Nevím přesně, kolik existuje na území ČR mysliveckých sdružení, ale tuším, že každé má svůj více či méně zvláštní osud, historii. V jednom takovém jsem prožil valnou část svého mysliveckého života. Jeho osud nebyl opravdu jednoduchý, tak jako nebyl jednoduchý osud krajiny – Sudet na česko-moravském pomezí, v níž působí.
Myslivost začali provozovat noví osídlenci ihned po roce 1945. Lidová myslivecká společnost vznikla v 50. letech 20. století, poté byla, podle zákona, přejmenována na myslivecké sdružení. To hospodařilo na výměře asi 1700 ha, v katastrech obcí Damníkov, Trpík, Anenská Studánka. Jednalo se o smíšenou honitbu se 420 ha lesa.
V roce 1981 došlo k nařízené integraci se sousedním MS Luková, čímž vznikla honitba o výměře téměř 3000 ha, široké myslivecké veřejnosti známá svými zaječími hony, naháňkami na černou, kynologickými akcemi. Myslivecky obhospodařovaná byla zvěř srnčí, zaječí, bažantí, v lesích se hojně vyskytovala černá, migrovala zvěř jelení, sika, mufloní.
V roce 1993 došlo k opětnému odloučení obou sdružení a vzniku MS Damníkov a MS Luková. Jenže – změnám neměl být konec. Lesy, obklopující úzkou podkovou obec Anenská Studánka měly být a byly základem nově vzniklé honitby LČR, samozřejmě výhodně pronajaté solventním zájemcům.
Jak se tedy žije nyní damníkovském myslivcům? Na mé otázky odpovídali myslivecký hospodář Jiří Balcar, předseda MS Ladislav Huf a mladý kynolog Libor Motyčka.
Jak tedy dnes hospodaří MS Damníkov?
V roce 2006 činila výměra honitby 1695 ha, po vytvoření honitby LČR zbylo 930 ha, výměra lesů se snížila z původních 421 ha na 52 ha. Kromě zmíněné lesní stráně tedy současné MS obhospodařuje pole, tedy spíš rozsáhlé lány v okolí vesnic Damníkov a Trpík, ta protínají malé, pochopitelně vybetonované polní potůčky a četné dopravní sítě. Normované stavy činí 39 ks srnčí zvěře a 65 zajíců. V roce 2011 činil odlov 22 ks zvěře srnčí a 29 ks zvěře černé, zajíc nebyl loven. V současné době má myslivecké sdružení 18 členů, z toho 11 starších 60 let. Od roku 2006 odešlo osm členů, přijat byl pouze jeden. Po dlouhé době vykonává praxi ve sdružení jeden adept, doufáme, že bude přínosem.
Myslivecké hospodaření a stavy zvěře do jisté míry ovlivňují i hranice honitby?
Damníkovská honitba, přibližně obdélníkového tvaru, je ze dvou stran obklopena pronajatými lesními honitbami. Při vzniku honitby Anenská studánka byla hranice striktně stanovena po linii pole – les a to údajně s ohledem na majitele lesů – LČR. Paradoxem je, že u druhé honitby toto pravidlo již neplatilo a louky pod lesem, jejichž majiteli jsou občané Damníkova, byly automaticky přičleněny k honitbě lesní. Za takových podmínek se těžko provádí řádný chov jakékoliv zvěře, zvláště když například honitba Anenská Studánka byla pronajata lovcům z jižní Moravy, kteří do ní dojíždějí jen na lov spárkaté zvěře. O lov predátorů nejeví zájem. V naší honitbě nemáme žádné liščí nory, a přesto bylo v roce 2010 uloveno 26(!) lišek – a jejich lov je vlastně umožněn až po sklizni zemědělských plodin z rozsáhlých lánů. Je tedy zákonité, že tento stav se projevil rapidním úbytkem zajíců, máme obavy, že nyní je na řadě srnčí zvěř. Predátorů totiž jaksi neubývá.
A co vliv černé zvěře?
Černá zvěř zákonitě přechází mezi oběma lesními celky – Velkou plání a Hřívou, od dubna do září však nerušeně vegetuje v obrovských lánech řepky, kukuřice a obilí. Nelze se pak divit tomu, že má vliv na stavy zvěře drobné a srnčí. Je patrně nejvyšší čas se tímto neutěšeným stavem zabývat, řešit jej legislativně. Zatím jsme schopni přesně počítat větvičky postižené okusem spárkaté, nikdo se ale nezabývá stavem našich polí. Například v Maďarsku jsou zemědělci alespoň povinni vytvářet v porostech plodin průseky.
Jaké zvěři se tedy lze věnovat v takové honitbě?
V osmdesátých letech dvacátého století beznadějně zmizel bažant, o koroptvích nemluvě. Snažíme se věnovat chovu zajíců, ale uvedený vliv predátorů, zemědělské technologie a dopravy umožňuje de facto jen jejich přežívání. Chov srnčí zvěře velkou měrou ovlivňuje ona hranice pole – les. Biopásy jsou, hlavně pro zemědělce, velkou utopií, po dlouhé době se nám podařilo založit myslivecké políčko tak, aby nebylo na hranicích honiteb. Černá zvěř se mimo les nedá chovat, můžeme jen dodržovat pravidla jejího lovu a snažit se o co největší regulaci.
Důležitou součástí myslivosti je pochopitelně myslivecká kynologie. Jak jí se daří v těchto podmínkách?
I když podmínky nejsou nijak lehké, snažíme se. Ve sdružení působí dva výmarští ohaři (jeden chovný), německý křepelák a dvě chovné feny jezevčíka drsnosrstého. Základním problémem jsou podmínky pro výcvik. Zde je nutná pomoc kamarádů, kteří mají ve své honitbě dobrý stav zvěře nebo je za tímto účelem nutné nakoupit vyřazené bažantí slepice, divoké králíky. Velké lány kukuřice a řepky pak znemožňují i pozdější práci psů. V minulosti, např. v roce 2005 jsme pořádali podzimní zkoušky, které byly hodnoceny velice dobře. Po ztrátě lesů nemáme pro pořádání podmínky. Z těchto důvodů je problém získávat nové zájemce o kynologii ve sdružení. Je to náročný koníček, bez psů se ale myslivost provozovat nedá a jak se říká – myslivec bez psa je jen poloviční myslivec.
Damníkovské sdružení bylo známé i pořádáním různých kulturních akcí. Jaká je situace v současnosti?
Pořádání kulturních akcí je spojeno s vybudováním myslivecké chaty v sedmdesátých letech 20. století, do té doby pořádalo myslivecké sdružení pouze „tradiční myslivecké posvícení“ v sále místního kulturního domu. Od roku 2010 pořádáme čtyři akce: pouťovou zábavu, diskotéku, myslivecký táborák a tradiční posvícení. Z těchto kulturních akcí získáváme finanční prostředky na provoz myslivosti a na opravy myslivecké chaty, do které se v posledních letech investovalo několik set tisíc korun. Návštěvnost na kulturních akcích se za posledních 10 let snížila přibližně o 30 %, mrzí nás malá účast místních obyvatel, také zvěřinová kuchyně již není takovým lákadlem jako v minulosti. V roce 2011 jsme vydali, při příležitosti několika výročí či mezníků organizované myslivosti na území obce Damníkov (1922 založení Spolku sv. Huberta – st. Hubertusverein, 1951 počátek spolkové myslivosti) almanach „Historie myslivosti v Damníkově“.
Jak tedy vidíte budoucnost mysliveckého sdružení?
Bude to asi problém, spíše několik problémů. Tím zásadním bude zvěř, respektive otázka, zda pro ni bude v současné krajině místo. Jak potvrdil myslivecký hospodář, který vykonává právo myslivosti 48 let (z toho 12 let v honitbě státních lesů), je obrovským paradoxem, že budoucnost v těchto podmínkách má pouze zvěř černá. O osud drobné zvěře se v podstatě, kromě myslivců, nikdo nezajímá. Bude těžké přivést k myslivosti pokračovatele, mladé lidi. Nejen pro nezájem a částečné nepochopení práce myslivců. Velkým problémem může být i investice do získání loveckého lístku, zbrojního průkazu a zbraní a proti ní nejistota, zda budou mít vůbec kde myslivost provozovat. To vše jsou otázky nutící zamyšlení, na něž však může pro myslivce existovat jen jedna odpověď: Jedeme dál!
Možná se někomu bude zdát, že tento rozhovor nevyzněl příliš optimisticky. Život mysliveckých sdružení ale není jen „plný slunce“. Vyskytují se různé podmínky, různá protivenství. Důležité je, že stále existuje parta lidí, kteří myslivost ctí a cítí tak, jak k nám hovoří třeba její kulturní odkaz. A to je v současné době asi to nejdůležitější. Když jsme ještě bývali spolu ve sdružení, oslovovali jsme se „chlapi“. Takže, chlapi, díky za rozhovor, doufejme všichni společně, že v Damníkově (a nejen tam) bude mít myslivost takové místo, jaké má mít. A že „pojede dál“.
Zdeněk HLAVÁČ