Parazitární onemocnění spárkaté zvěře mohou velmi nepříznivě ovlivňovat jak zdravotní stav zvěře, tak i kvalitu zvěřiny, a tím i její úspěšný chov a lov. To platí především pro velkou skupinu hlístic cizopasících v plicích, které patří u naší spárkaté zvěře k nejpatogennějším a nejrozšířenějším parazitózám. Soustavná vyšetřování, prováděná v našich podmínkách, a to jak ve volnosti, tak i v oborách, a rovněž tak i literární údaje dokládají, že plicnivky jsou trvale nejen u nás, ale i celosvětově velmi závažným zdravotním problémem u většiny druhů volně žijících přežvýkavců a v řadě zemí stále i u domácích přežvýkavců.
Význam plicnivek u naší spárkaté zvěře, jejich rozšíření, druhové zastoupení, vývojové cykly, patogenitu a klinické příznaky u jednotlivých hostitelů, léčbu a prevenci jsme podrobně popsali v Myslivosti 6/2010. V tomto příspěvku bychom chtěli naší odbornou a mysliveckou veřejnost seznámit s novými poznatky na úseku hostitelské specificity jednotlivých druhů plicnivek, systematicky řazených do čeledi Dictyocaulidae.
Zástupci této čeledi jsou vzhledem ke své morfologii označováni jako tzv. „velké plicnivky“. Jedná se o makroskopické červy, dosahující značné velikosti a to od 4 až do 10 cm délky a 0,5 mm šířky, vysloveně nitkovitého tvaru a mléčně bělavé barvy. Samice jsou vždy větší než samci. V těle svých hostitelů se lokalizují v průdušnici a velkých průduškách. Při silných až masivních infekcích se mohou vyvíjet desítky až stovky dospělých červů a v takových případech zcela ucpávají dýchací cesty. U mladé zvěře, ale i u oslabených dospělých kusů mohou být příčinou rozsáhlých úhynů, a to hlavně v zimním a jarním období.
Historie výskytu těchto plicnivek na evropském kontinentu sahá prakticky do konce 18. století, kdy byl v Anglii popsán u skotu a jelení zvěře první z těchto druhů, nazvaný Dictyocaulus viviparus. Později v Německu byl popsán další druh, a sice u ovcí a koz označený jako Dictyocaulus filaria. Postupně se prokazovaly nálezy těchto parazitů v dalších evropských zemích i na jiných kontinentech a druhové zastoupení a zdravotní problematika těchto infekcí dosahovala trvale vysoké publicity v odborném a vědeckém tisku.
Prakticky po celou dobu 19. století se v literatuře uvádělo, že D. viviparus je jediným druhem plicnivek z čeledi Dictyocaulidae jak u skotu, tak i u cervidů a že mezi jednotlivými hostiteli dochází ke vzájemnému přenosu. D. filaria byl později prokázán i u muflonů.
První popis samostatného druhu u jelenů, pojmenovaného jako Dictyocaulus noerneri byl publikován teprve v roce 1907 ve Francii a v roce 1931 Skrjabin v Rusku popsal tentýž druh jako Dictyocaulus eckerti. Tento název je v současné době více používán a jeho nálezy byly popisovány i u dalších druhů jelenovitých, a to především u daňčí a srnčí zvěře. Nicméně je zajímavé, že většina parazitologických učebnic až do 90. let minulého století uvádí druh D. viviparus jako jedinou plicnivku z čeledi Dictyocaulidae jak u jelení, tak i daňčí a srnčí zvěře.
Vyšetřování prováděná v posledních letech minulého a začátkem tohoto století však prokázala, že se u skotu a jelenovitých nejedná o identický druh. V pokusech prováděných nejprve holandskými a německými badateli se jednalo o křížové infekce, a sice s přenosem plicnivek druhu D. viviparus ze skotu na jeleny a D. eckerti získaných z jelenů na skot. Bylo prokázáno, že oba druhy jsou sice navzájem přenosné, avšak tato vzájemná směna není z hlediska epizootologického ani klinického významná, protože u nespecifických hostitelů dosahují jen ojediněle dospělosti a nemají tedy na průběh onemocnění významný vliv.
K podobným výsledkům došli později např. i novozélandští autoři. Postupně se prokazovalo, že rozšíření D. eckerti zejména u jelenů v Evropě je značně vysoké (např. v některých oblastech Německa dosahuje prevalence až 80 %, ve Švédsku 32 %, Polsku 21 %, Španělsku, Anglii a rovněž tak u nás v některých oblastech až 40 %) a podobně vysoká prevalence je uváděna i z jiných kontinentů (Nový Zéland, Kanada, USA).
Stejně tak nálezy těchto plicnivek u srnčí zvěře byly po celou dobu označovány jako D. eckerti, a proto řada autorů začala podrobně zkoumat jejich specificitu. Nejprve švédští autoři prováděli experimentální infekce larvami diktyokaulů ze srnčí zvěře u telata. V žádném případě nedosáhly plicnivky ze srnčí zvěře dospělosti u skotu i když byly prováděny opakované reinfekce. Později v Anglii a Švédsku prováděná morfologická studia dospělých červů prokázala odlišnost ústní kapsuly a kopulační burzy u plicnivek získaných ze skotu a jelenů od plicnivek získaných ze srnčí zvěře. Na základě těchto nálezů byl poprvé popsán nový druh Dictyocaulus capreolus, specifický pouze pro srnčí zvěř.
Uvedená studie vedla k zintenzivnění dalších výzkumů široce založených především na molekulárně biologických metodikách. V dalších sledováních švédských, španělských, anglických, rakouských a novozélandských autorů bylo již využíváno ke genetické identifikaci jednotlivých druhů diktyokaulů u skotu a cervidů metodiky PCR (polymerázová řetězová reakce), která je vhodná pro přesnou druhovou determinaci. Výsledky těchto studií potvrdily, že všechny plicníky, získané ze srnčí zvěře, byly identifikovány jako Dictyocaulus capreolus. Je ale zajímavé, že např. ve Švédsku byla převážná část (81,1 %) plicnivek získaných z losů identifikována rovněž jako D. capreolus a pouze 17,9 % jako D. eckerti. Nicméně se jedná o dosud v literatuře jediný potvrzený údaj o výskytu D. capreolus u jiného druhu zvěře, než je zvěř srnčí. Naproti tomu veškeré plicníky, získané jednak z jelení zvěře, ale např. i ze sobů, byly potvrzeny jako D. eckerti.
Výskyt velkých plícnivek rodu Dictyocaulus u srnčí zvěře v našich honitbách má většinou ohniskový charakter s výrazným vlivem na kvalitu mladé zvěře, především srnčat. V lokalitách s vysokou intenzitou infekcí těmito plícnivkami může docházet u srnčat v podzimním období k výraznému poklesu tělesné hmotnosti, zhoršuje se celková kondice a dochází k následným úhynům. Druhová analýza těchto plícnivek je v současné době předmětem laboratorních testů, a přesto, že druhová specifita nebyla dosud jednoznačně prokázána, lze předpokládat, že i v našich podmínkách se jedná o druh Dictyocaulus capreolus a právě zvyšující se intenzita infekcí touto plícnivkou může být jedním z faktorů, který se podílí na poklesu stavů srnčí zvěře v některých honitbách.
Závěrem je nutno zdůraznit, že i v současné době se celosvětově věnuje studiu obecných zákonitostí parazitizmu významná pozornost. Prokazuje se, že jak druhová specificita, tak i změny v přizpůsobování se parazitů novým hostitelům představují trvale oblast, kde se setkáváme s novými a často i překvapivými fakty.
Prof. MVDr. Karel CHROUST, DrSc., MVDr. Pavel FOREJTEK, CSc.
Středoevropský institut ekologie zvěře Brno – Wien - Nitra