Zprávu o tom, že byla myslivost zapsána na Seznam nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky jsem přijal s ovacemi. Tato zpráva mi udělala nemalou radost a dovolím si tvrdit, že díky tomu jsem opět o něco více hrdý na to, že jsem českým myslivcem. Musím zde poděkovat všem těm, kteří na tomto úspěchu mají své zásluhy a kterým se podařilo i přes jistě nemalé nástrahy dotáhnout celé schvalovací řízení do zdárného konce. Mám radost i z toho, že se ČMMJ bude snažit o zápis české myslivosti na seznam nehmotného dědictví UNESCO.
Bohužel mám však trochu těžkou hlavu z toho, jak přistupují někteří kolegové k tomu, že mohou být pyšní na léty budované tradice, na to, co je na naší myslivosti právě tím výjimečným, na to, co dělá naši myslivost krásnou, na to, co lovci z jiných zemí a kontinentů na naší myslivosti právem obdivují. Nebudu zde hodnotit všechny aspekty dnešní české myslivosti, nebudu se pouštět do rozborů péče o zvěř a krajinu a další prvky, které jsou s naší myslivostí pevně spřaženy, zaměřím se pouze na jednu věc, a to na tradice.
Jedním z důvodů zápisu na seznam nehmotného kulturního dědictví ČR bylo i to, že myslivci jako celek dodržují myslivecké zvyky a tradice. Já mám bohužel názor trochu jiný. Bohužel ho nedodržují myslivci jako celek, ale spíše myslivci jako jednotlivci. Nebudu se zde zaměřovat na to, že velký počet myslivců neví, jak se chovat k ulovené zvěři, na který bok ji položit, kam dát úlomek atd. Neznalost těchto základních věcí s tradicemi rovněž spjatých je sice také velice nemilá záležitost, ale je to jen součást a jakási vizitka toho, kdo všechno dnes může právo myslivosti vykonávat a možná i trochu vlastní reflexe toho, jak vychováváme nové myslivce a jak hodně máme přivřené oči před těmi kolegy, kteří tradice nedodržují.
Kdo je aktivním myslivcem, může kolem sebe v mysliveckých sdruženích vidět velký počet těch „moderních“ myslivců, kteří jdou s dobou, těch, pro které jsou myslivecký hubertus a zelené kalhoty tzv. „out“ a chodí raději v kamooblecích, maskáčích a podobných typech oděvů. Proč v tom chodí?
Odpověď je ve většině případů stejná – je to účelné, ke zvěři se v takovém oblečení dostanete tak blízko, že si ji můžete pohladit, vydržíte sedět v mraze -30 ˚C, vydržíte v silném lijáku aniž byste promokli atd. Chrlí na vás množství pozitiv, která však dokáže ocenit a uznat pouze druhý kolega v kamoobleku, jelikož pro mě, jakožto myslivce s tradičním smýšlením, jsou tato pozitiva bezvýznamná.
Já, ač se v poměru ke kolegům řadím k těm nejmladším, jsem už také nějaký ten kus zvěře ulovil a ne vždy mi při lovu svítilo slunce a ne vždy jsem lovil v pokojové teplotě. Naseděl jsem už stovky nekonečných hodin v tuhých mrazech při zimních čekaných na lišky a kuny, lovil jsem za deště, za větru, k srnci, kterého jsem chtěl ulovit, jsem musel několikrát našoulat prakticky na pár kroků, jelikož jsem měl na pušce optiku zvětšující pouze 4x a věřte nebo ne, nikdy jsem nepotřeboval moderní výbavu, kamooblečení a jiné moderní vymoženosti!
I naše myslivecké ikony jakými byli například pánové Luskač nebo Javůrek tvrdili, že není správným myslivcem ten, kdo se bojí deště, nebo mrazu…
Ač si to oni výše zmínění moderní myslivci myslí, lov není v žádném případě o oblečení, lov je umění. Stejně tak, jako musí malíř vědět, kam táhnout štětcem a jaké barvy kam použít, aby výsledek byl dokonalý, musí i myslivec vědět, jak se ke zvěři přiblížit, kde na ni počkat a jak se chovat, aby se dostavil výsledek v podobě úlovku. Myslivost je jasnou odvozeninou od slovesa „myslet“ - je to o přemýšlení a o zkušenostech, ne o oblečení.
Další aspekt, se kterým jsem se setkal a který u těchto moderních myslivců převládá, je rozlišování oblečení na individuální a společný lov. Tito moderní kolegové se domnívají, že pokud jdou na individuální lov, můžou jít klidně v riflích, kšiltovce, maskáčích nebo onom již zmíněném kamoobleku. Na individuální lov tak chodí proto, protože je to samozřejmě neskutečně praktické (viz ony obrovské výhody popsané výše) a hlavně se nemusí bát toho, že je některý kolega pokárá za to, že jdou oblečení přinejmenším nevhodně. Pravděpodobnost, že se s oním kolegou na individuálním lovu potkají, je zde oproti společnému lovu samozřejmě daleko menší.
Domnívám se ale, že takoví, kteří rozlišují oblečení na individuální a společný lov v duchu moderní lovec vs. tradiční myslivec si neuvědomují, že ono pokárání od kolegy na naháňce nebo honu (byť také nemusí být příjemné) je daleko menším zlem, než dítě, které je potká na lesní cestě a křičí na rodiče: „Hele mamí, voják!“
I rodiče křičícího dítka mohou být minimálně zmatení a možná se jim může honit hlavou myšlenka, zda to mají uvést „na pravou míru“ a říct dítku, že to není voják, ale jen moderní myslivec na individuálním lovu, nebo zda mají své dítě nechat při tom, že je to voják, protože vlastně ani sami nevědí, jestli to voják opravdu není a zda nebyla Armádě ČR udělena výjimka k lovu zvěře.
Toto si asi onen myslivec na individuálním lovu neuvědomuje, nebo možná nechce uvědomit, protože co je mu po tom, že kazí obraz myslivosti jako celku, když je i v dešti v naprostém suchu, v mraze je v teple, ani při orkánu mu jeho bundu vítr neprofoukne a srnec ho nevidí, ani když je od něj na deset kroků. Ten, který je v tomto případě v riflích a kšiltovce to prostě neřeší a zvolání dítěte, které by se neslo asi v duchu: „Hele mamí, kdo to je?!“ mu asi bude lhostejné stejně tak, jak lhostejné mu jsou myslivecké zásady a tradice.
Další věcí je to, že v dnešní době, kdy je trh zaplaven zbožím v nejrozmanitějších cenových relacích, barevných kombinacích a možnostech, vybrat si může opravdu každý. Není problém obléci se pohodlně, funkčně a tradičně a přitom v paralele s tradicemi. Není problém obléci se funkčně a přitom za oblečení nevydat desítky tisíc korun; každý i ten méně movitý má na dnešním trhu přemíru možností.
To však oni modernizátoři nechtějí ani slyšet, protože mají svou inovativní pravdu a ti ostatní, kteří ještě chodí v hubertusu tomu prostě nerozumí a mají zpátečnické smýšlení, protože nechápou, ony výhody kamooblečení, nebo nechápou zlou finanční situaci kolegy, který je v riflích prostě proto, protože na zelené oblečení nemá finanční prostředky.
Vážím si těch mysliveckých hospodářů a předsedů mysliveckých sdružení, kteří ve svých sdruženích, dokážou tyto nešvary korigovat, kteří se nebojí vykázat „myslivce“ v kamooblecích, v montérkách nebo maskáčích z lovu, kteří se nebojí říct kolegovi, že oblečení není zrovna nejvhodnější.
Je mi jasné, že nikdo nemůže nikomu přikázat, jak má být oblečen a každý musí vnitřně cítit, co je správně a co už správně není, ale bohužel dnes a denně vidím, že těch, kteří mají práh této citlivosti někde úplně jinde, přibývá. Bylo by dobré, aby byly tradice brány jako jakýsi školní řád, který nám nepřímo udává, jak se má kdo chovat, jak má být oblečen a co má dodržovat.
Dovolím si zde apelovat i na lektory přednášející začínajícím myslivcům, aby dokázali novým myslivcům vštípit hodnoty mysliveckých tradic tak, aby je noví myslivci uznávali a nebojím se použít slova uctívali. Lektoři by se měli snažit, aby si každý adept z kurzu odnášel poznatky, které ho budou utvrzovat v tom, že naše tradice jsou něčím výjimečným, něčím, co v ostatních (naší republice vzdálenějších) zemích nemají, něčím, co je vzácné a co nám ostatní země tak trochu závidí.
Bohužel je současný stav myslivosti zřejmým odrazem dnešní společnosti, dnešní doba žene všechno kupředu a nezajímají ji následky. Moderní dítě má dnes také minimálně notebook, i-pad a mobilní telefon s dotekovou klávesnicí, to, které tyto technické vymoženosti nemá, je stejně „out“, jako ti myslivci v hubertusu oproti těm v moderních funkčních kamooblecích. Dnes je doba volná a otevřená, i když máme pro to či ono nějaká pravidla nebo řády, největším hrdinou je vždy ten, který je nedodržuje – opět se mohu vrátit k příkladu školních řádů.
I když vím, že moje „volání“ je spíše voláním do tmy a do tunelu, u kterého není vidět světlo na jeho konci, měli bychom se nad sebou zamyslet, dokud je čas. Měli bychom si položit otázku, zda půjdeme kupředu s uspěchanou dobou a anebo si udržíme tradice, které vybudovali naši předci, budeme je ctít a předávat dál tak, aby byly zachovány i pro další generace. Zda budeme všichni vlastní mírou usilovat o zápis do seznamu nehmotného dědictví UNESCO nebo zda se budeme modernizovat a přistupovat k věci se zavřenýma očima a hesly: „Pokrok nezastavíš“ a „Po nás potopa.“
Jízda králů byla také zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví z důvodu dlouhodobě budované tradice, a pokud by se na Slovácku rozhodli, že ji zmodernizují právě pod heslem, že pokrok nelze zastavit a koně vymění za motocykly chopper, asi by onen zápis neproběhl a jízda králů by ztratila své kouzlo a upadla v zapomnění.
Pokud my vyměníme naše tradice za naprostou neznalost, lhostejnost, za maskáče, kamoobleky, rifle a kšiltovky, ani se nemusíme snažit o zápis na seznam UNESCO, ve výsledku by to mohlo způsobit více škody než užitku. Mám na mysli to, že v rámci schvalovacího řízení by UNESCO patrně hodnotilo stejné atributy myslivosti jako naše Ministerstvo kultury, mohli bychom se dopustit národního „faux pas“ v podobě „my jsme Vás zapsali do Unesca jako zemi vyznávající dlouhodobě budované myslivecké tradice a vy chodíte po lese v maskáčích a kšiltovkách a tradice zná a dodržuje desetina z vás…!“
Je za pět minut dvanáct, členská základna stárne a nové členy získáváme čím dál obtížněji, nehledě na to, že „kvalita“ těch nových je, troufám si říct, rok od roku horší a celková úroveň myslivosti silně upadá. Je tedy na těch, kteří berou myslivost nejen jako koníčka, nebo ukazatel společenské prestiže, ale jako životní filozofii, aby se pokusili něco s tím udělat.
Musíme si zvolit mezi společenským uznáním a tradicemi nebo úpadkem v podobě „modernizace“ myslivosti a jejím převedením na prostý lov bez jakékoli znalosti okolností a tradic, tak jak tomu je ve výše již jednou zmíněných, naší republice vzdálenějších zemích. Netolerujme kolegy, kteří chodí na lov v montérkách a maskáčích, připomínejme jim neustále hraběte Sprocka a další osobnosti české myslivosti…
Jakub HUŠEK
husekjk@seznam.cz