Časopis Myslivost

Honitba se nalézá na Nepomucku (okres Plzeň - jih), přibližná nadmořská výška je 450 - 650 m. n. m. Vzhledem ke své poloze lze lokalitu nazvat podhůřím Šumavy. Honitba je smíšená, velikost honitby 2504 ha. Normovaný stav srnčí zvěře je 83 ks ve III. jakostní třídě pro 1651 ha. Hranici honitby v celkové délce 4 km tvoří silnice první třídy hlavního dopravního tahu z Plzně do Českých Budějovic. Honitbou dále procházejí dvě železniční tratě o celkové součtové délce asi 10 km. Ve vztahu k výše uvedenému a s přihlédnutím k aktuální situaci v honitbě bývá lovu srnčí zvěře stanoven na asi 50 ks.

Protože je srnčí zvěř pro naše myslivecké sdružení hlavní zvěří a ve vztahu k faktu, že jsem v honitbě opravdu hodně často, tak věřím, že mohu situaci v naší honitbě poměrně objektivně zhodnotit. Srnčího opravdu postupně vizuálně ubývá. Na druhou stranu musím ale přiznat, že ještě donedávna byly reálné početní stavy v naší honitbě hodně nad počty požadovanými. Také proto zatím pro naši honitbu není úbytek nikterak katastrofální.

Důvody poklesů stavů?

Podle toho jak sleduji dění ohledně předmětného tématu i v odlišných sdruženích a oblastech, tak i u nás nelze jednoznačně určit jeden důvod úbytku srnčího. Důvodů je několik a všechny dohromady dávají vzniknout současné situaci.

Tlak na zvěř

Je jedno ať už se jedná o tlak ze strany lovu (bez rozdílu lovu legálního či formou pytláctví), tak dále o tlak veřejnosti v honitbě (turismus, jezdci na koních, motocyklisté včetně čtyřkolek, běžkaři), stále častější zakládání rozlehlých pastvin pro nejrůznější dobytek anebo i v neposlední řadě tlak na srnčí zvěř ze strany dalších druhů zvěře (černá, sika). Všechno toto má za důsledek neoddiskutovatelný fakt, že srnčí zvěř se stále častěji stahuje do lesních prostor honitby a hlavně je srnčí zvěř čím dál tím častěji a intenzivněji aktivní v noci. Na základě nespočtu pozorování srnčího při nočních čekaných na černou či lišku mohu upřímně konstatovat, že na místech, kde se zdá, že srnčí snad ani není, tato vytahuje pozdě v noci a opět brzy nad ránem zatahuje do krytu. Často je dokonce možné pozorovat, že srnčí vychází až pozdě po půlnoci, v době kdy třeba černá opustí krmeliště a odchází jinam.

Důkazem k této teorii jsou mi mimo jiné fakta, že v naší honitbě nebyl doposud zaznamenán zvýšený výskyt padlých kusů srnčí zvěře a že při přikrmování srnčí zvěře v době nouze srnčí dobře bere a jen v evidovaných krmelcích je našimi členy každoročně zkrmeno asi 60 q jadrného krmiva bez náznaků, že by v posledních letech bylo možné přikrmovat méně intenzivně.

V žádném případě nechci reálný pokles stavů srnčí zvěře popírat, ale nabízí se otázka, jak dalece se jedná o skutečný pokles početních stavů a jak daleko se jedná „jen“ o snížení počtu fyzického pozorování srnčí zvěře.

Zemědělská činnost

Jasně prokazatelné škody na srnčí zvěři vznikají v naší honitbě v souvislosti se zemědělskou činností. Naštěstí ubylo úhynů na řepkách, i když nevymizely úplně. Daleko horší škody vznikají při jarních sečích luk. Škody na srnčatech (a nejen na nich) jsou pro nás dokonce tak citelné, že jsme prakticky upustili od lovu srnčat na podzim a v zimě. Veškeré snahy o předcházení těmto škodám se ukázaly být neefektivními a i přes veškerou naši snahu i snahu zemědělců o vzájemnou spolupráci k citelným škodám stále dochází a takřka jistě bude docházet i v budoucnu.

Predace

Není jistě žádným tajemstvím, že predátorů v naší volné přírodě přibývá. Již zmíněná zemědělská činnost a například její pěstování obrovských neprostupných a často lov znemožňujících lánů řepky a kukuřice společně se zakládáním obrovských stohů ze slaměných balíků nabízí například liškám dokonalé podmínky k expanzi. Jen v naší honitbě se již po několik let za sebou loví každoročně asi pět desítek lišek. I přes tuto snahu o jejich redukci je jich stále (slušně řečeno) hodně.

Případných debat o tom, že liška srnčí zvěř neloví, nejsem ochoten se účastnit. Sám jsem byl svědkem toho, co liška dokáže, když má hlad. To ve spojení s úbytkem základní složky potravy lišek (hraboš polní) v důsledku silných zimních mrazů nutí lišky hledat si alternativní potravu.

Ale nejsou to jen lišky, které z predátorů mohou ovlivňovat stavy srnčí zvěře. Kde je například v přírodě takzvaně nezastupitelný rys, všichni zákonem chránění krkavci, velké druhy nočních i denních dravců? Počet všech těchto predátorů, kteří se na likvidaci srnčí zvěře bezesporu podílejí, se za posledních pár let zněkolikanásobil! Navíc v mnoha honitbách začíná být citelným problémem psík mývalovitý. U nás nebyl jeho výskyt zatím zaznamenán, a tak nemohu ani posoudit jeho vliv na srnčí populaci.

Doprava

Jak již jsem popsal v charakteristice naší honitby, tak je z uvedeného zcela jistě patrné, že se škody na srnčí zvěři způsobované silniční a železniční dopravou musejí našeho mysliveckého sdružení úzce dotýkat. Dovolím si zde tvrdit, že daleko větší škody na srnčím nám v porovnání se silniční dopravou způsobují právě zmíněné železniční tratě. Opět je však důležité si přiznat, že železnice tu byla již před několika desítkami let a k poklesům stavů srnčí zvěře nedocházelo. Navíc lze konstatovat, že intenzita železniční dopravy má spíše klesající tendenci, tak by teoreticky i škody na zvěři způsobované železniční dopravou měli být přímo úměrně nižší.

S přihlédnutím k již uvedenému a ve vztahu k tomu, že veškeré komunikace jsou liniové stavby jen s velmi omezenou plochou ve vztahu k celkové výměře honitby. Nevěřím proto, že by právě doprava mohla mít zásadní vliv na pokles stavů srnčí zvěře, jak se někteří snaží tvrdit.

Pytláctví

K uvedenému problému musím uvést, že samotná problematika se naší honitby naštěstí netýká natolik závažně, jako leckde jinde. S nelegálním lovem, pokusem o něj nebo jen s podezřením na něj se u nás potkáváme jen nahodile a lokálně. Především se pak u nás problém týká jakého si „přilepšení si“ obyvateli obcí v katastrech naší honitby. Kromě nalezených nalíčených ok, slyšených výstřelů členy MS nepřiznanými, nebo nalezených vývrhů neztotožnitelnými s ulovenou zvěří dle evidence MS je dalším důkazem nelegálního lovu především doslova panická hrůza srnčí zvěře z pomalu projíždějících či přibrzďujících vozidel. Uvedený problém je o to horší, že upytlačené kusy bývají velice často vysoce březí srny a tím se škoda do počtu kusů násobí.  

Volně se pohybující psi

To je problém, který se u nás stává denním chlebem. Několikrát jsme se setkali s tím, že jsme při společném lovu z leče vyhnali namísto zvěře volně se pohybující psy. Častokrát jsou v honitbě daleko od lidských obydlí pozorováni psi pohybující se zcela bez vůdce, nebo zvěř honící zcela mimo vliv vzdáleného vůdce.

Celý problém je o to horší, že myslivec je podle stále častějšího smýšlení laické veřejnosti o myslivcích právě ten, kdo ubližuje pejskům a kočičkám a nikdy problém není ten pejsek nebo jeho neukázněný majitel. Navíc ten pejsek přeci „tu srnku jen honí a nezakousne“. Lidé často nechápou a nechtějí chápat, že pes je od přírody šelma a třeba jen to honění zvěře v době nouze může mít za následek následné úhyny.

Malé výměry některých honiteb

Je určitě jasné, že v honitbách, které patří co do velikosti k těm „větším“ nemůže být případný postupný pokles stavů zvěře tak viditelný, jako v těch, kde výměra často jen lehce přesahuje minimálních 500 ha. Osobně jsem zastáncem myšlenky, že minimální výměra stanovená platnou legislativou je nedostatečná. V žádném případě nelze na malé ploše (kterou 500 ha je) cíleně chovat a lovit zvěř vysokou či černou. Velmi obtížně v ní lze chovat a lovit i zvěř srnčí. Každá podstatnější změna v honitbě malé výměry má pak zásadní vliv i na zvěř v honitbě.

Představme si například co s pětisethektarovou honitbou udělá například plošné zakládání pastvin, změna polního hospodaření spojená například s výstavbou bioplynových elektráren, výstavba fotovoltaických a větrných elektráren či přeměna doposud přírodních ploch na plochy určené ke sportu či rekreaci (golfová hřiště, ski areály, atd.).

Honitby malé výměry pak nedokáží pružně reagovat na vzniklou situaci, zásadně se mění dosavadní únosnost původního prostředí a vzniká další tlak na zvěř. Následně jsme pak svědky toho, že při přirozené migraci zvěře na vhodnější místa se pak při hranicích leckde loví tak, že v honitbách, kde zvěř není, čekají tři myslivci na jednoho srnce.

Cílem těchto řádků v žádném případě není a nemůže být východisko ze situace, která nastala. Výše uvedené myšlenky by snad mohly poukázat na některé problémy, které jsou nebo začínají být patrné právě v naší honitbě.

Jak jsem uvedl již v úvodu, tak si osobně myslím, že nic nenasvědčuje tomu, že by pokles stavů srnčí zvěře měl za vinu jeden konkrétní problém. Nebo jej já osobně nevidím. Ale možná kombinace výše uvedených nebo dokonce některých neuvedených problémů může být tím viníkem. Na každý pád již výčet výše specifikovaných důvodů dokazuje, že srnčí (a nejen srnčí) zvěř má mnoho přímých či nepřímých nepřátel.

Výše uvedené stejně tak nasvědčuje tomu, že samotní řadoví myslivce srnčí zvěři nemohou i přes veškerou snahu sami pomoci. Je dobře, že se o možném problému začíná hovořit nahlas a na místech, které s ním lze něco dělat.

Ondřej POLÍVKA,

předseda MS Svornost Nekvasovy