Je mezi nimi velký rozdíl! A přec si je myslivci stále ještě velmi pletou.
Úlomek není zálomek a zálomek není úlomek. Je asi stále vysoké procento našich mysliveckých hospodářů, kteří úspěšným lovcům spárkaté „předávají zálomek“, jak sami nazývají tento výrazný akt mysliveckých zvyků. A nejen hospodáři. Po nich, jako od svých vzorů to často opakují a „učí“ se to i ostatní myslivci. Někdy i ti mladší, kteří u nedávno skládaných zkoušek museli ten rozdíl znát a rozlišovat.
Vždyť úlomky jsou spíše malé větvičky určená zejména ke zdobení a současně je úlomek atributem myslivosti, zatímco zálomky jsou němou mysliveckou mluvou, slouží k dorozumívání, a to je velký rozdíl, a to i ve velikosti. Předávat zálomek k zatknutí za klobouk by znamenalo předávat větší větev.
To vše mne vedlo k zamyšlení, zda „předávat zálomek“ říká myslivec vědomě, či pouze jen tak automaticky, že to slyšíval a slýchává.
Nedávno jsem slyšel zmínku jednoho mysliveckého hospodáře, který doprovázel hosta, pana primáře, na lov srnce. Když prý mu po úspěšném lovu blahopřál s předáváním „zálomku“, tak mu host řekl: „Kdyby tě slyšel Tripes...!“
Při následné diskuzi zda zálomek či úlomek jsem si vyslechl mimo jiné i toto: „Úlomek si vymyslel a zavedl Kovařík a Tripes za něj bojuje!“ Srdečně jsem se tomu zasmál a stejně tak později i přítel Doc. Kovařík, avšak oba nás to vedlo k zamyšlení, vypracovat k tomuto problému hlubší rozbor.
Pravdu mají ti, kteří tvrdí, že velmi staré učebnice myslivosti opravdu znaly jen zálomek. Avšak sám jsem myslivcem přes 50 let a vím, že určitě jsem se učil už úlomek. A tak jsme se dohodli s přítelem Jaromírem, který se také útrpně pousmál a nazval všechny prosazovatele jen zálomku za neználky, že on „zašťourá“ v historii a já podle toho napíši fakta. Fakta o tom, že už dávno naši předchůdci došli k tomu, že se musí vyhranit rozdíl mezi větvičkou, která je úlomkem a větvičkami a větvemi sloužícími k dorozumívání.
Toto rozhodnutí u mne převážilo zvláště, když se mi dostala do ruky nová kniha J. N. (1944) s názvem Ze života lesníka, ve které je celá kapitola nazvána Zálomek a pojednává se v ní o posledním hryzu a loveckém úlomku. I řekl jsem si, že to už je příliš!
Mezi nejstarší myslivecké zvyky ještě z doby lovectví patří různé značky z přírodního materiálu, které upozorňují, nebo něco prozrazují. V německém jazyce, v jehož vlivu byly naše země až do konce 19. století, to byl „BRUCH“ – lom, zlomení, zlomek.
Podle užití byly vždy dvojího druhu. Ty, které na něco upozorňovaly, jejich pozůstatkem jsou zálomky a mladšího data, pocházející z období zlatého věku myslivosti – baroka, jsou úlomky, které již tehdy byly viditelným znamením, že zvěř byla myslivecky ulovena.
V německém jazyce vznikl SCHUTZENBRUCH – střelcův zlomek – náš úlomek. Již tehdy se důrazně rozlišovalo, že zálomky mohou být uřezávány, kdežto úlomky výhradně ulamovány.
Již tady oni „neználkové“, jak kolega Doc. Kovařík nazývá tvrdohlavé vyznavače zálomků na klobouk, by měli vidět výrazný rozdíl a oprávnění existence úlomků.
Je pravdou, že ve starých českých učebnicích ten rozdíl příliš vyhraněn není, nebo vůbec ne.
První česká učebnice Josefa Viléma Černého (1882) uvádí zálomky, zlomky k obojímu účelu, ale rozlišuje „haluzku“ – vyznamenání lovce za zdařilou honbu – tedy úlomek. To se objevuje ještě v Mluvě myslivecké Jos. Václava Rozmary (1928), který v rejstříku slovníku uvádí sice výslovně úlomek, ale s odkazem viz zálomek, kde to opět směšuje.
Ale již v roce 1930 v rozlišení zálomků a úlomků nastává výrazný posun.
Naši myslivečtí spisovatelé klasici A. Březina, A. Dyk, F. J. Buchal, V. Bachránek, J. Žalman, J. Mayer a K. Šiman si uvědomují jednak krásu a bohatství českého jazyka, jednak potřebu pro dvě různé činnosti používat dva různé výrazy, a tak je úlomek již výrazně oddělen od zálomku.
Zejména Jan Mayer (1890 – 1974), výrazný představitel myslivosti, vrchní lesní rada a od roku 1933 nejvyšší lovčí ŠCR, člen C.I.C., propagátor mysliveckých zvyků a tradic, jako spoluautor MYSLIVECKÉ ŠKOLY (1941), při jejímž vydání působil Ing. Dr. Karel Šiman, důrazně odděluje úlomek od zálomku.
Napsal kromě jiného: Myslivecké a lovecké úlomky jsou svědectvím a znakem správného ulovení zvěře. Je pradávným zvykem myslivců ozdobit si svůj klobouk úlomkem a platí tu tato pravidla:
a) Lovecký úlomek patří střelci jen tehdy, byla-li zvěř myslivecky správně ulovena,
b) Odevzdá jej lovci průvodce střelce, vedoucí honu, případně i ten, kdo se psem zvěř dosledoval. Na osamělém lovu si smí lovec klobouk ozdobit sám.
c) Úlomek náleží za ulovení spárkaté zvěře, ale i jiné vzácné, za tetřeva, tetřívka i za úlovek lišky.
d) Úlomek musí být ulomen, nikoliv uříznut, nemá být velký, stačí malá větvička se třemi konečnými letorosty, či se třemi lístky. Musí být ulomena v blízkosti místa zhasnutí zvěře.
Před podáním úlomku střelci se dá zvěři do svíráku, do klovce „poslední hryz“ či „poslední zob“. Druhá část úlomku se u zvěře spárkaté vsune do rány vzniklé vstřelem a třetí se odevzdá střelci.
Neodveze nebo neodnese se kus ihned, zbytek úlomku se pokládá na zvěř jako úlomek vlastnický, který značí též poslední pozdrav lovcův. U samčího kusu tak, aby ulomený konec směřoval k hlavě a u samičího směrem opačným.
Všechny úlomky se hned po utržení slabě namočí v barvě vstřelové rány.
e) Lovecký úlomek se podává levou rukou na dýnku sejmutého klobouku anebo správněji u spárkaté na ploché straně obnaženého tesáku nebo zavazáku. Proto má být na lov spárkaté nošen tesák.
f) Obřad se provede tak, že kus se položí na pravý bok a střelec se postaví uprostřed za hřbetem kusu proti tomu, kdo úlomek odevzdává.
g) Při odevzdávání úlomku předávající přeje „Lovu zdar“. Přijímající odpovídá „zdar“. Poděkování potvrdí střelec stiskem ruky. Všichni přítomní, i sám střelec, mají sejmuté klobouky a blahopřejí střelci rovněž „Lovu zdar“.
Byl-li ulovený kus dosledován psem, ulomí střelec část svého úlomku a odevzdá jej za prokázanou zásluhu osobě, která kus se psem dosledovala.
h) Přijatý úlomek zatkne si střelec sám na klobouk na pravou stranu a nosí se jen do večera toho dne. Složil-li v jednom dnu několik kusů, může šťastný střelec nosit i několik úlomků.
Zajímavý je dodatek těchto pravidel - při ulovení zvlášť mohutného kapitálního (jelena) kusu bývalo zvykem, že odevzdávající i střelec při obřadu klečeli.
Jan Mayer v Myslivecké škole přesně definuje rozdíl mezi úlomky a zálomky a uvádí, kdy se úlomky používají při dalších rozličných radostných i smutných příležitostech: při pasování, malé při vítání loveckých hostů, při loučení se zemřelým jako poslední pozdrav a doprovod do věčných lovišť.
Ing. Dr. Karel Šiman ve své České mluvě myslivecké (1946) rovněž naprosto výhradně definuje úlomek a zálomek.
Stejně tak Jiří Sekera v jeho České myslivecké mluvě (1972). V následné myslivecké literatuře je používání tohoto názvosloví již samozřejmostí. Jako například v MYSLIVOSTI prof. Ing. Josefa Hromase a kolektivu, která byla zařazena do seznamu učebnic pro střední odborné školy.
Ba co víc, i OBOROVÁ NORMA (48 0016) v názvosloví lesnického hospodářství v části Myslivost – názvy a definice stanoví pod č. 1037 – 1039 úlomky a pod č. 1040 – 1042 zálomky.
A konečně je tomu tak i v platném MYSLIVECKÉM ŘÁDU, který byl schválen II. sjezdem ČMMJ v Praze v říjnu 2000 a jehož dodržování ukládá všem myslivcům i Ministerstvo zemědělství ČR.
Doc. MUDr. Jaromír Kovařík na závěr posledního dopisu mne napsal doslova: „… tudíž, kdo nesprávné používá tyto výrazy české myslivecké mluvy, jednak projevuje totální neznalost či ignorantství, jednak si neváží odkazu našich mysliveckých klasiků, konečně porušuje státní oborovou a myslivecký kodex ČMMJ.“
Doufám, že vás předchozí rozsáhlý rozbor problému už konečně přesvědčil a končím s přáním, abyste od teď všichni po lovu předávali, přijímali, či si sami dávali již jen a jen úlomky.
Oldřich TRIPES