Tímto článkem dokončujeme část parazitárních chorob, týkající se tzv. endoparazitárních infekcí, tedy infekcí parazity, kteří žijí uvnitř těla svých hostitelů. Poslední skupinou endoparazitů jsou tasemnice, které u lovné zvěře nalézáme jednak jako dospělce, parazitující v trávicím traktu hostitelů, jednak jako vývojová stádia (boubele), která se nachází na povrchu či v tkáních různých orgánů svých mezihostitelů.
Moniezióza spárkaté zvěře je způsobena tasemnicemi rodu Moniezia, které jsou typickými parazity především u pastevně chovaných ovcí a skotu a u spárkaté zvěře ve střední Evropě představují jediné tasemnice, které se u této zvěře vyskytují jako dospělci. Jedná se od druhy Moniezia benedeni - tasemnice srnčía Moniezia expansa – tasemnice ovčí.
Dospělé tasemnice jsou dlouhé 4, resp. až 10 m. Vývojový cyklus těchto tasemnic, které vylučují vajíčka do vnějšího prostředí společně s trusem hostitele, probíhá přes mezihostitele, kterými jsou půdní roztoči z čeledi Oribatidae, v jejichž těle po pozření vajíčka dochází k vývoji onkosféry a posléze se vytváří cysticerkoid. Pokud takto infikované roztoče, migrující po travinách, pozře definitivní hostitel, uvolňuje se v jeho trávicím traktu z cysticerkoidu hlavička a začíná vývoj nové tasemnice.
Infekce tasemnicemi rodu Moniezia mohou způsobovat závažné onemocnění především u srnčí zvěře. FOREJTEK a CHROUST (1990) popsali úhyny srnčí zvěře v oblasti Tvrdonic na Břeclavsku, způsobené společnými infekcemi tasemnic Moniezia benedeni a Moniezia expanze. Postižená srnčí zvěř vykazovala příznaky značné vyhublosti až kachexie.
U jelení zvěře nebyly obdobné příznaky pozorovány, i když i u této zvěře byla parazitologická vyšetření na přítomnost tasemnic rodu Moniezia pozitivní.
V současné době je výskyt moniezií zjišťován především v oborních chovech jelení a mufloní zvěře. Pro léčbu monieziózy lze použít praziquantel v dávce 3,75 mg/kg ž.hm., albendazol v dávce 4 – 7,5 mg/kg ž.hm., fenbendazol v dávce 10 - 15 mg / kg ž.hm. či mebendazol v dávce 10 – 20 mg./kg.ž.hm. Léčbou jsou však postiženi pouze dospělci, žijící v trávicím traktu hostitelských organizmů.
Vzhledem k délce života mezihostitelských roztočů (2 - 3 roky) je nutné léčbu pravidelně opakovat tak, aby došlo k přerušení vývojového cyklu eliminací dospělců, produkujících vajíčka.
Anoplocefalózy u zajícovitých jsou parazitární onemocnění, způsobená tasemnicemi, systematicky zařazenými podobně jako moniezie do čeledi Anoplocephalidae. Jejich vývoj v přírodních podmínkách je tedy shodný s tasemnicemi u spárkaté zvěře, mezihostitelem jsou půdní roztoči (Oribatidae). U zajíců a králíků divokých se vyskytují nejčastěji následující čtyři druhy (Andrya cuniculi, Andrya rhopalocephala, Mosgovoyia pectinata a Cittotaenia denticulata).
Jejich velikost dosahuje od 30 do 100 cm délky a 5 – 15 mm šířky. Články jsou širší než delší, hlavička tasemnic je pouze 0,4 – 1 mm velká se 4 přísavkami, bez háčků. Všechny druhy výše uvedených tasemnic u zajícovitých se lokalizují v tenkém střevě. Většinou se vyskytují pouze v jednotlivých exemplářích a tyto slabé infekce nevyvolávají zpravidla klinické příznaky. Výjimečně se však mohou vyskytovat i početné nálezy, kdy tasemnice odčerpávají značné množství živin, typickým příznakem jsou pak průjmy a křečovité stavy, při nahromadění v krátkém úseku střeva mohou vyvolat jeho obturaci a úhyn.
Diagnostika se zakládá na nálezu dospělých tasemnic při pitvě trávicího traktu, případně nálezu článků, resp. vajíček při koprologickém vyšetření trusu. Léčbu u zajíců ani divokých králíků nelze provádět.
Tasemnice u šelem a boubele u spárkaté zvěře a zajícovitých
Podrobné údaje o rozšíření jednotlivých druhů tasemnic u šelem nejsou z našeho území známé, nejčastějším hostitelem jsou lišky, dále se vyskytují u vlků, jezevců, kun a tchořů, častými hostiteli jsou psi a kočky.
Společným znakem tasemnic u šelem je přítomnost pevných chitinových háčků na jejich hlavičce (skolexu), uspořádaných do tvaru jednoduchého nebo dvojitého věnce. Tyto háčky slouží k pevné fixaci ve stěně střeva. Skolex je u všech druhů opatřen čtyřmi přísavkami, zajišťujícími příjem potravy.
Tělo tasemnic sestává z jednotlivých článků, tvořících různě dlouhý řetězec (strobilum), vnitřní stavba článků a jejich tvar, velikost a uspořádání jsou významným diagnostickým znakem. Vajíčka tasemnic se uvolňují ze zralých, koncových článků buď ještě v trávicím traktu nebo rozpadem ve vnějším prostředí. Jsou vesměs pravidelně kulatého tvaru, velikosti pouze od 30 do 50 µm, mají poměrně silný a pevný obal, který chrání zárodek (onkosféru). Ve vnějším prostředí přežívají až 1 rok. S trávou, potravou nebo vodou se dostávají do zažívacího traktu mezihostitelů, kterými jsou veškeré druhy spárkaté zvěře (i domácích přežvýkavců), dále zajíci, králíci divocí, prase divoké a další menší druhy jako veverky, ondatry, ale i drobné šelmy.
V trávicím traktu těchto mezihostitelů se z vajíčka uvolňuje onkosféra, která se krevní cestou dostává před játra do nejrůznějších orgánů, kde se pak vyvíjí příslušný typ boubele (odborně zvaný larvocysta).
U šelem jako definitivních hostitelů vyvolávají dospělé tasemnice většinou příznaky velmi obecného charakteru a pouze při silných infekcích průjmy, nechutenství, hubnutí a případně i obturaci střeva. Typickým příznakem je zhoršená kvalita srsti. Uvolňované články tasemnic často ulpívají v okolí konečníku, dráždí sliznici a vyvolávají svědění, zvířata se je snaží odstranit – „sáňkují“.
Tasemnice šelem, včetně psů a koček, jsou závažnou skupinou parazitů vzhledem ke skutečnosti, že vývojová stadia některých druhů mohou cizopasit i u člověka a vážně tak ohrožovat jeho zdraví.
Vzhledem k vysokému počtu těchto tasemnic se můžeme zaměřit pouze na zdravotně nejzávažnější a nejčastěji se vyskytující druhy:
Taenia hydatigena (tasemnice vroubená), největší z tasemnic šelem, dosahuje od 60 až do 250 cm délky a může obsahovat až 300 článků. Nejčastějším hostitelem je pes a liška. Boubel zvaný cysticercus tenuicollis se nachází nejčastěji u spárkaté zvěře, zajíců, králíků divokých a prasat divokých. Lokalizuje se v dutině břišní, nejčastěji na závěsu střev (tzv. mesenteriu), příp. i v játrech a jiných orgánech. Je zavěšen na různě dlouhé stopce, dosahuje velikosti lískového ořechu až vejce, je vyplněn čirou tekutinou, stěna je průhledná, obsahuje jeden vchlípený skolex, dobře viditelný a se zřetelnými přísavkami a háčky.
Taenia pisiformis (tasemnice hrášková), dosahuje běžně 60 cm délky (maximálně až 200 cm), strobilum má charakteristickou stavbu s pilovitými okraji. Nejčastějším hostitelem jsou psi a lišky, méně kočky. Boubele zvané cysticercus pisiformis (boubel hráškový) jsou pouze velikosti hrachu, vyskytují se však v celých hroznech v počtu až několika desítek. Lokalizují se rovněž na mesenteriu střev, dále na pobřišnici a v játrech u zajíců, divokých králíků, příp. i myšovitých hlodavců.
Taenia cervi (tasemnice jelení) dosahuje rovněž 50 až 200 cm délky a cizopasí u lišek a psů. Boubele zvané cysticercus cervi se vyvíjejí u jelení a srnčí zvěře ve svalovině srdce, bránice a jazyka jako bělavé váčky velikosti 4 – 8 mm x 3 - 5 mm. V jejich tekutině je zřetelně vidět vchlípený skolex s přísavkami a háčky.
Taenia (Multiceps) serialis (tasemnice mnohohlavá) jejímž hostitelem jsou kromě lišek a psů i kočky a jiné šelmy dosahuje 20 až 70 cm délky. Její boubele zvané coenurus serialis zjišťujeme nejčastěji u zajíců a králíků divokých, jsou tenkostěnné, velikosti až 10 cm a nachází se na různých místech těla, nejčastěji však v dutině břišní v krajině ledvin, ale např. i v podkoží, mezisvalovém pojivu a jiných orgánech. Skolexy jsou u tohoto boubele velmi početné, jsou dobře viditelné a uspořádané ve skupinách nebo řadách (obr. 5).
Taenia taeniaeformis (tasemnice kočičí) se vyskytuje především u koček a lišek a dosahuje pouze 15 až 60 cm délky. Boubel se nazývá strobilocercus fasciolaris a vyvíjí se v játrech především u ondater, kun, veverek a drobných hlodavců. Má vzhled tenkostěnného váčku a kromě skolexu obsahuje i několik článků budoucí tasemnice.
Echinococcus granulosus (měchožil zhoubný) dosahuje velikosti jen 3 – 6 mm a má pouze 3 až 5 článků, z nichž poslední, největší je zcela vyplněn vajíčky, v pravidelných intervalech se odděluje od tasemnice, rozpadá se a další článek opět dorůstá a dozrává. Hostitelem je hlavně pes a vlk, méně liška. Boubel zvaný echinococcus se vyvíjí především v játrech a plicích, méně v jiných orgánech u býložravců a všežravců, ale i u člověka. Tyto boubele pomalu rostou (až několik let) a dosahují pak značné velikosti (u spárkaté zvěře slepičiho vejce, ale např. u skotu až dětské hlavy). Jsou typické tím, že jejich stěna je pevná, trojvrstevná a z vnitřní stěny (tzv. germinativní) pučí a odštěpují se skolexy, příp. i dceřiné boubele. Skolexy jsou průměrně pouze 250 µm velké, plavou volně v tekutině a v obrovském množství se hromadí u dna boubele jako tzv. hydatidózní písek (v 1 ml tekutiny může být více než 100 000 skolexů). Po pozření takovéhoto fertilního boubele se u definitivního hostitele vyvíjí stovky až tisíce dospělých tasemnic a ve střevě dochází v důsledku poraňování háčky k těžkým změnám až nekrotického charakteru. U přežvýkavé spárkaté zvěře jsou však echinokokové boubele vesměs sterilní, tj. bez živých skolexů a nejsou proto pro další šíření nebezpečné.
Echinococcus (Alveococcus) multilocularis dosahuje podobně jako předcházející druh pouze 2-4 mm délky a je tvořen 3 až 6 články. Hostitelem dospělé tasemnice je především liška a dále i vlk a pes. V souvislosti s poměrně rozsáhlým vyšetřováním lišek v evropských zemích byla zjištěna poměrně vysoká prevalence v řadě oblastí např. ve Švýcarsku, Polsku, Rakousku, Slovensku, Německu a ve Francii (6 až 77 %). V ČR se průzkum výskytu E. multilocularis u lišek provádí od r. 1994, maximální výskyt byl zjištěn v krajích Západočeském (22,9 %), Severočeském (18,9 %), Jihočeském (15,9 %),Jihomoravském (14,8 %) a Severomoravském (2,5 %). V honitbách Vojenských lesů a statků byl v letech 1999-2008 zjištěný průměrný výskytu této tasemnice u 26% vyšetřených lišek s maximem 56% pozitivních lišek ve vojenském prostoru Boletice (ŽAKOVČÍK 2008). Jedná se především o lokality v lesnatých oblastech s přemnožením lišek. Mezihostitelem, který zajišťuje šíření tohoto druhu, jsou ve volné přírodě myšovití hlodavci, příp. i veverky a ondatry, v jejich játrech se vyvíjí fertilní boubele. Lovem těchto mezihostitelů se lišky nakazí. U člověka se vyvíjí boubele označované jako alveococcus v 99 % v játrech a onemocnění se nazývá alveolární echinokokóza. Alveokoky však netvoří cystózní útvary, ale difusně pronikají jaterní tkání a imitují tak nádorové bujení. Může docházet i ke tvorbě metastáz a zanášení infekce do plic, mozku a jiných orgánů. Průběh tohoto onemocnění je velmi pomalý a klinicky se může projevit až po 10 i 15 letech. Neléčená alveolární echinokokóza končí u člověka až v 90 % smrtelně. Nicméně výskyt alveokokózy u lidí je v Evropě nízký, u nás byl prokázán dosud pouze jeden případ u ženy v oblasti Šumavy.
Diagnostika tasemnic u šelem se provádí na základě nálezů dospělých tasemnic ve střevě při pitvě. Koprologické vyšetření trusu je nutno pravidelně provádět především u loveckých psů. Rovněž tak léčba je možná pouze u psů a koček.
U pernaté zvěře se tasemnice vyskytují méně často, i když i zde mohou způsobovat závažné poruchy zdravotního stavu ptáků a ojediněle dochází i k úhynům postižených jedinců. U bažantů jsou nejčastěji jsou zjišťovány tasemnice rodu Raillietina ( R. cesticillus, R. echinobothrida ) a Davainea ( D. proglottina). U koroptví byla zjištěna tasemnice Amoebotaenia cuneata. Mezihostitelé těchto tasemnice jsou mravenci, různé druhy brouků, měkkýši či zemní žížaly. U vodní pernaté zvěře je výskyt tasemnic častější a pestré je také druhové spektrum těchto parazitů. Většina parazitujících tasemnic vodní pernaté zvěře patří do čeledi Hymenolepididae a jako mezihostitelské organizmy využívají především různé druhy vodních korýšů. K léčbě postižených ptáků lze použít praziquantel v jednorázové dávce 5-10 mg/ kg ž.hm, fenbendazol v dávce 100 ppm po dobu 4 dnů či mebendazol v dávce 60 ppm po dobu 7 dnů.
Prof.MVDr. Karel Chroust, DrSc., MVDr. Pavel Forejtek, CSc.
Středoevropský institut ekologie zvěře, Brno-Wien-Nitra
Citovaná literatura je k dispozici u autorů.