Významné kulturní akce zažívá někdo rychleji, někdo si je promítá v mysli delší dobu, Jedním ze základních stavebních kamenů úspěchu koncertu České myslivecké vánoce v Rudolfinu byla Pavlína Filipovská. Její průvodní slovo nenechalo jedno oko suché. Nad dobrým gulášem a vínem jsme po týdnu popovídali o koncertu a jeho vyznění.
Hodně vás překvapilo, když myslivci přišli s tím, že by chtěli uvádět takovýto koncert v Rudolfinu?
Šli na mě doslova v bačkorách. Nejdříve jako že by mohl být nějaký vánoční koncert. Já mám na Vánoce slabost a na myslivce vlastně už za těch pětadvacet let soužití s mužem myslivcem taky. Je to taková moje osobní strunka, často se citově chvějící. Až lehkomyslně jsem to slíbila. Ale pozor, Petr Šeplavý měl Rudolfinum pro mě nejprve schované, to byla až následně pro mne osobně veliká pecka. Já jsem to nakonec musela mimo plán na koncertu divákům říct.
Asi je ve mně dědičné, že k těm prknům, které něco znamenají, mám neskutečnou úctu a pokoru, ať už se přejde jeviště Národního nebo Stavovského divadla, vždy to bylo v naší rodině posvátné. A Rudolfinum, to byl pro mě doslova sen. Já tam viděla jen hvězdy a ušlechtilou muziku, ale jen z hlediště jsem pokorně tiše naslouchala a najednou tohle na mě Petr vybalil. Řekl mi to pravda v létě s předstihem, já si to snad ani při všech smyslech zprvu neuvědomovala, co jsem vlastně slíbila. A věřte mi, že když jsem vstupovala bočním služebním vchodem do toho posvátného baráku, když mi bylo dáno bloudit v posvátných prostorách, kudy prošla spousta slavných osobností, byla jsem naprosto fascinovaná.
Táta byl z muzikantské rodiny, s muzikantama dejchal a nejlepší kamarády měl mezi operáky a hráči orchestru. To byli jeho kluci. A táta taky miloval, jak vždy říkal valdhorny, přímo je uctíval. Totiž můj dědeček, který přišel z Bystrého z Orlických hor s ranečkem a babičkou na zádech, ten hrál v místní kapele právě na valdhornu. Táta mi vždy říkal: „To je zvuk, viď! Ale to není žádná sranda hrát na tu valdhornu!“ Vždy mi to důležitě zdůrazňoval.
A tak teď, když jsem měla to štěstí se koncertu zúčastnit, tak na mě z té klenby vše klesalo, vzpomínky sestupovaly, a já vím, že tatínek tady někde s námi je, slyším ho, já si byla jistá, že na koncertu je, že sedí v první řadě, a že je nadšený, poslouchal a byl blažený. A já jeho dcera byla blažená s ním.
Dokázala jste si vůbec představit, že myslivci a lesní rohy utáhnou koncert v Rudolfinu?
Já věřím tomu, že každý dobrý úmysl a srdce na dlani utáhne hrozně moc. A jelikož jsem měla díky manželovi možnost poznat myslivce z těch dobrých stránek, vím, že jsou to lidé ušlechtilí, šlechtici ducha, samozřejmě když se povedou, ale to je ve všech společenstvích. Já věřila, že na to budou myslivci stačit, já nevěřila, že na koncert budu stačit já! Já se obávala, že jsem pro myslivce cizorodý prvek zvenčí. Ve mně se praly představy, jak se v Rudolfinu mám zjevit a dělat, že k myslivcům patřím? Nebo že je obdivuji? Já cítím totiž obojí. Jak přesvědčit zasvěcené diváky, že mám právo na koncertu být? No, asi tatínek pomohl, ne že bych asi přesvědčila, ale mám pocit, že jsem aspoň nevadila.
Byly na vás myslím oba pocity znát, a já z reakcí diváků musím konstatovat, že auditorium velmi kladně kvitovalo právě to, že jste do koncertu dala sebe, že jste do uvádění dala své niterné pocity, myslím, že velmi rychle a s radostí akceptovali, že jste nebyla objednaná moderátorka koncertu, ale že jste do vystoupení zcela přirozeně a právem patřila, že jste koncert tvořila a ne že jste ho jen uváděla. Ale kdy se vůbec zrodil nápad s Purpurou, jedním z vrcholů programu?
No na to na mě šel Petr Šeplavý taky potichu a postupně po krůčcích. Muzikanti hudbu úžasně upravili, já jsem z toho byla okouzlená. Pravda, já měla trému a docela se bála. Jak jste si jistě všimnul, tak já jsem se uchýlila se svým semaforským hláskem z malého jeviště pod křídla pěveckého sboru Canzonetta a muzikantů, mysleli si, že budu stát v popředí a předvádět se, ale to néé, já byla naopak šťastná v chumlu. Nenechali mě padnout, jsem za to moc ráda.
Jste známá umělkyně s mnoha zkušenostmi z rozličných akcí. Když si promítnete všechna ta vystoupení, role, filmová a televizní díla, na jakou úroveň byste ve své umělecké dráze postavila rudolfínský koncert?
Tak to mohu říci docela přesně, protože jsem právě v době zažívání koncertu a vnitřního rozboru. Mám v životě takové ty milníčky, patníčky, které mě vždy někam posunuly. Není jich moc. Proto si je pamatuji. Jeden z prvních profesních patníčků je ten, kdy jsem si poprvé v životě stoupla na jeviště Semaforu, prvně dostala do ruky mikrofon a zpívala. Pak byly různé kamínky, tu jsem třeba i zakopla, někdy překročila bludný kořen, leccos jsem absolvovala. Bylo období, kdy jsem čuchla k jedné, tu k další profesi, moderovala jsem a provázela různými pořady.
Ale dalším milníčkem mého života jsou Dostaveníčka v České televizi. Ty tvořil pan režisér Podskalský, dostávala jsem se k materiálům a do prostředí, které bych jako obyčejný návštěvník v životě nespatřila, To byla velká škola. Bylo to krásné studium ve společnosti chytrých inteligentních lidí, hodně poučné to bylo pro moji profesi, moc jsem se naučila od významných osobností.
No a tím třetím patníčkem; já úplně vidím ty v Řetězové ulici, kde jsou po staletí a občas si je tam někdo pohladí; bude právě rudolfínský koncert. A nepřeháním! Já už si zkusila leccos, ale před takový úkol mě ještě nikdy nikdo nepostavil! Za sebou úžasné muzikanty, vedle sebe nádherný sbor, všichni spolu krásně ladili a já se snažila s nimi dolaďovat. Ten pokus snad vyšel. Vzpomenula jsem při tom na pana kapelníka Vlacha, který vždy po koncertu poděkoval hudebníkům a pronesl: „Tak pánové, zase zejtra, ostudu jsme si nezkazili!“
Z pohledu známé osobnosti, jak vnímáte vyznění takového koncertu pro nemysliveckou veřejnost, z hlediska náhledu na nás myslivce?
V době, kdy kvete snaživost v reklamě, v televizi blbnou děti i dospělí, servírují vám všemožné mediální špeky, lidi jsou schopni se zadlužit jen proto, že něco viděli v televizi a pak jim vezmou třeba byt, tak já si myslím, že koncert byl jednou z těch nejlepších a nejmazanějších a nejušlechtilejších reklam a doporučení, aby se všeobecný lid zamyslel před tím, než odsoudí. Aby myslivce rozkryl sám pro sebe, aby si řekl vždyť to prokristapána nemůžou být jen vrazi zvěře, když tohle dovedou. Vždyť se umějí věnovat ušlechtilým věcem. Vždyť oni jsou duchovně cenní, zbožní, oni jsou jiní, to přece nemohou být ti pacholci, co tu zastřelili kočku a támhle toulavého psa! Pozor, oni jsou to vlastně dobří duchové přírody! Třeba je to ten první krůček k tomu, aby lidé začali myslivce chápat, aby se už třeba nerozeběhly ty nesmyslné a prachblbé diskuze kolem zákona v Parlamentu. Třeba to jen vzbudí v lidech mysliveckému stavu prospěšnou zvědavost, on to byl vlastně výchovný koncert! Nejen právě pro to jsem za koncert šťastná.