ePrivacy and GPDR Cookie Consent by TermsFeed Generator

Časopis Myslivost

Leden / 2011

Tasemnice u lovné zvěře

Myslivost1/2011, str. 26  Prof.MVDr. Karel CHROUST, DrSc., MVDr. Pavel FOREJTEK, CSc.
Tímto článkem dokončujeme část parazitárních chorob, týkající se tzv. endoparazitárních infekcí, tedy infekcí parazity, kteří žijí uvnitř těla svých hostitelů. Poslední skupinou endoparazitů jsou tasemnice, které u lovné zvěře nalézáme jednak jako dospělce, parazitující v trávicím traktu hostitelů, jednak jako vývojová stádia (boubele), která se nachází na povrchu či v tkáních různých orgánů svých mezihostitelů.
 
 
Moniezióza spárkaté zvěře  je způsobena tasemnicemi rodu Moniezia, které jsou typickými parazity především u pastevně chovaných ovcí a skotu a u spárkaté zvěře ve střední Evropě představují jediné tasemnice, které se u této zvěře vyskytují jako dospělci. Jedná se od druhy Moniezia benedeni - tasemnice srnčía Moniezia expansa – tasemnice ovčí.
Dospělé tasemnice jsou dlouhé 4, resp. až 10 m.  Vývojový cyklus těchto tasemnic, které vylučují vajíčka do vnějšího prostředí společně s trusem hostitele, probíhá přes mezihostitele, kterými jsou půdní roztoči z čeledi Oribatidae,  v jejichž těle po pozření vajíčka dochází k vývoji onkosféry a posléze se vytváří cysticerkoid. Pokud takto infikované roztoče, migrující po travinách, pozře definitivní hostitel, uvolňuje se v jeho trávicím traktu z cysticerkoidu hlavička a začíná vývoj nové tasemnice.  
Infekce tasemnicemi rodu Moniezia mohou způsobovat závažné onemocnění především u srnčí zvěře. FOREJTEK a CHROUST (1990) popsali úhyny srnčí zvěře v oblasti Tvrdonic na Břeclavsku, způsobené společnými infekcemi tasemnic Moniezia benedeni a Moniezia expanze. Postižená srnčí zvěř vykazovala příznaky značné vyhublosti až kachexie. 
U jelení zvěře nebyly obdobné příznaky pozorovány, i když i u této zvěře byla parazitologická vyšetření na přítomnost tasemnic rodu Moniezia pozitivní.
V současné době je výskyt moniezií zjišťován především v oborních chovech jelení a mufloní zvěře.   Pro léčbu monieziózy  lze použít  praziquantel v dávce 3,75 mg/kg ž.hm., albendazol v dávce 4 – 7,5 mg/kg ž.hm., fenbendazol v dávce 10 - 15 mg / kg ž.hm. či mebendazol v dávce 10 – 20 mg./kg.ž.hm. Léčbou jsou však postiženi pouze dospělci, žijící v trávicím traktu hostitelských organizmů.
Vzhledem k délce života mezihostitelských roztočů (2 - 3 roky) je nutné léčbu pravidelně opakovat tak, aby došlo k přerušení vývojového cyklu eliminací dospělců, produkujících vajíčka.
 
Anoplocefalózy u zajícovitých jsou parazitární onemocnění, způsobená tasemnicemi, systematicky zařazenými podobně jako moniezie do čeledi Anoplocephalidae. Jejich vývoj v přírodních podmínkách je tedy shodný s tasemnicemi u spárkaté zvěře, mezihostitelem jsou půdní roztoči (Oribatidae). U zajíců a králíků divokých se vyskytují nejčastěji následující čtyři druhy (Andrya cuniculi, Andrya rhopalocephala, Mosgovoyia pectinata a Cittotaenia denticulata).
Jejich velikost dosahuje od 30 do 100 cm délky a 5 – 15 mm šířky. Články jsou širší než delší, hlavička tasemnic je pouze 0,4 – 1 mm velká se 4 přísavkami, bez háčků. Všechny druhy výše uvedených tasemnic u zajícovitých se lokalizují v tenkém střevě. Většinou se vyskytují pouze v jednotlivých exemplářích a tyto slabé infekce nevyvolávají zpravidla klinické příznaky. Výjimečně se však mohou vyskytovat i početné nálezy, kdy tasemnice odčerpávají značné množství živin, typickým příznakem jsou pak průjmy a křečovité stavy, při nahromadění v krátkém úseku střeva mohou vyvolat jeho obturaci a úhyn.
Diagnostika se zakládá na nálezu dospělých tasemnic při pitvě trávicího traktu, případně nálezu článků, resp. vajíček při koprologickém vyšetření trusu. Léčbu u zajíců ani divokých králíků nelze provádět.
 
Tasemnice u šelem a boubele u spárkaté zvěře a zajícovitých
Podrobné údaje o rozšíření jednotlivých druhů tasemnic u šelem nejsou z našeho území známé, nejčastějším hostitelem jsou lišky, dále se vyskytují u vlků, jezevců, kun a tchořů, častými hostiteli jsou psi a kočky.
Společným znakem tasemnic u šelem je přítomnost pevných chitinových háčků na jejich hlavičce (skolexu), uspořádaných do tvaru jednoduchého nebo dvojitého věnce. Tyto háčky slouží k pevné fixaci ve stěně střeva. Skolex je u všech druhů opatřen čtyřmi přísavkami,  zajišťujícími příjem potravy.
Tělo tasemnic sestává z jednotlivých článků, tvořících různě dlouhý řetězec (strobilum), vnitřní stavba článků a jejich tvar, velikost a uspořádání jsou významným diagnostickým znakem. Vajíčka tasemnic se uvolňují ze zralých, koncových článků buď ještě v trávicím traktu  nebo rozpadem ve vnějším prostředí. Jsou vesměs pravidelně kulatého tvaru, velikosti pouze od 30 do 50 µm, mají poměrně silný a pevný obal, který chrání zárodek (onkosféru). Ve vnějším prostředí přežívají až 1 rok.  S trávou, potravou nebo vodou se dostávají do zažívacího traktu mezihostitelů, kterými jsou veškeré druhy spárkaté zvěře (i domácích přežvýkavců), dále zajíci, králíci divocí, prase divoké a další menší druhy jako veverky, ondatry, ale i drobné šelmy.
V trávicím traktu těchto mezihostitelů se z vajíčka uvolňuje onkosféra, která se krevní cestou dostává před játra do nejrůznějších orgánů, kde se pak vyvíjí příslušný typ boubele (odborně zvaný larvocysta).
U šelem jako definitivních hostitelů vyvolávají dospělé tasemnice většinou příznaky velmi obecného charakteru a pouze při silných infekcích průjmy, nechutenství, hubnutí a případně i obturaci střeva. Typickým příznakem je zhoršená kvalita srsti. Uvolňované články tasemnic často ulpívají v okolí konečníku, dráždí sliznici a vyvolávají svědění, zvířata se je snaží odstranit – „sáňkují“.
Tasemnice šelem, včetně psů a koček, jsou závažnou skupinou parazitů vzhledem ke skutečnosti, že vývojová stadia některých druhů mohou cizopasit i u člověka a vážně tak ohrožovat jeho zdraví.
Vzhledem k vysokému počtu těchto tasemnic se můžeme zaměřit pouze na zdravotně nejzávažnější a nejčastěji se vyskytující druhy:
Taenia hydatigena (tasemnice vroubená), největší z tasemnic šelem, dosahuje od 60 až do 250 cm délky a může obsahovat až 300 článků. Nejčastějším hostitelem je pes a liška. Boubel zvaný cysticercus tenuicollis se nachází nejčastěji u spárkaté zvěře, zajíců, králíků divokých a prasat divokých. Lokalizuje se v dutině břišní, nejčastěji na závěsu střev (tzv. mesenteriu), příp. i v játrech a jiných orgánech. Je zavěšen na různě dlouhé stopce, dosahuje velikosti lískového ořechu až vejce, je vyplněn čirou tekutinou, stěna je průhledná, obsahuje jeden vchlípený skolex, dobře viditelný a se zřetelnými přísavkami a háčky.
Taenia pisiformis (tasemnice hrášková), dosahuje běžně 60 cm délky (maximálně až 200 cm), strobilum má charakteristickou stavbu s pilovitými okraji. Nejčastějším hostitelem jsou psi a lišky, méně kočky. Boubele zvané cysticercus pisiformis (boubel hráškový) jsou pouze velikosti hrachu, vyskytují se však v celých hroznech v počtu až několika desítek. Lokalizují se rovněž na mesenteriu střev, dále na pobřišnici a v játrech u zajíců, divokých králíků, příp. i myšovitých hlodavců.
Taenia cervi (tasemnice jelení) dosahuje rovněž 50 až 200 cm délky a cizopasí u lišek a psů. Boubele zvané cysticercus cervi se vyvíjejí u jelení a srnčí zvěře ve svalovině srdce, bránice a jazyka jako bělavé váčky velikosti 4 – 8 mm x 3 - 5 mm. V jejich tekutině je zřetelně vidět vchlípený skolex s přísavkami a háčky.
Taenia (Multiceps) serialis (tasemnice mnohohlavá) jejímž hostitelem jsou kromě lišek a   psů i kočky a jiné šelmy dosahuje 20 až 70 cm délky. Její boubele zvané coenurus serialis zjišťujeme nejčastěji u zajíců a králíků divokých, jsou tenkostěnné, velikosti až 10 cm a nachází se na různých místech těla, nejčastěji však v dutině břišní v krajině ledvin, ale např. i v podkoží, mezisvalovém pojivu a jiných orgánech. Skolexy jsou u tohoto boubele velmi početné, jsou dobře viditelné a uspořádané ve skupinách nebo řadách (obr. 5).
Taenia taeniaeformis (tasemnice kočičí) se vyskytuje především u koček a lišek a dosahuje pouze 15 až 60 cm délky. Boubel se nazývá strobilocercus fasciolaris a vyvíjí se v játrech především u ondater, kun, veverek a drobných hlodavců. Má vzhled tenkostěnného váčku a kromě skolexu obsahuje i několik článků budoucí tasemnice.
Echinococcus granulosus (měchožil zhoubný) dosahuje velikosti jen 3 – 6 mm a má pouze 3 až 5 článků, z nichž poslední, největší je zcela vyplněn vajíčky, v pravidelných intervalech se odděluje od tasemnice, rozpadá se a další článek opět dorůstá a dozrává. Hostitelem je hlavně pes a vlk, méně liška. Boubel zvaný echinococcus se vyvíjí především v játrech a plicích, méně v jiných orgánech u býložravců a všežravců, ale i u člověka. Tyto boubele pomalu rostou (až několik let) a dosahují pak značné velikosti (u spárkaté zvěře slepičiho vejce, ale např. u skotu až dětské hlavy). Jsou typické tím, že jejich stěna je pevná, trojvrstevná a z vnitřní stěny (tzv. germinativní) pučí a odštěpují se skolexy, příp. i dceřiné boubele. Skolexy jsou průměrně pouze 250 µm velké, plavou volně v tekutině a v obrovském množství se hromadí u dna boubele jako tzv. hydatidózní písek (v 1 ml tekutiny může být více než 100 000 skolexů). Po pozření takovéhoto fertilního boubele se u definitivního hostitele vyvíjí stovky až tisíce dospělých tasemnic a ve střevě dochází v důsledku poraňování háčky k těžkým změnám až nekrotického charakteru. U přežvýkavé spárkaté zvěře jsou však echinokokové boubele vesměs sterilní, tj. bez živých skolexů a nejsou proto pro další šíření nebezpečné.
Echinococcus (Alveococcus) multilocularis dosahuje podobně jako předcházející druh pouze 2-4 mm délky a je tvořen 3 až 6 články. Hostitelem dospělé tasemnice je především liška a dále i vlk a pes. V souvislosti s poměrně rozsáhlým vyšetřováním lišek v evropských zemích byla zjištěna poměrně vysoká prevalence v řadě oblastí např. ve Švýcarsku, Polsku, Rakousku, Slovensku, Německu a ve Francii (6 až 77 %). V ČR se průzkum výskytu E. multilocularis u lišek provádí od r. 1994, maximální výskyt byl zjištěn v krajích Západočeském (22,9 %), Severočeském (18,9 %), Jihočeském (15,9 %),Jihomoravském (14,8 %) a Severomoravském (2,5 %).  V honitbách Vojenských lesů a statků byl v letech 1999-2008 zjištěný průměrný výskytu této tasemnice u 26% vyšetřených lišek s maximem 56% pozitivních lišek ve vojenském prostoru Boletice (ŽAKOVČÍK 2008). Jedná se především o lokality v lesnatých oblastech s přemnožením lišek. Mezihostitelem, který zajišťuje šíření tohoto druhu, jsou ve volné přírodě myšovití hlodavci, příp. i veverky a ondatry, v jejich játrech se vyvíjí fertilní boubele. Lovem těchto mezihostitelů se lišky nakazí. U člověka se vyvíjí boubele označované jako alveococcus v 99 % v  játrech a onemocnění se nazývá alveolární echinokokóza. Alveokoky však netvoří cystózní útvary, ale difusně pronikají jaterní tkání a imitují tak nádorové bujení. Může docházet i ke tvorbě metastáz a zanášení infekce do plic, mozku a jiných orgánů. Průběh tohoto onemocnění je velmi pomalý a klinicky se může projevit až po 10 i 15 letech. Neléčená alveolární echinokokóza končí u člověka až v 90 % smrtelně. Nicméně výskyt alveokokózy u lidí je v Evropě nízký, u nás byl prokázán dosud pouze jeden případ u ženy v oblasti Šumavy.
Diagnostika tasemnic u šelem se provádí na základě nálezů dospělých tasemnic ve střevě při pitvě. Koprologické vyšetření trusu je nutno pravidelně provádět především u loveckých psů. Rovněž tak léčba je možná pouze u psů a koček.
U pernaté zvěře se tasemnice vyskytují méně často, i když i zde mohou způsobovat závažné poruchy zdravotního stavu ptáků a ojediněle dochází i k úhynům postižených jedinců. U bažantů jsou nejčastěji jsou zjišťovány tasemnice rodu Raillietina ( R. cesticillus, R. echinobothrida ) a Davainea ( D. proglottina). U koroptví byla zjištěna tasemnice Amoebotaenia cuneata. Mezihostitelé těchto tasemnice jsou mravenci, různé druhy brouků, měkkýši či zemní žížaly. U vodní pernaté zvěře je výskyt tasemnic častější a pestré je také druhové spektrum těchto parazitů. Většina parazitujících tasemnic vodní pernaté zvěře patří do čeledi Hymenolepididae a jako mezihostitelské organizmy využívají především různé druhy vodních korýšů. K léčbě postižených ptáků lze použít praziquantel v jednorázové dávce 5-10 mg/ kg ž.hm, fenbendazol v dávce 100 ppm po dobu 4 dnů či mebendazol v dávce 60 ppm po dobu 7 dnů.
Prof.MVDr. Karel Chroust, DrSc., MVDr. Pavel Forejtek, CSc.
Středoevropský institut ekologie zvěře, Brno-Wien-Nitra
 
Citovaná literatura je k dispozici u autorů.
 
Zpracování dat...