Více se dověděli po sanitárním odlovu jednoho srnce. Myslivecký hospodář Milan Kadlec počátkem července obeznal krátce po sedmé ranní značně vyhublého asi tříletého šesteráka, který se pomalu pohyboval v lánu obilí, sousedící s lánem řepky. Srnec měl, navzdory zbídačelému stavu, relativně vysoké paroží, klasického tvaru, s dlouhými špičatými výsadami. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu hrozil úhyn, a tak hospodář telefonem přizval kolegu, který měl povolenku k lovu srnců druhé a třetí věkové třídy.

Uplynula půlhodina, když společně začali šoulat k lánu řepky, kam srnec mezi tím přetáhl. Střelec se dokradl až k hromadě dřevěných klád, odkud mohl na vzdálenost stovky metrů střílet. Přiklekl a hledal co nejjistější oporu, přitom mu sklouzl loket, zavadil o spoušť už zjemnělou napínáčkem a vyšla nemířená rána. Střela dopadla nedaleko srnce, ale popošel jen několik metrů. Při dalším pokusu zase selhal náboj. Příliš zahloubenou zápalku úderník pouze naklepl. Než střelec přebil, šesterák zalehl.

Po chvíli čekání se lovci rozhodli šoulat po polní cestě s nadějí, že srnce zvednou a uloví. K přepokládanému místu zálehu došli na třicet metrů. Nic se nedělo, ani když zakašlali, ani když do porostu hodili kámen. Vkročili do řepky. Bez výsledku. Zdálo se, že buď srnec už dřív nepozorovaně zmizel nebo zhasl. Najednou jej hospodář spatřil na patnáct metrů, jak leží a upřeně je pozoruje. Udělali ještě dva kroky. Šesterák svou reakcí překvapil. Rychle se zvedl a svižně unikal. Střelec jej v pohybu minul. Srnec zastavil až pod lesíkem, na osmdesát metrů ukazoval komoru. Zbývalo pár okamžiků. Myslivecký hospodář nabídl svůj kulobrok. Střelec bez okolků zamířil, jenže ve spěchu nahmátl druhou spoušť. Vyšla broková rána, která srnci naštěstí nemohla ublížit. Ten už na nic nečekal a zmizel mezi stromy.

Ranní příběh hraničil s mysliveckou latinou. Ukázal nejen to, co s myslivcem při lovu provede směsice nezvyklých náhod a nervozity. Potvrdil také, že strádáním a nemocí oslabený srnec je už na konci sil, neprojevuje obvyklou ostražitost a plachost. Další ranní i večerní u obilného i řepkového lánu čekané však vycházely naprázdno. Myslivci dospěli k závěru, že šesterák kdesi v ústraní uhynul. Ale ani šoulání se psem po okolních houštinách nic nepřineslo.

Za čtrnáct dnů a opět ráno kolem osmé jej v obilí opět zahlédl myslivecký hospodář Milan Kadlec. Přikrčený šoulal opatrně za ním vyježděnou kolejí, kterou v porostu zanechal traktor. Šesterák před ním ustupoval a pomalu se vzdaloval. Hlavu měl sehnutou, vlekl se kolejí. Nezbylo než střílet zezadu. Po výstřelu neznačil, jen se mírně stočil a pokračoval dál. Třeskla další rána, mířená na krk. Teprve po ní zhasnul.

Oběti konzumace řepky

Jak později vyšlo najevo, ze života jej vyprovodil první zásah, další střela cíl minula. Paradox. Navzdory zdravotnímu stavu srnec i v poslední chvíli ukázal, kolik odolnosti mu ještě zbylo. Byl totiž doslova kost a kůže. Vyvržený s hlavou a nezkrácenými běhy vážil sotva deset kilogramů. Trpěl vleklou dietetickou poruchou. Bachor měl nafouklý, plný zkvašené hmoty, střeva naopak téměř prázdná. Jeden plicní lalok byl po zápalu zjevně nefunkční, zbyla z něj atrofovaná houbovitá hmota téměř černé barvy.

Po preparaci lebky se objevily další abnormality. Srnci chyběly v obou horních čelistech premoláry P1 i P2. Nevyvinuly se. Kořeny zbylých zubů, zvláště na pravé straně, kde už vypadla stolička M1, poznamenal vleklý a úporný hnisavý proces. Lebka vpravo je výrazně vydulá, hnis trvale poškodil kost, vzniklými otvory se výtok dostával srstí až na povrch. Dlouhodobé onemocnění nejspíš poznamenalo i směřování pučnic, jejich osy nejsou rovnoběžné.

Se všemi potížemi se však srnec dokázal docela obstojně vyrovnat, jinak by nenasadil poměrně silnou trofej. V závěru parožení se pravděpodobně přiotrávil řepkou. Už proto, že ji poškozeným chrupem nedokázal náležitě zpracovat. Mladý šesterák po otravě možná dlouho ležel, neměl sil pohybovat se, prochladl a dostal zápal plic. Navíc se organismus potýkal s několikerými zdroji infekce, které ho ještě více oslabovaly. Vážná porucha trávení zapříčinila dlouhodobé strádání. Srnec chřadl, výrazně ztrácel na hmotnosti.

Je jasné, že konce léta by se nedožil. Přesto svým osudem podal svědectví o odolnosti srnčí zvěře. Jak je však zřejmé, ani její kromobyčejná míra ji nemůže vždy beze zbytku a přede vším ochránit.

V kapalicko-radkovské honitbě, kromě čtyř kusů holé srnčí zvěře, padlo v této sezóně ještě další dvanáct srnců. Samozřejmě statistika mortality zahrnuje jen zvěř, kterou myslivci objevili. Musíme vzít v úvahu, že v letním období stopy mnoha úhynů přikryje vegetace. S jistotou je možná říct, že dva srnci se stali obětmi silničního provozu. Srážky s vozidly přežili a myslivci je našli u zdrojů vody. Těžce zraněný pětiletý šesterák se dost možná utopil v rybníku. Zbylých deset srnců neneslo známky povrchových ani vnitřních zranění, nebyli ani extrémně vyhublí. U některých pro stupeň rozkladu nebylo možné příčinu úhynu spolehlivě stanovit, ale podle dlouhodobých zkušeností konec těchto srnců mohla přivodit konzumace řepky. Její výsadba je v posledních letech abnormální. Stačí se podívat po krajině, když je plodina v květu. Kam jen oko dohlédne je žluto, na polích kromě kukuřice neroste nic jiného.

Jak se zdá, řepka nemusí nutně a hned po jarní konzumaci u srnčího vyvolat prudkou otravu. Je však příčinou závažného oslabení a poškození trávicího ústrojí i celého organismu. Zvěř se pak s daleko většími obtížemi vyrovnává s jinými nemocemi či nepříznivými okolnostmi. Pod jejich tlakem snáze hyne. To je možná jedno z vysvětlení, proč v mnoha honitbách dlouhodobě klesají stavy srnčí zvěře. Jestli se tento trend nepodaří zastavit, brzy nás po úbytku drobné čeká i propad významného druhu u nás nejrozšířenější spárkaté.

Vraťme se však do honitby mysliveckého spolku Kapalice - Radkov. Během několika měsíců tady zmizela zvěř počtem odpovídající ročnímu lovu. „V příštím roce lov srnců omezíme jen na opravdu slabé kusy první věkové třídy a skutečně přestárlé srnce, devíti nebo víceleté,“ říká myslivecký hospodář Milan Kadlec. „Kondici zbývajícího stavu srnčího pak musíme posilovat včasným podáním kvalitního krmiva a přidáme také ozdravné směsi.“

Je však třeba poznamenat, že sebelepší snahy myslivecké veřejnosti se neobejdou bez zásadních změn zemědělské politiky, bez návratu k původní rozmanitosti krajiny. Jenže co se dá čekat od politiků, kteří žijí od jedné aféry ke druhé a jejich maximální výhled se měří termínem konání příštích voleb…

Co myslíte? Jaké máte zkušenosti z vaší honitby? Napíšete?

Text a snímky Dr. Arnošt TABÁŠEK