Do hlavního města Slovenska se vždy velice rád vracívám, neboť jsou to návraty do vzpomínek na vysokoškolská studia, na léta věnovaná lehké atletice i přicházejícím a odcházejícím studentským láskám. Návraty jsou vždy o to milejší, blíží-li se jaro s prvními hřejivými paprsky či má-li se člověk v městě na Dunaji sejít s někým mimořádným, kdo netradičně a originálně oslovuje své okolí.
Takovýmto člověkem je bezesporu akademický malíř Viktor Bilčík, jenž ve své tvorbě výrazně inspirované přírodou a myslivostí vždy usiloval a usiluje o maximální výpověď na minimální ploše, čemuž podřizuje paletu výrazových prostředků. Jeho příroda je proto dokonale vyvážená a vzbuzuje pocit pohody, harmonie a obdivu. Stejně jako to jaro, prosluněný čas, ve kterém jsem měl štěstí Mistra navštívit v jeho bratislavském bydlišti. Ale nepředbíhejme...
Viktor Bilčík je obrazně řečeno „odkojený“ Váhem, jednou z nejromantičnějších, ale také nejmýtičtějších řek Slovenska, nad kterou se tyčí mnoho zřícenin a bývalých panských sídel. Narodil se v polovině srpna 1938 v Novom Meste nad Váhom a do vínku mu byl dán bytostný vztah ke všemu krásnému, k přírodě, historii, víře, stejně jako přirozený cit pro umění. Ostatně jeho rodiče byli nadšenými nositeli kultury ve městě, otec kreslil, maloval a hrál na violu, matka se pro změnu věnovala amatérskému divadlu. Viktor - Vikino - jak mu říkali, dosti inklinoval k hudbě, po otci. Velice dobře hrál na housle a navštěvoval hudební školu. „Nemožem si spomenúť, kedy som namaľoval prvý obrázok. Moja mama síce s vážnou tvárou figliarsky tvrdila, že som maľoval od narodenia. Jedno je však isté - kreslenie, najmä zvieratiek, bolo každodennou súčasťou mojho života už od detstva. Rozhodnutie stať sa maliarom, plno sa venovať výtvarnému umeniu, prišlo až po maturitnej zkúške. Musím však povedať, že v istom čase dospievania som chcel byť zverolekárom aj farárom. Rodičia však mali známého, který ich prehovoril, že moj talent sa najlepšie uchytí, keď budem študovať na Vysokej škole výtvarných umení. Povedal im, že fidlikať na husle si možem kedykoľvek, aj zvieratá možem mať vždy rád, ale mám ísť študovať maliarstvo. Tak sa aj stalo,“ vzpomíná akademický malíř Viktor Bilčík na své začátky.
A tak Viktor Bilčík v roce 1956 zamířil od Váhu k Dunaji, do Bratislavy, aby jí zůstal věrný dodnes. Začal studovat v krajinářském ateliéru profesorů Petra Matejku, Desidera Millyho a Karla Veselého. Byl pilným a snaživým studentem, kterého plně podporovala rodina. Po absolutoriu v roce 1963 promoval na akademického malíře. Tento rok však pro začínajícího umělce byl přelomový ještě v jednom významném životním mezníku. „Áno, v tom istom roku som sa zosobášil s Betkou, rodenou Repovou. Dopoledne bola promócia, popoludní sobáš. Začala sa nová etapa života, taká bohatá na nové zážitky, skúsenosti, víťazstvá, ale aj trpké prehry. S Betkou sme ale všetko vydržali a sme spolu dodnes. Vychovali sme syna Borisa a dcéru Barboru. A samozrejme dnes už máme aj vnukov.“
Možná si někteří čtenáři myslí, že akademičtí malíři měli vždy a za každých podmínek na růžích ustláno a žili si svobodně svůj bohémský život. Opak je však pravdou. „V rokoch, kedy som začínal, bolo nutné predovšetkým zaistiť rodinu, mať trvalú prácu, umelecká tvorba bola všelijako dobovo limitovaná. Nemyslím snaď priamo obsahom, ale aj formálne, z hlediska predaja výtvarných diel, ich prezentácie a podobne. Preto som bol rád, keď som obdržal ponuku robiť ako odborný reštaurátor v Slovenskej národnej galérii, neskor ako samostatný odborný reštaurátor v Slovenskom ústave pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody a v Štátnych reštaurátorských ateliéroch. Tam som ostal až do odchodu na penziu,“ říká Viktor Bilčík o svém profesním životě.
Bratislavský umělec je příliš skromný na to, aby se chlubil co jako restaurátor dokázal. Ale výčet projektů, na nichž se podílel, rozhodně není zanedbatelný. Jeho citlivá duše, lidský rozměr a především mimořádná řemeslná dovednost se podepsala na záchraně mnoha kulturních skvostů rozesetých coby démanty po celém Slovensku. Restauroval například vzácný gotický oltář v Pukanci nedaleko Levic, monária a epitafy v Trnavě, plastiky v řadě tradičních slovenských obcí, úžasné Spišské Kapitule, památky z oblasti, kterou zatopila přehradní nádrž Liptovská Mara. Pro světovou výstavu EXPO v kanadském Montrealu pak vytvořil kopii slavné Poslední večeře od Mistra Pavla z Levoče.
Již v úvodu jsem vzpomenul Bilčíkovu tvorbu inspirovanou přírodou, lovem a myslivostí. Rozhodně není náhodné, že právě touto oblastí své komorní tvorby oslovil nejširší okruh milovníků výtvarného umění. Upsal se především žánrovým miniaturám volně žijící zvěře, kterou jako aktivní myslivec důvěrně zná a vnímá ji v neoddělitelném kontextu s okolní přírodou, mapujíc přitom v případě některých konkrétních druhů její stále vzácnější výskyt. Ale i v tomto případě mělo vše svůj vývoj. „V krajinárskej špeciálke som sa naučil pozerať na krajinu nielen očami, ale aj srdcom. Nuž a nakoniec na oddelení reštaurovania som získal cit pre detail a vypestoval som si nesmiernu trpezlivosť. Preto mi doteraz nie je celkom jasné, prečo som sa nedal na rybarčenie, ale eště v roku 1961 som sa spolu so spolužiakom Lacom Berákom prihlásil do kurzu kandidátov poľovníctva.“
Lovecký lístek získal o rok později, ale přesto se nikdy nestal pouhým lovcem, střelcem a sběratelem trofejí. Když jsem si v jeho doprovodu prohlížel jeho lovecké trofeje, ihned mi bylo jasné, že jeho myslivecká filozofie se vždy ubírala zcela jiným směrem. „Po absolvovaní kurzu som mal prisľúbené členstvo v poľovníckom združení doma, v Novom Meste nad Váhom, kde už predtým som sa stretal pri potulkách lesom s viacerými členmi, najmä s priateľom Vladimírom Slávikom, ktorému stále nešlo do hlavy, že keď už mám tak rád prírodu, prečo nemaľujem aj poľovnú zver. Rozhodol som sa, že to skúsim. A vtedy som poznal, že vojsť do lesa je ako vkročiť do chrámu Božieho. V lese som sa najčastějšie stretal so srnčou zverou, tak som namaľoval rúbanisko so srnou a srncom. Obraz sa mi vydaril a bolo rozhodnuté, čomu sa budem v maľbe venovať. Najmä, keď som si uvedomil, že tú tajomnú krásu rodných lesov a hor, oživenú zverou a vtáctvom, treba uchovať aj pre budúcnosť.“ konstatuje Viktor Bilčík.
Postupem doby akademický malíř Viktor Bilčík pracoval v mnoha mysliveckých funkcích, zejména pak na poli kultury a osvěty. Ilustroval množství knih i odborných mysliveckých publikací, stejně jako novinových a časopiseckých článků. Dlouhá léta byl aktivním spolupracovníkem časopisu Poľovníctvo a rybárstvo, široké myslivecké veřejnosti je pak znám jako autor, resp. spoluautor loga Dnů sv. Huberta ve Svätom Antone, celostátních výstav myslivosti v Nitře v letech 1995, 2000 a 2005, ilustrovaných map výskytu zvěře a podobně. Pochopitelně tato jeho činnost přinesla ovoce nejen v zájmu uměnímilovné veřejnosti o jeho obrazy, ale také ve významných oceněních, mezi která patří Zlatá medaile za významné zásluhy o rozvoj slovenské myslivosti, Medaile sv. Huberta či bronzová medaile za významné zásluhy o rozvoj lesnictví a myslivosti Ministerstva podohospodárstva Slovenské republiky.
S výtvarným dílem Viktora Bilčíka je možné seznámit se detailně při návštěvách významných slovenských sbírek a galerií, zejména v Galerii města Bratislavy, Galerii M. A. Bazovského v Trenčíně, Galerii P. Matejku v Novém Městě nad Váhem, v Muzeu ve Svätom Antone, případně v Galerii slovenského umění Békešská Čaba. Jak sám říká, jen těžko by se dalo spočítat, kolik vlastně za život namaloval obrazů. „Moj prvý profesor na vysokej škole Peter Matejka mal takú zásadu, že umelec musí denne vytvoriť aspoň jeden obrázok. Za tie roky som sa snažil dodržiavať túto zásadu, aj keď s ohľadom na vek a choroby som v posledku už menej výkonný.“
Akademický malíř Viktor Bilčík je sympatický člověk s jiskrou v oku. Setkání s ním je setkáním s jeho náměty, ke kterým je vždy spravedlivý, otevřený a milující. Nepřehání a nemá rád falešnou pompéznost. Pochopí to velice rychle každý, kdo se zadívá na jeho Jarný pozdrav, Poľovnícke pastorále, obraz Sokovia, Kopovy v akcii, slavnou bohyni Devanu, či žánrové miniatury Črieda diviakov v zasneženom lese, Osamelý krkavec, Srnčia na večernej paši a další. Úžasný dopad mají i jeho mapy „poľovnej zveri“ Československa, Slovenska i dílčích mysliveckých oblastí. Důvěrná znalost přírody a volně žijící zvěře v nejrozličnějších obdobích a situacích mu otevřela bránu k aktivní myslivosti, aby si bystrým okem osvojil nejen anatomii, ale i biologii jednotlivých druhů a propracoval se k tomu, čemu se někdy říká psychika či filozofie zvěře. Proto jsou jeho obrazy tolik srozumitelné, milé a stále umělecky aktuální.
Na závěr tohoto portrétu si dovolím uvést ještě jednu milou epizodu z Mistrova dětství, která snad nejvíce charakterizuje jeho duši a niterný vztah ke krásám přírody. Umělec musí žít a pracovat s emocemi, bez nichž by nejspíše nedokázal tvořit. A pro Viktora Bilčíka je s emocemi spojen ledňáček Alcedo atthis. Toho dostal před časem od jednoho přítele k sedmdesátinám coby preparát. Na tom by nejspíše nebylo nic divného, byť je to třeba dárek originální, nicméně v malířově životě tímto překrásným ptáčkem vlastně vše začalo.
„Bolo to na konci školského roku. Domov som doniesol vysvedčenie so samými jednotkami - dokonca aj z kreslenia. Aby som vyjadril vďačnosť pani učiteľke, nakreslil som krásneho koňa a zaniesol jej ho domov, do bytu, akože na pamiatku. Zaklopal som na dvere domu. Prišla mi otvoriť pani učiteľka a pozvala ma dnu do haly. Podával som jej výkres a čosi rozprával, keď mi padol zrak na drevené schodište, ktoré viedlo na poschodie. To, čo som tam uvidel mi zobralo reč, tak som tam len stál a hľadel na to čudo.
Boli tam totiž na stene pri schodoch zavesené akési parožky a neviem čo ešte, ale čo ma najviac fascinovalo, bol malý vtáčik s veľkou hlavičkou a silnym zobáčikom, trochu väčší od vrabca. Biele hrdlo, škoricové bruško, hlávka a chrbát sa mu leskli ako modrá obloha a krídelká, akoby na nich mal smaragdy, o ktorých som počúval v rozprávkách. Vobec, celý pripomínal akési rozprávkové stvorenie, o akom som nemal ani tušenia. Pani učiteľka mi aj čosi vravela, ale nevnímal som ju a vtedy si všimla, čo ma tak zaujalo.
Zvesila vtáčika zo steny, aby som si ho mohol lepšie obzrieť. Vravela, že jej manžel je poľovník a vypreparovaný vtáčik sa volá rybárik - vtáčik, čo poletuje okolo vody a loví malé rybky.
Nepamätám si ako dlho som sa tam zdržal, ale pamätám si presne, že keď som odtiaľ odchádzal dolu ulicou domov, bol som skálopevne rozhodnutý, že keď raz budem veľký, budem aj ja poľovníkom, aby som takého zázračného vtáčika mohol zazrieť.
Moj detský sen sa splnil až po dvadsiatich rokoch poľovania. Pravda, na streľbu som ani nepomyslel, ale dvakrát som na vlastné oči videl tento lietajúci drahokam celkom zblízka. Prvýkrát to bolo pri Malom Dunaji a druhýkrát doma, povyše Nového Mesta pri Klanečnici...“
Připravil Oldřich KOUDELKA
Snímky autor a archív ak. mal. Viktora Bilčíka