Časopis Myslivost

Samonabíjecí brokovnice A5 (poprvé vyráběná firmou FN v roce 1902) představovala průlom do myšlení zákazníků, byla první opravdu úspěšnou samonabíjecí brokovnicí a dominovala ve své kategorii dlouhá, dlouhá léta. Díky tomuto průlomu začaly vznikat další samonabíjecí brokovnice a tento typ brokovnic má dodnes pevné místo v loveckých trezorech na zbraně.

V Čechách, respektive v bývalém Československu, bylo samonabíjecích brokovnic poskrovnu. Bylo tady něco málo historických A5, ČZ Uherský Brod vyráběla krátce po válce samonabíjecí brokovnici CZ 241, ale to bylo v podstatě všechno.

Situace se zlepšila až po roce 1989. Pokud dnes narazíte před honem mezi střelci na „brokový automat“, pak ve zdrcující většině případů půjde buď o něco „od browningů“ nebo „od beretty“. Browningů je asi o trochu víc.

Proto jsem byl vysloveně potěšen možností vyzkoušet si Berettu AL391 Urika 2 v univerzálním provedení Classic Sporting, vhodném jak pro lov, tak pro sportovní střelbu.

Urika není nic nového, na trhu je již roku 1999, ale snad vám nebude vadit, když ji zkusím představit blíže a podělím se s vámi o svoje dojmy z této zbraně.

Po technické stránce je Urika samonabíjecí brokovnice s uzamčeným závěrem, s bicím mechanismem s vnitřním kladívkem a s trubicovým zásobníkem o kapacitě 2 náboje (umělé omezení, ale je to legislativní požadavek ve většině zemí Evropy) pod hlavní. Pohon závěru je pomocí tlaku spalných plynů odebíraných z hlavně. Závěr a hlaveň jsou ocelové, pouzdro závěru je z hliníkové slitiny. Původně bylo ocelové, ale dnes se již prodává Urika 2. generace, kde ocel nahradil lehký kov. Pažbení je dřevěné. Tolik stručná charakteristika zbraně.

Pokud se na konstrukční řešení podíváme blíže, pak závěr je tvořen závorníkem, na kterém je nesena kyvná závora ovládaná nosičem závorníku. Závora zamyká do vybrání v hlavňové stopce. Hlavní silové působení při výstřelu se tedy odehrává pouze mezi hlavní, závorou a závorníkem. Díky tomu bylo možno zbraň odlehčit hliníkovým pouzdrem závěru.

Na čele závorníku je odpružený vytahovač, vyhazovač je pevný v pouzdře. Vratná pružina závěru je uložena šikmo vzadu a prochází až do krku pažby. Napínací rukojeť je nesená na závorníku a při střelbě se tedy pohybuje.

Závěr je poháněn spalnými plyny odebíranými z hlavně. Ty prochází do plynového nástavce pod přední částí hlavně a tlačí na prstencový píst. Ten se opírá o poměrně dlouhé trubicové vodítko táhla závěru, které je navlečené na trubici zásobníku.

Píst má na svém obvodu drážky a na předním čele drobné zoubky. Pod tlakem spalných plynů a při svém návratu se mírně pootáčí, čímž je zajištěna vysoká míra samočisticí schopnosti plynového mechanismu.

Aby byla zajištěna spolehlivost funkce zbraně v co nejširším rozsahu laborací, tedy od lehkých 24 gramových pro sportovní střelbu na asfaltové terče až po více než 50 gramů těžké lovecké brokové navážky, je mechanismus koncipován jako samoregulační. Čelo plynového nástavce je tvořeno odpruženým kalíškem. Pokud zbraň střílí lehké laborace, pružina udrží kalíšek stát na místě, bez pohybu. Pokud střelec volí těžké laborace, generující i vyšší tlaky plynů, pak tlak plynů přemůže sílu pružiny za kalíškem, kalíšek povyjede směrem vpřed a odkryje přefukový otvor v plynovém nástavci. Přebytečné plyny a jejich energie jsou vypuštěny ze systému, závěr dostal pouze impuls potřebný pro zajištění opakovací funkce a není nadměrně urychlován – nerozbíjí na konci své dráhy ani pouzdro závěru, ani sebe sama. A také se příznivě podílí na chování zbraně po výstřelu.

Popis je složitý, obrázek napoví víc a hlavně, v praxi vše spolehlivě funguje, jako tom budu mluvit později.

Pojistka je umístěna v přední úponě lučíku, tvoří ji příčně suvný válcový kolík. Kolík posunutý do pravé krajní blokuje pohyb spouště, přesutím kolíku do levé krajní polohy se zbraň odjistí. Současně z úpony lučíku vystoupí osazená, červeně nabarvená část těla pojistky, která indikuje opticky odjištění zbraně.

Urika má záchyt závěru, tj. po vystřelení posledního náboje ze zásobníku závěr zůstane zachycen v zadní poloze. K uvolnění závěru po doplnění zásobníku lze buď krátce stáhnout závěr vzad, nebo stisknout tlačítko záchytu závěru na pravé straně zbraně.

Na levé straně zbraně se nachází tlačítko uzávěrky zásobníku. To lze použít, pokud chcete například uprostřed leče vyměnit pouze náboj v komoře nebo pokud chcete vyjmout náboj z komory, aniž byste dále vyprazdňovali zásobník nebo měnili náboje v něm. Stisknete uzávěrku, stažením závěru dozadu vyprázdníte nábojovou komoru, závěr zůstane v zadní poloze, do komory můžete vložit nový náboj a stiskem záchytu závěr uvolníte. Vratná pružina ho vrátí do přední polohy a uzamkne.

Jako většina soudobých brokovnic, i Urika má výměnné zahrdlovací nástavce – tzv. čoky, my jsme pro test zvolili ¾ zahrdlení (IM). Zahrdlení nevyčnívá z hlavně a k jeho utažení se používá speciální klíč. Jako mířidla slouží jednoduchá gilošovaná lišta s perličkovou muškou na konci.

Rozborka na čištění je poměrně jednoduchá. Vyprázdněte zásobník a přesvědčte se, že nábojová komora je prázdná. Stáhněte závěr do zadní polohy. Vyšroubujte čepičku na předku předpažbí. Sejměte přední poutko na nosný řemen.

Nyní lze vytáhnout hlaveň směrem vpřed a sejmout z rámu zbraně. Směrem dopředu stáhněte z trubky zásobníku předpažbí. Sejměte z trubky zásobníku plunžr. To k běžnému čištění po střelbě stačí.

Pokud chcete pokračovat, pak vraťte závěr dopředu. Při stisknutém záchytu závěru a současném lehkém tlaku na závěr lze ze závěru vyjmout napínací rukojeť a vysunout celý závěr i s táhlem závěru směrem dopředu ze zbraně. Po vyjmutí závěru z pouzdra lze oddělit nosič závorníku od závorníku se závorou.

V případě potřeby lze oddělit i spušťadlo, po vysunutí příčného kolíku nad přední úponou spoušťového lučíku lze celé spušťadlo vyklopit ze zbraně. Další rozebírání zbraně musí dělat odborník. Sborka je jednoduchá, probíhá jen v opačném pořadí. Při sborce dávejte pozor na správnou polohu plunžru.

Moje předchozí zkušenosti se samonabíjecími brokovnicemi byly jen minimální, pokud si správně vzpomínám, tak jsem sice kdysi měl možnost na střelnici docela důkladně ochutnat starou FN A5 a vystřelit si pár ran z „čezety“.

Ani jedna zbraň mě zase až tak úplně neoslovila. U obou majitelé přiznávali jistou vybíravost na použité náboje. Střelba z A5 mi zanechala vzpomínku na dlouhý zákluz hlavně – těch hmot se tam při střelbě pohybuje opravdu hodně, a tak ani opakování není tak úplně nejrychlejší.

ČZ 241 na tom byla podobně, ostatně i ona měla závěr s dlouhým zákluzem hlavně. Na tomto stavu se také mohl ale podílet značně pokročilý věk obou zbraní. O to více jsem byl zvědavý, jak se bude chovat soudobý „automat“.

První seznámení se zbraní bylo poměrně příjemné. Americká pažba mi sice byla trošku delší, ale to je můj individuální problém a upřímně řečeno, mám radši, když je pažba delší než kratší – zaříznout se dá vždycky. S nastavováním je práce víc.

Suché seznámení s mechanismy zbraně dopadlo úspěšně. Lišta na hlavni je široká 6 mm a na jejím konci je klasická perličková mosazná muška. Chod spouště je krátký, hladký a s přiměřeným odporem, ovládání záchytu závěru i uzávěrky zásobníku je spolehlivé, s jistými polohami. Na pojistku bych si musel asi chvíli zvykat, přece jenom dávám přednost pojistce umístěné na krku pažby a moje krátké prsty měly trochu problém s dosahem na kolík. Ale v zásadě je to pojistka spolehlivá, s jasně citelnými polohami a ovládá se přiměřenou silou. Šlo by jenom o cvik a zvyk.

Stejně tak nabíjení zbraně, tj. napřed naplnit zásobník, pak stažením závěru a vypuštěním dostat první náboj do komory a doplnit zásobník je pro člověka, zvyklého léta letoucí svojí kozlici nabíjet rovnou do komory, trošku nezvyklé, ale problém to není.

Zpočátku jsem měl s nabíjením drobný problém. Náboj se mi příčil na přední hraně zásobníku, ale je to jenom otázka cviku a správného držení náboje. Kladně hodnotím lehké rádiusy na hranách okénka – nepořežete se při nabíjení. Nabíjecí okénku zásobníku je rozměrné tak akorát, svými stěnami dobře náboj vede a ten při nabíjení nikde nekloktá. Na druhou stranu, pokud máte velkou ruku, tak se silnými zimními rukavicemi už byste mohli mít trochu problém se zasouváním náboje do zásobníku. Prostě vždycky je něco za něco a spravedlivý soud podle mého názoru neexistuje. V lučíku spouště je místa dost i pro zimní rukavici.

Vlastní střelecký test jsme provedli s kolegou na střelnici SSK FOX Mělník Chloumek za příjemného jarního dne. Bylo trošku pod mrakem, skoro bezvětří – prostě ideální počasí na střelbu na asfaltové terče. Pro test jsem si připravil celkem 7 druhů munice, které pokrývaly co nejširší spektrum délek nábojnice, jejich materiálu, navážek broků i jejich průměru. Jednalo se o následující náboje: Hull, Sovereign,12 x 70 mm, 28 gramů, brok 2,0 mm – sportovní náboj; Hull, High Pheasant, 12 x 70 mm, 32 gramů, brok 3,1 mm – lovecký náboj; Sellier & Bellot, 12 x 76 Magnum, 53 gramů, brok 2,5 mm – lovecký náboj; Sellier & Bellot, Skeet, 12 x 70, 24 gramů, brok 2,0 mm – sportovní náboj; Sellier & Bellot, Red and Black (papírová nábojnice), 12 x 65, 33,5 gramů, brok 3,5 mm- lovecký náboj; RC4, 12 x 67,5, hmotnost neuvedena, brok 7,0 mm – lovecký náboj; Nobel Sport, Trap, 12x 70, 24 gramů, brok 2,0 mm – sportovní náboj.

Test jsme začali na trapové střelnici se sportovními náboji SB Skeet s plastovou nábojnicí, následoval Hull Sovereign a Nobel Sport Trap. Funkce zbraně byla vynikající. O střelci se to už tak úplně říci nedalo, z 25 terčů jsem zasáhl pouhé čtyři. Bylo to moje první seznámení s trapem jako takovým a od podzimu jsem brokovnici v ruce nedržel, ale to nelze uznat jako omluvu. Takže pro uklidnění čtenáře znovu zdůrazňuji – z brokovnice jsem spíš střelec nadšený než výkonný.

Když jsem začínal střílet, byl jsem poučen, že trap se střílí s výchozí pozicí, kdy zbraň je založená do ramene. Tohle mi vysloveně nesedlo, a tak jsem druhé kolo střílel ze skeetového postoje, tedy jsem zbraň měl s botkou v úrovni pasu a nahazoval jsem. Nevím, zda to byla změna postoje nebo jestli jsem se po zimě konečně rozstřílel, ale druhá „runda“ byla výrazně lepší, dostal jsem se přes deset holubů. Třetí kolo nepřineslo výrazné zlepšení, ale střílení mě začalo vysloveně bavit. Rychlost opakování byla vynikající stejně jako chování zbraně při výstřelu – o tom svědčí výmluvně fakt, že na některé holuby jsem stihl vystřelit tři rány a několik holubů jsem opravdu zasáhl až třetí ranou.

Pokročilý čas a jemné upozornění obsluhy střelnice nás přesunuly k testu loveckých nábojů – funkce zbraně byla opět vynikající, ale pokud střílíte loveckou Magnum laboraci s 53 gramy olova před prachem, tak vám to poměrně lehká Urika dá pocítit. Přesto jsem i strefoval a stíhal i opakovat.

Hodně jsem byl zvědavý, co udělá v Urice vlašimský Red and Black – červeno černá lovecká papírová klasika s délkou nábojnice pouhých 65 mm. Neudělala nic. Urika spolehlivě hřměla a přebíjela jako z partesu.

Na závěr testu jsem si nasypal do kapes zbytky nábojů z předchozích testů a do zásobníku je strkal hlava nehlava, jak mi přišly pod ruku. Střídání různých druhů nábojů může samonabíjecím zbraním obecně dělat potíže, ale Urice to bylo jedno.

V průběhu této části testu jsem záměrně zkoušel i nabíjet náboje při zavřeném zásobníku přímo do hlavně (obecně se to až tak úplně nedoporučuje, z hlediska namáhání drápku vytahovače je lepší, když okraj nábojnice podklouzne pod drápek, než aby jej musel přeskakovat) – zbraň s tím neměla žádný problém.

V souhrnném vyjádření tedy mohu prohlásit, že Urika se ukázala jako zcela spolehlivá zbraň, necitlivá na použité druhy střeliva i materiál nábojnic. Celkem jsme v průběhu testu vystříleli kolem 170 nábojů. Následné rozebrání zbraně na čištění ukázalo, že tvrzení o dobré samočisticí schopnosti plynového mechanismu je pravdivé, dokonce bych řekl, že vlastnosti jsou až nečekaně dobré.

Na závěr mi dovolte hrst subjektivních dojmů. Především, samonabíjecí brokovnice je jiná než kozlice nebo dvojka. Když odhlédnu od tvaru pažby, tak soudobé samonabíjecí brokovnice jsou většinou lehčí a především jsou jinak vyvážené. Jedna hlaveň váží méně než dvě a tažení zbraně s cílem je pocitově jiné. Musíte si zvyknout.

Kupodivu jsem neměl problém se zpětným rázem a obecně s návratem zbraně do záměrné. Hlaveň „automatu“ se ohřívá výrazně víc než u kozlic, všechno letí jedinou „rourou“, ale problém to není, pokud se nad hlavní vzduch nějak tetelí, já jsem to nevnímal.

Stejně tak jsem nevnímal, že by si plynový mechanismus nějak „kýchl“ přefukovými otvory na předním konci předpažbí, ačkoliv kolega stojící bokem říkal, že při střelbě těžkých Magnum laborací snad něco v jedné chvíli zaregistroval. Neměl jsem ale odvahu (ani tak dlouhé ruce), abych při střelbě dlaní přefuk zakryl.

Takže ano, Beretta AL391 Urika 2 se mi líbila, chovala se, jak se na slušně vychovanou italskou dámu sluší a patří a navzdory naší snaze jsme ji nenachytali při žádné nepřístojnosti. Pokud tedy zvažujete nákup samonabíjecí brokovnice, Urika nepochybně je vážnou kandidátkou a jednou z možných dobrých voleb.

Za zapůjčení zbraně k testu děkuji dovozci zbraně, firmě Arms-CZ. Za některé technické informace a poskytnutí výkresů Jarnovi Antonellimu z firmy Beretta.

Ing. Martin HELEBRANT

Takticko–technická data brokovnice Beretta AL391 Urika 2 Classic Sporting:

ráže … 12 x 76, tormentace i pro ocelové broky

délka zbraně … 1220 mm

délka hlavně … 71 nebo 76 cm, u loveckých provedení též 61 a 66 cm

zahrdlení výměnná

kapacita zásobníku … 2 náboje

hmotnost nenabité zbraně … 3,22 kg