavě probíhá také telemetrie srnce.
Na černou zvěř se zaměřili v Labských pískovcích. Spárkaté zvěři je tedy věnována největší pozornost, ale telemetrie může být využita, díky různé velikosti vysílaček, téměř u každého živočicha. Z šelem jsou u nás ve středu zájmu telemetristů rys a liška na Šumavě a na jižní Moravě tchoř tmavý. Intenzivně probíhá také telemetrické sledování bobra.
Výsledky
A jaké jsou nejzajímavější výsledky výzkumu? Telemetrie se nejčastěji používá pro zjištění velikosti domovských okrsků označených živočichů, což je území nejvíce jedincem využívané (liší se od aktivně obhajovaného teritoria). Při zanesení trajektorií pohybu jedinců do porostních map je také možné zjistit, v jakém typu porostů se zvěř vyskytuje.
Zajímavý výsledek přednesl Mgr. Pavel Šustr, Ph.D. z NP Šumava, který zjistil, že oblíbeným místem pro jeleny jsou porosty zničené větrnou a následně kůrovcovou kalamitou, protože zde nacházejí dostatek potravy v hustém podrostu, ale i klid, jelikož tyto oblasti nejsou atraktivní pro turisty. Díky velkému dosahu vysílaček je možné sledovat migrace jedinců, které jsou nejnápadnější u mladých kusů, jež opouštějí své rodiče a hledají si vhodné místo pro rozmnožování. Bylo však zjištěno, že i srna se srnčetem je schopna ujít desítky kilometrů (P. Šustr). Příčiny tohoto riskantního pochodu nejsou známy. Stejně tak laň se čtrnáctidenním kolouchem dokáže překonat vzdálenost 3 km ve skalnatém terénu (Ing. Marek Klitsch, NP České Švýcarsko). Prakticky lze poznatky o migraci zvěře využít při plánování přechodů pro zvěř přes velké komunikace. Vysílačky určí polohu kusu natolik přesně, že nám řeknou, který úsek silnice není jedinec schopen přejít. Pozorován byl například jelen, který se delší dobu pohyboval podél silnice, ale nebyl schopen ji zdolat, protože nepřeskočil svodidla (P. Šustr), i když v přirozeném prostředí by překážka této velikosti pro něj samozřejmě nebyla problém.
Telemetrie pomůže odhadnout i mortalitu zvěře. Tuhé zimy v letech 2005 a 2006 se na Šumavě podepsaly na úbytku srnčí zvěře až o 50 %. Nejvíce samozřejmě utrpěla srnčata (u nich byla úmrtnost téměř 100 %; dle dat z výzkumu P. Šustra).
Zajímavé je také sledovat, jestli může nasazení obojku ovlivnit chování jedinců nebo jejich postavení v tlupě. Dle Ing. Klitsche z NP České Švýcarsko by mělo být chování ovlivněno jen minimálně, což potvrzuje tím, že se většina jedinců nevyhýbá místu, kde byli odchyceni a označeni. Ověřili si to i u jelena, který byl rok před označením vysílačkou hlavním jelenem na říjišti. Obojek však jeho dominanci nijak neovlivnil a příští rok si své postavení nejsilnějšího jelena obhájil znovu. Jinak tomu bylo u laně, která se díky „ozdobě na krku“ stala během dvou dnů po aplikaci vodící laní. Avšak poté, co byl střelen její kolouch, se zařadila až na konec tlupy.
Ve výzkumu nezůstávají pozadu ani kolegové ze Slovenska (např. kolektiv Ing. Miroslava Ostrihoně, Ph.D. z Technické univerzity ve Zvolenu). Ti se však mnohdy potýkají s daleko většími problémy než badatelé u nás. Jednak jsou na Slovensku běžně přítomny všechny tři druhy velkých šelem (rys, vlk, medvěd), alespoň v oblasti, kde probíhalo telemetrické sledování, tedy v Kremnických vrších. Mnoho značených jedinců tedy končí ve spárách šelmy. Tento zásah musí výzkumníci tolerovat, to je příroda. Neodpustitelné je však pytláctví! Mnoho obojků zůstane pohozených v keři či v potoce nedaleko zbytků upytlačeného kusu. Dokážu si představit beznaděj a zklamání, které nastanou po zjištění, že vaše práci, peníze a desítky nocí strávených v lese zmaří zásah nějakého „hladovce“, který loví jen pro zábavu, pro maso nebo pro peníze.
Slovenští výzkumníci z Národního lesnického centra (Ing. Peter Kaštier, Ph.D. a Ing. Jozef Bučko, Ph.D.) využili telemetrická sledování pro predikci škod způsobených vysokou zvěří na lesních porostech na Poľaně. Díky signálům z obojku je totiž možné velmi přesně zjistit, kde se jeleni nejvíce a nejraději zdržují, jaké vyhledávají porosty pro odpočinek a kde se nejraději pasou. Lesníci tedy dostanou přesné informace o tom, které porosty můžou být nejvíce ohroženy, a podle toho vytvořit ochranná opatření.
Praktické výsledky vyplývají i z pozorování chráněných druhů jako je bobr. Mladí výzkumníci z Fakulty životního prostředí v Praze sledují bobra v různých koutech České republiky už pět let. Jejich výsledky nám řeknou, jak dlouhý úsek vodního toku bobr potřebuje ke svému životu, kdy je v průběhu dne i roku nejaktivnější nebo jak ovlivní druhové složení okolních porostů velikost území, které obývá. Podle získaných poznatků byli také schopni odhadnout množství bobrů, které je území České republiky schopno uživit. Jejich data jsou důležitým podkladem pro orgány státní správy při rozhodování o dalším nakládání s tímto chráněných živočichem.
Posledním, ale neméně zajímavým, byl příspěvek Ing. Petra Zvolánka z Lesů ČR, který obojky využívá pro označení dravců, které vypouští do volné přírody. Jeho telemetrické sledování tedy nemá přímé vědecké výstupy, ale je velmi užitečné při snaze navrátit naše nejvíce ohrožené dravce (např. sokola nebo raroha) do jejich původního území. Nejednou mu vysílačka pomohla najít jedince ztraceného a uvězněného v komíně či zvonici, kde by ho pouhé lidské oko těžko hledalo, a uvíznutý pták by se odsud bez pomoci člověka dostával jen stěží.
Výsledky přednesené na konferenci mě přesvědčily o velkém významu mysliveckého výzkumu, o nutnosti se dále vzdělávat a získávat poznatky, které nám poradí, jak skloubit stále se rozrůstající lidskou civilizaci s čistou přírodou a jak mezi těmito dvěma protipóly nalézt rovnováhu. Všem lidem, kteří tomu věnují mnoho hodin svého času a velké úsilí, patří obdiv a dík.
Ing. Martina HARTOVÁ, Ph.D.