Asi v současné době není v České republice mnoho myslivců, kteří by neznali jméno chovatele srnců, soukromého výzkumníka a autora mnoha článků a přednášek Pavla Scherera ze Sudic u Boskovic. Jeho závěry a poznatky vzbuzují mnoho debat, polemik, způsobily určitě zvýšení zájmu o biologii a chov srnčí zvěře. Málokdo ale ví, v jakých podmínkách sledování probíhají. Proto jsem se koncem června vypravil do sluncem zalité krajiny Boskovické brázdy a nedaleko Sudic u Boskovic navštívil ono dnes tak populární srnčí království. S Pavlem si vzhledem k pravidelné a úzké spolupráci a vzhledem ke společnému členství v Klubu autorů tykáme, což s dovolením zachovám i v tomto rozhovoru.
Známe se Pavle už dost dlouho, ale ani já vlastně nevím, kde se v tobě láska k srncům a myslivosti vzala.
To je otázka, na kterou se mě všichni stále ptají. Já říkám, že srnčí zvěř je mi osudovou záležitostí a snad i životním posláním. Kdysi dávno mě kartářka řekla, že pověsím truhlářské řemeslo na hřebík, budu mít podkopané zdraví a přestěhuji se tam, kde lišky dávají dobrou noc. Zato budu uznávaný odborník a chovatel nějaké lesní zvěře, a budu o ní dokonce psát do renomovaných časopisů. Myslel jsem si něco o babě bláznivé. Proč bych to tak asi dělal? ! Truhlářská firma byla tenkrát v rozpuku, práce bylo až nad hlavu. Zdraví jsem měl pevné jako kámen, žádná fraktura, žádné jiné zdravotní problémy. A něco psát? To už vůbec ne! Český jazyk a gramatika nebyly mojí silnou stránkou a z diktátu jsem měl většinou za 4. A podívej se Jirko teď. Už dávno nepodnikám, zdraví mám skutečně nalomené, odstěhoval jsem se tam, kde lišky dávají dobrou noc, lesní zvířata skutečně chovám a intenzivně o nich píši. Ta ženská skutečně měla do puntíku pravdu. Ať je ji země lehká. Prostě osud mě úplně zamíchal kartami.
Ještě je u mě zajímavá jedna skutečnost. Nepocházím z myslivecké rodiny! Rodiče ani prarodiče myslivosti neholdovali, ani nikdo z široké rodiny není myslivcem. Já nevím, jak moje pocity přesně popsat, ale já chov srnčí zvěře a publikační činnost cítím jako nějaké životní poslání, bůh tomu asi tak chtěl.
Pocházíš aspoň z venkova, kde bylo do přírody blízko?
Zase tě asi zklamu, pocházím z předměstí Brna, narodil jsem se ve Vyškově a celou dobu jsem bydlel s rodiči ve Šlapanicích u Brna. Kladný vztah k přírodě a zvěři jsem měl ale od dětství. S rodiči jsme stále jezdili někam do přírody, a se zvířaty, zejména psy jsem vyrůstal. Po absolvování středního odborného učiliště stavebního jsem nastoupil jako elektromechanik na Brněnském výstavišti. V roce 1985 jsem absolvoval dvouletou základní vojenskou službu. Díky členství v kynologickém klubu a letitým zkušenostem z výcviku služebních psů, jsem strávil prezenční vojenskou službu u pohraničního útvaru na Znojemském okrese v zařazení - psovod. Právě zde se prohloubil můj vztah k přírodě a zvěři. V blízkosti státní hranice, tedy na území nikoho mohla nerušeně žít veškerá zvěř, zejména srnčí, a ta později položila základy o její hlubší studium.
V roce 1989 jsem začal podnikat v oblasti zakázkové výroby nábytku a založil novou stolařskou dílnu. Jako pasivní odpočinkovou činnost k hektickému podnikání jsem si zvolil koně. V té době jsem ještě netušil, že právě koně se stanou mojí dlouholetou láskou, relaxací, smyslem života a zároveň i osudovou nepřízní. O několik let později jsem založil menší chov jezdeckých sportovních koní a začal aktivně sportovat. Díky vyjížďkám na koni, jsem se ve volnosti mnohokrát přiblížil do bezprostřední blízkosti srnčí zvěře a mohl hlouběji poznávat její etologii.
Nešťastný pád z koně spojený s frakturou bederního obratle, dlouhá rekonvalescence, a o pár let později diagnostikovaná lymská borelioza III. stupně však všechny plány do budoucna překazila. Osud si člověk nevybírá a ten můj mi nebyl v této oblasti zrovna příznivě nakloněn. Opakované hospitalizace v zdravotnických ústavech a následná invalidita ukončila po devíti letech aktivní podnikatelskou a jezdeckou činnost.
Pořád nevím, kde se vzal v tobě myslivec…
To šlo spontánně s věkem a osudem. V roce 1998 jsem se s rodinnou přestěhoval na samotu u lesa nedaleko Boskovic, kde jsme postavili rodinný domek. Zde je to myslivecký kraj, samý myslivec. Cítil jsem, že tato záliba sem na venkov patří ke každému pořádnému chlapovi. Až tady jsem se začal aktivně věnovat myslivosti a úspěšně složil zkoušky. V okolí samoty se pohybovalo mnoho srnčí zvěře, která se sama nabízela k hlubšímu a intenzivnímu studiu. Srnčí zvěř velice ráda navštěvovala i výběhy pro koně a pastvila se v nich. Těch dvanáct let co provozuji myslivost je ale na proniknutí do všech jejich tajů pořád ještě málo, proto stále tvrdím, že jsem vlastně začínající myslivec.
Kdy se vzal myslivec tedy vím, kdy se tu ale objevil první chovaný srnec?
Jednou mi myslivci přinesli intoxikovaného srnečka z řepky olejky, a za pomoci veterináře se mi ho podařilo zachránit. To byl první kus do chovu, dal jsem mu jméno Joklík. Ještě toho roku přinesli kolegové srnu, což už byl základ chovu. Chov jsem si následně zlegalizoval, podstoupil jsem byrokracii na úřadech a prošel spoustu papírování. Byl jsem tenkrát první na celé Moravě, komu byl povolen zájmový chov srnčí zvěře. Postupem času jsem do chovu získával další jedince. Kusy, které mně nevyhovovaly, jsem věnoval jiným chovatelům, nebo jsem je vyměnil za krmení. Dneska mám už chovné linie, znám „rodokmeny“ všech jedinců. Mým chovem prošlo již několik desítek kusů srnčí zvěře od průběrných až po medailové. Každý jedinec je svým způsobem jiný, originální, to na srnčí zvěři miluji, to je to, co mě zajímá a co studuji. Mám ovšem omezené prostorové možnosti, současný chov je v osmi výbězích na ploše 0,5 ha a ročně pečuji přibližně o 12 kusů srnčí zvěře.
Z volné přírody mám ale také spoustu poznatků, všechny je konfrontuji na vlastním chovu. Z uhynulých či sražených srnců mám mnoho biologického materiálu. Parůžky a lebky srnců „delaboruji“ a hlavně všechno fotím. Je to taková „špinavá“ práce. Ale díky tomuto biologickému „odpadu“ jsem získal cenný, obrazový materiál a systematicky ucelil a popsal fenomén parožení tak, jak to ještě nikdy nikdo neudělal. Moje celá práce je vlastně založena na autentické fotografii a dokládá každé moje slovo. Vítám zajímavé případy parožení, abnormity v biologii, z každého případu se lze poučit a získat zajímavá fakta
Něco jiného je ale zvěř chovat a něco jiného sledovat biologické skutečnosti. Někde tedy musí ještě být začátek tvé výzkumné činnosti?
Abych o srnčí zvěři získal co nejvíc informací, když už mne ta biologie zajímala, tak jsem prostudoval spousty odborné literatury. Abych dohnal časový deficit spojený s pozdním vstupem do myslivosti, musel jsem prostudovat mnoho knižních titulů zaměřených převážně na problematiku srnčí zvěře. Spousty knih jsem si zakoupil, starší tituly jsem si půjčoval v městské knihovně. Studoval jsem také překlady různých děl zahraničních autorů, odborné exaktní práce zaměřené na problematiku spárkaté zvěře apod. Jak jsem studoval literaturu, tak jsem ale stále více zjišťoval, že některé psané skutečnosti nekorespondují s mými poznatky a zkušenostmi. Z toho důvodu jsem na tyto oblastí zaměřil svoji pozornost. Mojí silnou stránkou byla skutečnost, že v rodině nebyl nikdo myslivcem, a můj pohled na srnčí zvěř nebyl zatížen mysliveckými mýty a dogmaty, které se předávají z generace na generaci. Musel jsem zkrátka začít od začátku. Zaměřil jsem se na nejvíce diskutovaná a stále aktuální téma myslivecké praxe. V současné době se věnuji snad všem biologickým oblastem srnčí zvěře. Zajímá mě reprodukce, tělesný vývoje jedince, fenomén parožení, negativní faktory ovlivňující zdravotní stav jedince, výživa apod. Věnuji se také abnormálním srnčím parůžkům a příčinám jejich vzniku, odhadu věku srnčí zvěře a intenzivně studuji srnce parukáče. Vše si systematicky dokumentuji, z každé oblasti mám ucelenou obrazovou fotodokumentaci. V notebooku mám uloženy desítky tisíc záběrů věcné obrazové fotodokumentace. Letos, po mnohaletém čekání, se mi konečně podařilo obrazově zdokumentovat porod srny, což byl poslední scházející materiál k ucelení sérií biologických poznatků a skutečností.
Máš ještě vůbec nějaké nesplněné výzkumné cíle?
Ale těch by bylo, ale v mém chovu a mých skromných podmínkách nemám dostatečné pracovní zázemí a nutné laboratorní vybavení. Také nemám odbornost složitější zákroky provádět. Třeba moc by mě lákalo zkusit to, co píše Nečas ve své knize – transplantovat okostici z místa, kde vyrůstají pučnice a implantovat ji srnci na jiné místo. Například na temenní či karpální kost. Po úspěšné regeneraci transplantátu by měl z okostice vyrůstat parůžek. Na takové pokusy je ovšem nutná veterinární ordinace s technickým zázemím, je to přece jen chirurgický zákrok. O srnčí zvěři bylo skutečně napsáno hodně, ale tyto pokusy nejsou většinou podloženy věcnou autentickou fotografií, která by tyto skutečnosti obrazově zachycovala. Na složitější pokusy a experimenty je ovšem nezbytné veterinární pracoviště, vybavená laboratoř a další technické zázemí.
Jak je to s veterinárními úkony, přece si nemůžeš jen tak dělat vše sám z čirého, byť bohulibého nadšení?
Samozřejmě, že ne. Na veterinární zákroky, kdy například potřebuji imobilizovat srnce pro nafocení chrupu, či potřebuji nutně separovat kus do jiného výběhu, či provést jiný odborný zásah, pravidelně zvu místního veterinárního lékaře MVDr. Jiřího Rožka. Má soukromou ordinaci v Boskovicích. Všechny veterinární zákroky s ním předem konzultuji. Dokonce úzce spolupracuji s Městskou policií v Boskovicích. Byli u mě i na praktickém školení, jak postupovat při imobilizaci zvířat a jejich manipulaci
Letitou nekončící diskuzí mezi myslivci je otázka výživy srnčí zvěře. Děláš také výživářské pokusy?
Za mnohaletou dobu chovu srnčí zvěře jsem udělal spoustu krmivářských pokusů s cílem zjistit, kterým krmivům dává srnčí zvěř přednost. Například jsem zkoušel, které zemědělské produkty srnci preferují nejvíce. V malých miskách jsem předložil ječmen, oves, pšenici, žito, kukuřici, otruby, slunečnici, hrách a sledoval postupný odběr. Podobné experimenty jsem dělal i s letninou či různými druhy dužnatého krmiva.
Kvalitní výživa má nezastupitelnou roli při tělesném vývoji jedince a pozitivně se promítá do zdravotního a kondičního stavu zvěře. Až si to všichni myslivci uvědomí, zvýší se u nás do budoucna chovná a trofejová hodnota populací srnčí zvěře. Ovšem za předpokladu splnění dalších faktorů, jako je cílevědomá péče o zvěř, důsledná selekce, správný poměr pohlaví, veterinární péče o zvěř apod. Rozvádět dopodrobna všechny faktory nebudu, to by přesáhlo rámec tohoto rozhovoru.
Od podzimu loňského roku také úzce spolupracuji s firmou VVS Verměřovice. Mám od nich doplňková, vitamíno-minerální krmiva s vyváženým poměrem minerálů, vitamínů, stopových prvků a všech nutričních látek. Toto krmivo testuji jen na vybraných jedincích mého chovu. Je to v oblasti výživy pro mě něco nového a z hlediska výzkumu snad i další krok k zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře. S výsledky výzkumu budu čtenáře průběžně seznamovat.
Už známými jmény se stali tvoji dva srnci Honza a Joklík, oba zlatí srnci. Jsou i ostatní tak trofejově kvalitní?
Joklík byl můj první srnec, s kterým jsem chov začal. I přes veškerou snahu a věnovanou kvalitní péči, však nikdy medailové hodnoty nedosáhl. Jeho nižší chovná hodnota a především slabší pučnice nedovolily rozvinout jeho parožní potenciál. Zato Honza to je jiný kalibr. Od tří let produkuje zlaté trofeje. I v letošním, biologicky osmém roce života, má na hlavě zlatou trofej, navíc raritní. Je to chlouba mého chovu, obdivují ho snad všichni, kteří ke mě přijdou. Byl už na mnoha snímcích, nejen v Myslivosti. Prezentoval se už pětkrát na titulních stranách mysliveckých časopisů a odborných publikací, je to prostě taková celebrita.
Mojí současnou chloubou je ale srnec, jehož trofej má hodnotu odhadem kolem 210 b. CIC. Podle aktuálních, dostupných informací je to trofejově nejsilnější srnec na světě, který kdy byl odchovaný v zajetí. Zajímavostí je, že tento srnec pochází z trojčat a jeho biologická matka byla navíc menšího tělesného rámce. Ve volnosti by byla zcela jistě vyhodnocena jako průběrný kus. Druhý „světový“ srnec chovaný v zajetí by měl být údajně ve Švédsku, má v trofeji kolem 180 b CIC. Všichni moji srnci dosahují medailových hodnot. Někdy mě to až štve, rád bych uvítal i slabšího šesteráčka. Musím také zdůraznit, že srncům neaplikuji žádné hormony, či jiná růstová séra. Musím se smát, když někdo řekne, že jim v zimě vpichuji nějaké testosterony. To je důkaz, že dotyčný o biologii vůbec nic neví. Kdybych srnci aplikoval testosteron v době růstu paroží, tak mu žádné parůžky nevyrostou!!! Je vidět, že odbornost některých myslivců je velice přízemní. Moje úspěchy spočívají pouze v kvalitním genetickém založení jedinců, selekci, kvalitní výživě, klidovém faktoru bez stresu a věnované kvalitní péči. Neměním dlouhodobě krmnou dávku, takže si třeba mohu dovolit zkrmovat i pšenici v poměru 1:1 s ječmenem. Také je důležité vědět, že u jedinců chovaných v zajetí můžu eliminovat případné nemoci a cíleně snižovat invaze bachorových a střevních parazitů antiparazitiky. Tyto skutečnosti jsou u volně žijící zvěře prakticky neproveditelné. Pravidelně dvakrát ročně provádím ozdravovací akci s následnou koprologickou analýzou, vše si zkrátka hlídám.
Když tu návštěvník vidí tvoje výběhy, asi logicky vyvstane na mysli otázka, kolik lidí se o zvěř stará? A jak vlastně pokrýváš náklady na krmení a údržbu?
Na všechno jsem úplně sám. Manželce jsem mezi srnce zakázal chodit kvůli jejich agresivitě, ale ona se jich stejně vždycky bála. A oprávněně. Od té doby, co srnec Honza jako roček napadl naši dceru a způsobil ji škaredé jizvy pod kolenem, k srncům nikdo nesmí. Je to mnohdy životu nebezpečné. Náklady na údržbu a výživu pokrývám z mého invalidního důchodu a rodinných úspor. Spousta lidí si myslí, že když jsem vydal úspěšnou knihu, jsem milionář. Přitom mohu otevřeně říci, že na vrácení nákladů, které jsem do knihy O srnčí zvěři vložil, jsem čekal přes dva roky!
Nepracuji pod žádným výzkumným ústavem, fakultou, ani jiným vědeckým pracovištěm. Je to můj individuální výzkum. Celý svůj chov a výzkum víceméně táhnu z celoživotních rodinných úspor. Štěstí, že mám hodnou manželku, která mě nic nevyčítá a chov srnčí zvěře toleruje. Jiná ženská by mě asi zabila. Prodal jsem firmu, koně, prodal jsem dům, do chovu srnčí zvěře jsem investoval už statisíce. Nemám ani žádného sponzora. Proto jsem už několikrát veřejně prohlásil, že jsem největší blázen v Česku, který toto všechno dělá zcela zadarmo. Do hrobu si nic nevezmu, všechny poznatky a výsledky publikuji, dělám to zkrátka pro myslivce.
Finančně mi přispívá publikační činnost v Myslivosti a jiných časopisech. Také intenzivně jezdím na přednášky. Za dvouhodinovou přednášku s obrazovou prezentací beru 1500 Kč plus cestovní výdaje. Tyto peníze jdou okamžitě zpátky do chovu. O mé přednášky je mezi myslivci obrovský zájem. Mám spoustu nových poznatků, které nikdy nebyly publikovány. Dřív jsem jezdil přednášet pouze na Moravu, dnes už jezdím po celé republice. Většinou jezdím s manželkou, když mě chytnou bolesti zad, musí to odřídit.
Na výbězích je bohužel vidět, že už nestíhám opravy ani údržbu. Zdravotní stav mi nedovoluje těžší práce, tak si musím někdy najímat pomocníky. Donekonečna táhnout celý chov a výzkum z vlastní kapsy také nemohu. V současné době usiluji o to, abych pracoval pod nějakým odborným pracovištěm a konečně měl za práci zaplaceno, určitě si to už zasloužím. Myslím, že jsem pro myslivce udělal spousty záslužné práce.
Co tě vedlo k tomu vydat poměrně luxusní a rozsáhlou plnobarevnou publikaci o srnčí zvěři?
Studiem dostupné literatury, zaměřené na problematiku srnčí zvěře jsem došel k závěru, že na evropském trhu chybí obrazová publikace, která by se svým pojetím zcela vymykala tradičním monografiím, a která by svoji originalitou a bohatým obrazovým materiálem zachytila veškeré nové poznatky a skutečnosti, týkající se srnčí zvěře. V roce 2009 spatřila světlo světa první moderní obrazová publikace o srnčí zvěři, které jsem věnoval osm let svého života, a která mezi českými a slovenskými myslivci sklidila veliký úspěch. Publikace je výsledkem mnohaleté práce a do myslivecké praxe přináší spoustu nových, dosud nikde nepublikovaných poznatků z oblasti biologie srnčí zvěře a vyvrací stále dokola přebírané a přepisované mýty a dogmata. Textovou část účelově doplňuje rozsáhlý obrazový materiál, který svojí originalitou a autentičností dá čtenáři přehlednou a srozumitelnou formou dostatek informací k nejdiskutovanějším tématům a nenechá nikoho na pochybách o správnosti popisovaných skutečností.
Potěšilo mne, že publikace „O srnčí zvěři“ byla rok po jejím vydání oceněna Uměleckou cenou Českomoravské myslivecké jednoty v oblasti odborné literatury. Tohoto ocenění si velice vážím. Je to taková satisfakce za mnohaletou práci. Letos mi vychází kniha v Rakousku, a jestli to dobře dopadne, vyjde i anglický překlad ve Skotsku. O mé články mají zájem i renomované zahraniční myslivecké časopisy, jako je např. Wild und Hund. Je legrační, že si vždy prohlédnou články v Myslivosti, a když se jim líbí, zažádají následně o poskytnutí práv k překladu a vyžádají si ode mě fotografie.
Vím ale, že by kniha měla dostat v brzké době další sourozence…
Z důvodu velkého zájmu o publikovaná témata, která úzce souvisí s biologií srnčí zvěře, jsem se rozhodl připravit knižní trilogii o srnčí zvěři, cíleně zaměřenou do nejvíce diskutovaných a stále aktuálních oblastí naší myslivecké praxe. První publikaci budu věnovat odhadu věku srnčí zvěře a správným zásadám průběrného odstřelu. Tato kniha bude mít z hlediska systematického zkvalitňování populací srnčí zvěře stěžejní a vypovídající hodnotu.
Druhou publikaci účelově zaměřím na problematiku parožení a choroby srnčí zvěře, se kterými se myslivci v praxi běžně setkávají.
Třetí publikace snad zahřeje srdíčko kdejakého myslivce a milovníka raritních trofejí, protože ji chci věnovat abnormálním srnčím parůžkům a příčinám jejich vzniku. V knihách budou uvedeny nejnovější, dosud nikde nepublikované poznatky, údaje a exaktní dlouhodobé experimenty z oblasti biologie srnčí zvěře. Knižní trilogii bude účelově doprovázet obrovské množství autentického obrazového materiálu, jehož originalita a vypovídající hodnota nenechá nikoho na pochybách o správnosti popisovaných skutečností.
První publikaci bych chtěl vydal příští rok, ale má to svoje úskalí. Vydání kvalitní a obrazové publikace totiž stojí spoustu peněz. Na vydání další knihy už bohužel nemám peníze. Peníze se nyní pokusím získat cestou donátorů či inzerentů, kteří by v knize měli reklamy a firemní loga. Uvítám také jakoukoliv pomoc myslivců. Dovolím si oslovit i organizační složky ČMMJ, snad připravované knižní tituly finančně podpoří, vždyť to dělám pro všechny myslivce.
Zatím jsme byli stále u srnců. A co tvoje další myslivecká činnost a záliby?
Dokud zdraví dovolilo, chodil jsem strašně rád na podzimní hony, nátlačky a jiné myslivecké akce. Dnes už podzimní hony s díky odmítám. Celý den na nohách už prostě nezvládnu. Ještě před osmi lety mě nečinilo problém ujít 20 km, dnes mám problém ujít dva. Mám však spoustu přátel, kteří mi nabídli rozvoz na střelecká stanoviště. Někdy jejich nabídky rád využiji. Se svým loveckým psem pravidelně chodívám na šoulačku kolem naší samoty, je to spíše taková každodenní zdravotní vycházka. Myslivci z různých koutů republiky mě každoročně zvou na lov srnce. Ještě nikdy jsem jejich nabídky nevyužil. Mám strach odjet a nechat svůj chov bez dohledu.
Nejsem ale náruživý lovec, nemám ani uloveného jelena nebo daňka. Chtěl bych třeba jednou zažít na vlastní kůži jelení říji, resp. nějakého jelena ulovit. Z trofejové zvěře mám uloveného zatím muflona a kolem třiceti srnců.
Mojí velkou zálibou je hodnocení trofejí. Tuto práci vykonávám na Blanenském okrese, kde jsem členem hodnotitelské komise. Součástí zvyšování odbornosti je i zisk mezinárodního diplomu Ústřední hodnotitelské komice při CIC. Školení proběhlo loni na MENDELU za účasti největších špiček této oblasti, přítomen byl prof. Hromas, Doc. Feuereisel, prezident komise CIC Nino Ninov z Bulharska a prof. Dziedzic s Polska. Do budoucna bych rád hodnotil trofeje i na úrovni mezinárodní.
Z našich debat vím, že tě neustále kontaktují lidé, kteří by chtěli tvoje srnce koupit. Prodáváš, a nebo neprodáváš?
Kontaktovalo mě už plno lidí, kteří chtěli moje srnce koupit, většina z nich jsou jen překupníci. Já si totiž hned zjišťuji, kam moji srnci půjdou, a tak hned zjistím, s kým mám tu čest. Překupníci si vymýšlí různé historky, a nikdy nic konkrétního neřeknou. Většinou volají se skrytého čísla, protože chtějí být inkognito. Za mého nejsilnějšího srnce mě letos nabízejí 8000 Euro, jak by se mi peníze hodily! Ale já vím, že by šel na smrt. Srnce převezou v imobilizovaném stavu na předem domluvené loviště, potom mu aplikují antisedativum, aby se probral. Poloospalého srnec vystrčí z houštiny a poplatkový lovec ho následně uloví. Ten už se nikdy nedozví, že byl soukolím sofistikovaného podvodu. Balík peněz, který lovec za srnce zaplatí, se rozdělí mezi aktéry a všichni jsou spokojeni. Stejně tak to asi bylo i s bulharským světovým rekordem jelena. V tomto já nebudu nikdy asistovat! Je to proti mému přesvědčení a mé poctivé práci. Prostřednictvím tohoto rozhovoru chci všem říci, že srnce na podvod neprodám! Pokud by někdo chtěl srnce koupit na oživení chovu, můžeme se domluvit, seriózní chovatelé se vždy domluví. Mám svoje mladé kusy s velkým genetickým a parožním potenciálem, ale vždy si prověřím, kam srnci půjdou. Nemohu ani připustit vypouštění do volné honitby, jednak to zakazuje zákon o myslivosti a hlavně je to nebezpečné. Srnec může potenciálního návštěvníka vážně zranit, podobný případ už znám. Mám zájem o spolupráci a konfrontaci poznatků v zájmu výzkumu, třeba s jinými zájmovými chovy, podvody ale podporovat nikdy nebudu.
Úspěšný chov a popularita má ale určitě i své stinné stránky…
Máš pravdu, lidská závist nezná mezí. Mnozí si myslí, že na srncích vydělávám, přitom jsem už o několik kusů přišel. Jen za poslední dva roky jsem záhadným způsobem přišel o čtyři kusy. Bohužel to odnesla i srna v laktaci, která měla pod sebou dvě srnčata. Veterinář ji už nedokázal pomoci. Je to prostě hyenismus. Dnes už legendárnímu, srnci Joklíkovi, s kterým jsem chov začínal, také někdo pomohl. Dožil se deseti let. Zrovna nyní po výstavě v Bratislavě, kde jsem byl s tebou a ostatními členy reprezentovat Klub autorů při ČMMJ, mi záhadným způsobem uhynul srnec Vilda, kterého myslivci mohli vidět v pořadu Tisíc let české myslivosti. Byl to kapitální, tříletý srnec s trofejí 124 b. CIC. Den předtím byl Vilda plný života a po příjezdu z Bratislavy ho ráno naleznu ve výběhu uhynulého. Tyto případy se vždy staly, když nikdo nebyl doma. Na náhody už prostě nevěřím. Mladý, zdravý a kapitální srnec takovým rychlým způsobem nikdy nezahyne!!! Na veterině diagnostikovali plicní pneumonii. Na internetu jsem si našel, že může být způsobena nejrůznějšími tekutými či plynnými chemikáliemi, které se dostaly do dolních cest dýchacích, jejichž účinek je na citlivou plicní tkáň devastující. Příčinou může být i vdechnutí chemických plynů či různých průmyslových chemikálií. Vilda měl od nějaké neidentifikované látky spálený lizák, vše mám obrazově zdokumentováno. Snažím se chov hlídat, ale je to někdy nad mé síly. Lidská nepřejícnost nezná mezí. Jsem proto rád, že jsme se spolu domluvili na instalaci webové kamery, která přiblíží každodenní život ve výbězích lidem doslova po celém světě, ale taky pohlídá snad i chov před nenechavci a závistivci. Zároveň s touto skutečností jsem byl donucen instalovat kamery i na jiné výběhy. Bohužel, jak se šíří moje popularita, zvyšuje se podíl nepřejících a závistivých lidí. Jsme holt v Čechách, kde se úspěch neodpouští.
Při odjezdu jsem Pavlovi za všechny čtenáře popřál, aby našel to správné a vyhovující výzkumné zázemí, aby ho neopustila ta úžasná touha po ověřování nových poznatků a aby brzo světlo knihkupeckých pultů spatřily jím připravované knihy. Pokud mu zdraví a finance dovolí, jistě se dočkáme mnohých zajímavých informací a poznatků. A ona slibovaná webová kamera možná už v době čtení tohoto článku poběží na webu Myslivosti.