Často se říká, že myslivce lze najít snad ve všech profesích, společenských vrstvách i funkcích. Mnohé z myslivců jsme již na stránkách Myslivosti představili, pro tentokrát jsem nemusel ani cestovat z Prahy, mé kroky směřovaly do paláce Charitas na pražském Karlově náměstí, kde sídlí ústředí politické strany KDU – ČSL. Kdo nesleduje moc politiku, čekal by asi postaršího usedlého muže v čele, byl by ale překvapen, dveře mi otevřel mladý vysoký usměvavý muž plný života, předseda KDU-ČSL MVDr. Pavel Bělobrádek, Ph.D.
Jelikož je myslivcem, našel si ve svém naplněném diáři hodinku času na popovídání. Snad i rád, protože si myslím, že pro politika je jistým osvěžením, pokud může diskutovat o jiném než politickém tématu. A nemohli jsme začít jinak, než tradičně o životní cestě k zálibě zvané myslivost.
My jsme s myslivostí doma vždy žili, můj otec byl aktivním myslivcem ještě před mým narozením. Dlouhou dobu byl vedoucím líhňařského střediska v Dobrušce, kam z Náchoda dojížděl v rámci kooperace mezi okresy. Odmala jsem viděl, že jezdil po mysliveckých schůzích a poradách, po sametové revoluci se stal předsedou Okresního mysliveckého spolku v Náchodě, stejně tak i předsedou mysliveckého sdružení, které se ale bohužel později zaniklo po rozdělení honitby na dvě. Bratr se odstěhoval z domu ještě na vysoké škole a já zůstal s rodiči, myslivecké zkoušky jsem si dělal na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně a následně jsem složil i vyšší odborné myslivecké zkoušky. Pro mě to byla naprosto logická volba, protože jednak jsem myslivost měl přímo v rodině, a jednak jsem přesvědčen, že spojení myslivec a veterinář má společnou logiku a souvislost právě v myslivosti a mnoho veterinářů jsou právě myslivci. Takže jsem vlastně jen pokračoval v přirozené kontinuitě.
Jaké funkce jste v myslivosti dosud zastával?
Zatím jedinou a hlavní funkcí na okrese je pro mne funkce zkušebního lektora a komisaře. V jednu dobu totiž přišlo nařízení, aby se omezil počet adeptů na jeden zkušební senát, a tak jsme museli na OMS Náchod vytvořit druhý. Udělal jsem si tedy zkoušky pro letory a zkušební komisaře. A protože jsem se už na škole živě zajímal o legislativu a následně jsem se v praxi i v rámci vlastní vědecké práce této problematice věnoval, přirozeně vyplynulo, že jsem lektorem mysliveckých předpisů. Vypracoval jsem například otázky pro zkoušky a dal jsem je na web našeho OMSu, abych adeptům usnadnil orientaci v tomto složitém předmětu. Lektorská činnost mě opravdu baví, na jiné funkce zatím nemám čas, já to viděl u otce, kolik času věnoval myslivosti. Posledních dvacet let bylo v myslivosti hektických, vidím u otce, jak je po těch letech unaven.
Dostanete se tedy alespoň do lesa, chodíte pravidelně do nějaké honitby?
Do lesa se bohužel dnes nedostanu tak často, jsem doma dost nepravidelně, a když už domů přijedu, tak je potřeba taky udělat něco doma, postarat se o domácnost. Takže letos jsem nebyl ani na jednom kachním honu, s největší pravděpodobností nestihnu ani hony na zajíce, v lese jsem byl s kulobrokem jen párkrát. I to je daň za stranickou funkci a dojíždění do Prahy. Naše myslivecké sdružení, johož jsem byl členem ještě před tím, než jsem vstupoval do politiky, už bohužel zaniklo. Naše honitba byla jeden čas společenstevní, nyní je v pronájmu fyzické osoby. U nás jsou poměrně kvalitní mufloni, jako asi všude se objevuje černá, jinak máme v honitbě srnčí a pár kusů drobné zvěře.
Jste členem Okresního mysliveckého spolku v Náchodě, kde byl předsedou váš otec. Jaký máte názor na současné fungování okresních mysliveckých spolků a jejich samostatnost?
Systém je vždy tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek, všechno je v lidech. Takže já si myslím, že po republice jsou rozdílně fungující OMSy, není to jen v počtu členů, ale také v tom, jak spolupracují s mládeží, co nabízejí svým členům. U nás například dotujeme léčení zvěře, a to i v těch honitbách, kde není většina členů ČMMJ, považujeme to za důležité z hlediska odborného a správného zdravotního stavu zvěře, dotujeme chov koroptví, zazvěřování drobnou zvěří apod. Právní subjektivita je logická z toho důvodu, že pak je každý zodpovědný sám za sebe. Má to ale také podmínku, že musí dobře fungovat vazba na ústředí. Bohužel někdy je realita v tom smyslu, že Praha je daleko, Pán Bůh vysoko, myslím, že ale především okresy musejí samy chtít, musejí být aktivní vůči ústředí.
I v tom vidíte možnost zlepšení obrazu myslivosti?
Velmi dobří jsou sokolníci a kynologové. A nejsou to jen vrcholné akce typu setkání sokolníků na Opočně a nebo Memoriály Knolla a Podhajského. Je to o akcích okresního a nebo i místního charakteru, například přes kynologii se dá získat mnoho příznivců. Mnozí z chovatelů loveckých plemen psů se mohou takto dostat k myslivosti.
Ale lidé ve spolcích dneska nejsou zrovna moc aktivní…
Obecně se domnívám, že žijeme v době krize spolkového života. Kromě dobrovolných hasičů mají snad všechny společenské organizace problém se stárnutím členské základny. Měla by se zvýšit atraktivita činnosti, ale bohužel se vytratil jistý étos předávání zkušeností. Vždyť třeba na schůzi se členové mysliveckého sdružení někdy ani nechtějí bavit o zazvěřování a péči o zvěř, ale jen o lovu. To je špatně. Jestliže sami myslivci neumějí vysvětlit, že myslivost je podstatně širší a pestřejší spektrum činností a lov je pouze prostředkem v rámci řádného chovu zvěře, pak ať se nediví jistým negativním pohledům veřejnosti. Jestliže neumíme vysvětlit, že lov není pro naplnění našich mrazáků, ale prostředkem pro to, že musíme snížit škody a ozdravit populaci a odstranit jedince nevhodné do chovu, tak nemůžeme dlouhodobě uspět v kritickém náhledu nemyslivecké veřejnosti.
Asi se shodneme v tom, že se poněkud vytrácí hrdost na myslivecký stav, mnozí myslivci se ani nezajímají o nové poznatky a skutečnosti…
To určitě, máte pravdu, vždyť třeba u vás v Myslivosti vychází plno zajímavých článků a poznatků, myslivci se mohou poučit, tříbit svoje názory, vzdělávat se celý život, ale mnozí nechtějí, odborný tisk nečtou. Je dobře, když myslivci dělají myslivost srdcem, ale musí mít také odpovídající vzdělání a musejí mít také v sobě zakořeněnou etiku, zodpovědnost a slušnost. Tím přispějí ke kultuře myslivosti, respektive k celé ochraně přírody, kam myslivost neodbytně patří. Myslivec bez etiky se stává lovcem, který plení přírodu. Jsem přesvědčen, že většina členů ČMMJ jsou myslivci, ne jen lovci, ale neumíme to asi dostatečně projevit. Musíme se ale také zeptat, zda naše organizace dělá dost pro vzdělávání myslivců, pro setkávání se a výměnu názorů, zda dokážeme být dostatečně atraktivní, abychom nalákali k nám mladé lidi. Neexistuje nějaký systém dlouhodobého celoživotního vzdělávání, jedna dopolední konference to nezachrání, na mladé dnes platí interaktivní internetová komunikace, e-learning a podobné metody.
Vždyť na mnoha místech se pomalu už ani myslivci nesejdou…
Bohužel je to dnes tak. Já jsem od dětství chodil na brigády, později na hony jako honec. Stará parta poseděla, popovídala, v chatě bez elektřiny a tekoucí vody se scházela skupina lidí různého vzdělání a společenské úrovně. Přesto si všichni rozuměli, uměli se pobavit a poučit se navzájem. Vedle primáře seděl nástrojář, mistr ze slévárny, různá povolání i světonázory, ale všichni byli myslivci. To byl ten spolkový duch, který mi dnes chybí. Doba se strašně zrychluje, lidé nemají čas, chtějí jen do lesa, ulovit a domů. Došlo k obrovské atomizaci a individualizaci. Vždyť dnes už ztrácejí formu i členské schůze, lidé nechtějí funkce a nechtějí moc dělat pro druhé. To bychom si měli uvědomit a bojovat za záchranu té tradiční spolkové myslivosti.
Abychom ale mohli myslivost vykonávat, musíme mít oporu v zákonech. Častým zdrojem diskuzí je právě zákon o myslivosti, velikost honiteb, někdy snad i skepse, že stejně nemůžeme proti vlastníkům pozemků moc změnit. Co vy na takové názory? Vnímáte je také?
Myslivecký zákon, tak jak je koncipován, si myslím, že je koncipován dobře. Pravda, jsou některá ustanovení, která by si zasloužila novelizaci, protože jsou jednak nelogická, jednak komplikují lidem život, nicméně si myslím, že je velké nebezpečí při otevření zákona o myslivosti. Snaha o zrušení minimální výměry honitby tu je a stačí pár vlivných jedinců ve vhodný okamžik a změna by se mohla projednávat. Oněch 500 hektarů je z mysliveckého hlediska zcela minimální výměra pro chov. Pokud chceme jen lovit, pak klidně stačí 200 ha, ale naší ambicí by mělo v prvé řadě být, aby myslivost ve středoevropském pojetí zůstala myslivostí a nestala se pouhým lovem. I mezi členy KDU-ČSL jsou majitelé pozemků, kteří by přivítali možnost tvorby honitby na menší rozloze. Ale zde myslím je třeba upřednostnit před pohledem vlastníka pohled celku, aby se s přírodou hospodařilo v co největších celcích. Bohužel se také nedostatečně využívá možnost chovu zvěře v oblastech, v zákoně sice jsou, ale myslivci je nevytvářejí. Myslivci přitom vždy musí najít rozumnou míru a uvědomovat si, že myslivecky hospodaří někde, kde pozemky někomu patří a že myslivost má mnohé interakce. Mentálně je potřeba překonat to, že nemáme nejen práva, ale především také povinnosti k přírodě i vlastníkům pozemků. Vycházet s vlastníky pozemků je nejlepší prevencí proti tomu, aby přišli s tím, že budou na pozemcích myslivecky hospodařit sami. Vím, že je to někdy komplikované, u nás na horách mají lidé jak tvrdé dlaně, tak i tvrdé hlavy. Můj otec je honebním starostou a já v tom bezprostředně žiji, vím, že nebylo jednoduché se někdy dohodnout. Sice komplikovaně, ale přece se našla společná řeč a nyní jsou všichni spokojeni, není možné pořád dělit na oni a my, jedná se přece o společnou věc. Vlastníkům honebních pozemků se u nás vyplácejí nemalé částky.
Tím mi doslova nahráváte na otázku kolem končících nájemních smluv…
Skončení nájemních smluv kolem roku 2013 bude velmi komplikované. Záleží to hlavně na tom, jakou dosavadní zkušenost mají vlastníci nebo honební společenstvo s nájemci, tedy především mysliveckým sdružením. Když myslivci dělají problémy, neumí se dohodnout, dělají třeba krmeliště na nevhodných místech, tlučou hřebíky do stromů, staví posedy na sporných místech, pak se nemohou divit, že nebude snaha smlouvu obnovit. Ještě pořád je ale čas začít intenzivně jednat s honebními společenstvy. Kde je cíl, tam se najde i cesta. Vím, o čem mluvím, já zažil jak klasický nájem mysliveckého sdružení, tak společenstevní honitbu ve vlastní režii, tak i pronájem honitby fyzické či právnické osobě. Všechno má svoje výhody, ale myslivecké sdružení má většinou tu nevýhodu, že tam ještě často přetrvává staré myšlení, že my myslivci jsme tu ti jediní správní a co oni vlastníci nám budou diktovat. My s otcem vlastníme taky devět hektarů polí a lesa a vadilo by nám, kdyby si na našich pozemcích dělali jiní lidé, co chtěli oni. Ano, musíme dělat nějaká opatření proti škodám a musíme taky hledat cestu k dohodě, ale z obou stran. Já přece jako vlastník pozemku budu raději pokračovat s tím nájemcem, kterého znám a se kterým mám dobré zkušenosti.
Důležitou roli by v tomto ale přece měla sehrát stavovská a největší myslivecká organizace – Českomoravská myslivecká jednota?
Myslivecká jednota mi přijde jako spící obr. Na to, jak je ČMMJ početná, by mělo být o ní podstatně více slyšet, než jen když dojde ke sporu o kontaktní norovaní nebo velikost honiteb. Dnešní doba je dobou mediální, a proto je třeba kontinuálně zlepšovat obraz myslivců i myslivosti. Je skvělé, že se myslivci dostali s výborným pořadem do televize, ale to je jen jednotlivost, musíme se snažit proniknout se svými názory nejen do odborného tisku, ale i do společenských a středoproudých médií, ukázat to, co se kde udělalo dobře, kde se pomohlo, co se kde uspořádalo díky myslivcům. Jestliže je ale myslivost některými myslivci chápána jako to, že přijede autem málem až pod posed, střelí, naloží do auta a odjede domů ulovený kus rozporcovat a naplnit mrazák, pak nemůžeme chtít takového člověka obhajovat ve společnosti. Ale je naštěstí stále většina těch, kteří věnují čas, námahu, dodržují tradice a zachovávají pořád tu pravou a správnou myslivost. A pro takové je třeba pomoci obhajobou třeba formou permanentní spolupráce s médii, ukázat přínosnost a společenskou potřebu takové činnosti. Vím, že je těžké se do médií dostat, sami v naší straně toto permanentně řešíme, je to dlouhodobá snaha. Skvělé je třeba i to, že každý okresní myslivecký spolek má možnost mít svoje vlastní webové stránky, ale je nutno se podívat, jak mnohé stránky vypadají. Musí tam být aktuální informace, musí být snaha přitáhnout čtenáře. Je spousta obecních a regionálních zpravodajů, tiskovin a médií, i tam je potřeba proniknout a ukázat přínosnost práce myslivců. Správný jednatel by měl umět napsat tiskovou zprávu, vědět, jak předat dál informace, mělo by to být přirozenou a automatickou součástí jeho funkce. K tomu musíme jednotlivé jednatele taky permanentně vychovávat. Mezi funkcionáři nám totiž schází jistá mediální gramotnost, měli by se i v tomto pravidelně školit.
Velmi potřebná a nutná je spolupráce mezi okresními mysliveckými spolky v rámci krajů. Všichni by si měli uvědomit, že jsou na jedné lodi a také to, že rozhodující tok financí v rámci dotací půjde do budoucna přes krajské články. Na to je nutno se zavčas připravit, naučit se společně jednat, jednotliví jednatelé a představitelé okresních mysliveckých rad musí sjednotit své požadavky ve prospěch celku, pravidelně oslovovat krajském orgány a snažit se získat podporu a finanční prostředky. Musí se pravidelně scházet a formulovat svoje požadavky. Ale pozor, to není snaha o vytváření nových krajských mysliveckých orgánů. Před myslivci stojí mnoho úkolů a nelehká doba a musíme se všichni naučit jiným modernějším přístupům, utvářet naše názory s ohledem na okolní společenskou situaci, musíme společnými silami obhájit naší pozici zodpovědných hospodářů přírodě. Pokud se to nenaučíme, bude to mít myslivost do budoucna těžké.
Připravil Jiří KASINA
Snímky archiv Pavla Bělobrádka