Černé zvěře u nás stále přibývá. Třebaže tomu tak není ve všech honitbách, statistiky hovoří jasně. V polovině třicátých let minulého století dosahoval odlov divočáků 400 kusů ročně, v uplynulé sezóně už padla hranice 144 tisíc kusů a jak se zdá, počet úlovků bude dál narůstat. Zvyšujícím se stavům přesto zatím nedokážeme čelit. Kde hledat některé z příčin? Co je v dosavadním přístupu myslivců a jejich organizace nezbytné změnit? Po svém se pokusili hledat odpověď vůdci honičů, kteří se sešli na farmě Helena v Brandlíně na Táborsku.
Na historicky prvním setkání mimo jiné probírali doposud nejvíce rozšířené pojetí organizace naháněk na černou zvěř, některé problémy v legislativě či ve zkušebních řádech pro lovecké psy. Myslivci a kynologové Pavel Konvalina a František Suk se s kolegy rozhodli dát letitým debatám z posledních lečí jinou formu. Zkušenosti znalců tentokrát zněly před fórem několika desítek myslivců a kynologů z různých částí naší republiky, kteří chápou nutnost změn.
Snadné, avšak málo účinné
Hned úvodní tvrzení zkušeného lesníka Ing. Petra Ziegrossera vzbudilo souhlas a všeobecné veselí. S humorem sobě vlastním prohlásil, že s aktivní myslivostí zřejmě budou muset napřed skončit zástupci starší generace, aby už konečně došlo k uskutečnění toho, co všichni dávno víme: klasické naháňky s obstavenými lečemi jsou pramálo účinné. Přesto se vše opakuje každým rokem znovu a znovu. Početná skupina lovců s honci téměř po celý den stresuje zvěř v širokém okolí. Na výřadu se však často ocitá pouze jeden či dva divočáci. V lesních honitbách je přitom mnohem efektivnější naháňka se slíděním.
Její podoba a organizace nejsou ničím novým. Plochu o minimální rozloze 500 ha procházejí (nejlépe v době, kdy už napadl sníh a vegetace je zbavena listí) vůdci se smečkami psů a natlačují zvěř na střelce, rozmístěné v různých částech honitby na vyvýšených, z kulatiny a desek zbudovaných stanovištích. Mohou tak s přehledem a bezpečně střílet na často jen zvolna postupující zvěř. Základní podmínkou je právě účast zkušených vůdců vycvičených psů různých plemen, sdružených ve smečkách.
Lovu předchází precizní dlouhodobá příprava naháňky. Předem je daný časový rozvrh. Kromě jiného je pamatováno na přestávku pro řádné dosledy postřelených kusů a včasné navětrání či vyvržení ulovené zvěře. Výřady jsou při naháňkách se slíděním opravdu početné: dvacet, třicet a více kusů.
„Uspořádání naháňky se slíděním je mnohem složitější než organizace lovu o několika obstavených lečích, kdy se často až v honitbě dohaduje další postup myslivců a honců,“ říká Ing. Petr Ziegrosser. „Příprava začíná už koncem léta. Kdo si chce zajistit psovody se smečkami, musí totiž jejich účast dohodnout měsíce dopředu.“
Totéž však platí také o výběru střelců z řad disciplinovaných myslivců, kteří dovedou s rozvahou a náležitou přesností střílet.
Ve smečkách, kterých u nás zatím registrujeme kolem desítky, bývají psi různých plemen: honiči, barváři, jezevčíci i teriéři. Rozhodují jejich schopnosti, zkušenosti a zejména ochota pracovat s černou zvěří. Role psů se obvykle dělí. Někteří divočáky ochotněji vyhledávají, jiní je dovedněji pronásledují a staví, další se pak osvědčují zejména při dosledech.
Vůdci smeček obvykle požadují 500 až 600 Kč za den nasazení jednoho psa, dále bezplatné občerstvení a ubytování, popřípadě náhradu cestovného. Stále více nájemců či vlastníků honiteb se přesvědčuje, že pokud takový lov dobře připraví a je úspěšný, vynaložené prostředky se vrátí. V mysliveckých sdruženích, kde jsou trvale početné stavy černé zvěře, se určitě vyplatí, když si vhodnou zainteresovaností členů vytvoří smečky vlastní.
Při naháňkách na černou zvěř čas od času dochází také ke zraněním psů. Jedná se o vážné rány zasazené páráky kňourů či háky bachyní do svaloviny či měkkých tkání, dále se jedná o rozličně hluboká kousnutí, která mohou pocházet také od selat. Myslivec a kynolog MVDr. Václav Pavliš v dalším vystoupení vysvětlil zásady, kterými se mají vůdci psů v podobných případech řídit. Je třeba si uvědomit, že s vážně zraněným zvířetem v terénu mnoho nenaděláme. Musíme mu však rychle poskytnout první pomoc. Spočívá zejména v zástavě krvácení a překrytí ran sterilním obvazem. Potřebujeme k tomu nejen základní znalosti, ale i patřičně vybavenou lékárničku. Příroda naštěstí mnohé zařídila za nás. Adrenalin vyplavený do krve psa výrazně tiší bolest a utrpení. Ovšem jen dočasně. Pak se dostaví šok, který našeho věrného pomocníka často ohrožuje na životě. Rychlý transport k ošetření je nezbytný. Proto bývá vhodné předem znát kontakt na veterináře v nejbližším okolí naháňky. Záchrana vážně poraněného psa je vždy bojem s časem.
V zahraničí běžné, u nás dosud ne
Máme k tomu veškeré vybavení? Odpověď nastínil zkušený vůdce Jaroslav Rout. V okolních zemích, zejména v Německu a Rakousku, jsou při naháňkách už běžnou součástí obojků loveckých psů zařízení GPS. Pracují na různém principu. Nejsou rozměrné, nepřekáží zvířeti ani svou hmotností. Vůdce má přijímač a podle jeho údajů v každém okamžiku získává dokonalý přehled o místu, kde se pes nachází. Rovněž rozpozná, zda setrvává na místě, popřípadě jak rychle a kterým směrem se pohybuje. Dosah vysílačů a přijímačů je rozdílný podle typu přístroje, ale vždy činí několik kilometrů. Vůdce může také kontrolovat vlastní postup v neznámém terénu, dále celkovou práci psa, jeho systematičnost při hledání zvěře. Dozví se také, kolik kilometrů jeho svěřenec v leči nebo při celodenním lovu naběhal. Jedním přijímačem může vůdce kontrolovat i několik psů.
„Výhody užití takových zařízení jsou zřejmé. Přispívají k efektivnosti lovu černé zvěře a zejména zvyšují bezpečnost psa, když se dostane do potíží při kontaktu se zdravou či postřelenou zvěří, když nutně potřebuje pánovu podporu a pomoc,“ říká Jaroslav Rout. „Zkušenosti zahraničních myslivců hovoří jednoznačně pro jejich urychlené zavedení u nás.“
Jak podotkl další vůdce, Pavel Hanousek, obdobné přístroje se dají využít pro práci norníků pod zemí. Fungují na principu lavinových vyhledávačů. Dosah činí několik metrů a zařízení usnadňuje a hlavně urychluje záchranu psa zraněného či uvízlého v noře při norování.
Zdálo by se, že zavedení obdobných technických vymožeností do naší myslivecké praxe je mimo pochybnost. V době masového rozšíření všemožných navigačních systémů pak zní více než archaicky, že jejich užití nadále brání legislativa, týkající se radiokomunikací. Takové přístroje zatím ani nemají potřebnou homologaci pro Českou republiku. Myslivecká i kynologická organizace ve spolupráci s odborníky musí co nejdříve iniciovat změny.
Hodnota náležitě vycvičeného a mnohdy chovného jedince v nejlepší kondici se pohybuje v řádu desetitisíců. V porovnání s tím je cena systému GPS přijatelná. Za kvalitní sadu vydáme deset až dvanáct tisíc korun.
O něco levněji vyjde pořízení ochranných reflexních vest. Zájemce obvykle vystačí se třemi až sedmi tisíci korunami. Vesty chrání plece, hruď, břicho a další měkké partie psího těla. Jsou převážně zahraniční provenience, s hmotností kolem 400 gramů. Při vytrvalém dešti či v mokrém sněhu ztěžknou zhruba na 600 gramů.
Na trhu převažují druhy, které se psovi šijí na míru nebo se dají upravit, aby odpovídaly tělesným proporcím. O účinnosti vest nemusíme pochybovat. Ze stejných materiálů se už léta šijí dresy sportovních šermířů nebo ochranné prostředky vojáků. Proti průniku ostrých předmětů, jako jsou třeba páráky černé zvěře, mají až patnáctsetkrát vyšší odolnost než kvalitní džínovina. Zbraně kňourů či háky bachyň po těle psa oblečeného do vesty většinou jen neškodně sklouznou. A ruku na srdce. Vojáci z dávných časů se nikdy nepouštěli do šarvátek s rytíři v brnění, aniž by si navlékli alespoň drátěné košile či kyrysy. Lovecké psy však bez váhání posíláme bez jakékoliv ochrany proti černým rytířům, kteří takové označení nezískali zbůhdarma. Mezi lovnou zvěří jsou opravdovými bojovníky.
Domácí trh by měl urychleně reagovat. O dovozu a prodeji vest pro psy vůdců uvažuje také myslivkyně Kateřina Cheníčková. V minulém roce při mysliveckých výstavách a trzích kromě vábniček, videofilmů a doplňků k lovu nabízela široký reflexní obojek opatřený suchým zipem. I když byl cenově dostupný, mezi zákazníky nevzbudil zvláštní zájem. Škoda. Jeho čtyři dlouhé reflexní pruhy, trvale a široce roztažené do stran, jsou zdaleka viditelné nejen v terénu, ale třeba i na silnici, když se pes v houstnoucím šeru či ve tmě vrací k pánovi. Samotný obojek se díky své šířce neztrácí ani v dlouhé srsti psů, ani jej nepřekrývá volná kůže na krku. Dalším řešením mohou být i dlouhé reflexní třásně, připevněné k obojku. Mějme na paměti, že psa v leči by mělo vždy být spolehlivě vidět.
Namístě je také zamyšlení, zda k přípravě psů na lov černé zvěře odpovídajícím způsobem přispívá také obsah a forma zkušebních řádů. Při zkouškách totiž často uspějí právě jedinci, kteří se s divočáky ve volnosti dosud ani nepotkali. Jak ukazují praktické zkušenosti, v opačném případě by psi jen stěží projevovali vytrvalý zájem o téměř ochočené zvíře za dvojitým plotem obůrky, kolem níž se šíří spíše pach psů než samotného divočáka.
Chybějí poznatky i střelnice
Významný problém představuje dostřelování poraněné černé zvěře. Nikdy nebývá snadné, zvláště když divočáka na místě drží několik psů. Zbraň má vždy použít zkušený vůdce, u něhož je předpoklad náležité opatrnosti, zkušenosti a rozvahy. Musí přitom počítat s možným odrazem střely po průniku tělem divočáka, s její případnou tříštivostí. Vhodné jsou zejména poloplášťové střely s řízeným rozkladem, optimálně v ráži 8x57 či 9,3x72. Nenastal však už také u nás čas povolit k ukončení útrap postřelené černé zvěře i chladné zbraně? Zkušený vůdce psa oštěpem či tesákem rychle a přesně zasáhne srdce divočáka. Bodnutí chladnou zbraní navíc neohrožuje okolní střelce, ani psy, jimž také výrazně šetří jejich citlivý sluch.
Především je však třeba častým postřelením černé zvěře při naháňkách účinně předcházet. Neobejdeme se při tom bez častého procvičování střelby na pohyblivý cíl. V zahraničí jsou běžné střelnice, kde se dá z různých vzdáleností pálit na terč se siluetou běžícího kňoura. U nás je jich jako šafránu. Vůbec nereflektujeme současný stav, kdy drobné zvěře valem ubylo. Naopak, hojná je černá zvěř, na kterou musíme často střílet v pohybu. Odborný film výrobce zbraní značky Blaser účastníkům setkání názorně ukázal, že s poučkou – zamiř na hlavu a je to na komoře – dozajista nevystačíme. O její univerzálnosti je třeba vážně pochybovat. Důležitou roli hraje nejen rychlost unikajícího divočáka, vzdálenost a úhel střelby, ale také ráže zbraně. Míra předsazení je rozdílná, často představuje až desítky centimetrů. Distribuce obdobného snímku by jistě prospěla, ovšem nenahradí praktickou zkoušku s vlastní zbraní na střelnici. K tomu by své úsilí (za podpory vedení myslivecké organizace) měly urychleně zaměřit střelecké komise okresních mysliveckých spolků…
Jak je vidět, na fóru setkání v Brandlíně zaznělo mnoho pozoruhodného. Při posezení, kde nechyběly tradiční ceremoniály a stylové pohoštění, myslivci a kynologové vyslechli zkušené kolegy a kolegyně. Přednášející vždy vycházeli z praxe a snažili se společně s kolegy dobrat podstaty problémů. Jedno je zřejmé. Existuje vpravdě urgentní požadavek společnosti na snižování stavů černé zvěře. Právě se stále hlasitěji ozývají zemědělci, chalupáři, obyvatelé vesnic a nyní dokonce už i obyvatelé městských sídlišť. Zatím se nám nedaří razantně snížit počty divočáků na únosnou mez. V legislativě, v technickém vybavení, v nácviku dovedností myslivců i psů zůstáváme více než pozadu. Čas řešení nazrál.
Iniciativa zdola je jistě prospěšná a nekončí. Organizátoři brandlínského setkání hodlají v příštím roce program setkání rozšířit o naháňku, po níž bude druhého dne následovat seminář a debata o problémech vůdců psů při lovu černé zvěře. Některé podněty by však už co nejdříve měly směřovat nejen k zamyšlení celé myslivecké veřejnosti. Konkrétních činů je třeba zejména od vedoucích představitelů ČMMJ. Jinam totiž cesty k tolik potřebným změnám nevedou.
Dr. Arnošt TABÁŠEK
Foto: autor a Zdeněk Jarolím