Přiznám se, že ani nevím, kdy jsme se viděli poprvé, kdy poprvé do redakce přišel popovídat si o české myslivosti sympatický vytáhlý právník mluvící češtinou okořeněnou cizojazyčným akcentem. Mnohokrát jsme diskutovali o právních ustanoveních výkonu práva myslivosti v Čechách a porovnání situace se západními zeměmi, hlavně Švýcarskem. Dr. iur et JUDr. Jaroslav Vondráček, Ph.D., advokát a externí pedagog na právnické fakultě Univerzity Karlovy, je totiž excelentním znalcem mezinárodního práva, působí nejen jako přednášející na právnické fakultě, ale i poradcem či konzultantem řady politiků i ministrů. Poslouchal jsem v uplynulých letech vícekrát jeho líčení zážitků nejen z myslivosti, ale třeba i z jeho působení ve funkci starosty jednoho známého západočeského města, tak trochu mne ale překvapila jeho kandidatura na senátora. Dovolím si ho tedy trochu představit i čtenářům Myslivosti.
Prosím, popište stručně vašimi slovy, jak jste se vlastně dostal k myslivosti a kde se myslivecky vyžíváte dnes?
Od roku 1991 až do roku 2001 jsem jezdil za Bernskou kantonální vládu do jižních Čech, kde jsem se staral o partnerské obce mezi kantonem Bern a jižními Čechami. Při jedné cestě do jižních Čech v srpnu 1998 mne v okrese Strakonice pozvali na lov srnce. Byl to pro mne velice silný zážitek, také proto, že jsem srnce ulovil. Následně jsem v roce 2000 složil myslivecké zkoušky v ČR.
V současné době nejsem členem žádného mysliveckého sdružení, ale mám naštěstí několik dobrých přátel, kteří mne na lovy zvou. V první fázi jsem lovil především v jižních Čechách, nyní lovím ve středních Čechách v okolí Neveklova, na Slovácku a občas i v západních Čechách.
Jste člověk, který významnou část života prožil ve Švýcarsku, ve společensky i myslivecky dost odlišných poměrech. Jak v této souvislosti vnímáte myslivost u nás?
Můj vztah k české myslivosti je pravda trochu ambivalentní. Z jedné strany mám rád typickou českou atmosféru na honech spojenou s tradičními mysliveckými rituály a zvyky, to ve Švýcarsku tolik není. Na straně druhé požívá myslivost ve Švýcarsku mnohem větší vážnost a myslivci si té možnosti mnohem více váží a cení, tady mi třeba vadí, když vidím stále častěji myslivce oblečené do maskáčů, kteří se chovají jako nějaké paradesantní skupiny, vadí mi ale třeba i takové zdánlivé drobnosti, jako třeba to, že myslivci odhazují prázdné patrony na zem. Také se mi nelíbí, že česká myslivost je stále více o penězích, ale objektivně řečeno, to není problém jen české myslivosti.
Jaké postavení má myslivost v povědomí dnešní evropské společnosti?
Musíme si jako myslivci přiznat, že společenský trend v Evropě je takzvaně „přírodně ochranářský“ , jinými slovy řečeno antimyslivecký. Zřejmě nelze tento trend zastavit, ale jistě jej lze zpomalit. Je nutné o myslivosti otevřeně a upřímně mluvit, především s lidmi z městských aglomerací. Vysvětlovat jim, že myslivost není jen o střílení, ale také o péči jak o zvěř, tak o přírodu jako takovou. Mluvím ze své osobní zkušenosti, neboť žiji v Praze a vedu nesčetné rozhovory s lidmi, kteří jsou a priori proti myslivosti jako takové. Když má člověk trpělivost, lze spoustu předsudků vyvrátit a alespoň částečně korigovat jejich negativní přístup k myslivosti.
Jaké postavení má myslivost v ČR v porovnání s Evropou a jinými loveckými kulturami?
Jak jsem se již výše zmínil, česká, potažmo středoevropská, myslivost má historickou tradici a byla nedávno oprávněně zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví ČR. Jako Čech jsem hrdý na naši mysliveckou tradici, a to právě i proto, že vím, že taková myslivecká tradice není všude ve světě. Například ve skandinávských státech nebo mimo Evropu, v Austrálii nebo ve Spojených státech amerických, se řadí lov zvěře spíše ke sportovní činnosti. O to víc jsem rád, že mohu provozovat myslivost právě ve střední Evropě, kde myslivci cítí nejen spojení s přírodou, ale též ctí historickou tradici jako společensko-historický závazek vůči dalším generacím.
A jak vnímáte vztah české společnosti k přírodě všeobecně?
Opět vnímám tuto otázku rozpolceně. Na jedné straně vnímám skutečnost, že lidé vyhledávají přírodu jako takovou a tráví v ní hodně času, což je jistě pozitivní. Na straně druhé vidím v našich lesích vyhozené prázdné plechovky, pet lahve a jiný odpad. Tomu opravdu nerozumím. Taktéž se mi nelíbí, že jak kolaři, tak i běžkaři nerespektují vytýčené tratě a jezdí tam, kam se jim chce. Verbálně mají rádi přírodu, ale na druhé straně nerespektují klid zvěře, která v ní žije. Absolutně nepřijatelné jsou pro mne terénní motorky a čtyřkolky, které volně jezdí po lesích. Zažívám to konkrétně v Jáchymově, kde máme chalupu, a žel česká policie proti tomu nedělá vůbec nic.
Ještě bych rád zmínil jeden problém dnešní české společnosti, který mne velice trápí, a to je neúcta k půdě. Podle údajů Ministerstva životního prostředí ubývá v České republice denně 15 ha zemědělské půdy na úkor skladů a solárních elektráren. Tím se dramaticky zmenšuje i životní prostředí pro naši zvěř. Proto jsem s vděkem uvítal petici za obnovu zemědělské krajiny, která tento rok vznikla.
Jak byste se choval jako senátor k otázkám myslivosti?
V minulém čísle Myslivosti odpovídal na obdobnou otázku Ing. Jindřich Šnejdrla. V podstatě bych mohl odpovědět obdobně. Především bych se zasazoval o zachování české myslivosti v té podobě, kterou dnes i přes četné nedostatky máme. Jako právník bych se chtěl aktivně zapojit do myslivecké legislativy. Ačkoliv dnes platný zákon o myslivosti je určitý kompromis, se kterým musíme chtě nechtě žít, budu se vždy rozhodně zasazovat proti snížení výměr honiteb pod 500 ha. Takový krok by totiž znamenal konec české myslivosti v dnešní podobě. V dané otázce bychom si mohli vzít za vzor například slovenský, polský nebo maďarský zákon o myslivosti. Taktéž bych si přál, aby ministerstva zemědělství a životního prostředí reagovala pružněji na měnící se potřeby jak ochrany přírodního bohatství naší země, tak i myslivosti jako takové.
Děkuji za rozhovor
Připravil Ing. Jiří KASINA