Populace kamzíka horského v Jeseníkách představuje nejen velkou přírodní a kulturní hodnotu, ale dokládá i vyspělost obyvatel těchto krásných hor a celé naší společnosti. Proto jsou nepochopitelná některá stanoviska orgánů státní správy na úseku ochrany přírody, která s odborně nepodloženými účelovými argumenty požadují v Jeseníkách vyhubení kamzíka horského. Za naprosto pobuřující považujeme stanovisko Správy CHKO Jeseníky, které počítá s vyloučením kamzíka, přeloženo do srozumitelné řeči, s jeho naprostou genocidou.
Téma 1 – škodlivost kamzíka
Správa CHKO při definování svého vztahu ke kamzíkům vycházela ze závěru Ministerstva životního prostředí ze dne 18.4.2000. Řešení problematiky bylo tehdy vyvoláno vedením Českomoravské myslivecké jednoty s cílem dohodnout vyváženost chovu kamzíka s požadavky CHKO v pohořích Lužické hory a Jeseníky. Skutečný závěr je více diktátem MŽP než snahou o kompromis. Zápis z jednání zpracoval Ing. J. Jirát, CSc. a schválil ing. T. Staněk, CSc. Stanovisko znělo:
1. Přítomní berou na vědomí současný stav kamzíka horského v obou lokalitách s tím, že:
A) požadují do 31.3.2003 nezvyšovat jeho současné stavy,
B) požadují přijmout okamžitá opatření, která vyloučí ve vegetačním období trvalý pobyt kamzíka horského v Národním přírodní reservaci Praděd
C) během tohoto období bude monitorován vliv kamzíka na ekosystémy (zajistí Agentura ochrany přírody a krajiny společně se Správami CHKO Jeseníky a Lužické hory) a podle výsledku bude stanoven při koordinaci MŽP pro další období jeho specifický management.
2. Vzhledem k tomu, že negativní vlivy kamzíka na ekosystémy jsou součástí kumulovaných negativních vlivů způsobených zejména zvěří jelení a srnčí, je nutné daleko důsledněji redukovat stavy této zvěře na stav únosný odpovídající minimálně dnešním jarním normovaným kmenovým stavům.
3. V případě, že k roku 2003 nebude zajištěn stav požadovaný v bodě 2., využijí orgány ochrany přírody všech právních nástrojů k vyloučení chovu kamzičí zvěře ve zvláště chráněných územích.
4. Trvale se vylučuje možnost introdukce kamzíka horského do jiných lokalit, než ve kterých nyní existuje.
Nikdo dodnes nevysvětlil, proč má být kamzík likvidován na základě kumulovaných negativních vlivů s mnohem početnější a tedy „negativněji působící“ zvěří jelení a srnčí. Od tohoto zápisu uběhlo 7 let.
V roce 2004 Krajský úřad Olomouckého kraje na návrh lesů České republiky s.p. Hradec Králové obnovil oblast chovu kamzíka horského s názvem „Hrubý Jeseník“. Oblast na výměře 30 tisíc ha tvoří 18 honiteb. Správa CHKO Jeseníky rozhodnutí napadla pro nezákonnost. Ústřední orgán státní správy nezákonnost neshledal, naopak deklaroval, že vymezení oblasti je vysoce pozitivní, umožňující lépe průběžně hodnotit stav téměř celé populace, než by tomu bylo jen konstatováním údajů, poskytovaným samostatně uživateli honiteb. Společných jednání k chovu kamzíků v Jeseníkách se tedy od roku 2004 znovu na základě dobrovolnosti aktivně zúčastňují všichni nájemci honiteb a naprosto dobrovolně výsledky chovu naplňují. Je nutno říct, že i když je Správa CHKO Jeseníky na všechna jednání zvána, jednání se nezúčastňuje.
Kamzičí zvěř v Jeseníkách je nejzdravější populací kamzičí zvěře v celé Evropě a při současném stavu pouze asi 150 až 200 kusů hrozí degenerace. Víme, že cílové stavy 800 kusů kolem roku 1980 byly později sníženy na 600 kusů, pak na 400 kusů, a nyní je to 150 kusů, jako součet cílových stavů, určených samostatně pro každou honitbu zvlášť.
Stavy kamzíků okolo roku 1990 se blížily k číslu 1000. V té době státní správa lesů, nikoli ochrana přírody, podnítila v zájmu ochrany lesních kultur redukci početních stavů kamzičí zvěře. K lovu je trofejově atraktivní zvěř obojího pohlaví, každou zimu uhyne až polovina mláďat, která kladou kamzice zpravidla až ve věku 4 let. Proto byla redukce velmi rychle úspěšná, ale bohužel se nezastavila na stavu 400 až 500 kusů, kdy již rozhodně nelze zjistit žádné významné škody na přírodě. Zvláště v době, kdy již ve vrcholových partiích Hrubého Jeseníku neprobíhá pastva hovězího dobytka, jak bylo v dřívějších stoletích běžné, a zatížení jelení a srnčí zvěří rovněž výrazně pokleslo oproti době ještě nedávné.
Závěr je jednoznačný. Kamzík horský není invazivním druhem, jehož introdukce ohrožuje biologickou diverzitu, a který by bouřlivě a nezvladatelně expandoval a páchal nevratné škody. Téměř staletá zkušenost ukázala přesvědčivě, že se v Hrubém Jeseníku kamzíka horského bát nemusíme, spíše se musíme bát o něj.
Téma 2 – nepůvodnost kamzíka
S chovem kamzíků je úzce spjat problém v našich zákonných předpisech nalézt objektivně, nikoli vágně, formulovaný pojem původnosti či nepůvodnosti živočicha, rostliny, apod. Vcelku použitelná definice nepůvodnosti již v našem právním řádu platí, a to v ustanovení § 2 písm. s) zákona č. 99/2004 Sb., (zákon o rybářství), pro ryby a vodní organismy.
Navrhujeme, aby stejně bylo pohlíženo přinejmenším na ostatní obratlovce, tedy i na kamzíka horského. Dosavadní definice, uvedená v § 5 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, neodráží vývoj, ke kterému v přírodě nevyhnutelně dochází, kdy se v naší přírodě objevují nové druhy živočichů a jiné zanikají. Podstatné je rozlišit, které druhy jsou invazivní, tedy nebezpečné (prokazatelně např. bolševník velkolepý, křídlatka sachalinská nebo plzák španělský), a které nebezpečné nejsou, jako je podle našeho názoru kamzík horský. Při získávání podpisů na petici za záchranu kamzíků jsme se my osobně i naši dobrovolní spolupracovníci setkávali jednoznačně s názorem, že nelze přírodu zakonzervovat, a že právě toto je snaha některých tzv. ochránců přírody, kteří mají neúměrný vliv.
Hledali jsme proto odpověď na to, co je dobré v naší legislativě změnit, aby se mohl život v naší přírodě vyvíjet dále. Ochrana přírody nemá vždy na procesy v přírodě jednoznačný názor. Jestliže se definice pojmu nepůvodní v § 5 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny opírá o stejně neurčitý a subjektivně vyložitelný pojem přirozené společenstvo, zcela chybí při posuzování konkrétní problematiky právní jistota.
Kamzičí zvěř byla v Jeseníkách vysazena 22. února 1913, tedy před téměř sto lety. Od té doby se stala součástí přirozených společenstev tohoto regionu. Problém nastává v okamžiku, kdy je dobře a bezkonfliktně introdukovaný druh obviněn bez důkazů ze škodlivosti, a bez ohledu na snadnou regulaci jeho početnosti je navržen k likvidaci aspoň pod záminkou, že byl dle platné legislativy shledán geograficky nepůvodním.
Je-li smyslem tohoto legislativního opatření ochrana přírody před nejrůznějšími změnami přírodních systémů, způsobenými neuváženým vlivem člověka, a také invazivních druhů apod., je to nástroj poněkud nedokonalý, ale aspoň nějaký. Má-li chránit, měl by být používán tak, aby spíše neškodil. Vystřílet zbytek kamzíků by jistě bylo dílem krátké doby, kéž by obdobně bylo možné do budoucna nepočítat třeba se zmíněným plzákem španělským, který se stal skutečným problémem v krajině.
Je-li smyslem tohoto legislativního opatření „zakonzervování stavu přírody“ (jak se pro média vyjádřil jeden vedoucí představitel státního orgánu ochrany přírody), jakési zafixování nějaké fáze přirozeného vývoje přírodního systému, pak se jedná o nadřazení zákona lidského nad zákon přírodní, a potom je tento smysl velmi diskutabilní. Část ochránců přírody proto v Evropě považuje za původní druh takový, který nejméně po tři zdravé generace prosperuje bez pomoci člověka v novém prostředí.
Orgány ochrany přírody bohužel nemají stejný metr v obdobných případech. Je všeobecně známo, že je v naší krajině přemnožen krkavec. Přišel k nám z východu (první krkavec v Jeseníkách byl zaznamenán v roce 1967), a dnes jako predátor drobné zvěře a ptačí říše, představuje problém. Přesto, že je prokazatelně „nepůvodním“ druhem, ochrana přírody nedovolí snížit jeho stavy.
Obdobný problém představuje kormorán, způsobující při svých počtech značné hospodářské škody. (Stát je uhradí z našich daní, z nichž platí i ty, kteří mají tento problém řešit, ale nedělají to). Na našem území se objevuje šakal, který je sice chráněn, ale může být střílen. A aby nebylo rozporuplností málo, při vyhlašování roku 2010 Mezinárodním rokem biodiverzity Ministerstvo životního prostředí vyjádřilo lítost nad obrovským počtem přírodních druhů mizející z naší přírody, totéž platí o Ministerstvu životního prostředí, které dříve schválilo likvidaci kamzíků v Plánu péče CHKO Jeseníky. Jak se slučuje záměrná likvidace živočišného druhu s požadavkem široké biodiverzity?
„Geograficky nepůvodní druh rostliny nebo živočicha je druh, který není součástí přirozených společenstev určitého regionu“. Vskutku právnicky jednoznačná a přesná norma.
Závěr
Oba dva návrhy, které předkládáme, jsme konzultovali s lidmi, kteří nám podepisovali petici za záchranu jesenických kamzíků. Za dobu jednoho roku jsme narazili jen dvakrát na občany, kteří s našimi záměry nesouhlasili. Spíš nechtěli ani věřit, že je možné, že ochrana přírody má zájem na likvidaci kamzičí zvěře. Všichni, s nimiž jsme hovořili, vyjadřovali nespokojenost s tímto chováním a jednáním, které padá v konečném chápání lidí na vrub všem ochráncům přírody s jejich metodami.
My, členové petičního výboru, nejsme odborníky v oboru myslivosti ani ochrany přírody. Jsme povoláním kartografka, herec a geodet. Přistoupili jsme k petici jako k potřebě vyjádřit svou občanskou nespokojenost s dílčími projevy nedokonalých legislativních opatření. Příroda je němá tvář a nedokáže se ihned bránit. Vrátí příkoří časem, ale pak i s úroky. A k tomu jsme se chtěli vyjádřit svým občanským postojem.
A také proto, že zrušení chovu by nemělo v Evropě porovnání, nic takového se přece v kulturně vyspělých zemích neděje, i když se jedná o tzv. nepůvodní zvěř.
Ptali jsme se mnoha odborníků, co by mělo být obsahem pojmu nepůvodní zvěř. Až od jaké doby v čase zpět platí termín nepůvodní? Všichni odborníci se vyjádřili jednoznačně – na našem území není téměř nic, o čem bychom mohli jednoznačně říct, že je historicky původní, ať již se jedná o flóru nebo faunu. Naopak zvláště poslední doba, kdy jsme se otevřeli světu, přináší do naší přírody daleko více nových druhů a bez ohledu na to, zda chceme nebo nechceme.
Při naší práci jsme se setkali mimo jiné se zajímavým názorem českého biologa a filozofa Stanislava Komárka, který v knize esejů nazvané Sloupoví aneb Postila vyjádřil mimo jiné názor na to, zda máme bojovat proti invazním druhům živočichů a rostlin. Domníváme se, že tyto myšlenky závěrem našeho doplnění dobře ilustrují nesmyslnost záměru likvidace kamzíka horského v Hrubém Jeseníku, který nás vedl k sepsání naší petice.
Nepředpojatá mysl si musí položit otázku, proč vlastně proti invazním druhům bojovat - po ústupu glaciální stepi na konci poslední doby ledové sem drtivá většina našich živočišných i rostlinných druhů teprve musela „invadovat“, byť zpočátku většinou bez lidské pomoci. A což teprve po rozvinutí zemědělství a odlesnění značných ploch!
Málokdo si uvědomí, že invazní druhy ze Středomoří či předoasijských stepí, byť velmi starého data, třeba už z neolitu, jsou „erbovními“ zvířaty a rostlinami naší krajiny. Jedná se například o koroptve, vrabce, zajíce, skřivany či o oblíbené pestře kvetoucí plevele, jako jsou chrpy, koukoly nebo vlčí máky. Na tom by vcelku nebylo nic špatného, kdyby se jednalo o cíl myšlenkově reflektovaný a zcela vědomý. Začtu-li se do publikací a písemností ochranářského charakteru, nelze u mnoha z nich přehlédnout, jak obrovský citový potenciál se na ně váže a jaká nenávist se upírá vůči „cizákům“, kteří si dovolili proniknout na naše výsostné území a eventuelně tu „původní“ druhy vytlačovat. (Při dostatečně dlouhém časovém záběru vždy s podivem zjistíme, že nic zcela „původní“ není a vše, co máme, ať už na druzích či obyvatelstvu, je konglomerátem „pozdějších příměsí“.) Je dobrý důvod se domnívat, že osoby, které by za jiných okolností postřehly čistotu rasy či jazyka, dnes bojují proti znečištění „naší“ přírody invazními druhy. Je to povolené, politicky korektní a lze se tam vyřádit podobně, jako si lze bez rizika zastřílet na bažanty a na lidi nikoliv.
I řada pozdějších invazních druhů je velice hezká - velká a tmavorůžově kvetoucí netýkavka Royleova, která se teprve za života naší generace rozšířila v říčních nivách, by byla okrasou každé zahrady a nezapře svou himálajskou domovinu. Avšak z hlediska ochranářské praxe je to jeden z nepřátel naší krajiny. Vzhůru do skanzenu. Boj proti invazním druhům je tedy v podstatě snahou uchovat krajinu a její druhové složení jako skanzen stavu zhruba kolem přelomu 19. a 20. století. Nejde tedy o zachování „divočiny“, ale kulturní krajiny ze „starých dobrých“
V Hlavnici 22. listopadu 2010
Ing. Milena Hamerská, Bc. Zdeněk Pavlíček, Ing. Jiří Pecháček