Určitě neřeknu nic nového, když připomenu, že vůle zemědělských podnikatelů – co pěstovat – je omezena poptávkou odběratelů. Zemědělci se musí především uživit, a tak z polí zmizela řada plodin, na polích dnes najdeme především řepku, kukuřici, slunečnici, pšenici. Tato krutá pravda tady byla již mnohokrát řečena. I to, že tyto plodiny jsou atraktivními i pro černou zvěř, která v nich nalézá tolik potřebný klid, kryt a takřka neomezený zdroj potravy.
S růstem osevní plochy kukuřice stoupá i množství ulovené černé zvěře v ČR. Už jsme skoro na stopadesáti tisících kusech za rok. Změna kultur na polích tedy výrazně pomáhá rozvoji početního stavu černé zvěře a zároveň až katastroficky ovlivňuje populaci drobných živočichů. Schválně používám termín drobných živočichů, protože existenčně nejsou ohroženi jen zajíci a bažanti, ale všichni živí tvorové, kteří žijí na zemi. Nejen tím, že na polích strádají nedostatkem výživy, ale stejně jako kukuřice či jiné plodiny, i oni jsou pod obrovským tlakem černé zvěře.
S nadsázkou tak lze říci, že černá zvěř je naším společným nepřítelem. Zemědělců i myslivců. Nemělo by to nás spojit? Místo abychom jeden na druhého hudrovali a svalovali vinu, měli bychom hledat společně řešení. Divočáci jsou snad nejkrásnější zvěří, ale čeho je moc, toho je moc.
A přesto, přes veškerou snahu o lov, stojíme před problémem stále se zvyšujících stavů černé zvěře. A to, dovolím si odhadnout, denně v noci pole ležící v oblasti Dolnooharské pánve a jejího okolí hlídá určitě hodně přes sto lidí. Přes sto myslivců sedí v noci na posedech a čeká na divočáky, ví o nich, slyší je, jak lámou kukuřici, a jen jednotlivci se dočkají úspěchu v podobě úlovku kusu černé zvěře.
PROČ?
Když projíždíme krajinou, nabízejí se nám stále stejné pohledy na obrovské lány monokultur. Pohled z letadla, dokumentovaný na připojených záběrech, které byly pořízeny na Litoměřicku, je dostatečně výmluvný. V těchto lánech, čítajících desítky, ba stovky hektarů, se soustřeďuje množství černé zvěře, která v takových monokulturách působí nedozírné škody. Kukuřice od zasetí až po sklizeň poskytuje černé zvěři potravu, a po větší část své vegetace i dostatečný kryt, prostě taková monokultura poskytuje ideální podmínky k životu černých štětináčů. Zvěř má v kulturách klid, vždyť kdo by v době vegetace do kultury chodil, na místech zničených nebo nefungujících meliorací se vytvoří kaliště, doslova klidné spokojené živobytí pro černou. Nesmíme se potom divit, že v takových monokulturách vznikají škody, kterým lze jen velmi těžko zabránit.
Jediný způsob, jak těmto škodám předcházet, je lov. A to buď lov individuální, který provádějí myslivci v zákonných dobách lovu, tj. sele a lončák po celý rok a dospělá zvěř, tj. starší dvou let od 1. srpna do posledního prosince. V dobách lovu jsou myslivci vlastně dobrovolnými strážci těchto monokultur, protože sami a dobrovolně střeží vhodnou lokalitu, kde se na čekané mohou dočkat zvěře. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že vlastně neustále je někdo v honitbě, někdy jeden, někdy skoro celé sdružení.
Další alternativou jsou společné lovy, kde jsme však omezeni zákonem o myslivosti, který nám zakazuje provádět lov zvěře na honebních pozemcích, na kterých současně probíhá sklizeň zemědělských plodin a na sousedních pozemcích ve vzdálenosti do 200 m od hranice těchto pozemků.
Otázka tedy zní, KDE MÁME LOVIT? K tomu je potřeba vzájemné domluvy mezi myslivci a zemědělci. Opět jsou podle mého názoru dostatečně výmluvnou odpovědí připojené fotografie. Každý myslivec z polní honitby potvrdí, že v takovýchto lánech kukuřice lovit nelze. Můžete sedět na kazatelně, prosedět klidně celou noc, pozorovat pohyb zvěře a těšit se, či spíše jen doufat, ve chvíli, kdy se kus „splete“ a vyjde na volný prostor, pokud ovšem vůbec nějaký takový je k dispozici. Otázku lovu a snižování stavů i škod to ovšem neřeší.
A proto: POJĎME SE DOMLUVIT!
Zákon č. 449/2001Sb. o myslivosti ukládá myslivcům i zemědělcům povinnost:
* Myslivcům chránit, cílevědomě chovat a lovit zvěř, zachovávat rovnováhu mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím.
* Zemědělcům činit přiměřená opatření k zabránění škod působených zvěří.
Ke splnění této zákonné povinnosti je však třeba vzájemná domluva. Sami vidíte na fotografiích, že škodám v nepřehledných lánech se zabránit nedá. Myslivec - lovec je v takové chvíli bezmocný. Pokud má zvěř dostatek krytu a potravy a současně nalézá svůj klid, nemá důvod nikam vycházet za potravou tak, jak je zvyklá. Při nevhodném způsobu setí zemědělských plodin až na kraj nebo přímo uprostřed komplexů lesa, je takřka nemožné dostat se k úlovku. Zvěř se pohybuje prakticky po celou dobu v krytu a při nočním způsobu života černé zvěře je naděje mizivá. Navíc pouze černá zvěř je povolena lovit v noci, jenomže naději nám dává jasná měsíčná noc za úplňku a těch v roce zase tolik není.
Z pohledu myslivce se nabízejí tato možná řešení: Pásy pro zvěř atraktivních plodin mezi monokulturami. Na nich lze zvěř aktivně pozorovat i lovit skoro po celý rok. Stejným řešením jsou i biopásy, které ještě navíc skýtají zvěři zdroj potravy v dobách nouze. Dalším řešením jsou průseky v době sklizně, platí zejména u kukuřice. V takových průsecích má myslivec provádět jak individuální lov, tak pořádat společné lovy, protože je v jeho silách zorganizovat lov tak, aby byl efektivní a má dostatek prostoru, kde může lovit.
Pouze za podmínek společné domluvy budeme schopni efektivně řešit naše společné problémy. Budeme schopni přecházet škodám zvěří i škodám na zvěři. Budeme schopni udržovat stavy zvěře ve stavech, které jsou přijatelné pro prostředí, ve kterém žijeme. Jak už jsem uváděl výše, nepřehledné monokultury vytvářejí natolik ideální podmínky k životu a hlavně množení zvěře, že lze v některých lokalitách mluvit o katastrofálním přemnožení černé zvěře.
Budeme schopni předcházet i škodám na zvěři, zejména v době sklizně, když bude myslivec schopen dostát své povinnosti a zabraňovat posečení mláďat žacími stroji a podobně. Budeme schopni předcházet tomu, že jedna strana bude žalovat stranou druhou, protože jí vznikla škoda. Tyto spory bývají nepříjemné a vleklé a naši situace nakonec stejně neřeší. Vždyť myslivci i zemědělci jsou hospodáři na svých nebo pronajatých pozemcích. Hospodařme tedy s rozumem a domluvme se jako dobří hospodáři i sousedé.
Kamil PLÍŠEK