Zaječí zvěř byla vždy ve střední Evropě zastoupena vysokými stavy, ovšem postupně, se změnami v jejím životním prostředí, se její populační hustota začala výrazně snižovat. Zajíc, a také králík, ačkoliv mají hlodavé zuby, nemají nic společního s hlodavci, ale patří do samostatného řádu zajícovití, Lagomorpha. Tento řád se začal vývojově oddělovat od nově vyvíjeného řádu sudokopytníků, přežvýkavců, má tedy biologicky k přežvýkavcům velmi blízko (Myslivost 42,11,1994).
Slovitelnost zajíce velmi výrazně začala klesat hlavně po roce 1975 (graf č. 1). V roce 1979 na tento negativní trend reagovaly ústřední orgány myslivosti a státní správa zákazem lovu odstřelem, ponechán byl pouze finančně velmi atraktivní odchyt pro vývoz.
Ani toto opatření pokles stavů zajíce nezastavilo a například na Pardubicku, kde jeho úlovky do 70. let minulého století výrazně překračovala 16 000 kusů ročně, poklesly v 90. letech na hodnoty okolo 4000 kusů, tj. o více než 75 %. Pokles ale pokračoval i v následujících letech, takže v současnosti se roční výše lovu pohybuje okolo 2000 zajíců.
Zajímalo mne, jak se na výši lovu podílejí jednotlivé typy honiteb, tj. polní (do 20 % lesa), smíšené (20 až 80 % lesa) a lesní (více než 80 % lesa). Honební plocha Pardubicka činí 72,5 tisíce hektarů, z toho více než polovinu tvoří polní honitby (53 %), smíšených je 27 % a pouze 18 % je lesních.
Optimální hustota zaječí zvěře podle literatury a zahraničních údajů je 10 až 20 zajíců na 100 ha. Přepočítal jsem proto úlovky zajíce na 100 ha plochy jednotlivých typů honiteb, aby bylo možno se přesněji vyjádřit k získaným údajům (graf č. 2).
Jak je z grafu patrné, pouze v polních honitbách do 70. let minulého století přesahovaly roční úlovky zajíce hodnotu 20 kusů na 100 ha, do roku 1990 poklesly na 10 kusů/100 ha a v současné době již kolísají pouze okolo 5 kusů/100 ha.
Při těchto nízkých stavech se daleko výrazněji projevují klimatické vlivy, jako například neobyčejně deštivé jaro a začátek léta v roce 2010.
Ve smíšených honitbách, kde se zajíc loví převážně v polních částech honiteb, ani před rokem 1970 nedosahovaly jeho úlovky na 100 ha celé plochy honitby optimální výše a pohybovaly se okolo 10 zajíců/100 ha, do roku 1985 pak poklesly průměrně na 4 zajíce/100 ha a v současné době kolísají mezi 2 až 3 zajíci/100 ha.
Nejnižší slovitelnost je samozřejmě v lesních honitbách, protože zajíc v lesních komplexech se udržuje pouze v blízkosti pasek, holin, na okrajích lesů pod. Před rokem 1975 jeho úlovky dosahovaly úrovně pouze 5 kusů/100 ha a prakticky od roku 1980 se již udržují na hodnotách pouze 1 až 2 zajíci/100 ha.
Kvantita rozmnožování zaječí zvěře úzce souvisí s jeho populační hustotou. Začátek honcování je velmi závislý na příhodných klimatických podmínkách, při teplém konci roku a nízké sněhové přikrývce nemusí honcování začínat až na jaře, ale můžeme je pozorovat již koncem roku. Po vrhu mláďat u ramlice v krátké době proběhne tzv. poporodní říje, která je relativně krátká a zaječka během ní velmi intenzivně shání vhodného partnera k pokládání. Při vysoké populační hustotě se jí to vždy podaří, takže současně s kojením v její děloze probíhá vývoj další generace, což jí umožňuje mít v jednom roce až 4 vrhy.
Jestliže zaječka během poporodní říje nezabřezne, tj. hlavně proto, že při nízké populační hustotě není okamžitě vhodný partner, proběhne u ní normální laktační pauza a příští schopnost ovulace se objeví až za 3 - 4 týdny. Rychlost reprodukce se tak výrazně sníží. To je problém hlavně v lesních honitbách, ale v současnosti, se snižováním populační hustoty zajíce obecně, může nastat i v ostatních typech honiteb.
Aby bylo možno konstatovat, že tyto výsledky z Pardubicka jsou aplikovatelné na vývoj populace celé republiky, porovnal jsem průběh výše úlovků zajíce od roku 1975 do současnosti v České republice a na Pardubicku. Výše lovu v jednotlivých letech byla procentuálně hodnocena k průměrnému lovu (graf č. 3). Z vyjádření tohoto poměru jasně vyplývá, že výše úlovků zajíce, a tím i jeho stavů, jsou porovnatelné a výsledky z Pardubicka mají celostátní platnost.
Ukazatelem reprodukčního potenciálu zaječí zvěře je hodnocení poměru mezi jarními sčítanými stavy a uskutečněným lovem. Prof Dyk v roce 1938 konstatoval, že optimální procento lovu z jarního sčítání má přesahovat hodnotu 200 %, tzn., že se uloví dvakrát více zvěře, než bylo na jaře sečteno.
Na grafu č. 4. je vyjádřeno procento lovu z jarního sčítání a z průběhu křivky je jasně patrné, že toto procento v průběhu let výrazně klesá. Přibližně do roku 1952 pokleslo procento lovu ze sčítání na hodnotu okolo 100 %., tzn., že výše lovu prakticky odpovídala jarnímu sčítání, takže přírůstek byl poloviční.
Až do roku 1975 s určitým ročním kolísáním se tato hodnota udržovala na stejné výši, výrazné snížení je patrné v roce 1965, ve kterém byly klimatické podmínky pro reprodukci zaječí zvěře velmi nevhodné. Snížení tohoto ukazatele v 50. letech minulého století je možno přisuzovat nástupu kolektivizace, zcelování pozemků a nástupu nové mechanizace.
Další výrazný pokles byl zaznamenán po roce 1975 a během pěti let procento lovu ze sčítání pokleslo na hodnotu okolo 50 %, tzn. že se ulovila pouze polovina zvěře sečtená na jaře, takže výše přírůstku opět poklesla o polovinu. Tento pokles může souviset s nástupem nových, modernějších mechanizačních strojů, ale současně se začaly výrazně zvyšovat plochy oseté energetickými plodinami, tj. hlavně kukuřicí, řepkou olejnou a slunečnicí. Tyto plochy také umožnily zvýšení predačního tlaku a snížení potravních možností pro zaječí zvěř. Porosty těchto plodin vytvořily vynikající krytiny a umožnily ještě vyšší přemnožení lišek a navíc v nich získala jak krytinu, tak i potravní zázemí černá zvěř, která společně s liškami se začala významně podílet na likvidaci mláďat zaječí zvěře.
V následujících letech až do současnosti úlovky zajíce oproti jarnímu sčítání ještě více poklesly, takže v současnosti se toto procento pohybuje okolo 20 %, znamená to že z jarních sčítaných stavů se loví pouze 1/5 až 1/4!
Příčinu můžeme hledat v enormním zvyšování souvislých ploch osetých jednou plodinou a navíc soustředěním stejných plodin do jednoho okrsku, specializací zemědělských podniků pouze na některé plodiny, přechodem na výrobu energetických plodin (hlavně kukuřice a řepka), omezením ustájení dobytka, a tím ploch s pícninami, a také došlo k ve výraznému snížení výroby cukru, a tím i ploch osetých cukrovkou.
Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že za téměř 50 let (mezi roky 1960 až 2008) se v České republice snížila plocha zemědělské půdy o 55 %, z toho nejvíce o 37 % mezi roky 1980 až 1990.
Již zmenšení základního životního prostředí pro zajíce se musí projevit i ve snížení jeho celostátních stavů. Navíc i v rámci tohoto snížení objemu zemědělské půdy došlo ke zmenšení ploch pícnin o 56 %, okopanin o 20 %, luskovin o 64 % a trvalých travnatých ploch o více než 30 %.
Zmenšení osevních ploch zrnin bylo zanedbatelné, ale plocha osetá technickými plodinami se zvýšila téměř o 50 %. Hlavně po roce 1990 se začala neustále zvyšovat velikost souvislých osevních ploch, navíc se výsev stejných plodin soustřeďuje do jednoho okrsku a k usnadnění mechanizačních prací byly zrušeny polní cesty, meze, příkopy, roztroušená zeleň apod. Zajíc pro svou výživu potřebuje hlavně velké množství různých trav a bylin, které v současné zemědělské krajině velmi obtížně nachází.
Po sklizni těchto velkých ploch pro teritoriální zajíce nastává doba hladu, protože nejsou schopni své teritorium opustit. V případě, že v rámci teritoria dané kolonie zůstane v některé oblasti strniště či jiné nezorané a nezvláčené plochy, soustředí se na ně téměř všechna zaječí zvěř dané kolonie. Zůstane-li tato plocha až do doby honů, je nutno zde lov provádět velmi obezřetně, protože může dojít k tomu, že se při neuváženém lovu tvrdě sáhne do minimálních stavů potřebných pro jeho reprodukci.
Jak tedy dále se zaječí zvěří?
Při současném neekologickém trendu zemědělské výroby můžeme hovořit o tom, jak vůbec zaječí zvěř v přírodě alespoň udržet. Myslivci svou vlastní činností nejsou schopni v plné míře nahradit pro zajíce nedostatečné životní podmínky, protože biologické zákony, stanovující životní podmínky, jsou jednou dané a není možno je měnit.
Je nutno si uvědomit, že zajíc, zvláště pohlavně dospělý, je vysoce teritoriální zvíře a z tohoto svého prostoru, teritoria, prakticky nikdy nevychází. Navíc, podobně jako králík, vytvářejí se na určitém území jakési kolonie, uzavřené celky, tvořené jedinci žijícími uvnitř této kolonie. Zajíc své teritorium není schopen opustit ani v případě, že v důsledku posklizňových prací zde nenachází téměř žádnou vhodnou potravu.
Na nekrytých plochách, hlavně po sklizni, se mladí zajíčci nedokážou dostatečně schovávat a jsou snadným terčem lovu nejen pro šelmy, ale hlavně pro dravce (výrazně se zde negativně projevuje moták pochop) a také krkavce a i výry, jejichž stavy stoupají a často loví i v polních oblastech. Uvnitř krytin, hlavně kukuřice, je mladá zaječí zvěř snadným úlovkem pro přemnoženou černou zvěř a lišky.
Plochy oseté řepkou jsou pro zajíce velmi nevhodné, zajíc v nich prakticky není schopen přežívat a rozmnožovat se, protože v nich nenachází možnost vhodné potravy.
Bylo by proto potřeba, aby v tomto případě se začalo tímto problémem velmi intenzivně zabývat především Ministerstvo zemědělství. Jedná se hlavně o problematiku systému zemědělské výroby, kterou by bylo potřeba řešit nejen z hlediska finanční výnosnosti, ale i z hlediska ochrany životního prostředí. Doporučení nemají vcelku žádný pozitivní dopad, je nutno tuto problematiku řešit právní formou, aby nemohlo platit heslo „co není zakázáno je dovoleno“.
Problematikou ochrany životního prostředí by se mělo také začít zabývat i Ministerstvo životního prostředí, protože nedochází jen k ovlivňování životního prostředí lovné zvěře, ale z polí mizí velké množství rostlinných druhů a také i ptactva (např. skřivan polní, čejka apod.). Bylo by potřeba alespoň snížit velikost lánů a obnovit zelené pásy mezi jednotlivými plochami (biopásy?) a začít brát vážně různá upozornění a rozhodnutí Evropské Unie o ochraně ornice a o nutnosti bránit životní prostředí nejen na vybraných lokalitách, ale obecně v celém systému přírody.
Že se touto problematikou velmi podstatně zabývá i EU je patrné i ze současných požadavků Evropského parlamentu, který od roku 2013 požaduje, aby finanční dotace byla o 30 % zkrácena těm zemědělcům (nebo zemědělským podnikům), u kterých nedojde k vyřazení nejméně 7 % zemědělské půdy z hospodaření. Tyto zemědělské plochy, vyřazené z hospodaření, mají být přednostně využity k ekologickým účelům a přednostně vyhrazeny pro pásy okolo polí, a to buď jako úhory či křovinné pásy. Navíc každý zemědělec bude muset na své zemědělské ploše pěstovat nejméně tři rozdílné kultury v doporučeném procentuálním poměru.