Časopis Myslivost

Tuto knihu někteří naši autoři článků o srnčí zvěři často citují a mylně uvádějí, že autory jsou bratři Bayernové, což je omyl, ve skutečnosti se jedná o manželský pár vévoda Albrecht von Bayern, vévodkyně Jenke von Bayern a další spolupracovníci. Mám tuto knihu v jejím třetím německém vydání z roku 1981, kde je též uvedeno, že celkem bylo vytištěno ve třech vydáních 22 000 výtisků. Toto dílo vydáno i ve francouzštině. Chtěl bych čtenářům tuto publikaci trochu přiblížit a uvést některá zajímavá fakta.

První vydání bylo v roce 1975, druhé vydání z roku 1976 bylo přepracováno a rozšířeno a třetí v již v dále nezměněné bylo vydáno v roce 1981, má dvě části a celkem 27 kapitol. Kromě již uvedených autorů se na něm podíleli také myslivci Hans Eisbacher, Hans Eder, Ernst Waidbacher a Otto Fluch. Kapitoly XIX (analýza tělesných proporcí) a XX (analýza trofejí a sbírky shozů) zpracoval Dr. Karl Meunier. Dílo má celkem 245 stran velkého formátu a obsahuje 576 barevných fotografií, některé z nich jsou celostránkové.

Protože tato kniha nemá jediného autora je v textu používáno zájméno „my“, aby bylo zdůrazněno, že celý výzkum a všechna pozorování byla prováděna ve spolupráci všech výše uvedených autorů a že se jedná o jejich společný názor. Pokud se týká fotodokumentace, tak s výjimkou třech snímků jsou všechny snímky dílem paní Jenke von Bayern, všechny jsou z uvedeného revíru a v žádném případě se nejedná o krotkou nebo v ohradě drženou zvěř. Toto dílo nemá být vnímáno jako všeobecná práce o srnčí zvěři, nýbrž jako výsledek práce v jednom horském revíru a o tamější zvěři.

V úvodu autoři odmítají tvrzení mnoha odborníků, že naše srnčí zvěř, západního typu, která je menší tělesné konstituce s kratší hlavou, je oproti východnímu typu, který je mohutnější a s dlouhou hlavou, je geneticky zdegenerovaná a že k této degeneraci došlo špatně prováděným odstřelem. Ptají se zároveň, k jakému zlepšení došlo za 40 let prováděného průběrného odstřelu (třicátá až sedmdesátá léta dvacátého století)?

Autoři jsou toho názoru, že ke zhoršení kvality srnčí zvěře došlo především v důsledku způsobů hospodaření v zemědělství a lesnictví v posledních 200 letech, tedy změně životního prostředí. Mají na mysli jednak zavádění nových druhů obilovin, mechanizaci a přechod na velkoplošné obdělávání, zavádění smrkových monokultur, velkých holosečí a umělé obnovy lesa a intenzivní probírkové metody.

K tomu aby autoři dokázali, že u srnčí zvěře nedošlo ke genetické degeneraci, si vybrali jeden štýrský revír, kde průměrná hmotnost dospělých srnců (vyvržený kus s hlavou) do roku 1961 se dlouhodobě pohybovala kolem 14,5 kg. Novým způsobem péče o zvěř byla do roku 1972 průměrná hmotnost zvýšena na 21,80 kg a nejvyšší hmotnost jednoho srnce byla dokonce 27 kg.

Revír byl získán nájmem od rakouských státních lesů. Je to typický horský revír pro jelení a kamzičí zvěř v nadmořské výšce 680 až 1900 m, hornatý a skalnatý, rovinky jsou jen v říčních údolích a na vrchovištních slatinách. Roční srážky jsou kolem 1490 mm. Sníh v údolích bývá od poloviny listopadu do poloviny dubna, průměrná roční teplota 6 °C. Lesy, původně smíšené smrk, jedle, modřín, borovice a buk byly převedeny v minulosti na převážně stejnověké monokultury smrku, případně buku.

Přesná výměra revíru není uvedena, je jen zmínka, že v roce 1966 byl revír zasažen vichřicí, při které padlo 400 000 plm dřeva na 9000 ha a vznikly tak holiny o celkové rozloze 900 ha.

Tento revír v žádném případě není ideální pro srnčí zvěř, jedná se vlastně o skalnatý revír s drsným klimatem, kde je sice v létě hodně kvalitní pastvy, avšak na podzim skoro žádný opad - žaludy apod., a v zimě je zvěř odkázána na přikrmování. Je to revír vhodný pro kamzíky.

V honitbě jako enkláva byl také les jednoho soukromníka o rozloze 70 ha oplocený proti škodám jelení zvěří a se svolením vlastníka sloužil pro krmivářské pokusy autorů, takže se tak jednalo vlastně o srnčí oboru. Největší předností této části revíru byl téměř absolutní klid, protože vstup měl povolen pouze lesní a myslivecký personál.

Pro přikrmování zvěře jadrným krmivem slouží především samokrmítka s dostatečně velkým zásobníkem nejméně na měsíční zásobu krmiva a v dostatečném počtu. Krmná zařízení jsou umístěna na chráněných místech při ochozech a stávaništích zvěře a byla kontrolována a krmivo doplňováno jednou či dvakrát za měsíc. Jadrnými krmivy je přikrmováno již od začátku srpna a i když v tuto dobu, v době říje, zvěř bere málo, přece jen si zvyká na přikrmování a lokalizaci krmítek.

Nejvyšší spotřeba jadrných krmiv je v říjnu a listopadu až do poloviny prosince, pak je spotřeba menší a zvyšuje se opět v březnu. Velmi důležitý je klid v okolí krmelišť. Při vhodně umístěných krmelištích zvěř zaléhá v jejich blízkosti a tam také pak bývá nalezena i většina shozů.

Jako jadrné krmivo používají starý Vogtův recept – 50 % kukuřice, 30 % sezamových pokrutin a 20 % kokosových pokrutin, k tomu by bylo možno ještě přidat vitaminovaný fosforečnan vápenatý, což však nepovažují za nutné. Na rozdíl od Vogta však používají nešrotovanou kukuřici, a to proto, že neměli možnost krmit vojtěškovým senem a bramborami jak činil Vogt. Celou kukuřici používají proto, aby při nepatrné spotřebě sena zajistili u zvěře přežvykování a tím lepší trávení.

Pokud má zvěř v krmítku jadrné krmivo, téměř nebere objemové a z objemových krmiv zvěř bere lépe luční seno než otavu a nejlépe je bere hozené přímo na sníh nebo zavěšené na střechou nechráněných ráhnech. Pokusů s mysliveckou siláží brzo zanechali, a to pro vysoké náklady a obtížnost vyrobit skutečně kvalitní siláž ze zdřevnatělých prýtů dřevin. Srnčí zvěř je známá tím, že je mlsná a vybíravá na druhé straně však na navyknuté krmivo je stálá a při změně nové krmivo určitou dobu odmítá.

V revíru bylo značkováno celkem přes 300 kusů srnčí zvěře z velké části již jako čerstvě kladená srnčata. Bylo zjištěno, že ke kladení srnčat se srny začátkem června shromažďují na určitá jimi oblíbená, i několik kilometrů vzdálená stanoviště. Jakmile jsou srnčata schopna delšího pohybu, vrací se srny s nimi zpět na svá původní stanoviště.

Například jedna značkovaná srna začátkem června kladla dvě srnčata, obě byla značkována, a vrátila se zpět na své 12 km vzdálené stanoviště, kde zůstala až do podzimu.

Pokud se týká přírůstku, autoři uvádějí, že před přikrmováním byl přírůstek ovlivněn počasím v zimě a při krutých zimách byl 0. Po zavedení intenzívního přikrmování samokrmítky bylo možno počítat s koeficientem 1,5 na každou srnu. Při tomto vysokém přírůstku pak byla rychle naplněna kapacita revíru a stav se již dále nezvyšoval až do té doby, než začaly intenzívně přikrmovat i sousední revíry.

Ztráty na zvěři byly z různých příčin, například ubodáním v soubojích srnců, věkem, napadením střečky, migrací, autonehody a také z neznámých příčin.

Pokud se týká zjišťování početního stavu zvěře v tomto revíru, nezdá se být vhodným pravidlo "viděnou zvěř zdvojnásobit", protože zvěř byla v revíru intenzivně sledována, o čemž svědčí i přes 1000 nalezených shozů. Díky náčrtům a fotografiím například v jednom roce z nalezených 81 shozů, ročky v to nepočítaje, jen patnáct bylo neznámých a z 32 ulovených srnců jen dva byli neznámí. Také ve zmiňované sedmdesátihektarové oboře, kde i přes značkování, stálé pozorování, fotografování a shozům nebyli někteří srnci při šoulání nikdy viděni a byli zjištěni jen při lovu na čekané z posedu. Dobrý odhad výše stavu zvěře dá jen zkušený myslivec ze svých dlouholetých zkušeností.

Problém ročci. Před intezivním přikrmováním bylo v tomto revíru 70 % ročků knoflíkáči, zbytek pak špičáci nebo vzácně slabí vidláci. Problém knoflíkáčů však autoři spatřují především ve špatně prováděném odstřelu srn a zastávají pravidlo, že jen silná, zdravá srna může klást a odchovat silné zdravé srnče a z něho tělesně silného ročka. Na fotografiích a na shozech ročních srnců ukazují autoři celou řadu šesteráků.

Autoři uvádějí, že v roce 1974, kdy po předchozím časném nástupu zimy, začala zvěř velmi brzy brát krmivo a v květnu a červnu pak bylo příznivé počasí, tak z celkového stavu 300 kusů srnčí zvěře byl pouze 1 knoflíkáč a u něho po odstřelu bylo zjištěno, že byl nemocný. Když je ale v době kladení a v následujících týdnech chladno a vlhko, pak mnoho srnčat uhyne a zbývající se špatně vyvíjejí.

Normálně jsou u srnečků již koncem srpna patrné pučnice. Jako kritérium průběrného odstřelu nepovažují autoři paroží, nýbrž tělesnou vyspělost a zjistili například, že z tělesně velmi vyspělého knoflíkáče, kterého nestřelili jen proto, že byl značkovaný, byl v příštím roce dobrý osmerák a v šestém roce to byl pak jeden z jejich nejsilnějších srnců.

Na otázku co z ročních srnců střílet, autoři odpovídají - především dostatečné množství a ve stavu nechat jen ty nejlepší, a to se rozumí především zohlednit tělesnou vyspělost a zdravotní stav.

Dále se autoři zabývají znaky věku a typů srnců, což dokladují stovkami snímků živých i ulovených srnců a uvádějí jejich věk s vysvětlivkami a způsobu zjištění věku. Značkovaní srnci a vývin jejich paroží je sledován i po několik roků.

Velké úsilí vynaložili též na sběr shozů a celkem jich získali přes tisíc kusů a z některých srnců je měli i po několik let, kdy k identifikaci došlo díky fotodokumentacím a tak byly získány i celé vývojové řady až po 8 let.

V kapitolách XIX a XX Dr Karl Meunier statisticky vyhodnocuje tělesné proporce, hmotnost, parožení a četná kraniometrická měření během celé sledované doby a změny, ke kterým došlo během celého pokusu. Díky rozsáhlému a kvalitnímu materiálu mají mnohé vývody i všeobecnou platnost.

Ve druhém dílu se autoři zabývají podrobně chováním srnčí zvěře v říji, vzájemnou snášenlivostí a zvyky zvěře.

Krácením boltců, ušními značkami, případně obojky bylo naznačkováno přes 300 kusů a zpětných nálezů bylo z ulovených nebo uhynulých kusů celkem 62. Tak bylo získáno 25 spodních čelistí, které byly z kusů značkovaných před více než dvěma roky a je překvapující, jak velké byly rozdíly v obrusu chrupu zvěře stejného věku.

Často se tvrdí, že autoři tak dobrých výsledků dosáhli jen díky tamní kvalitní srnčí “rase”. Proto ještě udělali kontrolní pokus s podzimním přikrmováním v jedné volné Württembergské honitbě, ve které evidentně nebyla kvalitní srnčí zvěř. Výsledkem tohoto pokusu byl srnec 181 b. CIC.

Účelem těchto krmivářských pokusů se srnčí zvěří nebyla produkce rekordních megatrofejí. Jednalo se především o náhradu zhoršených biotopů, které nastaly vlivem změn hospodaření v zemědělství a lesnictví.

Autoři si stanovili cíl: sestavit recept na pokud možno levné a kvalitou vyhovující krmivo pro srnčí zvěř, vhodné do automatických krmítek, které by zároveň i snižovalo škody na lesních kulturách.

V posledních třech letech bylo používáno jiné krmivo, které však bylo opět velmi bohaté na živiny a bylo přidáno též dostatek vhodných minerálií a poprvé bylo použito formy lisovaných pelet aby bylo zajištěno správné zažívání. Toto krmivo bylo sice skromnější, avšak výživná hodnota zůstala stejná jako u původního krmiva.