V minulém ročníku časopisu Myslivost jsme se v několika příspěvcích věnovali švédským vábničkám Nordic. Přislíbil jsem tehdy čtenářům, že se z pozice průměrně nadaného vábiče pokusím zprostředkovat další případné zkušenosti s uvedenými produkty.
Danému slibu bych rád nyní dostál. V krátkosti se proto zmíním o používání vábničky Nordic Crying Bird v mojí vlastní praxi. Přiznám se na tomto místě, že po získání jistých zkušeností s výrobky Nordic jsem si dovolil oslovit jejich dovozce, známého vábiče Pavla Kumžáka, který mi velmi laskavě a ochotně poskytl odbornou konzultaci. Při ní jsem se jenom utvrdil v tom, na jaké úrovni jsou moje schopnosti, protože řečeno velmi kulantními slovy mistra: „Zvuky jsou víceméně v pořádku, nicméně tomu celému chybí příběh...“. Tuto skutečnost uvádím na samý úvod proto, aby si čtenáři mohli udělat jasnou představu, že i v rukou myslivce „mého typu“ s ne zcela fungujícím hudebním sluchem lze s vábničkami opravdu uspět. Chce to jenom čas, pevnou vůli, prostor k experimentování, štěstí a snad i trochu sebedůvěry.
Vábničku Nordic Crying Bird jsem si pořídil v loňském roce na podzim pod vlivem chvály, kterou na ni pěla řada lidí, včetně výše jmenovaného Pavla Kumžáka i dalšího renomovaného odborníka Václava Svobody. Pochopitelně jsem s ní po přiměřeném cvičení vyrazil do terénu.
Prvotní dojmy však nebyly nijak růžové, spíše bych svoje zkušenosti přirovnal k celé řadě nezdarů. Částečně si ale tuto situaci dovolím ospravedlnit skutečností, že se pohybuji v čistě lesní honitbě, kde jsou obecné podmínky vyžadované pro lov vábením (zejména přehledný prostor) velmi problematické. Z tohoto důvodu, jak jsem se sám mohl na krátké sněhové pokrývce minulé zimy přesvědčit, se mi několikrát zvěř přilákat pravděpodobně i podařilo, nicméně jsem ji lidově řečeno nedostal z krytiny. Otevřeně také přiznávám, že vábím víceméně zřídka a zásadně jenom tam, kde lze vzhledem k podmínkám předpokládat úspěšné zakončení lovu.
V každém případě však mohu zájem zvěře opakovaně potvrdit v případě sojek a kání. Oba tyto druhy nalétávají na vábničku poměrně často. Podmínkou je ovšem zejména u sojek perfektní úkryt myslivce, včetně zastínění shora. Z běžných šelem se mi dosud nepodařilo nikdy prokazatelně přivábit kunu (přestože se u nás běžně vyskytuje a na myškování je její reakce mnohem lepší). Pozitivní reakci mám navíc od lišky, kterou jsem na pokosené louce během myškování začal lákat blíž k posedu, nicméně si na vzdálenost asi dvě stě metrů přišla pro vítr a odskočila do lesa. Prokazatelně pak mohu potvrdit dva konkrétní případy úspěšného přivábení šelem do bezprostřední blízkosti.
Prvním z nich byl dospělý lišák přivábený začátkem ledna zhruba půl hodiny před setměním. Vydal jsem se tehdy na čekanou na divočáky, pro které jsem měl zřízené vnadiště uprostřed houštin. Vnadiště bylo umístěno ve svahu na otevřeném prostranství o rozměrech asi dvacet krát třicet metrů. Na tuto paseku jsem viděl z vysoké kazatelny vzdálené necelých padesát metrů. Při plánování podvečerního čekání jsem dobře neodhadl směr větru, který vál od kazatelny přímo na otevřený prostor. Po krátkém čekání jsem se proto rozhodl, značně rozmrzelý, že se pokusím několikrát zanaříkat na vábničku, abych zjistil, zda se černá v houštinách alespoň nepohne a neověřím si tak její případnou reakci.
Vábení jsem v několika sekvencích opakoval, přičemž jsem je prokládal opatrným pochrochtáváním na vábničku na černou. Byl jsem více než překvapen, když jsem pod krajními větvemi smrků (nebo lépe řečeno za první řadou smrkových kmenů uvnitř houštiny) uviděl protahovat lišku. Obcházela obloukem celé volné prostranství a snažila se evidentně čichem ověřit situaci. Na volnějším průseku se mi ji podařilo syknutím zastavit a s dávkou štěstí také ulovit.
Vyhodnotím-li celou popsanou situaci, musím konstatovat, že liška přišla ještě za světla evidentně za hlasem vábničky na vzdálenost několika desítek metrů, nicméně na volnou plochu nevstoupila a využívala maximálním možným způsobem kryt. Po pravdě řečeno, nebýt v daný den sněhová pokrývka, neměl bych vůbec šanci její pohyb v houštině zaznamenat a odskočila by neobeznána.
Druhou zkušenost jsem získal počátkem října s dospělým jezevcem. Čekal jsem na srnčí holou na okraji rozsáhlé paseky s vysokým porostem trávy. Ještě za plného světla mi do paseky vytáhl z protější houštiny velký jezevec, který se začal zvolna vzdalovat krajem krytiny. Vzdálenost byla na kulovou ránu sice hraniční, někde kolem sto padesáti metrů, nicméně vzhledem k vzrostlé třtině jsem pohyb zvěře na rozhraní lesa a volné plochy víceméně jenom tušil. Pokusil jsem se proto krátce, jenom jednou, zavábit.
S intenzitou jsem to nijak nepřeháněl, protože šance na příchod odstřelového srnčího stále ještě trvala. Po mé levé ruce se navíc asi třicet metrů daleko popásala srna se dvěma silnými srnčaty. Po očku jsem se proto díval především na jejich reakci. Ta však byla absolutně nulová a srna si nářku vůbec nevšímala. Po chvíli však zvedla hlavu, a aniž jsem já sám pozoroval příčinu, jistila dlouze směrem do paseky. Bez dalšího váhání pak odvedla srnčata do lesa.
Když jsem se podíval pozorně dalekohledem ve směru jejího pohledu, uviděl jsem jenom pozvolna se vlnící klásky trávy. Došlo mi, že se blíží jezevec, který bez otálení reagoval na jediné kratičké zavábení. Celých řádově dvě stě metrů mířil naprosto přesně pod kazatelnu, kde se zastavil asi na deset metrů a zvědavě vykukoval mezi stébly směrem nahoru. Dokázal tedy určit nejen směr, ale také skutečnost, že se zvuky ozývají z prostoru nad terénem.
Oba popsané případy snad dokládají použitelnost uvedené vábničky v naší myslivecké praxi. Úvodní poznámky ale také jasně deklarují, že nic není stoprocentní a při úspěchu je potřeba skloubit určité dovednosti s notnou dávkou štěstí. Po svých zkušenostech tedy mohu vábení obecně doporučit jako velmi zajímavý způsob lovu i váhavým zájemcům. Musí být ale trpěliví a nenechat se odradit případnými neúspěchy. Až se je podaří nakonec zlomit, stojí výsledný zážitek zajisté za trochu předchozího odříkání.
Stále více jsem také přesvědčen, že strach z ne zcela přesného napodobení zvuků v sobě můžeme v některých případech potlačit a pokusit se mírně experimentovat. Zvěř je koneckonců živá, každý jedinec je individualista a jeho projevy i reakce nelze popsat přesným schématem.
Jako mnohem důležitější si však dovoluji (v souladu s poznatky ostatních) hodnotit čas a podmínky, za kterých vábíme. Z hlediska času jsou pochopitelně nejlepší hodiny, kdy šelmy intenzivněji pátrají po kořisti (večer, noc, brzy po ránu). Co je ale úplně nejdůležitější, to je vhodné místo. Zvěř se nám jenom velmi těžko podaří vylákat na otevřený a přehledný prostor. Zcela jisti si můžeme být také tím, že se nás pokusí sama obelstít s využitím jednoho ze svých nejlepších smyslů – čichu. Bude se nás proto snažit obejít nebo se přiblíží krajem lesa, pruhem vysoké trávy, porostem obilovin aj. Právě na tato místa nesmíme zapomínat a musíme je mít pokud možno pod kontrolou. A pochopitelně, za žádných okolností na sebe nesmíme nijak upozornit. Dokonalý kryt, nenápadné oblečení, opatrné pohyby, žádné podezřelé zvuky a celkové splynutí s okolím, jsou při vábení nezbytnou podmínkou.
Mgr. Josef DRMOTA