Stále dokola viníme ze současného stavu poměrů v myslivosti nedostatky v legislativě. Čteme nářky a stesky v mysliveckých i lesnických periodikách. Pravdou však je, že sebedokonalejší zákony nic neznamenají a nepřinesou, pokud chybí vůle v praxi se jimi řídit a využívat je ve správném smyslu a k naplnění cílů moderního mysliveckého hospodaření a hospodaření souvisejících oborů (zemědělství, lesnictví). V neposlední řadě musí nad tím vším stát rozumné zájmy ochrany přírody.
Určitě lze stávající zákon přehodnotit, upravit, doplnit a vymyslet nová ustanovení. Stejně však budou rozhodující smysl a cíle, které zákon sleduje. Tedy poslání zákonné normy. Střetávání zájmů jednotlivců a společenských skupin nesporně patří ke svobodě projevu a demokracii. Nelze si však myslet a předpokládat, že dojdeme k nějakému optimálnímu řešení pro všechny zainteresované subjekty. Společenské zájmy by měly stát vždy nad tím vším, když se jedná o to nejcennější, co máme - životní prostředí.
Díl odpovědnosti nesou všichni zainteresovaní při uplatňování cílů a smyslu myslivecké legislativy. Samozřejmě orgány uvádějící v zásadních ustanoveních zákon v život nesou odpovědnost za stav v myslivosti vyšší. Rozhodující úlohu musí vždy sehrát orgány státní správy jako nositelé výše uvedeného společenského zájmu. Alibismus orgánů státní správy spočívající v odvolávání se na povinnosti držitelů a uživatelů honiteb neobstojí. V průběhu platnosti zákona musí jednání subjektů činných v myslivosti a rozdílné zájmy účinně usměrňovat podle dané situace.
Pokud by tomu tak bylo, nemohl by nastat výrazný nesoulad mezi stavem přírodního prostředí (hlavně lesního) a počtem spárkaté zvěře. Přírodní prostředí z tohoto pohledu nedostatečně chrání i orgány státní správy s působností v ochraně přírody.
V době vysokých stavů zvěře drobné a nízkých stavů zvěře spárkaté v běžných převládajících honitbách, kdy nedocházelo k vážným střetům a zásahům do vlastnických práv, nebyly zásahy státní správy myslivosti, lesního hospodářství a ochrany přírody až tak nutné. Se změnou hospodaření především na zemědělských pozemcích ve prospěch „vysokých plodin“ vyhovujících zvěři spárkaté, došlo k podstatným změnám v chovaných druzích zvěře v honitbách.
V podmínkách současné kulturní krajiny naprosto nelze předpokládat prosperitu zvěře drobné a na druhou stranu se potýkáme s vyšším početním stavem zvěře spárkaté, čemuž nahrává velikost obhospodařovaných zemědělských ploch a zatajování skutečných stavů spárkaté zvěře v mysliveckém plánování.
Právě při hospodaření se spárkatou zvěří nejvíce selhává ochota k jakýmkoliv změnám a nedůslednost v myslivecké činnosti. Chov zvěře byl a je prioritou a základní mysliveckou činností. S touto činností jsou spojeny všechny ostatní, dá se říci, navazující úseky myslivosti. Názory, že se nedá správně hospodařit se spárkatou zvěří, svědčí především o neochotě přizpůsobit stavy spárkaté zvěře možnostem přírodního prostředí. Tvrzení, že současný způsob mysliveckého plánování je nedokonalý, je pouze výmluva k tomu, aby se nemusely řešit zásadní problémy ve vztahu výkon práva myslivosti a vlastnictví honebních pozemků.
Změnu přinese až změna našeho myšlení a ochota přiznat skutečné stavy spárkaté zvěře odvozené vždy na základě několika vhodných přímých i nepřímých metod a ochota přiznat únosnost přírodního prostředí podle známek vlivu této zvěře na prostředí.
Právě změna myšlení a postojů může přinést potřebné zkvalitnění našeho mysliveckého hospodaření a nemalou roli v tom musí sehrát i myslivecká organizace ve výchově a působení na své členy. Odpovědnost je na nás myslivcích, a tak, jak je nutno kladně působit a nenásilně ovlivňovat svým chování veřejnost, stejně tak je nutné se dokázat domluvit s ostatními subjekty majícími vliv na myslivecké hospodaření.
Současné myšlení myslivců je ovlivněno fenoménem výskytu značného množství černé zvěře prakticky v honitbách všech výškových pásem a nenaplněnými kmenovými stavy zvěře drobné. Touto skutečností je ovlivněno myšlení a jednání značné části myslivců.
V době dostatku drobné zvěře probíhala péče o tuto zvěř a její lov zcela v jiném duchu než jsme svědky v současném provozu myslivosti. Dříve bylo zcela nepřijatelné samostatně si přivlastňovat výsledky myslivecké činnosti v podobě zvěřiny z ulovené zvěře. Ulovená zvěř i v současnosti patří uživateli honitby, ale přiznejme si, že není vzácností v honitbách stav, kdy si lovec ulovený kus černé zvěře ponechává. K čemu to vede, víme a je jasné…. „můj posed, moje kazatelna a moje hromada krmení“. Nic proti odváděcím krmelištím pro černou zvěř, ale jedním z nutných opatření pro snížení stavů černé zvěře bude muset být zákaz krmení této zvěře s velkou populační dynamikou.
Dodržování mysliveckých tradic a etiky, kterými se rádi oháníme a zaštiťujeme, pak vyznívá ve světle výše uvedeném zcela jinak. I to si přiznejme jako základ k nutným změnám pro obhajobu myslivecké činnosti a při vědomí toho, že odpovědnost máme my, kteří si hrdě říkáme myslivci.
Na prahu nového roku přejme myslivosti zdar při naplňování jejího společenského poslání.