ZÁKLADNÍ ÚDAJE
Český název: tetřev hlušec
Vědecký název: Tetrao urogallus
Řád: hrabaví (Galliformes)
Čeleď: tetřevovití (Tetraonidae)
Hmotnost: průměrně 4 800 g kohout, 2 140 g slepice
Délka křídla: průměrně 40 cm kohout, 29 cm slepice
Věk: 10–12 let ve volné přírodě (v zajetí i 18 let)
Tah: stálý pták
Prostředí: rozlehlé komplexy jehličnatých či smíšených lesů
Hnízdění: V. – VI.
Snůška: 5 – 12 vajec
Inkubace: 26 – 28 dní
Vodění mláďat: VI. – IX.
Potrava: jehlice, pupeny, bobule, listy; mláďata hmyzu
Ochrana: uveden v Příloze I Směrnice o ptácích, kriticky ohrožený podle vyhl. 395/1992 Sb., uveden v červených seznamech ve většině zemí západní, střední a jihovýchodní Evropy
Ptačí oblasti: Šumava a Beskydy
POZNÁVÁNÍ V PŘÍRODĚ
Tetřev hlušec je poměrně robustní pták, největší ze zástupců našich tetřevovitých. Vyvinula se u něj výrazná pohlavní dvojtvárnost, samec a samice se nápadně odlišují. Samec dosahuje velikosti krocana. Je černohnědý, na hrudníku kovově modrozelený. Nad očima má vyvinuté výrazné červené kožní zduřeniny – poušky. Ocas, myslivecky zvaný tatrč, je poměrně dlouhý a zaoblený; tetřev jej v toku roztahuje do širokého vztyčeného vějíře. Na břiše a ocase se vyskytují různě velké bílé skvrny, které na ocase vytvářejí nepravidelný bílý pruh. Silné hrabavé nohy jsou celé opeřené s výraznými péřovými třásněmi na prstech. Samice je oproti samci výrazně menší a méně nápadně zbarvená. Základní barva je kaštanově hnědá s černohnědým příčným proužkováním, které je nejvýraznější na zádech. Na hrudi má výraznou rezavou skvrnu. Poušky jsou mnohem menší než u samce, často špatně patrné. Podobá se slepičce tetřívka, ale je výrazně větší. Tetřevi se zdržují převážně na zemi, ale lze je zahlédnout i ve větvích stromů, kde hřadují a také hledají potravu. Přes svou mohutnost a relativně výrazné zbarvení jsou velmi nenápadní. Létají na svoji velikost velmi obratně a s překvapivou ladností manévrují mezi stromy, střídají přitom fázi rychlého mávání křídel a klouzavý let. Hlasové projevy tetřevů jsou velmi tiché a omezují se převážně na období toku.
PŘIZPŮSOBENÍ EXTRÉMNÍM PODMÍNKÁM
Tetřev, jehož domovinou je severská tajga, musí být přizpůsoben řadě extrémních podmínek, které jsou pro tuto oblast typické – hlavně mrazu, sněhu a málo výživné potravě během dlouhé zimy. Proti zimě ho chrání husté peří, opeření na nohách, ale třeba i opeřené nosní dírky. Silné, rohovité drápy mu umožňují lepší chůzi po sněhu, snadnější vyhrabávání potravy ukryté pod sněhem a také bezpečnější pohyb po větvích, často namrzlých. Silný zobák s ostrými hranami umožňuje tetřevům štípat větvičky a jehlice, ale i sbírat plody z keříků. Velké, roztažitelné vole funguje jako zásobník potravy. Silný svalnatý žaludek je schopen za pomoci drobných kaménků, které tetřev polyká, rozmělnit i velmi tuhou rostlinnou potravu. V dlouhém párovém slepém střevě žije zvláštní mikroflóra a tetřev je díky této výbavě schopen využít i málo výživnou a těžko stravitelnou potravu s velkým obsahem celulózy, jako je jehličí, pupeny a větvičky. K rozmělnění tvrdé potravy slouží drobné kaménky, gastrolity, kterých může tetřev v žaludku nashromáždit až několik stovek.
ROZŠÍŘENÍ
Tetřev hlušec obývá pásmo jehličnatých lesů Evropy a Asie. Jeho areál se překrývá s areálem borovice lesní a borůvky černé. Těžiště výskytu v Evropě leží ve Skandinávii, Pobaltí, Bělorusku a Rusku. V ostatních částech Evropy, konkrétně ve Skotsku, Polsku, Německu, Česku, na Slovensku, v alpských zemích, jižní Francii, Španělsku a v některých státech Balkánského poloostrova se tetřev vyskytuje pouze ostrůvkovitě ve vyšších nadmořských výškách. Území obývané tetřevem se postupně zmenšuje. Vyhynul v Irsku, Belgii, Dánsku, Makedonii, Anglii, Portugalsku, na řadě dalších míst jsou již jen zbytkové populace blížící se vyhynutí.
V rámci druhu rozeznáváme 12 poddruhů, které se liší zbarvením a velikostí. Směrem na sever a východ přibývá šedá a ubývá hnědá barva a ptáci jsou robustnější. Většinu Evropy obývá poddruh T. u. urogallus, který je některými odborníky nazýván T. u. major.
VÝSKYT U NÁS
Tetřev hlušec byl v minulosti poměrně hojným druhem, byl také ceněnou lovnou zvěří, což kromě mysliveckých záznamů dokládá i řada starších uměleckých artefaktů s loveckou tematikou. Nyní je malým zázrakem již jen samotné setkání s tetřevem ve volné přírodě. V současné době se tetřev ojediněle objevuje už jen v několika pohořích (Krkonoše, Krušné hory, Český les, Jeseníky), přičemž zbytková populace tvořená několika jedinci dosud přežívá v Beskydech.
Více než devadesát procent všech našich tetřevů žije na Šumavě. Ještě v první polovině 20. století byl tetřev rozšířen po celém území Šumavy včetně vhodných stanovišť v podhůří, ale od druhé poloviny století se začalo obývané území zmenšovat a počty tetřevů prudce klesaly. Tento klesající trend se zastavil v 90. letech a počty tetřevů začaly dokonce mírně narůstat.
Jádrem současného rozšíření tetřeva na Šumavě je především její střední a západní část. Jsou to hlavně modravské a kvildské pláně, vysoké polohy železnorudské hornatiny, včetně kotliny horní Křemelné. Významným refugiem je rovněž celý hřeben Královského hvozdu. V jihovýchodní části Šumavy se tetřev pravidelně vyskytuje v Trojmezenské hornatině včetně masivů Smrčiny a Hraničníku.
PROSTŘEDÍ
Tetřev hlušec je považován za indikátor člověkem málo dotčeného, zdravého společenstva jehličnatých lesů. Je náročný na kvalitu a rozlohu vhodného biotopu. Jeho původním prostředím jsou rozsáhlé pralesy se všemi vývojovými stádii lesa, včetně světlin a mladých porostů, které vznikly po přírodních disturbancích, jako jsou větrné, sněhové či kůrovcové kalamity nebo požár. Ve střední Evropě v současné době tetřev obývá rozsáhlé jehličnaté či smíšené lesní celky, ve kterých převažuje smrk, jedle či borovice (kosodřevina).
Dává přednost řidším různověkým porostům, prostoupeným rašeliništi, vřesovišti, světlinami či průseky s bohatým podrostem brusnicovitých rostlin. V Česku se vyskytuje v nadmořských výškách od 900 do 1350 m n. m. Na Šumavě obývá vrchoviště a porosty klimaxových a podmáčených smrčin.
Hnízdí převážně v polohách nad 1000 m n. m. Kohouti a slepice přitom využívají během roku částečně rozdílné biotopy. Kohouti v létě upřednostňují smrkový vegetační stupeň s dostatkem borůvek, zatímco slepice s mláďaty vyhledávají o něco nižší polohy a nevyhýbají se ani pasekám. Podzim a zimu tráví kohouti opět většinou ve vyšších polohách a slepice buďto zůstávají níže v smrko-buko-jedlovém stupni nebo se přesunují také do smrkového.
Tetřevi jsou stálí ptáci, každý jedinec obývá relativně omezený prostor o velikosti řádově stovek hektarů. Velikost tohoto prostoru se neliší mezi kohouty a slepicemi a všechna teritoria bývají vzdálena do 1,2 km od tokaniště. Zejména v zimě se tetřevi pohybují velmi málo, protože potravu – jehličí – nemusejí hledat. Když je špatné počasí nebo příliš hluboký sníh, mohou zůstat celý den na stromě.
POTRAVA
Tetřevi jsou z větší části býložraví. Od podzimu do časného jara se živí převážně jehličím, u nás hlavně smrkovým. Počátkem jara přidávají pupeny jehličnatých i listnatých stromů, které oštipují v korunách stromů svým silným zobákem. Na jaře a v létě tráví tetřev více času na zemi, kde nachází pestřeji prostřený stůl. Jsou to převážně listy, pupeny či květy bylin a nízkých keříků a stromků, různé plody, ale také hmyz, pavouci, stonožky a další živočišná potrava. Ta může v létě tvořit až 10 % jeho jídelníčku. Oblíbenou energeticky vydatnou pochoutkou jsou květy a bobule brusnicovitých rostlin, především borůvky.
Mláďata vyhledávají v doprovodu matky především živočišnou potravu, bohatou na bílkoviny. Významnou složkou jsou mravenčí larvy a kukly, dále housenky. Hmyz převažuje v potravě kuřat v prvních čtyřech týdnech života, později se zvyšuje podíl rostlinné potravy.
TOK
Kohouti a slepice žijí celý rok odděleně a ke společným setkáním dochází pouze v období rozmnožování. Faktorem, který určuje začátek toku, je délka dne. Tok začíná v průběhu března a trvá do května. Kohouti tokají na tradičních místech – tokaništích, která využívají desítky let. Vzdálenost tokanišť v neporušeném lese je obvykle okolo 2 kilometrů. Kohouti i slepice navštěvují několik tokanišť, přičemž slepice se vždy páří s dominantním kohoutem a potom odlétá na jiné tokaniště, kde se opět páří s nejsilnějším kohoutem. Tetřevi jsou velmi plaší, a pokud zaznamenají ve svém okolí v průběhu toku nějaké vyrušení, varují krátkým „ak ak“ a hlučně odletují.
Na podzim, v době, kdy je délka dne stejná jako v období jarního toku, se odbývá méně známý podzimní tok. Je méně intenzivní, neúčastní se ho všichni kohouti a vůbec nejsou přítomné slepice. Slepice si na vhodném místě, často v blízkosti tokaniště, najde či vyhrabe jamku. Ta bývá umístěna poblíž kmene, vývratu nebo hromady klestu. Bývá jen trochu vystlána rostlinným materiálem. Na Šumavě je hnízdní výskyt výrazně omezen na vyšší polohy 1000 – 1370 m n. m. Nejčasnější nález snůšky ze Šumavy je z 5. května, nejpozdější z 18. června. Slepice na snůšku zasedá po snesení předposledního nebo posledního vejce a zahřívá je po dobu 26 – 28 dnů. Kuřata se tedy začínají líhnout během června a vylíhnou se během jednoho dne. Slepice se o ně stará sama a brzy je odvádí na suchá místa s dostatkem živočišné potravy, kterou jim pomáhá vyhrabávat. Vývoj mláďat je velmi rychlý. Již kolem desátého dne se pokoušejí vylétnout na strom a ve dvou týdnech jsou schopna přeletět na poměrně velké vzdálenosti. Plně jsou opeřena po 30 – 40 dnech, ale s matkou zůstávají v rodinném hejnku až do září, kdy vznikají oddělená hejna slepic a kohoutů.
OHROŽENÍ
Tetřev je ohrožen řadou různých faktorů, ať už to jsou zásahy a chování člověka v krajině, nebo přírodní vlivy – počasí či přirození nepřátelé. Žádný z těchto faktorů nepůsobí samostatně a kritické jsou spíše kombinace uvedených vlivů. Na vývoj početnosti populací působí i jejich přirozené kolísání.
Nevhodné lesnické hospodaření je nejvýznamnějším negativním faktorem ovlivňujícím tetřeví populace. Kritické jsou, vzhledem k velkým prostorovým nárokům tetřeva, především fragmentace lesních celků a vytváření rozsáhlých pasek. Nově vznikající stejnověké porosty nedovolují vývoj potřebného bylinného patra. Nepřímý vliv se projevuje zvýšeným predačním tlakem především na kuřata a mladé ptáky.
Přímé rušení tetřevů v místech lesních prací a hojných turistických, cyklistických a lyžařských cest narušuje průběh toku a následně sociální strukturu a úspěšnost hnízdění. Časté plašení v zimě zvyšuje energetické výdaje při velmi chudé stravě. Rušení je kritické pro kuřata – pokud je slepice přinucena odlétnout za chladného a deštivého počasí, hrozí mláďatům podchlazení, velká ztráta energie a zvyšuje se riziko predace.
Hlukové znečištění automobilovou dopravou nebo i v okolí frekventovaných turistických tras snižuje rozpoznávání okolních akustických vjemů, ať již se jedná o příchod predátora, komunikaci mezi samcem a samicí nebo mezi samicí a kuřaty. Takový handicap se, zejména v kombinaci s jinými vlivy, může projevit sníženou úspěšností rozmnožování, resp. přežívání druhu.
Lov bývá považován za jednu z významných příčin ubývání tetřeva na řadě lokalit. Ve střední Evropě byl tradiční lov směřován do jarního období a zaměřoval se na odstřel nejkvalitnějších kohoutů. Takový lov zasahuje populaci v době početního minima a je otázka, zda se slepice spáří s jiným, méně kvalitním kohoutem. V Česku se tetřev neloví od konce 70. let 20. století.
Znečištěné ovzduší, především kyselé deště, způsobily rozpad řady lesních celků v horských oblastech. Srážky znečištěné sloučeninami dusíku přímo ovlivňují zdravotní stav ptáků a způsobují úbytek řady potravně důležitých rostlin. Ze stejného důvodu dochází k zúžení potravní nabídky hmyzu, nejvýznamnější složky potravy kuřat.
Nárazy do překážek, zejména do špatně viditelných oplocenek z drátěného pletiva nebo do lanovkových lan, jsou významnou příčinou úhynů a poranění tetřevů. Například ve Skotsku oplocení způsobuje až 50 % úhynů.
Malé izolované populace vznikají ve střední a západní Evropě zejména vlivem fragmentace lesů. Těmto populacím hrozí vyhynutí z různých náhodných příčin (tuhá zima, nepříznivé počasí během hnízdění, nadměrné rušení apod.) a jsou také ohroženy ztrátou genetické variability. Predátoři mohou u oslabených tetřevích populací hrát významnou roli. Mezi hlavní přirozené nepřátele tetřevů patří lišky, divoká prasata, lasicovité šelmy, popřípadě jestřáb, výr či krkavec. Podle některých údajů se v přirozené populaci stane až třetina ptáků kořistí lišek či kun. Predační tlak se zvýšil s celoplošnou vakcinací lišek proti vzteklině a dále jeho vliv prohlubuje narušené prostředí a přímé rušení lidmi.
Konkurence
Také počet jelenů zřejmě ovlivňuje početnost tetřevů. Jeleni jsou totiž jejich konkurenty, ničí nejen zmlazující se dřeviny, ale především velkoplošně spásají borůvčí, které je důležitou složkou potravy tetřevů. Opět, podobně jako u predace, platí , že v nenarušeném prostředí není tento vliv významný. Potravním konkurentem tetřeva je i člověk, alespoň v případě velkoplošného nešetrného sběru borůvek.
MOŽNOSTI OCHRANY
Základním předpokladem pro životaschopnou populaci tetřevů je dostatečná rozloha vhodného biotopu. Ta se u nás nachází zřejmě už jen na Šumavě, kam by se měly snahy o trvalé udržení tetřevů u nás zacílit. Smrkové porosty na Šumavě jsou vlivem kůrovce i větrných kalamit narušené, postupně zde samovolně vznikají věkově i strukturně rozrůzněné přírodní lesy se světlinami, které tetřevovi vyhovují. Vývraty, padlé kmeny a další pozůstatky dřívější generace lesa ponechané na místě poskytují úkryty, popeliště i místa k hnízdění, ale jsou i zdrojem živočišné potravy pro kuřata. Důležitá jsou i rašeliniště, která nabízejí potravně významné rostliny, jako je klikva nebo suchopýr.
Aktivní ochrana jádrových území musí zahrnovat omezení veškerých lidských aktivit včetně sběru borůvek a ponechání rozsáhlých ploch bez přístupu člověka, především v době toku, sezení na vejcích, vodění mláďat a zimování. Toho lze dosáhnout vyhlášením klidových zón a odklonem turistických, cykloturistických a zimních běžeckých tras.
V celém území určeném pro zachování tetřeva je třeba přizpůsobit lesnické hospodaření, zejména vyloučit aplikaci chemických přípravků, načasovat lesní práce mimo nejcitlivější období roku a k ochraně mladých porostů používat dřevěné oplocenky, které jsou dobře viditelné a nepředstavují pro tetřevy nebezpečí. Samozřejmé je úplné vyloučení lovu.
Vzhledem k tomu, že řada ochranných opatření se dotýká široké veřejnosti, je její nezbytnou součástí trvalá a odborně prováděná osvěta.
Tetřev hlušec má vyhraněné nároky na prostředí a kvůli své velikosti může žít jen v rozsáhlých, souvislých, málo dotčených územích. Je typickým deštníkovým druhem, s jehož ochranou uchováváme vhodné prostředí i pro nepřeberné množství dalších organismů, od vzácných hub, přes bezobratlé až po další ptáky horských jehličnatých lesů, mezi které patří i další symbol Šumavy, datlík tříprstý. K jejich zachování má sloužit i vyhlášená Ptačí oblast Šumava a je na nás, zda dokážeme respektovat omezení, která podmiňují záchranu tak majestátního a dříve běžného ptačího druhu, jakým je tetřev. Na rozdíl od mnoha jiných ohrožených druhů totiž u tetřeva poměrně dobře víme, co je třeba k jeho záchraně podniknout, a zbývá jen otázka, zda nám neschází vůle a síla prosadit potřebná opatření.