V mojí myslivecké knihovně, přesněji řečeno Centru myslivecké literatury při Klubu autorů Českomoravské myslivecké jednoty, kterou privátně provozuji v Jaroměřicích u Jevíčka, je několik mimořádně vzácných tisků. A vůbec tím nemyslím jen rukopisy, staré knihy Vrby, Javůrka, Komárka, Holečka či Tomečka. Ani sbírku knih a časopisů mého úžasného přítele Jana Vašíčka, který nedávno odešel z našeho mysliveckého sdružení na pomyslný svatohubertský věčný svět. Myslím tím spíše knihy literárních bardů, co ještě dnes dovedou výrazně obohatit knížku plnou příhod z lesa překrásným jazykem a vtisknout jí punc nezapomenutelného čtenářského, ale i mysliveckého zážitku. K těmto autorům bezesporu patří můj vzácný kolega a přítel Zdeněk Kunert, který se desátého listopadu dožívá pětaosmdesáti let.
Krajan
K úvodním řádkům musím vlastně dodat ještě jednu věc. Zdeněk Kunert se narodil v prostějovském okrese, konkrétně ve Vícově, tudíž jsme tak trochu krajané z Hané a Malé Hané. K těm knihám, ke kterým rád při vstupu do své knihovny přijdu a láskyplně je pohladím, bezesporu patří tituly Za kloboukem zelený úlomek, Lovy pod Buchlovem, V loveckém okouzlení, Ze strání pod Buchlovem či Za zvěří královskou. A také sbírka myslivecké poezie Myslivcův rok. Zdeněk vždy hodně publikoval, zejména v časopise Myslivost, ale také v regionálním tisku. Není proto vůbec překvapením, že mu za jeho rozsáhlou publikační aktivitu byla na loveckém zámečku Ohrada v jižních Čechách dvakrát udělena Umělecká cena Českomoravské myslivecké jednoty.
Příběhy
Inženýr Kunert vystudoval Lesnickou fakultu tehdejší Vysoké školy zemědělské v Brně. Promoval v roce 1949. A poté nastoupil ke státním lesům, kterým zůstal dlouho věrný. Ostatně lesařina byla v jeho genech. Vyrůstal v podhorské vesnici na pomezí Hané a Boskovické brázdy, lesního masívu Drahanské vysočiny. Vícov byl vesnicí, která byla na jedné straně spojena s úrodnými pláněmi Hané, ale na straně druhé s překrásnými lesními masívy. Nikterak rozsáhlými, ale o to krásnějšími. A tak již záhy Zdeněk pochopil, že jelikož jeho strýcové z matčiny strany jsou lichtenštejnskými fořty na Křtinsku a otec je znamenitý myslivec, měl by kráčet v jejich stopách. Tak se také stalo.
Už v předškolním čase se doma přátelil s několika ohaři, gordonsetrem či teriéry, které choval jeho otec a Zdeněk mu byl v mnohém a rád nápomocen. Doma také měli poraněného srnečka, kterému do krmelečku předkládal seno a četné pochoutky. Rád chodil do dřevníku za výrem, mohutným Kubou, nebo k umělé zahradní noře, které kralovala ochočená liška.
Do jisté míry osudovým bylo jeho tehdejší seznámení s jelení zvěří. Opravdového jelena viděl poprvé v životě, když ho na povoze přivezl jeho otec ukázat do vsi. Byl to osmerák z pronajaté honitby, která sousedila s vyškovskými vojenskými lesy. Symboliku v sobě měla skutečnost, že když na fakultě u profesora Farského skládal zkoušku z myslivosti, dostal jako hlavní otázku právě jelení zvěř...
Úděl
Během vysokoškolského studia praktikoval u vojenských lesů a po promoci nastoupil na polesí Pozděchov u Vsetína. Poté působil jako pěstební polesný. V polovině padesátých let však už jeho kariérní kroky vedly přes Lukov a Napajedla do kraje, kterému zůstal věrný až do odchodu do penze - do lesů pod bájný hrad Buchlov.
Když zjistil, že bude pracovat v překrásných bukových lesích buchlovického lesního závodu, plných jelení, srnčí i černé zvěře, ale rovněž v romantických lužních lesích polesí kunovického, s početnými stavy zajíců a bažantů, přijal to jako celoživotní výzvu a závazek současně.
A tak to také bylo. Zvláště v časech, kdy se Chřiby, jakýsi karpatský poloostrov zasahující do oceánu žírné Moravy, musely vypořádávat s rostoucím významem techniky v lesním hospodářství. V časech, kdy myslivost byla jen pomyslnou třešničkou na dortu a výrazně se měnil způsob práce v lese i dřevoskladech, choulily se jelení trofeje v oblasti kdesi k slabému bronzu. Zdeněk, jako správný lesní, ale i myslivecký hospodář kdesi v duši cítil, že je nezbytné najít mezi neutěšeným stavem jakousi rovnováhu. Byl jedním z těch, kteří o ni bojovali, ale také ji v praxi dokázali prosazovat a v konečném důsledku prosadit.
V roce 1968 totiž byla vyhlášena oblast chovu jelení zvěře a následně přivezeni chovní jedinci ze slovenských Karpat. Trvalo to téměř deset let, ale chovné ukazatele, včetně bodové hodnoty, pod Buchlovem výrazně vzrostly. Mimochodem Zdeněk je dodnes bytostně přesvědčen, že nějakých tisíc hektarů je pro chov jelení zvěře nepřijatelných a nové ekonomické podmínky tento stav ještě prohlubují. Životní zkušenosti mluví za něj a ví, o čem mluví, když říká, že podmínky současných pronájmů s sebou přinášejí mnoho negativních tendencí, což v jistém smyslu slova znamená úbytek starých jelenů v kmenových stavech. Přesto zůstává inženýr Kunert optimistou a věří, že vzroste-li výměra honiteb s jelení zvěří nejméně na trojnásobek, bude možné znovu mluvit o chovu se vším všudy, samozřejmě v souladu s aktuálními potřebami lesního hospodaření.
Spisovatel
Dnes je inženýr Zdeněk Kunert znám široké myslivecké veřejnosti zejména jako spisovatel, člen Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě. Zdeněk má celou řadu koníčků, ale psaní patří k těm, které jsou po desetiletí bytostně spojeny s jeho profesí, tedy lesařinou a myslivostí. Když jsem se s ním kdysi setkal při křtu jeho básnické sbírky Myslivcův rok v Halenkovicích u Zlína, tak mi řekl, že začal psát proto, aby se jeho nespočetné zážitky z přírody, ze setkávání se zvěří, ale také lidmi, jejichž osudem les byl a je, neupadly v zapomnění. A dodal, že to, co dosud napsal, je vlastně jen zlomkem reálií toho, co se kdy vlastně pod Buchlovem událo a on měl to nevšední štěstí být osobně u toho.
Zdeněk se spisovatelem mohl stát vlastně jen proto, že jeho celoživotní filozofií je konejšivá úleva ducha, pocit, že les a jeho obyvatelé působí na jeho tep, že příroda nevšedně obohacuje každý jeho den a zvláštně, jedinečně, coby citlivý člověk, souzní se zvěří, zejména jelení. Že miluje kraj, kterému se odevzdal. Že nikdy nezatratil ani okamžik, kdy s ním mohl být v objetí, byť ne vždy zrovna přátelském.
K tomu si dovolím skromnou poznámku - právě v tom je ukryt i fakt, že Zdeněk, byť úžasný prozaik, dokázal být a stále je vynikajícím básníkem. Kde jinde by se totiž mohly zrodit verše vedené jeho rukou a především srdcem, než v nitru člověka milujícího, ale současně i pochybujícího a stále nalézajícího a přes požehnaný věk učícího se.
Vinař
Jak jinak - coby skvělý umělec, miluje víno i truňk výraznější. Na rozdíl od mnohých „rádoby umělců“ však obojímu vážně rozumí, což je známka ničeho povrchního, ale spíše jeho nevšední noblesy, kterou v sobě ukrývá, byť je na povrch vždy jasná a zářivá. Jeho setkávání se s přáteli v čase kdysi před téměř půlstoletím vyústila ve vznik bzeneckého vinařského klubu Palmachon. To jméno je po francouzském gurmánovi a členové unikátního seskupení rovněž nikdy neměli daleko k úžasu kuchyně zejména zvěřinové, ale samozřejmě i k darům Slunce a půdy. A co víc, mnozí mají i svůj sklípek privátní...
Bard
V úvodu tohoto skromného zamyšlení jsem napsal pár slov o mysliveckých bardech. Zdeněk Kunert k nim bezesporu patří, tak jako patří na pomyslný Slavín toho nejlepšího, co kdy bylo pro českou, resp. československou mysliveckou literaturu vykonáno. Každá jeho kniha, každá jeho kapitola či řádek, musí patřit do slabikáře myslivců příštích, neboť hovoří jasnou řečí nevšedního lidského zápalu pro věc, vždy zelenou láskou a zejména pokorou.
Zdeňkovi Kunertovi za jeho práci patří dík.
...jestli mohu, rád pozvedám jménem svým, všech čtenářů jeho knih a povídek v časopise Myslivost pomyslnou číš s tím nejlepším ročníkem: „Zdeňku, k tvému jubileu hodně zdraví, štěstí a inspirace. Všichni, co tě kdy měli a mají rádi - Lovu a myslivosti zdar!“
Oldřich KOUDELKA
předseda Klubu autorů při ČMMJ
Snímek Ing. et Ing. František Bezděk