Časopis Myslivost

VELKÝ MI SEM RADĚJ NEVOĎTE!

   Ilja a Víťa byli kamarádi a spolužáci z právnické fakulty. A protože nestudovali v Plzni, leccos o právu opravdu věděli. Přátelili se dál i po vysoké škole – nevadilo, že jeden byl advokátním koncipientem a druhý právním čekatelem u okresního soudu. Spojovala je také myslivost, a tak, když je čas rozvál do různých koutů Čech, dohodli se o vzájemném zvaní na hony a naháňky, pokud to jen trochu půjde. První hon, bažantí, pořádali v sobotu posledního října v mysliveckém sdružení, kde byl členem Víťa, a tak samozřejmě putovala pozvánka k Iljovi, který ji také s díky přijal.

+++

   Byla opravdu krásná podzimní sobota, slunečná a nezvykle teplá, když se oba kamarádi po čase opět setkali, natěšeni stejně jako ostatní účastníci na svůj první letošní hon na drobnou.

   A už tu byl nástup, trubač, zahájení předsedou sdružení a pokyny mysliveckého hospodáře, který mimo jiné pravil: „Jo – a ve čtvrtý leči, v paloukách, se může střelit zajíc, ať máme trochu pestřejší tombolu na svatohubertským setkání, co nás čeká příští sobotu. Ale když říkám zajíc, myslím tím jednoho – jasný, chlapi?!“ Dvě řady střelců souhlasně zahučely a na Iljův tázavý pohled mu Víťa zašeptal: „On náš hospodář žije s představou, že když vyjde na poslední den před zahájením doby lovu nějaké zvěře sobota, může se už ta zvěř střílet. Prý to tak bývalo a nikdo to nezrušil.“ A na Iljovo tiché zavrtění hlavou dodal: „Možná budeš tou hlavou dneska vrtět víckrát!“ To už myslivecký hospodář František pokračoval: „Taky můžem narazit na králováka – kdo na to má, může si bouchnout a za pětikilo si ho odnést k vycpání. Takže pro jistotu vopakuju:    královák je dneska za pět set!“ „V euro?“ prohodil nějaký šprýmař a do smíchu hospodář zdůraznil: „V korunách, vy srandisti, v českejch!“ „A to už je s dépéhá?“ otázal se věcně Ilja, což kupodivu vyvolalo další smích a František poznamenal: „Hele, když ste tak chytrý, tak si brkněte Kalouskovi!“ To vyvolalo další poznámky: „Ten by nám ho zdanil aspoň vo sto procent!“ „Nebo by ho restituoval pro černoprdelníky!“ Hospodář František dal raději pokyn trubači, aby spustil „Začátek honu“, a třicet čtyři střelci i početní honci na nástupu se zklidnili.

+++

   První lečí nezačal hon zrovna nejlépe. Jeden za psů, výmarský ohař, se utrhl svému majiteli ještě dříve, než byla obstoupena. Marně pískal na píšťalku, marně křičel, až řval. Poctivé proslídení celého prostoru zakončil pes až u otce svého pána na předstupu, a tak už se do leče, jak také vzápětí  všichni zjistili, ani nemuselo chodit.

   „Prosím Tě, co je to za psa?“, ptal se Ilja Víti: „Já nechci nic jako host kritizovat, ale takhle neukázněný pes se přece hned tak nevidí.“

   „No, víš, on Dag ještě nemá zkoušky, Petr ho vzal jen tak, že třeba zkusí v rámci přípravy nějaký aport.“

   „Tak si ho má líp hlídat. Že mu to neřekne hospodář?“

  „Když tomu vlastně trochu pomohl. Onemocněl nám jeden člen, co má hned dva fousky – a počet psů najednou neodpovídal potřebnému počtu při tolika střelcích. Tak k psům Daga připsal.“

  „Ale bez zkoušek to přece není lovecký pes, tak se započítat nemůže!“ Víťa jen pokrčil rameny a Ilja pokračoval: „Nemáš z těhle věcí jako právník trochu kopřivku? Nemůžeš hospodáři něco alespoň naznačit, když porušuje mysliveckou legislativu?“ „Jo, to můžu,“ souhlasil jeho kamarád, „a taky to občas dělám, i když bez velkého úspěchu. Ale to jde mezi čtyřma očima nebo ještě tak na naší schůzi. Ne na společném honu před spoustou hostů!“ S tím Ilja souhlasil a tak už dál otázku nevycvičeného psa nerozebírali.     

    Ani v dalších lečích se ale moc nedařilo, a tak na tu „zaječí“ v paloukách nakonec nedošlo. Do polední přestávky se svačinou bylo uloveno totiž jen šest bažantů, což bylo na značný počet střelců opravdu málo, a tak po ní hospodář František udělal pružné rozhodnutí: „Chlapi, dneska se nám zrovna dvakrát nedaří, šest bažantů po polovině honu je bída. Uděláme změnu – půjdem na divočáky! Vezmem rákosiny pod starou cihelnou, tam byli zrovínka včera bezpečně vobeznaný, docela velká tlupa. Předpokládám, že všichni nějakej ten brenek máte? Esli ne, tak si je popůjčujte a vyrazíme!“ Po dosavadním průběhu honu ani nikdo proti jeho změně na naháňku neprotestoval. 

+++

    Na černou se skutečně narazilo, psi výborně vyháněli po jednotlivých kusech a divočáků se tak střelilo dokonce sedm, tedy více než bažantů!

     Tenhle nečekaný úspěch měl, bohužel, i své stíny – dva psi byli při vytlačování černé zvěře zraněni. Onen nedocvičený výmarák jen lehce, ale další, shodou okolností také výmarský ohař jednoho z hostů, vážněji. Tak, že se muselo jet na veterinu na šití. Hospodář oba kynology ale uklidňoval: „Něco to bude stát, ale u nás jsme všichni v jednotě, tak to nahlásíme a náklady na léčení zacáluje pojišťovna, teď je to novinka při naháňkách a norování!“

   To už Ilja, který se dosud jako host opravdu držel zpátky a místní za nic nekritizoval, ale nevydržel, stejně jako Víťa, a tak spolu zašli za Františkem: „Heleďte, hospodáři,“ začal Víťa opatrně, „já – nebo teda my – bychom tohle zranění zrovna nehlásili.“ „A pročpak, vy chytrolíni?“ naježil se hospodář. „No protože by na to myslivecké sdružení mohlo zatraceně doplatit,“ vysvětloval Ilja. „Teda to sem jedno velký ucho jak,“ poznamenal ironicky myslivecký hospodář. „Dobrá, je to takhle,“ začal vysvětlovat Víťa, „buď jsme absolvovali hon na drobnou a na to se žádný pojištění psů nevztahuje.“

   „To vím i bez vás, hoši, čtu Myslivost, ne?“ „Nebo to byla naháňka,“ pokračoval Víťa, „ale pak tady ty výmaráci neměli co dělat.“

   „To zrovínka hořím zvědavostí  proč?“

   „Protože používat na nahánění spárkaté zvěře psy s kohoutkovou výškou přes padesát pět centimetrů je zakázaný způsob lovu!“ „Jó?“ podivil se funkcionář sdružení, „a kdopak to asi zakázal?“

   „Zákon o myslivosti,“ pohotově se přidal Ilja, „v paragrafu 45, odstavci 1, písmenu e.“ „To je fakt, Víťo?“ obrátil se přesným citováním zákona trochu znejistělý František na člena svého sdružení. „Je,“ přikývl Víťa, „a pokuta za porušení je až třicet tisíc – jen mi není jasný, jestli by jí platil ten host anebo vy jako vedoucí honu anebo myslivecký sdružení jako uživatel honitby.“ Pak ještě dodal: „Takže pokud neměl ten host psa speciálně pojištěného, nic bych na Halali nezkoušel.“

   To už se kolem nich utvořil hlouček účastníků honu, kteří na střídačku přikyvovali nebo naopak vrtěli hlavou. 

   „Slyšeli ste to, chlapi?“ obrátil se na ně myslivecký hospodář: „Já si tedy myslím, že by se to s tou pojišťovnou prubnout mělo a nějak by to už dopadlo.“ „Já ti nevím, Františku,“ zaznělo ale od myslivců, „voni asi naši mladí věděj, co říkaj, porušit zakázanej způsob lovu je vošklivá věc ...“   

  „Dobře, vyřídíme to jinak,“ uzavřel trochu nasupeně myslivecký hospodář a dodal: „Tak holt, až zase bude hon a přijdete se psama, velký mi sem raděj nevoďte, protože vždycky můžem narazit na prasata!“

+++

   Co říci závěrem? Myslivecký hospodář František měl v poslední větě pravdu. Při dnešních nízkých stavech drobné zvěře a vysokých stavech divočáků opravdu není plynulý přechod z honu na zajíce k naháňce na černou nijak vzácnou výjimkou. Nakonec – zakažte ohařovi, co vyhledává zajíce, aby zvedl černou, když na ni narazí! Jen je třeba v takových situacích postupovat přiměřeně a maximálně se snažit vyhovět legislativě (i když co bychom si nalhávali – stoprocentně to prostě nejde).  

Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:

§ 42 (doba lovu a podmínky lovu), § 44 (používání loveckých psů a loveckých dravců), § 45 (zakázané způsoby lovu) a § 63 (přestupky) zákona o myslivosti, § 16 (počty loveckých psů pro společné hony) vyhlášky č. 224/2002 Sb. a standardy FIC.

Na motivy skutečných případů připravil Jaroslav Šprongl.