Časopis Myslivost

Při odlovu selete myslivci objevili v jeho žaludku mimo jiné také nezanedbatelné množství makovic. Pátrali tedy po makovém poli v blízkosti honitby, kde tušili vznik škod. Půda byla vlhká a prasata kypřila zem. Prokopávala a prorývala vrstvu přibližně 5 - 10 cm a vyžírala žížaly a jinou půdní faunu a flóru, která se namnožila na hnojivu z kompostu a drůbeží podestýlky. Nezralý mák tehdy nebyl hlavním cílem jejich pozornosti. Prasata jej žrala jaksi mimochodem, jako vedlejší produkt „honu na žížaly“. Škody vznikaly hlavně polámáním porostu, ale prozatím nebyly dramaticky rozsáhlé.

Myslivci se zaměřili na plašicí činnost. Intenzivnější odlov nepřicházel v úvahu, protože prasata nebyla v tak rozlehlém lánu vidět. Měla v něm dobré podmínky – potravu a kryt, a tedy neměla důvod z něj vycházet a po vyhnání se do něj oklikou opět vracela.

Rozsah škod se začal stupňovat v době dozrávání máku. Myslivci se domnívají, že to bylo zapříčiněno opiem, které v sobě dozrávající makovice obsahují. Prasata byla omámená a postupně se stala závislými. Cílem útoků se stal mák samotný.

Prasata však u příležitosti jeho konzumace pošlapávala, rozrývala a ničila také další rozsáhlé plochy. Podle hrubého, ale objektivního odhadu byly v době sklizně v důsledku konzumační a ničitelské činnosti černé zvěře zničeny přibližně 3 hektary, tedy asi třetina pole.

Když byl zemědělec při započetí sklizňových prací konfrontován s rozsahem škody, tyto práce přerušil, zavolal myslivce a vyvolal jednání. Myslivci odhadli zničenou plochu na 2 hektary. Informovali se na odboru životního prostředí – referátu myslivosti, jaké jsou tabulkové hodnoty pro jednotlivé zemědělské plodiny. Cena máku tehdy činila 35 Kč/kg a výnos z hektaru 1 tunu. Škoda na poli poškozeného byla na základě těchto údajů odhadnuta na 70 tisíc korun.

S tímto odhadem rozsahu škody se strany pustily do dalšího jednání. Zemědělec přiznal, že pro zabránění vzniku škod nic neudělal. Netrval tedy na náhradě škody v plném rozsahu. Byl ochoten snížit svůj požadavek na polovinu, tedy 35 tisíc korun.

Myslivci argumentovali tím, že i tato částka je pro sdružení, vzhledem k jeho majetku, likvidační, a dále tím, že po zjištění, že na poli dochází k abnormálním škodám, cíleně zvýšili intenzitu lovu, pochůzkové a plašicí činnosti přímo na poli i v jeho okolí.

Zemědělec argumenty z části uznal a dohoda skončila na částce náhrady ve výši 20 tisíc korun. Myslivci se při té příležitosti se zemědělcem dohodli také na sdílení informací o plodinách, které budou na pole sety, a na koordinovaném postupu v boji proti škodám.

Další plodinou měla být ozimá pšenice. Přestože mák na poli už dávno nebyl, prasata na pole nepřestávala v noci docházet. S narkomanskou zarputilostí vyrývala zbytky makovic. Na ostatních sklizených polích ke škodám nedocházelo. Myslivci na zemědělcovy náklady (asi 1800 Kč) zakoupili Hukinol a rozmístili ho na poli. Tento prostředek je poměrně drahý a považovaný za „těžký kalibr“.

Zatímco se motoristům, projíždějícím kolem pole dělalo nevolno, divočáky ani tento počin od ničení pole neodradil. Před samotným zasetím bylo nezbytné předseťovou přípravu z důvodu opětovně rozrývaného povrchu pole ještě dvakrát zopakovat. Po zasetí obilí byly zavedeny noční služby a obilí hlídáno do doby, než vzešlo.

Na pozemku bylo v té době uloveno nadprůměrné množství kusů černé zvěře.

Příběh jsem vylíčila v hlavních bodech, ale dostatečně podrobně na to, aby bylo zřejmé, že ani zemědělec, ani myslivci nechtěli, aby se podobná situace ještě někdy opakovala. V tomto smyslu vyzněla i neformální dohoda mezi stranami. V mezidobí byly tedy sety jiné plodiny a škody vznikaly v nikterak dramatickém rozsahu.

V roce 2009 však zemědělec pole opět pohnojil drůbeží podestýlkou a kompostem a zasel mák, tentokrát na výměře 20 hektarů. Myslivci, po bolestivých zkušenostech, zavedli pravidelné pochůzky a snažili se černou zvěř na místě lovit a preventivně vyhánět.

Do doby dozrávání máku k rozsáhlejším škodám nedocházelo. S dozráváním se dostavily již výše detailněji popsané problémy. Myslivci lov a plašení v místě ještě zintenzivnili. Oblastí se navíc prohnaly záplavy. Ty způsobily, že mák polehl a poplavila ho voda. Prasata na něj při rytí naházela zeminu, a tím ho částečně znehodnotila.

Před sklizní se opět uskutečnila dohadovací schůzka. Zemědělec tvrdil, že jsou zničeny 2 hektary, myslivci byli ochotni uznat maximálně 1 hektar. Cena máku tehdy činila 10,50 Kč/kg. Škoda byla vyčíslena na přibližně 20 000 Kč. Myslivci argumentovali svou intenzivní prevenční aktivitou a zemědělci byla tedy nakonec vyplacena náhrada pouze v dohodnuté výši 5000 korun.

Zvýšený výskyt černé zvěře na poli se i po sklizni opakoval. Myslivci pokračovali v jejím intenzivním lovu a po dobu dvou měsíců v noci hlídali zasetou ozimou pšenici. Problémy se vyskytly v období mléčné zralosti obilí, kdy se stalo pro divoká prasata velmi atraktivním. Myslivci zintenzivnili odlov v oblasti a opět zavedli cílené hlídáni pole. Zemědělec se opět domáhal po mysliveckém sdružení náhrady škody, a to přesto, že pro zabránění jejímu vzniku v daném roce nic neudělal. Myslivci hradit škodu odmítli s tím, že pro ochranu pole udělali maximum.

V odpověď přišel kvalifikovaný návrh dohody, sepsaný advokátem. Zemědělec požadoval náhradu 20 000 Kč v případě mimosoudního vyrovnání, 50 000 Kč v případě řešení sporu soudní cestou. Myslivci na výzvu nereagovali. Čekají, zda bude žaloba podána. Nyní se pokusím zformulovat argumenty, které lze v případném sporu očekávat.

Argumenty myslivců

Pro zabránění vzniku škod jsme udělali maximum - hlídání porostu v době klíčení, plašení zvěře během vegetace, intenzivní lov v okolí. Po dobu 60 dnů bylo pole hlídáno přibližně 10 hodin denně. Při představě konzervativní mzdy 50 Kč/hod odpovídá vynaložené úsilí přibližně částce 30 000 Kč. Černá zvěř není v naší honitbě zvěří stálou ani plánovanou. Přichází v létě, dělá škody, na zimu odchází do hor. K výraznější regulaci jejích stavů nemáme možnosti. Černou zvěř nechováme. Orgán státní správy myslivosti nám povolil v rámci zákona neomezený odlov černé zvěře.

V rámci možností se snažíme co nejdříve počet její populace snížit na nulový stav, což dokládají i čísla – v honitbě bylo v roce 2010 uloveno 62 kusů černé zvěře oproti 20 - 30 kusům v minulých letech.

Pracovníky výzkumného ústavu zemědělského byl zemědělci výnos z tohoto konkrétního pozemku odhadnut na 8 tun/ha, což je oproti výnosu běžnému (5,5 - 6 tun/ha) výnos vysoce nadprůměrný. Domníváme se, že by tento údaj měl být při určování výše škody zohledněn.

Závěr: svým aktivním počínáním jsme zabránili vzniku podstatně větší škody. Zemědělci byly škody také částečně kompenzovány nadprůměrným výnosem na zbývajících částech pozemku. K tomuto výnosu jsme přispěli svou aktivitou. Domníváme se, že za těchto okolností by neměl mít zemědělec na náhradu škody nárok.

Argumenty zemědělce

Sice jsem sám žádná opatření k zabránění vzniku škod působených zvěří neučinil, ale dal jsem souhlas k jejich činění uživateli honitby. Žádal jsem myslivecké sdružení o likvidaci místní populace černé zvěře a také o celoroční intenzivní ochranu tohoto pozemku. Plodiny jsem sklidil v agrotechnických lhůtách a škodu ve lhůtách ohlásil i vyčíslil. Pro případ sporu mám k dispozici fotografie pozemku pořízené z rogala. Uživateli honitby ukládá povinnost hradit škody způsobené na mém pozemku zvěří zákon. Na náhradu škody tedy právo mám.

Možnosti řešení, aneb odpovědnost za škodu způsobenou zvěří v režimu občanského práva

Úprava věnovaná škodám v zákoně o myslivosti (dále „MyslZ“) není nikterak rozsáhlá. V porovnání s úpravou starší je také méně komplexní. Často je tedy nutností uchýlit se k obecné úpravě problematiky škod, kterou obsahují občanskoprávní předpisy, zejména občanský zákoník (dále jen „OZ“).

Dovolím si tedy na tomto místě upozornit na několik obecných ustanovení, týkajících se náhrady škody, o kterých se domnívám, že by se při projednávání náhrady škody u soudu dala použít jako vodítko a subsidiární doplnění ustanovení MyslZ.

Uvědomuji si, že problematika škod, odpovědnosti a náhrad je mnohem komplikovanější, než by ze stručného nástinu, který uvádím níže, mohlo vypadat. K jednotlivým paragrafům, které níže zmiňuji, existuje rozsáhlá judikatura, jak obecných soudů, tak soudu ústavního. Vzhledem k tomu neusiluji o detailnější rozbor, neboť by byl nutně neúplný a zjednodušený. Spíše se na následujících řádcích pokusím letmo nastínit svou představu o případné aplikaci obecných ustanovení o škodě a budu se ji snažit ilustrovat na reáliích z výše popsaného případu.

Vybraná ustanovení občanského zákoníku a nástin možnosti jejich aplikace

Základním ustanovením, zakotvujícím obecnou odpovědnost za škodu, je § 420 odst. 1 OZ, který stanoví, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Odpovědnost je chápána jako nepříznivý následek, který stíhá toho, kdo porušil právní povinnost, přičemž tato povinnost může být smluvní nebo vyplývat přímo ze zákona. Nemusí tomu tak být vždy.

Povinnost chovat se určitým způsobem lze dovodit též z ustanovení § 415 OZ, který v rámci prevence ukládá každému počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Konkrétní povinnost tedy nemusí být zákonem vyjádřena vždy explicitně. K porušení prevenční povinnosti může dojít jak jednáním, tak i opomenutím.

Porušením povinnosti ze smlouvy by bylo, kdyby se uživatel honitby zavázal k náhradě škody v písemné dohodě, jak o tom hovoří § 55 MyslZ, a tomuto svému závazku nedostál. Jednalo by se o běžné porušení povinnosti ze závazku a nemělo by být přihlíženo k jiným skutečnostem, než je obsah dohody.

O jinou situaci se ale bude jednat, pokud k dohodě o náhradě škody nedojde. Zákon hovoří pouze o tom, že se strany mají dohodnout, nikoli o tom, že se mají povinnost dohodnout. Nestanoví pro případ, že k dohodě nedojde, ani jinou sankci než tu, že poškozený může podat žalobu a o náhradě škody bude jednáno v soudním řízení.

Význam by mohlo mít poukázání na § 415 v souvislosti s přiměřenými opatřeními. Ty by měly činit obě strany. Jak již bylo zmíněno výše, k porušení prevenční povinnosti může dojít i nekonáním. Nečinění přiměřených opatření by podle mého názoru mohlo být za určitých okolností jako právě takové nekonání vyhodnoceno.

Prevenční povinnost je navíc v tomto případě podtržena i ustanovením § 53 MyslZ, který povinnost činit opatření k zabránění vzniku škod ukládá dokonce explicitně.

Nutnými předpoklady k tomu, aby mohla odpovědnost za škodu vzniknout, je existence škody, protiprávnosti a příčinné souvislosti mezi nimi. Příčinná souvislost je, jakožto otázka skutková, vždy předmětem dokazování. Její existenci může soud zjišťovat například na základě podkladů poskytnutých znalcem, či jiných důkazů.

Příčinná souvislost je objektivní vztah mezi škodou a protiprávností. Je dána tehdy, pokud je škoda vzhledem k obvyklému chodu věcí přímým důsledkem protiprávního úkonu nebo protiprávní události a bez této příčiny by k jejímu vzniku nedošlo.

To, že došlo ke škodě, zpravidla v případě škod působených zvěří není sporné. Protiprávnost je spatřována v existenci stavu, který je v rozporu s právem.

Úhelným kamenem je příčinná souvislost. Při bližším pohledu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci škod je čitelné, že žaloba byla zamítnuta nikoli pouze pro nedodržení prekluzivních lhůt, ale rovněž pro nemožnost v návaznosti na ně příčinnou souvislost mezi ničivými útoky zvěře a výslednou škodou v inkriminované době prokázat.

Příčinná souvislost je nutným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu. Je tedy nutné se na její prokazování před zahájením sporu náležitě připravit a podpořit ji bohatým důkazním materiálem. Jeho opatřování si bezesporu vyžádá vynaložení nemalého úsilí a také peněz. Často je třeba, aby v těchto situacích poškozený spolupracoval s uživatelem honitby.

Téměř stejně často se stává, že uživatel honitby spolupracovat nechce – odmítá podepisovat záznamy o ohlášení vzniklé škody, nesouhlasí s odhadovaným rozsahem škody apod. Zákon je nastaven tak, aby příčinná souvislost v kombinaci s důkazní nouzí poškozeného v daném roce od podání žaloby na náhradu škody odradila. Téměř jisté ale je, že ke škodám bude, v menší či větší míře, docházet každoročně. Poškozený se špatnými zkušenostmi se tedy jistě o důkazní materiál v dalších letech postará lépe.

Domnívám se, že s rostoucím povědomím o možnosti získat náhradu škod bude počet podávaných žalob stoupat, jak jsme toho svědky v případě náhrad škod podle zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy.

Ještě podstatně více znepokojující je však to, že se z některých poškozených mohou stát každoroční žalobci. Mají uživatelé honitby nějakou možnost, jak se tomu bránit?

V případě, že je jednou z příčin vzniku škody také jednání poškozeného, odpovědný není v tomto rozsahu k náhradě škody povinen.

Za pozornost v této souvislosti stojí ustanovení § 417 OZ, které doplňuje obecnou prevenční povinnost podle § 415 v tom smyslu, že stanoví zvláštní povinnost tomu, komu škoda hrozí, aby k jejímu odvrácení zakročil, a to způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení. Tato prevenční povinnost je ve vztahu k obecné prevenční povinnosti povinností zvláštní. Ukládá zakročit proti konkrétní hrozbě vzniku škody a v případě, že již ke vzniku škody došlo, směřuje tato prevence k povinnosti působit ke zmírňování rozsahu této škody.

Ustanovení § 417 OZ je úzce propojeno s § 441 OZ, který upravuje spoluzavinění poškozeného. To může mít za následek povinnost podílet se na části náhrady škody. Za spoluzavinění může být za určitých okolností považováno i nedostání povinnosti zakročit proti škodě podle § 417 OZ.

Zákon dále dává v § 417 odst. 2 OZ ohroženému možnost obrátit se na soud. Ten může uložit potenciálnímu škůdci provést vhodná opatření k odvrácení škody.

V souvislosti se škodami působenými zvěří by stálo za zvážení, zda lze tímto způsoben například uložit uživateli zemědělského pozemku, nacházejícího se na hranici lesa, aby na něm, v rámci prevence škod, nepěstoval určité plodiny, např. v případové studii zmiňovaný, velmi problematický mák. Ustanovení § 419 říká, že kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal. Nejvýše však v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla odvrácena. Argumentace obsahem výše uvedených ustanovení se mi jeví jako v zásadě jediná možná obrana, kterou by mohli uživatelé honiteb před soudem použít.

Ustanovení § 34 odst. 4 starého MyslZ, které explicitně stanovilo, že pokud vlastník případně nájemce honebního pozemku neprovede přiměřená opatření k zabránění škodám, snižuje se náhrada podle míry jeho zavinění, již obsahem platného MyslZ, jak již několikrát výše v práci vzpomínáno, není. Věřím však, že při vhodné argumentaci právě § 417 odst. 1 OZ by bylo možno dospět ke stejným výsledkům, jako kdyby obsahem platné právní úpravy stále byl.

Zajímavé možnosti se uživatelům honitby otevírají také při argumentaci § 419 OZ. Ostatně hlasy, že myslivci ve snaze zabránit škodám investují do honebních pozemků čas a energii, která má svou hodnotu, a měla by být započitatelná oproti výši škod, se již ozývají poměrně hlasitě.

Poukázání na spoluzavinění poškozeného ve smyslu § 441 OZ také nemusí být marným. Za to by mohlo být v situaci z případové studie považováno zvolení nevhodného, pro černou zvěř velmi atraktivního hnojiva (drůbeží podestýlka), setba návykové plodiny v bezprostředním sousedství lesa (v případové studii zejména v roce 2009, po zkušenostech z roku 2005, kdy už bylo zřejmé, že se velké škody opět objeví), velká, souvisle osetá plocha, nepřizpůsobená tomu, aby v ní bylo možno lovit (řešením jsou pásy oseté plodinami dorůstajícími nižší výšky), apod.

Co se týče samotné náhrady škody, § 442 odst. 1 OZ stanoví, že se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Skutečná škoda představuje bezprostřední zmenšení majetku poškozeného a někdy také prostředky, které je nutné vynaložit na uvedení věci do původního stavu.

Ušlý zisk spočívá v nezvětšení majetku poškozeného, ke kterému by vzhledem k okolnostem a s ohledem na pravidelný běh věcí nebýt škodné události došlo. Škoda se hradí v penězích, ale v případě, že o to požádá poškozený a je to možné a účelné, lze škodu hradit uvedením do původního stavu.

Je zřejmé, že uvedení do původního stavu u škod způsobených zvěří na zemědělských plodinách nepřichází v úvahu. Při pouhém rozrytí neosetého pozemku by však možné bylo.

Náhrada škody způsobené zvěří na zemědělských plodinách má dále povahu spíše úhrady ušlého zisku, nežli škody skutečné, soudě podle praxe jejího výpočtu, který spočívá ve vynásobení poškozené plochy průměrným výnosem a cenou plodiny.

Občanský zákoník jmenuje mezi možnými způsoby úhrady škody pouze úhradu peněžní, případně uvedení do původního stavu. Za zvážení by ovšem stála úhrada škody např. ve zvěřině. Ani zákon o myslivosti, ani OZ žádné ustanovení toto zakazující neobsahuje. Osobně bych v tom tedy neviděla problém. V praxi se tak ostatně mnohdy i děje, pochopitelně, že na základě dohody mezi subjekty, nikoli rozhodnutí soudu.

Obecně platí, že vznik škody i její rozsah musí být prokázán poškozeným. Právně významný je okamžik, kdy škoda vznikla a také okamžik, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, neboť je s těmito okamžiky spojován počátek běhu promlčecích lhůt a rovněž se od nich odvíjí doba, kdy je možné uplatnit nárok na náhradu škody u soudu.

Vyčíslení škody je povinností poškozeného. Soud při posuzování oprávněnosti nároku přihlédne k okolnostem případu, a buďto přizná jakožto náhradu celou částku, nebo využije svého moderačního práva a částku náhrady škody sníží. Pokud je poškozený ohledně vyčíslení výše nároku na náhradu škody v důkazní nouzi, může částku náhrady určit soud na základě skutkových zjištění svým uvážením.

Při určování výše náhrady škody se podle § 443 vychází z ceny věci v době, kdy škoda vznikla. Přípustné je také použít cenu obvyklou, tedy cenu, která v daném místě a čase odpovídá nákladům na znovupořízení věci.

Základním účelem náhrady škody je restituce a reparace, tedy nastolení stavu, jako by ke škodné události vůbec nedošlo. Poškozenému se má zajistit kompenzace újmy, ne však více.

V souvislosti se škodami působenými zvěří by se tedy podle mého názoru nemělo postupovat vždy striktně podle tabulek, ale mělo by být přihlíženo také k úrodnosti a výnosům na konkrétním pozemku v konkrétním roce. Náhrada škody by měla dále plnit funkci preventivní, nikoli však represivní či odstrašovací.

Povaha odpovědnosti za škodu způsobenou zvěří

Několik výše zmíněných poznámek ke škodám a jejich náhradě představuje nejobecnější a páteřní úpravu této problematiky. Škody a odpovědnost za ně v rámci zákona o myslivosti však vykazují specifika, která si žádají stručné nastínění ještě několika dalších teoretických koncepcí týkajících se odpovědnosti.

Subjektivní a objektivní odpovědnost

Právní teorie rozeznává v zásadě dva hlavní druhy odpovědnosti, vzhledem k tomu, jakou roli hraje při jejich vzniku zavinění. Zatímco subjektivní odpovědnost je následkem zaviněného porušením povinnosti, ke vzniku objektivní odpovědnosti není zavinění nezbytné. Jedná se o odpovědnost za protiprávní stav nebo také o odpovědnost za výsledek. Nese ji subjekt, který protiprávní stav ani jinou skutečnost v rozporu s právem nezavinil.

Tato odpovědnost je chápána jako velmi tvrdá a zákonodárce se k ní uchyluje jen ve výjimečných případech. Ty jsou zachyceny v podobě výčtu v zákonech. Jedním z těchto zákonů je také zákon o myslivosti. V českých podmínkách se tedy neuplatňuje vznik této odpovědnosti za využití generální klauzule.

Tvrdost objektivní odpovědnosti může být zmírněna uplatněním tzv. liberačních důvodů, jejichž existenci a nutnost k nim přihlédnout prokazuje odpovědný subjekt. Podstata liberačních důvodů spočívá v poukázání odpovědného subjektu na to, že i kdyby vyvinul veškeré úsilí, které lze od něj rozumně požadovat, ke vzniku škodlivého následku by stejně došlo.

Liberační důvody by měly být objektivní. Těžko soudit, zda by bylo možné o některých uvažovat také v souvislosti s odpovědností za škody působené zvěří. Někteří autoři objektivní odpovědnost nechápou jako druh odpovědnosti ale spíše jako druh mimoodpovědnostního vztahu. Zatímco za škody způsobené užíváním honitby bude uživatel honitby odpovídat pravděpodobně převážně v režimu subjektivní odpovědnosti, odpovědnost za škodu způsobenou zvěří je svou konstrukcí blízká objektivní odpovědnosti či mimoodpovědnostnímu vztahu. Uživatel honitby v rámci ní odpovídá za škodu, kterou způsobila věc ničí, jak vyplývá z právního statutu zvěře, jakožto volně žijícího živočicha. To, co propojuje uživatele honitby se zvěří, je potenciální možnost si ji přivlastnit ulovením nebo nalezením, pokud je již uhynulá.

Problém ručení členů mysliveckého sdružení za závazky sdružení

Za velmi problematické a potenciálně nebezpečné považuji ustanovení § 52 odst. 2 MyslZ, které stanoví, že vykonává-li právo myslivosti sdružení, ručí jeho členové za závazek k náhradě škody společně a nerozdílně. V poznámce pod čarou k tomu ustanovení lze nalézt upřesnění, že sdružením ve výše citovaném ustanovení je myšleno sdružení podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.

Pro sdružení vzniklá podle tohoto zákona je přitom charakteristické, že se jedná o samostatné právnické osoby (§ 2 odst. 3) s vlastní právní subjektivitou, nezávislé na svých členech.

Zákon dále stanoví (§ 3 odst. 2), že nikomu nesmí být občansky na újmu, že je členem sdružení a že se účastní jeho činnosti. V § 3 odst. 3 pak zákon hovoří o tom, že práva a povinnosti člena sdružení upravují stanovy sdružení.

Pokud bychom začali s rozborem od konce, ručení za závazek k náhradě škody je v případě zákona o myslivosti vázán na členství v mysliveckém sdružení a má povahu povinnosti člena tohoto sdružení. Tato je mu však uložena poměrně netradičně nikoli stanovami, jak o tom hovoří zákon o sdružování občanů, nýbrž přímo ustanovením zákona o myslivosti.

Ručení za závazek sdružení jistě není záviděníhodná pozice a hrozba, že dojde k újmě v důsledku hrazení zbytku škod, jimž nebude myslivecké sdružení schopno dostát, je poměrně značná. Nelze přehlížet, že tato hrozba je úzce spojena právě se členstvím ve sdružení.

Konečně, právnické osoby mají právo vlastnit majetek, hospodařit s ním, vstupovat do právních vztahů a také nést odpovědnost. V případech, kdy nejsou schopny dostát svým závazkům pro úpadek, spočívající v insolvenci či předlužení, provede se jejich likvidace bez toho, aby povinnost vyrovnat závazky přecházela na jiné subjekty.

Ustanovení zákona o myslivosti, zakotvující solidární ručení členů sdružení za úhradu škod, považuji za nekoncepční a rozporné nejen s výše zmíněnými ustanoveními zákona o sdružování občanů, ale také s obecnými principy, jež jsou pro sdružení typická.

Zákon zná ručení členů právnické osoby za její závazky např. v obchodním právu v případě veřejné obchodní společnosti, popřípadě komanditní společnosti. Domnívám se však, že postavení členů mysliveckých sdružení a postavení společníků obchodních společností nelze směšovat. Majetek většiny mysliveckých sdružení je nepatrný, zatímco škody působené zvěří jsou mnohdy značné. Myslivost, jak již bylo zmíněno výše, je nevýdělečná zájmová činnost. Prostředky, kterými myslivecké sdružení disponuje, by měly být primárně použity na nákup krmiva a dalších věcí nezbytných k zabezpečení péče o zvěř, nikoli k hrazení škod. Jejich vzniku by naopak mělo být v co nejvyšší možné míře předcházeno.

Jakými prostředky se však může člen mysliveckého sdružení bránit proti tomu, aby na něm byla vymáhána zbylá částka z titulu objektivní odpovědnosti za škody způsobené zvěří?

Povinnost je stanovena přímo zákonem, nepřichází tak v úvahu její modifikace ani smluvní, ani prostřednictvím stanov sdružení. Jedinou možností za těchto okolností se mi jeví zásah soudu v podobě moderačního práva, kterým může výši náhrady škody, podle okolností případu a svého uvážení, přiměřeně snížit. Tato možnost však, podle mého názoru, bude pro většinu členů mysliveckého sdružení jen malou útěchou.

Černá zvěř – škůdce číslo jedna

Podle údajů Ministerstva zemědělství se černá zvěř neboli prase divoké podílí na škodách působených zvěří téměř 90 %. Následovaná je zvěří spárkatou (srnčí, daňčí, jelení, mufloní) s přibližně 6,5 % podílem a zbylé škody, tedy asi 3,5 %, připadají na zvěř drobnou. Škody působené zvěří jsou dlouhodobým problémem a je zřejmé, že se ho nepodaří zcela vyřešit nikdy.

Podle mého názoru není radno alarmující čísla, obracející pozornost k černé zvěři, přehlížet. V denním tisku již mnohokrát proběhly zprávy, že ke vzniku škod dochází již i v okrajových částech velkých měst i samotné Prahy, tedy na nehonebních pozemcích velmi blízko civilizaci.

Problém přemnožení

Černá zvěř v současné době nemá přirozeného nepřítele. Dříve byly její populace decimovány chorobami prasat. S jejich vymýcením v domácích chovech však došlo i k omezení jejich výskytu v populaci prasat divokých. Největší redukci počtu jedinců tedy za těchto okolností zabezpečuje odlov.

Černá zvěř není v honitbách zvěří stálou. Podléhá sčítání, ale plánovaná je pouze v honitbách, které zasahují více než 1000 hektarů lesa. Ohledně jejího skutečného počtu se vedou diskuze. Objevují se hlasy, které vznik problému přemnožení dávají za vinu nevyhovující právní úpravě, zejména dob hájení a způsobům lovu. Poukazováno je také na povolenkové lovy, které mohou být zdrojem příjmů. V rámci jejich přípravy dochází komerčními myslivci k přikrmování zvěře ve snaze koncentrovat ji v určité oblasti.

Navrhované způsoby řešení

Tam, kde je černá zvěř zvěří stálou a plánovanou, s celoročním výskytem, by měl být v zimních měsících, tedy v době lovu, povolen plošný odstřel. Výsledkem by mělo být snížení stavu dospělé populace černé zvěře. Další velmi účinné řešení problému přemnožení by mohlo spočívat v úpravě zákonem stanovených dob hájení černé zvěře a rovněž v úpravě přípustných a povolených způsobů lovu. Například za možnosti využití umělých zdrojů světla či nočního vidění.

Nezbytné je udržet si zdravou a reálnou představu o skutečném počtu kusů zvěře. Na základě těchto dat, pokud vykazují hodnoty přes míru, pak neváhat požádat o povolení mimořádného odlovu. V rizikových oblastech, kde ke škodám ve velkém rozsahu dochází pravidelně, by se také měla věnovat zvýšená pozornost výběru pěstovaných plodin.

Zúčastněné subjekty a jejich odlišné nazírání na myslivost

V této kapitole se pokusím naznačit, jak podle mého názoru a zkušeností vypadají postoje k myslivosti a zvěři. Pohledy jsou minimálně dva. Oba jsou legitimní, ovšem není možné přehlížet, že se v mnohém liší. Považuji za dobré, o nich při posuzování otázek škod vědět.

Pohled zemědělce

Cílem uživatele zemědělského honebního pozemku (dále jen „zemědělce“) je získat z něj pěstováním zemědělských plodin (a pobíráním dotací) zisk. Starost o půdu je sama o sobě náročná, mimo jiné regulovaná množstvím předpisů veřejného práva, které má zemědělec povinnost dodržovat. Zákon o myslivosti je jen jedním z mnoha a jistě ne tím prioritním.

Zemědělci často myslivce žádají, aby zredukovali počty zvěře, které páchají na jejich pozemcích škody, čímž jim snižují zisk na nezbytně nutné minimum. Často také na myslivce útočí, že si zvěř v lese vydržují a hýčkají, aniž by vzali do úvahy vznikající škody.

Navrhují zrušit vnadiště, krmeliště i myslivecká políčka. Nesouhlasí s přikrmováním zvěře. V době lovu apelují na myslivce, aby odlovili co nejvíce jedinců. Vycházejí ze zásady, která říká, že „kdo má prospěch z výkonu činnosti, ať nese i její nebezpečí“. Aplikováno na uživatele honitby: škodu by měl platit ten, čí je zvěř.

Zvěř je přírodním bohatstvím a věcí ničí. Zemědělci ovšem nepochybují o tom, že patří uživateli honitby už jen z titulu potenciálního práva ji ulovením získat do vlastnictví.

Pokud je zemědělci byť jen jednou hlídáno pole a nahrazena škoda, s velkou pravděpodobností se na myslivce s žádostí o tyto služby obrátí i v letech následujících.

Pokud je škoda nahrazena jednomu zemědělci a ostatní poškození se o tom dozví, velmi pravděpodobně budou o získání náhrady škody usilovat také.

Pohled myslivce

Myslivec považuje myslivost za ušlechtilou činnost. Zvěř v lese mu přináší potěšení i užitek. Vznikající škody ho znepokojují a rád by jim bránil. Není však možné být a činit opatření na všech místech honitby a už vůbec ne najednou. Myslivost je zpravidla pouze koníčkem. Na to je podle myslivců třeba brát ohled při posuzování únosné míry požadavků na ně kladených.

Doba i způsoby lovu jsou omezené zákonnými předpisy, což musí myslivec respektovat. Nikdy nebude mít dostatek prostředků na to, aby byl schopen uhradit celou škodu, která objektivně v honitbě, na zemědělských plodinách a lesních porostech za dané období, vznikla.

Rovněž plašicí zařízení a chemické prostředky k zavětřování jsou drahé, takže jejich plošná instalace v honitbě není reálná.

Myslivec má povinnost o zvěř pečovat – chránit ji a cílevědomě chovat. Tento požadavek zahrnuje také nutnost jejího přikrmování v době nouze. Krmivo není konzumováno pouze zvěří, kterou myslivec chová, ale také dalšími živočichy, například ptáky. Krmivo nakupují myslivci za vlastní prostředky a jeho dopravení až do lesa si vyžádá také nezanedbatelnou investici časovou. Nelze se tedy divit tomu, že činnost myslivce je časově náročná a finančně ztrátová.

Primárním úkolem myslivců je chránit přírodu, přírodní podmínky a zvěř. Lov je činností vedlejší, sledující hlavně účel selekce přestárlých, nemocných, degenerovaných čí podvyživených kusů. Za myslivecké vyžití, které pobytem v přírodě myslivci získávají, platí držiteli honitby nájem.

Závěr

Domnívám se, že problém škod působených zvěří je již poměrně vážný a s prudce narůstajícím počtem kusů populace černé zvěře se bude ještě stupňovat. Zda je za současného stavu věcí vhodné zasahovat do právní úpravy, stanovovat nová práva a povinnosti, zavést více limitačních faktorů, konkretizovat, co se myslí přiměřenými opatřeními a kdo má povinnost je činit, zůstává nezodpovězenou otázkou.

Po nepřevzetí modelu rozhodčí komise, jak ji znal starý zákon o myslivosti, nezbývá než spory vzniklé z odpovědnosti za škodu působenou zvěří řešit buďto jinými mimosoudními způsoby, nebo u soudu.

Silným argumentem, hovořícím proti jakémukoli zásahu do současné právní úpravy, je důvěra v soudy a jejich schopnost dotvořit, nedokonalou právní úpravu, k obrazu spravedlnosti. Nelze však jít až proti textu zákona. Judikatury, která by mohla naznačit, zda naděje a důvěra vkládána v aplikační um soudů není neodůvodněná, se prozatím v množství, jehož analýza by umožňovala vyvozování relevantních závěrů, nedostává.

Nelze přehlížet, že do konfliktu se v případech škod působených zvěří dostávají legitimní očekávání stran, tedy uživatelů honiteb, kteří se domnívají, že když pro zabránění vzniku a narůstání škod udělají maximum, nemohou být spravedlivě penalizováni, a na druhé straně očekávání uživatelů (vlastníků, popřípadě nájemců) honebních pozemků, že když jim zvěř zničí úrodu a zákon ukládá tuto škodu někomu hradit, náhrady se jim skutečně dostane.

Je nejvyšší čas uvědomit si, že škody působené zvěří jsou problémem, který trápí obě strany, bude se vyskytovat i v dalších letech a je třeba ho řešit koordinovaně.

Rovněž je třeba nepovažovat odstřel za jediný způsob řešení, nýbrž zaměřit se také na prevenci vzniku škod technicky přiměřenými a ekonomicky únosnými způsoby.

Neodpustím si poznámku, že bohužel příliš naděje a optimismu v souvislosti se škodami působenými zvěří do žil nevlévá pohled na vývoj v oblasti, která je náhradám škod podle MyslZ blízká. Jedná se o oblast náhrad škod vyplácených státem podle zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy. Vyplacené částky se rok od roku zvyšují a je podáváno stále více a více žalob v návaznosti na to, jak se povědomí o možnosti získat náhradu šíří.

Zda podobný vývoj postihne s růstem četnosti a rozsahu škod působených zvěří také oblast náhrad podle MyslZ je otázkou. Jisté však je, že nelze pouze „natahovat ruku“ a zbavovat se odpovědnosti.

Nemělo by se zapomínat na to, že zvěř není pouze škůdce, ničící zemědělské a lesní pozemky, ale také přírodním bohatstvím, které oživuje přírodu a krajinu, zkvalitňuje životní prostředí a život všem, zemědělce nevyjímaje.

Rovněž nelze zapomínat na to, že myslivost je stále spíše pouze zájmovou činností, vykonávanou myslivci zdarma, především pro jejich vlastní potěšení. Výkonem této činnosti je mimo jiné zabezpečován veřejný zájem péče o zvěř a životní prostředí. To bylo ostatně judikováno už i Ústavním soudem.

Veřejný zájem je nepochybně také to, aby v naší krajině zůstala zachována jak zvěř, tak uživatelé honiteb, kteří o ni budou pečovat. Škody, které zvěř způsobí, je tedy třeba považovat za důsledek volného pohybu zvěře v krajině, který nelze zcela vyloučit, který je svou povahou nepříjemný, nicméně řešitelný. Je tedy třeba hledat cesty a způsoby, aby tyto škody nepřerostly v závažný problém. Jsem přesvědčena, že toho lze docílit vhodnou kombinací právních a mimoprávních prostředků.

Hana MUSILOVÁ