O tom, že nás myslivost překvapuje dnes a denně, nemůže být nejmenších pochyb. Nejedná se přitom pouze o náhodné situace, které nás občas zaskočí. Velmi často zůstáváme v úžasu stát nad věcmi a pochody, které jinak považujeme za známé, dostatečně zvládnuté a pochopené.
Podobně bych si dovolil hodnotit také svoje postřehy z chovu srnčí zvěře během posledních zhruba tří let. Zejména myslivecký rok 2010 představoval víceméně zlom v dosud zažitých zákonitostech a přinutil mne, jakožto mysliveckého hospodáře, který se srnčí zvěří pracuje téměř čtvrtstoletí, abych si učinil několik poznámek a sledoval vytipované souvislosti i v dalším období. Ke zveřejnění některých domněnek mne pak podnítila výzva Pokles stavů srnčí zvěře i připojený článek publikovaný v Myslivosti 3/2012.
Na tomto místě předesílám, že nejsem vědeckým pracovníkem, nedisponuji výsledky rozsáhlých výzkumů a jsem schopen vycházet pouze ze svých postřehů. Z těchto důvodů jsem si svůj příspěvek dovolil označit jako úvahu a předpokládám, že na něj bude nahlíženo především jako na podnět k další diskusi a k zamyšlení.
V našich podmínkách mohu naštěstí, a doufám, že nejen prozatím, konstatovat, že situace není tak tragická, jak popisuje kolega ve zmíněném příspěvku. Nicméně i v námi provozované honitbě je určitý pokles stavů srnčí zvěře patrný. Záměrně hovořím o poklesu stavů a nikoliv o tom, že bychom zvěře měli „málo“. Pojem „málo“ je totiž zcela relativní a záleží jen na úhlu pohledu. Hovoříme-li však o „poklesu“, můžeme porovnávat současné stavy se stavy předchozími.
Domnívám se, že pro porovnání poslouží nejlépe údaje o odstřelu, které při rozumném plánování přirozeně kopírují skutečný stav zvěře a které lze, s vědomím přípustné míry chybovosti, považovat za relevantní. Pro porovnání se současností si dovolím vybrat dvě předchozí období, ne jednotlivé roky, kdy odstřely mohou být ovlivněny krátkodobými vlivy. Použiji proto průměrné údaje vázané na období kolem roku 1994 a následně kolem roku 2003. Důvodem je skutečnost, že se právě tyto časové úseky u nás vyznačovaly určitou kulminací stavů srnčí zvěře. Porovnáme-li údaje o odstřelu s obdobně získanými čísly, vázanými na období kolem roku 2010, zaznamenáme pokles odstřelu o 23 % oproti 1994 a o 33 % oproti 2003. Tolik strohá čísla.
Zároveň ale musím zdůraznit následující. Nejen, že lovíme méně zvěře, ale především je zvěře výrazně méně „vidět“. Zde se již nemohu pochopitelně opřít o přesnější směrodatná čísla, ale pouze o subjektivní dojem a konzultace se svými kolegy. Snad jen pro doplnění – během roku si vedu soukromou „evidenci“ srnců v podobě psaných poznámek. Zahrnuji do ní pouze mnou dobře obeznané srnce (věk, paroží, vzhled, místo,…), neuvažuji zvěř pouze „zahlédnutou“ a při šoulání po hranici neberu v potaz, zda srnec je či není pozorován na „naší straně“. Každoročně se pohybuji po celé ploše honitby, po zhruba stejných lokalitách. K celkovému počtu obeznané zvěře přidávám ty srnce, jejichž trofeje jsou odevzdány mými kolegy pro potřeby chovatelské přehlídky a které jsem s největší pravděpodobností sám nezapočítal.
Provedu-li tedy porovnání těchto výsledků v dotčených periodách, pozoruji oproti 1994 i 2003 pokles počtu mnou sčítaných srnců o zhruba 35 %. Co je ale nejvíce zarážející, je fakt, že s výjimkou let 1996 a 1997, které následovaly po tragickém průběhu předchozí zimy, se až do období kolem roku 2005 pohyboval počet pozorovaných srnců s drobnými výkyvy na zhruba stejné úrovni. Pád nastává právě až během posledních řádově pěti let. Zdůraznit ovšem musím, že prokazatelně se jedná o pád mojí statistiky, na němž se určitě podepsala nastíněná změna v chování srnčí zvěře. Netvrdím tedy v žádném případě pouze na tomto základě, že srnčí zvěře máme o 35 % méně…
Vrátím-li se k avizovanému průběhu mysliveckého roku 2010, došlo v honitbě, kterou provozujeme (650 ha lesa, 10 hektarů ostatních ploch, nadmořská výška asi 550 – 600 m, les obklopený polními a smíšenými honitbami tvoří přirozenou spojnici větších komplexů), k největšímu projevu již dříve pozorovaných trendů. Ty se potvrdily i v roce následujícím, i když nebyly tak markantní.
Budu-li konkrétnější, mění se v uvedené etapě chování zvěře a narušují se její roční i denní rytmy. Jarní měsíce probíhají ještě ve zhruba „standardních kolejích“. Srnčí zvěř se rozejde ze zimovišť a srnci si vybudují obvyklá teritoria. I v této fázi ale již můžeme sledovat jednu viditelnou změnu – mnohem vyšší opatrnost zvěře, nedůvěřivost, přechod na noční režim, zvěř často v krytině beká, srnčata jsou pozorována velmi málo a ulovit obeznané srnce je výrazně obtížnější, jelikož přestávají dodržovat svoje zvyky.
O tom, že teritoria a okrsky zvěř ale neopouští, svědčí následující říje i skutečnost, že srnce můžeme na stejném místě opakovaně pozorovat, ovšem s odstupem i několika týdnů. Nezřídka se podaří průběrného srnce ulovit až po několika měsících. Na tomto místě podotýkám, že prostředí honitby znám velmi dobře a během května až října jsem „venku“ obden, při střídání čekané se šoulačkou.
Výrazně narušenou etapou roku je pak srnčí říje. Předně se protahuje (zde můžeme o vlivu dále popsaných jevů pouze polemizovat a spíš bych tento fakt přikládal současné rozkolísanosti podnebí) a nebývá tak intenzívní jako dříve. Velká část projevů probíhá opět v krytině a zvěř během dne reaguje velmi málo.
Po říji nastal v obou předchozích letech radikální zlom. I přesto, že útlum aktivity je považován za běžný, zejména v roce 2010 se veškerá srnčí doslova vytratila na několik měsíců. V poslední fázi kalendářního roku jsem dokonce uvažoval o nevysvětlitelných úhynech a procházel jsem krytiny i okolí sousedních polí ve snaze nalézt případné kadávery. Pochopitelně zbytečně. Srnčí zvěř dostála svojí mistrné schopnosti, doslova se „vytratit“, o které píše již Ing. Nečas. Znovu se objevila až v únoru. Zima byla chudá na sníh a srnčí stálo celou předchozí dobu na ostružiníkových plochách v rozsáhlých prosvětlených tyčovinách. Svědčila o tom především vysoká vrstva trusu, která se zde na mnoha místech po zimě nacházela.
Otázkou tedy je, co uvedené změny v životním rytmu srnčí zvěře způsobuje, co se během pěti let v honitbě změnilo?
Jen pro zajímavost - paralelně se změny v chování projevily i u černé zvěře, jejíž stavy zatím nijak dramaticky nerostou a které nyní lovíme v průměru kolem 15 kusů ročně. Dobře vím, že podnětů bývá vždy více a že jdou doslova ruku v ruce. Nelze tedy vše svádět na jednu konkrétní příčinu. Nicméně jako rozhodující faktor se zde, podle mého osobního názoru, projevila především změna klidových podmínek v honitbách.
Již z adeptských let si pamatujeme, že zvěř potřebuje potravu, kryt a klid. Přestože o ideálním stavu nelze v případě potravních možností hovořit, nedomnívám se, že by současný systém hospodaření v lesích neposkytoval srnčí zvěři objemově dostatek potravy. Mnoho porostů bylo rozvolněno, zarůstají podrostem ostružiníku, do lesa se vrací listnaté dřeviny, na mnoha místech i keřové patro a měkké okusové listnáče. V tomto směru tedy chyba zřejmě nebude.
Osobně si myslím, že jsme během uplynulých deseti let také výrazně zlepšili úroveň myslivecké péče o zvěř.
Zimy jsou možná mrazivé, ale až na několik excesů bez dlouhé sněhové pokrývky.
Průběžná obnova porostů poskytuje srnčí zvěři i slušné úkrytové možnosti. Ani zde by tedy problém být neměl.
V honitbách není klid!
Co však z honiteb zmizelo absolutně, je klid, který zvěři dává pocit bezpečí, prostor pro dodržení přirozených pastevních cyklů, životní pohodu, a tedy i podmínky pro správný fyziologický vývoj - základ dobrého zdravotního stavu. Dříve než tuto myšlenku rozvedu, zdůrazním, že díky rozumnému kontaktu s veřejností na vesnici dnes až na výjimky nemáme problémy s nadměrným pohybem psů „na volno“, nejsme turisticky zajímavou oblastí, v blízkosti nemáme rušivý prvek typu zábavního centra a kupodivu, nemusíme prozatím nadmíru řešit ani jinde běžné vjíždění terénních vozidel, čtyřkolek, skútrů apod.
Jediným opravdu rušným prvkem je u nás velmi frekventovaná silnice první třídy. Paradoxně – právě v její blízkosti se v současnosti koncentruje významná část srnčí populace. Opět paradoxně nejsou ale dramatické ani střety s motorovými vozidly, jelikož silnice, která prochází honitbou v úseku asi 2 km, je oboustranně ohrazena svodidly. Po jejich montáži klesl významným způsobem i počet sražených kusů.
Přesto v honitbě klid chybí. Důvody, které k tomuto stavu vedou, si dovolím po zralé úvaze rozdělit do několika skupin:
1. místní jednodenní turistika – tyto aktivity jsou provozovány zejména v místě bydliště. Venkovské obyvatelstvo obecně vypouští ostatní dosud běžné činnosti (domácí zvířectvo, pěstování zeleniny, brambor apod.). Tím se rozšiřuje prostor pro volný čas, krátkodobé vycházky do přírody, často v doprovodu domácích mazlíčků. Největším problémem je, že tato aktivita začíná při dobré povětrnostní situaci bezprostředně po rozednění a končí teprve se setměním. Na čekanou proto zásadně nechodím v neděli v podvečerních hodinách. Během ní totiž běžně napočítám i patnáct výletníků, často na zcela nepředpokládaných místech. Dokáží se objevit uprostřed husté mlaziny, procházet pasekou s trávou ve výši ramen nebo se brodit po kolena sněhem napříč polem. Často bez zjevného cíle i smyslu podobného počínání. Jako doklad rušivosti této aktivity si dovolím použít výše uvedený paradox koncentrace zvěře v těsné blízkosti silnice – její okolí totiž není lidmi vyhledáváno. A zvěř to dobře ví.
2. koně – dramaticky se zvýšil počet chovatelů turistických a sportovních koní v okolních vesnicích. Přestože průjezd koně zvěři obecně nevadí, nastává při této aktivitě problém zejména v čase stmívání na atraktivních pastvinách a v těsné blízkosti mysliveckých zařízení. Jezdec na koni totiž obvykle nerespektuje obvykle platná pravidla pohybu po lesních cestách, vyhledává pro sebe zajímavé terény a často využívá i luk přiléhajících k lesu, na které srnčí zvěř ráda vytahovala na paši. Obdobným způsobem byla u nás například víceméně „odstavena“ přirozené komora, která byla celá desetiletí přirozenou „zásobárnou“ srnčí zvěře pro široké okolí.
3. výkonná technika používaná při hospodářské činnosti – přestože nemáme v honitbě významnější podíl zemědělských ploch, podepisuje se zajisté tento prvek na poklesu stavů zvěře v širší oblasti. Stejně tak se v okolí výrazně zvýšily souvislé plochy řepky a kukuřice pěstované na biomasu. Toto jsou ale obecně známé problémy, které si dovolím dnes vynechat.
Zůstanu-li totiž v hranicích námi obhospodařované honitby, nemohu pominout jedině změnu ve strojovém parku společností hospodařících v lesních porostech. Tam, kde ještě před deseti lety postupoval dřevorubec s pilou, se dnes pohybují těžké těžební a manipulační stroje, štěpkovače zpracovávající veškerý klest, lesníci provádějící pěstební činnost běžně používají hlučnou techniku aj. I do hůře přístupných lokalit dnes zajedeme auty s náhonem na čtyři kola. Ty ale koneckonců používáme i my, myslivci, během navážení krmiva, transportu ulovené zvěře apod.
Přestože se jedná o skupinu významných rušivých vlivů, nepřikládal bych jim v celkovém kontextu zásadní význam. Jedná se o aktivity sezónní, jednorázové, ev. krátkodobé, na které je zvěř víceméně zvyklá a kterým se přizpůsobí. Práce se přesouvají mezi jednotlivými lokalitami a zvěř se tak během několika dnů na původní místa vrací. Mnohdy navíc tato místa přímo vyhledává kvůli dostupnosti potravy (větve, pupeny aj.).
4. sběr hub – tento národní koníček přitáhne do lesa během sezóny naráz doslova stovky nepříliš ukázněných osob, které se zde pohybují od svítání až do soumraku. Jedná se o část roku, kdy jsou ve větší míře porušovány také zákazy vjezdu motorovými vozidly, ruch je skutečně extrémní a není ho ušetřena žádná část honitby. Téměř bychom předpokládali, že zvěř se musí kompletně odstěhovat. O chování srnčí zvěře však svědčí některé telemetrické výzkumy prováděné v Německu. Sledovaný srnec zde, oproti očekávání, nachodil během dne v houbařské sezóně pouze několik set metrů. Tak mistrně se dokázal pomalu postupujícím houbařům vyhýbat. Celkový vliv uvedené aktivity je tedy podle mne dosud s malým otazníkem. Bez otazníku je ovšem fakt, že zvěř v uvedené měsíce přechází kompletně na noční aktivitu.
5. terénní kola – jsou relativně novým fenoménem, se kterým se dnes setkáváme celoročně, často v nepředstavitelných terénních i časových podmínkách. Platí pro ně totéž, co pro koně.
Onoho pomyslného „zakopaného psa“ je mezi výše uvedenými aktivitami třeba hledat uvážlivě. Jako číslo jedna mi z nich ale vychází každodenní pravidelný ruch na významných lesních cestách a hlavních průsecích. Hlavní díl neklidu představují místní turisté, cyklisté a „koňáci“, vesměs doprovázení psy, předpokládejme nyní, že ukázněnými. Pes je pořád šelma a turista je člověk. Pes se na procházce rád vyprázdní, poodběhne, lidé se zvesela vybavují a kouří. Tím ještě zvýrazní svůj pobyt v daném prostoru. Pach člověka i pach šelmy zvěř děsí ze své podstaty a zvěř uvedeným místům nedůvěřuje.
K této myšlence mne přivedl jeden osobní poznatek. Vracel-li jsem se dříve večer z čekané autem, nebyl problém při průjezdu honitbou napočítat kolem cest, v příkopech porostlých maliníkem či na přilehlých porostech bylin i deset kusů srnčí zvěře. Posledních několik let je ale vzácnost zahlédnout jednotlivé kousky jednou za týden. Stačí ale vyrazit na černou o půlnoci a ejhle – kolem lesních cest odskakuje srnčí, které zde během předchozích hodin nezahlédnete. Není to sice ani zdaleka ten původní počet, ale je zde…
Kolik plochy honitby je místem neklidu a nedůvěry?
Provedu-li nad mapou uvedené honitby jednoduchý odhad celkové délky frekventovaných tras (podotýkám, že se toto číslo netýká silnice, ale pouze frekventovaných lesních cest), docházím k číslu kolem 12 km. Úctyhodný údaj, který nám ale mnohé neřekne. Pro jednoduchost si ale představme, že tato „zóna nedůvěry“ není omezena pouze na cestu samotnou, ale také na její bezprostřední okolí, řekněme 100 metrů z každé strany, což není vzhledem ke smyslům zvěře až tak moc. Dosaďme údaje do kalkulačky a docházíme v našem případě k neuvěřitelné rozloze 240 ha, které nejsou „bez problému“.
Připustím-li navíc benevolentně, že část dnes, řekněme 6 hodin během noci, zvěř zdroje situované v tomto pásu přece jenom využívá, musím celkovou rozlohu zredukovat o 25 %. Pořád mi ale vychází 180 ha, což je asi 27 % plochy, o kterou byla zvěř jen v tomto konkrétním případě z větší části připravena.
Porovnejme nyní toto číslo s výše uvedenými údaji o poklesu odstřelu, ev. s poklesem mého osobního sčítání. Závěry nechť si každý učiní sám, nikomu je nevnucuji. Pouze jsem se dovolil v krátkosti zamyslet nad možnými příčinami úbytku zvěře a především nad změnou jejího životního rytmu.
Zajisté se nyní budeme ptát, kam se tedy zvěř poděla?
Je jasné, že v neklidu a v pocitu nebezpečí se dobře žít a profitovat nedá. Věřím proto, že začala být vytláčena do okrajových částí a méně rušných, i když možná dříve nezajímavých, lokalit (viz. okolí silnice). Problém ruchu je ale téměř všudypřítomný. Jediným výsledkem pak může být postupné naředění hustoty zvěře v celkově posuzovaném území. Část ploch je totiž pro zvěř využitelná pouze omezeně a na zbývající prostor se více zvěře nevejde. A to ani dočasně, protože zde nemá dostatek životního prostoru, potravních zdrojů atd. V celkové rozloze honitby nám pak zvěř přirozeně chybí, dochází tedy k patrnému úbytku při porovnání s dřívější dobou.
Otázkou nakonec zůstává – co s tím?
Podle mého tento trend nezvrátíme, můžeme jej pouze zmírnit. Osvětou, vysvětlováním, kontakty s lidmi. Rozhodně ne ale křikem, spíláním a nadávkami. Obrátit a vychovat musíme ty, kteří jsou ochotni naslouchat a kteří jsou ochotni na naše argumenty reagovat. To máme v rukou my všichni. A pak samozřejmě ponechat zvěři klid v oněch „komorách“, kde jí klid prozatím dopřejí ostatní návštěvníci přírody. Vzhledem k současné legislativě i protimysliveckým náladám ve společnosti jiné možnosti nemáme.
Dej nám sv. Hubert sílu, abychom udělali alespoň to, co udělat můžeme. A také víru, že se volně žijící zvěř dokáže rychle přizpůsobit. Nejen srnčí.
Mgr. Josef DRMOTA