Srnčí zvěř, podle archeologických nálezů, obývá území Evropy již nejméně 550 000 až 600 000 let. Jejím původním biotopem byly smíšené lesní porosty s dostatkem bylinného podrostu a s plochami otevřenými slunečnímu světlu, včetně stálého porostu mladých listnáčů.
Hlavní složka potravy je u srnčí zvěře tvořena spásáním dvouděložných rostlin a z travního porostu spásají jeho vrcholové části a hlavně dávají přednost čerstvě vyrašené trávě. Významnou složkou potravy je okus čerstvých, ještě příliš nezdřevnatělých výhonků listnáčů a jejich listí, stejně tak spásání čerstvých přírůstků jehličnanů, včetně terminálních pupenů. Příjem tohoto typu potravy zařazuje srnčí zvěř mezi tzv. okusovače. A protože je tato strava, proti stravě ostatní spárkaté zvěře, rychleji metabolizovaná, potrava tudíž velmi rychle prochází zažívacím traktem, je nutno ji přijímat relativně častěji, takže u srnčí zvěře se pastevní cykly opakují ve dvou až tříhodinových intervalech.
V lesních porostech se srnčí zvěř nejčastěji zdržuje v oblastech mlazin, kolem lesních mýtin a na okrajích lesů. Pohybu v hustém porostu se také přizpůsobila tělesná stavba, srnčí má relativně dlouhé a štíhlé běhy, úzké tělo a parožení nepřesahující tělesnou šířku.
Stálá přítomnost krytu vedla i k vývoji specifického typu chování a reakcí, například úniková reakce nespočívá v rychlém dlouhém útěku, ale po vyrušení srnčí rychle a krátce odskakuje do krytu s následným postupným odskakováním či krátkými odběhy mimo dosah místa vyrušení. Často, zvláště mladší zvěř, se při tom ozývá charakteristickým bekáním. U zvěře stepního původu (např. jelení zvěř), při ohrožení dochází vždy k rychlému a delšímu úprku.
Jak u nás, tak i v celé Evropě začíná být stále častěji diskutována otázka hustoty populace srnčí zvěře. Významným přínosem do této diskuse jsou i výsledky předložené výzkumnými pracovišti ve Vilnijusu a v Gödöllö, která provedla porovnání hustoty populace srnčí zvěře v jednotlivých evropských zemích v letech 1984 a 2005. Z předložených statistik přepočítaly udávané stavy a výši roční slovitelnosti na 1 km² plochy každéevropské země (Svět myslivosti 11, 7, 8, 2005). Nejvyšší populační hustotu 3 – 6 kusů srnčí zvěře na 1 km² v roce 1984 byl zjištěn v Německu a Rakousku a v roce 2005 hustota srnčí zvěře v obou těchto zemích stoupla na 6 - 10 ks/km². Nárůst stavů byl patrný ve všech zemích Evropy, pokles byl zjištěn pouze v Bulharsku, Rumunsku, na Ukrajině a na Balkáně (autoři to připisují nestabilní politické situaci).
V České republice v roce 1984 hustota srnčí populace byla v kategorii mezi 1 - 3 kusy/km² a do roku 2005 se zvýšila do kategorie 3 - 6 kusů/km².
Největší přírůstky početnosti srnčí zvěře mezi roky 1984 a 2005 byly zjištěny v těchto zemích: Francie (o 227 %), Litva (o 219 %), Itálie (o 201 %), Finsko (o 200 %) a Dánsko (o 167 %). V České republice došlo za toto období ke zvýšení stavů o necelých 150 %.
Výzkumní pracovníci těchto pracovišť předpokládají, že hlavní příčinou zvyšování stavů srnčí zvěře v Evropě je dlouhodobě používaný systém hospodaření se zvěří a myslivecké tradice, v některých zemích (hlavně Německo a Francie) i vhodné přírodní podmínky a v neposlední řadě i nepřítomnost velkých šelem.
Prakticky totožné výsledky publikovali Havránek F., Ježek M. a Hučko M. (Myslivost 58,10,47-49, 2010), když přepočetli slovitelnost srnčí zvěře na 100 ha honební plochy v jednotlivých zemích Evropy. Stejně, jako podle předchozích autorů, byla nejvyšší slovitelnost v 60. letech minulého století v Německu a Rakousku, kde se lovilo ročně 2 až 2,5 kusů srnčí zvěře na 100 ha a v současnosti v těchto zemích se slovitelnost pohybuje mezi 3 až 3,5 kusy/100 ha. V naší republice v 50. letech minulého století se lovilo ročně okolo 0,5 kusu srnčí zvěře/100 ha, v 60. letech okolo 1 kusu/100 ha a v současné době se slovitelnost pohybuje okolo 1,5 kusu/100 ha.
Historicky se populace srnčí zvěře v naší republice začala nejprve pozvolna zvyšovat ve 30. až 40. letech minulého století. Její výraznější a prakticky stále probíhající vzestup stavů souvisí až se změnami v systému zemědělské výroby od 50. let minulého století. Na začátku 60. let minulého století se v ČR lovilo okolo 50 000 kusů srnčí zvěře a slovitelnost stále stoupala, maxima dosáhla po roce 1975, kdy se ročně slovilo až do 120 000 kusů, potom výše lovu prudce poklesla, takže začátkem 80. let minulého století se slovitelnost prudce snížila o téměř 40 000 kusů ročně. V následujících letech se již slovitelnost srnčí zvěře neustále zvyšuje a v současné době již přesahuje slovitelnost 130 000 kusů ročně.
Jaká nastala změna v naší přírodě, která by mohla být podnětem k narůstání populace srnčí zvěře?
Největší změna se začala projevovat hlavně v zemědělské krajině. Od 50. let minulého století byla zahájena kolektivizace, začaly mizet v polích meze, menší remízky, polní cesty a roztroušená i řadová zeleň. Postupně se zvětšovaly velikosti lánů a po roce 1990 jejich rozsah a velikost ještě narostl.
Naopak v lesních komplexech se pěstební činnost stále více zaměřovala na užitkové monokultury, takže podíl plevelných listnáčů se začal výrazně snižovat. Srnčí zvěř se stále častěji stěhovala do polí, kam již přestala vycházet pouze za potravou a stala se z ní stálá populace zvěře čistě polní.
V polních podmínkách rozmach pěstování energetických plodin (kukuřice, řepka a slunečnice ) nahrazuje lesní mlaziny daleko lépe, protože v nich srnčí nachází nejen kryt a klid, ale i dostatek pestré potravy, vody apod. Na příkladu Pardubicka (Myslivost 57,8,10,2009) jsem prokázal, že hustota srnčí zvěře na 100 ha se v lesních honitbách prakticky dlouhodobě udržuje na neměnné výši, zatímco v polních honitbách se její hustota na 100 ha plochy téměř zdvojnásobila. To jasně ukazuje, že současné podmínky zemědělského hospodaření vytvářejí pro srnčí zvěř podmínky imitující biotopy v lesních mlazinách. Vzhledem k tomu, že průmyslový typ zemědělské výroby není zaveden pouze v naší republice, ale stal se obecným systémem prakticky pro celou Evropu (vysoká mechanizace, používání vysoce výkonných a širokozáběrových strojů vyžadujících velké scelené lány, vysoký stupeň chemického ošetření rostlin, hnojení apod.) je velmi pravděpodobné, že přechod srnčí zvěře do polních kultur je obecným jevem pro celou Evropu. Zvyšování stavů, a tím i slovitelnosti srnčí zvěře v zemědělsky vyspělých zemích Evropy velmi pravděpodobně souvisí hlavně se zvyšováním stavů polní srnčí zvěře.
V České republice dochází ale v posledních letech ještě k jednomu fenoménu, který se určitým způsobem musí zobrazovat i ve vývoji srnčích populací. Paradoxně, tak jak sledujeme v zemědělské krajině stoupající stavy srnčí zvěře, rozloha zemědělsky obdělávané půdy se snižuje.
Proti 60. létům minulého století se v současnosti hektarový výměr zemědělské půdy snížil prakticky o 55 % a na této nižší hektarové výměře byla proti 60. létům minulého století vyseta prakticky dvojnásobná výměra technických plodin (v 60. letech minulého století bylo jimi oseto 286 000 hektarů a v roce 2008 již 490 000 ha).
Výsev pícnin byl omezením chovu dobytka snížen na minimum a v současné době jejich hektarová výměra dosahuje proti roku 1960 pouze 44 % výměry. Sklizeň pícnin jako krmiva pro ustájený dobytek probíhala vždy v nočních nebo brzkých ranních hodinách a zvláště na jaře zde docházelo k obrovským ztrátám na srnčatech. V současné době k těmto ztrátám prakticky nedochází a skutečný koeficient přírůstku je význačně vyšší než předpokládaný. Z toho je patrné, že při stoupajících stavech srnčí zvěře musí také výrazně narůstat její hustota na hektar zemědělské krajiny.
Závěrem je možno konstatovat, že v rámci Evropy dosahuje i současný nárůst stavů srnčí zvěře v naší republice průměrných hodnot. Stále nejvyšší hustota srnčí zvěř je v Německu, Rakousku, nyní i v Dánsku a Francii. Je ale otázkou, zda opravdu souvisí nárůst stavů srnčí zvěře s tím, že mění svůj biotop a všude přechází z lesních komplexů do otevřené kulturní krajiny. Provést detailní analýzu početnosti srnčí zvěře v jednotlivých biotopech je velmi obtížné a stávající statistiky to příliš neumožňují.
Studie provedená na Pardubicku ukázala, že nejvýraznější vzestup stavů, a tím i slovitelnosti, nastal v čistě polních honitbách (do 20 % lesního porostu) a částečně i v honitbách smíšených, naopak v čistě lesních honitbách (více než 80 % lesního porostu) se slovitelnost přepočítaná na 100 ha plochy prakticky dlouhodobě nezměnila. Je-li ale tato závislost obecného charakteru, bude to nutné prokázat na větším územním celku a za použití specifických metod sledování populační dynamiky srnčí zvěře.