To, že Řád sv. Huberta založil roku 1695 František Antonín hrabě Sporck, je informací všeobecně známou. Méně už se ale ví, jak probíhala dlouhodobá obnova tohoto světského mysliveckého řádu ve 20. století.
První snahy o restauraci ŘSH se datují do roku 1938, který byl vyhlášen rokem Sporckovým. Jenže smělým plánům Československé myslivecké jednoty udělalo přítrž válečné běsnění. Totalitní režimy, ať už hnědé či rudé, obnově řádového života nepřály.
A tak až s vánkem svobody roku 1968 začaly tyto ideje opět ožívat. K tajnému obnovovacímu aktu nakonec došlo až 3. listopadu 1978 - to ale byl jen začátek poměrně dlouhé cesty, která vyvrcholila až 16. 6. 1992 oficiální registrací stanov ŘSH na Ministerstvu vnitra.
O událostech, které jsou dnes už vlastně historií, nám vyprávěl člověk z nejpovolanějších, první velmistr obnoveného Řádu RNDr. Josef Štych.
Vlastní slavnostní akt obnovení proběl v den svátku sv. Huberta, před vchodem do hrobky v kukském hospitalu, kde je František Antonín Sporck, spolu se členy svého rodu, pohřben. Tohoto ceremoniálu se zúčastnili tři zakládající členové Řádu. Samotný akt byl velmi krátký a byla při něm podepsána zakládající řádová listina. Tento akt byl završením dlouhého přípravného období, kdy bylo nutné připravit řadu náležitostí, z nichž některé jsou v kontextu času až úsměvné.
Patřilo k nim třeba opatření pergamenu, na kterém je listina napsána. Pergamen poměrně složitě opatřil jeden ze spoluzakladatelů Aleš Kuna. Přinesl ho v „syrovém“ stavu - tvořila ho první polovina kůže z kozy. Náš plán byl takový, že jakmile na něj napíšeme text a připojíme své podpisy, bude pergamen následně formátován. Shodou okolností nakonec pergamen zůstal v původním stavu, což se spolu s dalšími artefakty, ke kterým došlo při podpisu účastníků, stalo úžasným potvrzením autentičnosti dokumentu, který nelze nahradit žádnou kopií.
To je ovšem jen taková zajímavost. Zásadní, nejen pro vlastní akt obnovení Řádu, ale především pro jeho další existenci, bylo poměrně zdlouhavé opatřování dokumentů, které nezpochybnitelně potvrzovaly sounáležitost a návaznost obnovujícího se Řádu s tím Sporckovým. To se týkalo i stanov a pravidel fungování Řádu.
Jak důležité bylo absolvovat toto období mravenčí práce, se ukázalo hned v prvních letech po registraci ŘSH Ministerstvem vnitra, kdy následnictví vzniklého subjektu zpochybňovala řada jednotlivců i institucí - nejen domácích ale i zahraničních. To už je ale jiná kapitola...
Jak jste dospěl k plánu na obnovení ŘSH a z jakých pramenů jste čerpal?
Dobrá otázka. Já jsem tuto ideu vlastně „opsal“. Že se o obnovení Řádu pokoušela v roce 1938 Československá myslivecká jednota, je poměrně známo. V roce 1968 opět přišla s touto myšlenkou skupina lidí kolem Ing. Josefa Vágnera. Okupace - německá a ruská - tyto snahy překazily.
Příběh Řádu, jehož obnovu vždy znovu zadusí totalitní moc, mě zaujal. Začal jsem shánět dokumenty, abych zjistil, že snah o obnovení ŘSH bylo více, někdy vážných, jindy naprosto diletantských.
Proto jsem se do problému zanořil hlouběji. Nespornou výhodou bylo dostatek času k podobnému studiu, neboť jsem v roce 1975 dokončil vysokoškolská studia a jako důsledek událostí z roku 1968 nesměl publikovat, nemohl jsem provozovat myslivost ani žádné další oficiální aktivity. Protože mimo přírodních věd a myslivosti je mou láskou i historie, náramně mě hledání dokumentů bavilo, a také začalo přinášet výsledky a tím i radost.
Díky archiváliím, ale také výpovědím tehdy ještě žijících svědků, jsem musel nakonec korigovat i svůj původní názor, proč k obnovení Řádu doposud nedošlo. Hlavní důvod byl totiž nedostatek pramenných dokumentů, a tím i znalostí o původním Řádu. Celá řada věcí byla jednotlivými autory od sebe navzájem opisována, i když nebyla potvrzena.
Zásadních informací je přitom spousta. Jsou ale často rozptýlené, někdy spolu zdánlivě nesouvisí, jindy si protiřečí... Některé údaje se navíc podařilo objevit až po roce 1989 - mimo jiné z pozůstalostí zajímavých osobností, z nově zpřístupněných částí archívu apod. Při jejich absenci musel každý, kdo se pokusil obnovit Řád, narazit.
Dobře - obnovíme Řád, ale co dál? Mizivé procento informací společně s realitou totalitního státu vedlo u většiny lidí k rezignaci. Popravdě řečeno, i já jsem váhal. Pokud by došlo k prozrazení našeho záměru, znamenalo by to rok po Chartě 77 sebevraždu. A co hlavně - zničení i dvou nejlepších kamarádů, kteří do toho tehdy šli se mnou.
Vše špatné je ale k něčemu dobré - takže nucená nečinnost v letech 1968 -1989 (stejně jako má absence v Řádu v letech 2005 až do současných dnů) se projevila jako prospěšná pro hledání a zpracovávání dokumentů a vytvoření ideové podstaty Řádu.
Přesto, anebo právě proto, jsem nakonec formální obnovení (ač tajné a ilegální), považoval za zásadní krok a riskli jsme to. Jiná cesta prostě nebyla. Nutnou podmínkou bylo i následné utajení tohoto aktu. Veškeré naše aktivity tak spočívaly v získávání materiálů, jejich zpracovávání a ve studiu.
A tak tři tajní obnovitelé Řádu v této době spíš jen „vedli řeči“ a snili o lepších časech, které k našemu údivu přišly dřív, než jsme se domnívali.
Tenhle utajovaný příběh dostal nakonec své oficiální „punctum“ registrací stanov v roce 1992...
Ano, je to přesně 20 let. Znovu zakládat či obnovovat Řád už nebylo nutné. Zakládající listina existovala, svědci také a chuť na opravdovou práci nám nechyběla. To co chybělo, byl čas.
Začal jsem učit na Lesnické škole v Trutnově, posléze i ředitelovat, vykonávat řadu veřejných funkcí. Konečně jsem mohl volně studovat a publikovat. Lovecké zbraně mi byly vráceny již v roce 1977, takže i milovaná myslivost byla na programu dne.
S čím jsem si nevěděl moc rady, byl způsob registrace ŘSH. Internet nebyl, a tak jsem si půjčil stanovy jakési tělovýchovné organizace a použil jejich formální část. Doplnit obsah už bylo snadnější - zúročila se tak léta studií.
Zásadní věci jsem převzal od Sporcka, něco z jiných archivních dokumentů, část jsem doplnil sám, a tak vznikly první oficiální stanovy, které byly zaregistrovány. Důležité bylo, že v nich je uvedena pasáž potvrzující legitimní kontinuitu obnoveného ŘSH s Řádem Sporckovým.
Jaké byly první kroky ŘSH, jeho charakter a členové?
Začnu od konce, tedy členy. Po 450 letech od ukončení činnosti Řádu a hlavně po letech faktických totalit přijít mezi myslivce, z nichž většina navíc byla v KSČ, s ideou Řádu, nebylo vůbec jednoduché. Řadě z nich jsme byli k smíchu, pro jiné jsme byli „černoprdelníci“, pro jiné snílci. Na vysvětlování nebyl mediální partner ani chuť medií se něčím podobným zabývat.
Proto bylo nutné získávat nové členy osobně, vysvětlovat celou problematiku a někdy, když se to zdálo být prospěšné vzhledem ke kvalitám oslovených, i přesvědčováním.
Tak pomalu vznikala základna různě motivovaných členů, s různými životními zkušenostmi, názory a pochopitelně i s různou minulostí. Už jen tahle etapa ŘSH by vydala na solidní diplomovou práci.
V činnosti Řádu šlo především o to dostat existenci Řádu do podvědomí myslivecké veřejnosti. Proto byly pořádány veřejné akce jako Myslivecké slavnosti, Svatohubertské mše, instalace vánočního stromu ve Vatikánu. Navázali jsme spolupráci s vynikajícími trubači, jako byli pánové Selement a Vacek.
Ve víru těchto akci, ale i formálních problémů typu řádového oblečení, byly trochu opomíjeny záležitosti týkající se charakteru Řádu. Nepromýšleli jsme dostatečně význam odkazu sv. Huberta, Sporcka a s nimi souvisejících dalších dokumentů. Toto opomíjení a odkládání, spolu s mojí pozdější indispozicí, se Řádu vymstilo.
Řád se postaral dokonce i o ostatky členů Sporckovy rodiny?
Konkrétně se jednalo o ostatky hraběnek Sporckových - matky a dcery, které zemřely v hektických posledních dnech války. Poslední ze jmenovaných dokonce spáchala pod vlivem dobových okolností sebevraždu. Obě dámy byly pohřebeny na hospitálním hřbitově v neoznačeném hrobě. Nikoli, jak žádala rodinná tradice, v kryptě pod hospitálním kostelem, po boku svých předků.
Po zjištění tohoto faktu jsem se vzhledem ke Sporckově památce, ale především z čistě lidského hlediska, rozhodl domoci se povolení k exhumaci a k přemístění ostatků do rodinné hrobky.
Po souhlasu žijícího posledního potomka rodiny Petra hraběte Swerts-Sportcka a jeho manželky Řád zahájil kroky vedoucí k uskutečnění tohoto záměru. Po zajištění patřičných povolení se jako nejsložitější ukázalo objevit již zapomenutý, neoznačený a naprosto s terénem splynulý hrob.
Jiří Roleček, jeden z obnovitelů Řádu a rodák z Kuksu, zjistil ze starých dokumentů přibližnou polohu hrobu, která se nakonec ukázala jako správná. K nalezení hrobu pomohla i náhoda, kdy vlivem přívalového deště došlo k propadnutí části hrobu.
Že hrob i ostatky náležely skutečně hledaným, potvrdila beze vší pochybnosti i hraběnka Swerts-Sportcková, která se exhumace zúčastnila a pozůstatky identifikovala. Přemístění ostatků proběhlo velmi důstojně a bylo jednou z prvních zásadních akcí Řádu, doposud ne příliš známou.
Projevily se v pozdějším vývoji Řádu názorové neshody?
Samozřejmě - a nikterak malé. Jejich původ je nutno hledat ve velmi rozmanité členské základně, kdy řada členů jsou skutečné osobnosti s osobitými názory a s různou intenzitou jejich prosazování.
Dalším důvodem bylo překonávání dětských nemocí nové organizace a upadání do formalismu. Skutečný význam Řádu a znalost původních dokumentů byly opomíjeny.
Můj zhoršující se zdravotní stav a narůstající neschopnost čelit různým odstředivým tendencím vyvrcholila změnou ve vedení ŘSH a s tím související změnou orientace, která už příliš nekorespondovala s historickými skutečnostmi a s původním posláním Řádu.
S odstupem to však považuji jen za přechodné období. O budoucnost Řádu se neobávám. Ta je dána jeho velikostí a historickým zadáním, nikoliv velikostí jeho současného vedení.
Místo ŘSH v kontextu české i evropské myslivosti je totiž nezastupitelné. Stačí jen naplňovat odkaz sv. Huberta, odkaz a myšlenky Františka Antonína hraběte Sporcka a některých jeho následovníků snažících se o obnovení Řádu. Pečlivé studium zachovaných dokumentů umožní všem přemýšlivým lidem definovat nejen cíle Řádu, ale i cesty, jak k nim dospět.
Děkuji za rozhovor
Připravil Martin HORÁLEK