Divočáci začínají být už tématem nejen pro myslivce, kteří s nimi hospodaří, a zemědělce, kterým nejvíce škodí. Vycházky černé zvěře do soukromých zahrádek nebo na fotbalová hřiště přestávají být výjimkou a dotýkají se už i našich občanů děním v přírodě jinak nepoznamenaných. Traduje se dokonce, že v jedné okrajové pražské čtvrti stála bachyně se selaty na zastávce noční tramvaje a neumožnila tak cestujícím vystoupit. Takže už je to problém také pro státní správu i samosprávu, od nichž očekávají občané pomoc v krajských městech stejně jako v těch nejmenších obcích.
NEPOVEDENÁ KRÁDEŽ
„Už?“ vystrčil hlavu z okna malé chatičky, jedné z mnoha v místní zahrádkářské kolonii, důchodce Bedřich, když zaslechl zatroubení auta. „Nejvyšší čas, Beďane,“ přikývl řidič za volantem obstarožní škodovky s přívěsným vozíkem. „Hned jsem u tebe,“ zavíral už okno Bedřich a za chvíli se auto se dvěma seniory, protože i řidič František již dosáhl důchodového věku, jakkoli nám ho vláda stále oddaluje, rozjelo. Oba kromě pěkné řádky odžitých let spojovala i láska k obdělávání a udržování sousedících zahrádek a v poslední době také vztek na divočáky, kteří chabými ploty opětovně pronikali na jejich „latifundie“ a sklízeli, co neseli.
Nejeli daleko, z okresky uhnuli na místní komunikaci, tvořící hranici mezi rozsáhlým lesním komplexem a neméně rozsáhlými polnostmi. Z oněch lesů vycházela černá do kukuřičných lánů a když bylo koncem roku definitivně po sklizni, navštěvovala naši zahrádkářskou kolonii, ale pronikala i na zahrádky u rodinných domků obyvatel městečka. Po jejich stížnostech a nářcích se místní radnice rozhodla vybudovat na zkoušku doporučovaný pachový ohradník – právě podél cesty, po níž se teď ploužila škodovka s oběma seniory. Ne snad, že by tu byl živý provoz se spoustou nehod způsobených srážkami se zvěří, to spíše naopak, ale možná právě proto to byla ona trasa, kudy divočáci mířili z lesa k zahrádkám. A tak se v poli táhla řada kůlů s nastříkanou pěnou doporučeného přípravku.
Naši důchodci po krátké jízdě rozblácenou cestou ze zbytky špinavého sněhu zaparkovali na kraji pole kdesi uprostřed oné řady, podívali se po sobě, přikývli a vystoupili. „Já to vemu zprava, Franci, ty zleva, ju?“ Opět přikývnutí a už oba začali vytahovat v houstnoucím šeru kůly s pěnou a nakládat je na vozík. „Čtyři pro každýho stačej, ne?“ „Raděj šest, zahrádky máme dost velký …“ A zase přikývnutí. Za chvíli už zamířila škodovky zpátky a ještě ten večer za svitu baterky instalovali oba vykutálení dědové před ploty svých zahrádek soukromé pachové ohradníky. „Tak,“ konstatoval spokojeně František s pocitem dobře vykonané práce, „a prasátka maj po žížalkách.“ Ovšem nic není tak jednoduché, jak se to může na první pohled zdát …
+++
V místní hospůdce s vynalézavým názvem „V kolonii“ se každou středu navečer scházela parta štamgastů, hlavně majitelů zahrádek, do níž patřili také Bedřich a František. Scházeli se i v zimě, kdy na svých pozemcích trávili mnohem méně času než v teplejších měsících. V poslední době přibylo jedno nové téma – divočáci. A tak když onu lednovou středu probrali poslední hokejový ligový zápas Bílých Tygrů z nedalekého Liberce i nové posily místního týmu, hrajícího tu nejnižší soutěž, zkritizovali českou účast na jedné z mnoha světových přehlídek krásy i diskutabilní ortel poroty soutěže Miss Požár v rámci zdejšího hasičského bálu, přišla na řadu ta zatracená černá.
„Je to tunel na naše daně,“ mávl rukou nejskeptičtější z pivní party a hostinský, co právě přinesl další várku Svijanského Rytíře, přikývl: „Moje řeč. Víte, kdo sedí na ouřadě na životním prostředí? Švagrová majitele firmy, co ty jejich zápachový vohrady instalovala!“ „Tak teď je to úplně jasný!“ zaznělo z pléna a hlavní skeptik pokračoval: „Asi máte stejnou zkušenost, co?! Nic se tou investicí nezlepšilo, černá nám tu řádí dál.“ „Co nezlepšilo,“ vložil se do debaty Bedřich, „zhoršilo!“ „Jasně,“ nemlčel ani František, „my sme si pár těch kousků sehnali a dali až před zahrádky a víte, co se stalo?“ „To teda nevíme,“ poznamenal do dramatické pauzy další štamgast. „Divočáci nám dva ty kolíky vyvrátili!“ V hospůdce to zašumělo a do diskuse se vložil jeden z hostů od vedlejšího stolu, podle oblečení nejspíš myslivec: „Promiňte, pánové, že vám vstupuju do debaty, ale kde jste ten repelent sehnali?“ František se trochu zarazil, ale pak mávl rukou: „Ale přes jednoho známého rovnou ze skladu …“ „Vy jste asi myslivec, co?“ přispěchal mu na pomoc Bedřich, aby obrátil téma, a když oslovený přikývl, pokračoval: „Tak proč ty všežravce nestřílíte? Proč nám nepíchnete, ju?“ „Jo, pánové, paragraf čtyřicet jedna nám dává závoru. Tady kolem jsou to nehonební pozemky a na ty s flintou nesmíme.“ „To nejsou nějaký výjimky?“ „Jo – byly by. Ale žádat vo ně musí ten, co mu pozemek patří. Teda vy …“ Chvíli tak ještě společně pomlouvali zákony i divočáky, než se vrátili od takových přízemností k událostem v globální politice a Mléčné dráze.
+++
„Dobrý den!“ František se překvapeně narovnal od zimní práce na zahrádce a podíval se po hlase: „Dobrej!“ Za plotem stál účastník včerejší debaty o zbytečnosti pachových ohradníků. „Víte, taky bych si rád trochu těch novejch vymožeností vopatřil. A vy jste říkal, že máte ten zázrak rovnou ze skladu. Můžete mi, prosím, prozradit, kam mě pro to pošlete?“ „Nejradši do pr…,“ pomyslel si oslovený, ale vypadlo z něj něco jiného: „To musíte za sousedem, on to všechno zařizoval,“ ukázal hlavou k sousední Bedřichově chatičce. „Tak vám pěkně děkuju a nashledanou,“ rozloučil se chlapík v zeleném a František utíkal zavolat sousedovi. Jenže ten mobil hned nevzal a František ranní setkání pustil z hlavy.
Totéž ovšem nelze říci o našem myslivci, který, když jeho souseda nezastihl hned po ránu, zkoušel to znovu, až byl úspěšný. „Dobrý den,“ oslovil ho, když po zazvonění vyšel před chatku. „Víte, taky bych si rád trochu těch novejch vymožeností, co jsme si o nich včera povídali u piva, vopatřil. Prej máte ten zázrak rovnou ze skladů. Můžete mi, prosím, prozradit, kam pro to zajít?“ „Ale to víte, že můžu – a rád. Tady k sousedovi, on to všechno zařizoval, ju,“ blafoval s jistotou, že František na zahrádce není a stačí ho varovat. Jenže muž v zeleném ho trochu zaskočil: „Hm, to je zajímavý, že totéž říká váš soused. Jako že prsty v tom máte naopak právě vy … To mi teda povězte, proč se tak rozcházíte? A kam mě pro ten repelent teda pošlete?“ Chvíli bylo ticho, rušené jen zahrádkářovým koktavým vysvětlováním, ale nezvaný host ho rázně přerušil: „Tak já vám povím, kam byste mě mohli poslat. K pachovýmu ohradníku na Kukuřičáku! Protože tyhle kůly jste tam prachsprotě votočili! Jenže jste to zmákli, vy mudrlanti, dřív, než jsme do pěny na kůlech stačili ten hlavní smrádek injektovat. Takže jednak jste nešikovný zlodějíčci, co ukradli bezcennou věc, která divočákům nemohla vadit. A za druhý jste udělali do linie pořádnou díru, kterou se černá dál hrne na město! Jak to všechno chcete napravit?“ „No, no, no, ju, ju …“ hledal v rozpacích obviněný slůvka na svou obhajobu, ale marně. „Já vám teda napovím ju?! Zítra ráno budou tyhle kůly s pěnou na svých místech! Jasná zpráva?“
+++
„Už?“ vystrčil hlavu z okna své chatičky Bedřich, když zaslechl zatroubení. „Nejvyšší čas, Beďane,“ přikývl řidič za volantem obstarožní škodovky. „Hned jsem u tebe, Franci.“ Za chvíli už oba neseriózní senioři nakládali do přívěsného vozíku kůly s nastříkanou pěnou.
Cíl jejich nedlouhé cesty setmělou krajinou už známe. Byli tam, jak se říká, cobydup, neméně rychle nainstalovali „vypůjčené“ kolíky na jejich původní místa a zase spěchali zpátky. Myslivci tak mohli dokončit zábranu proti masivnímu pronikání černé zvěře do městečka.
Když se pak příští středu při řešení nejrůznějších problémů se štamgasty u Svijanského Rytíře v hospůdce V kolonii dostali zase k divočákům, pravil Bedřich, když se ujistil že „myslivec“ nikde, mimo jiné: „Stejně jsou ty smrady nějakej tunel. My sme to tady s Francim dali pryč – a vod tý chvíle máme od černý pokoj.“ „Moje řeč, vobyčejnej tunel na naše daně,“ dal na to razítko hlavní skeptik mezi hosty. A pak někomu věřte!
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 41 (povolení lovu na nehonebních pozemcích) a § 54 (nehrazené škody způsobené zvěří) zákona o myslivosti a § 205 (krádež) trestního zákoníku.
Na motivy skutečného případu připravil Jaroslav Šprongl.