Po roce opět plné radosti, přátelských stisků ruky, úsměvů, tónů loveckých fanfár, dešťovými kapkami maličko okořeněný přebohatý kulturně společenský program, setkání formální i neformální, kamarádská i pracovní, lehký nádech nervozity a stresu organizátorů a občas i nějaká ta sklenička borovičky stydlivě ukrytá pod dýnkem mysliveckého klobouku, samozřejmě na zdraví i Lesu lovu pozvednutá v levé ruce. Vše pečlivě a s nevšední vážností a pokorou připravené kolektivem v čele s inženýrem Marianem Čížem, ředitelem jubilujícího poľovníckého muzea.
Tak nějak vypadaly dvaadvacáté Dny sv. Huberta ve slovenském Svätom Antone.
Každé dosud uspořádané Dny se vždy nesly ve znamení něčeho nového, originálního, svým způsobem překvapivého, samozřejmě s přihlédnutím k vážnosti historie a nezměnitelných dobových skutečností. Každé svatohubertské Dny vždy měly svůj jedinečný rozměr či dokonce několik rozměrů, které dávaly a dávají této úžasné akci vyniknout. Především to vždy byla úcta k myslivosti jako jedinečné lidské činnosti, kdy chov a ochrana zvěře je upřednostňována před jejím lovem, kdy láska k přírodě, jejím obyvatelům, lesu, horám, řekám, potokům, bystřinám i lužním lesům, lukám a pastvinám v pokoře spojuje duchovno s praktickými činnostmi, ale také tradicemi, historií, kulturou a uměním.
Byly a jsou to morální vazby na legendy myslivosti a lesnictví, na osobnosti, které institucionálně, ale i odborně či umělecky budovaly a budují chodníčky k současné podobě národní i nadnárodní myslivosti.
Ve výčtu oněch rozměrů pak rozhodně není možné zapomenout na podporu všeho, co souvisí s budoucností, tedy aktivní podporu činností souvisejících s dětmi a mládeží. Největším důkazem toho jsou nejen akce v rámci „dospělých“ Dnů sv. Huberta, ale letos poprvé uskutečněné Dětské dny sv. Huberta, které v červnu přivedly do antonského zámku na dva a půl tisíce dětí, pedagogů a rodičů!
Vše, co jsem zmínil v řádcích předchozích, platilo i v letošním ročníku, který se uskutečnil na přelomu srpna a září, v tom úžasném čase počínající jelení říje. Nicméně právě letos bylo výrazně znát ještě jeden rozměr, byť zajisté nechyběl ani v letech předcházejících. Nikdy však nebyl tak rázný, živý a plnohodnotný. Tak rašící.
Byl to rozměr česko-slovenské myslivecké vzájemnosti a spolupráce. Vazeb a vztahů, které bývají všemožně, politicky i v rovině osobnostní znevažované, podceňované, zprofanovávané a řekněme na rovinu mrzačené, ale přesto se je nikdy a nikomu nepodařilo rozvrátit. Ba naopak. V posledním čase sílí a vracejí se tam, kam skutečně patří. Do roviny lidské, profesní, přátelské. Do platformy tradiční.
Je dobře, že tuto pozici, tento rozměr, jako první upřednostnili někteří z umělců a lidí, kteří znají sílu kulturních vazeb a dominant. Bez ohledu na svým způsobem objektivně vytvořené hranice mezi státy, jejichž vznik v těchto dnech média často připomínají, ovšem s přihlédnutím k vážnosti jasné bezbariérové zóny v „soustátí“ mysliveckém.
Měl jsem to štěstí být u toho, když jsem coby zakladatel a první předseda Klubu autorů při Českomoravské myslivecké jednotě neformálně jednal o co nejužší vzájemné spolupráci s tehdejším předsedou Klubu histórie slovenského poľovníctva Josefem Brunčákem, jeho následovníkem ve funkci Štefanem Šramkou, ředitelem Múzea vo Sv. Antone Mariánem Čížem, básníkem Marianem Šebem, akademickým malířem Václavem Nasvětilem, fotografem Josefem Ferencem, akademickým malířem Viktorem Bilčíkem a dalšími přáteli z uměleckého, mysliveckého i společenského prostředí.
Byť na rovinu připouštím, že ne všichni autoři z jedné i druhé strany s myšlenkami bližší spolupráce souhlasí, letošní antonské výroční jednání Klubu poľovníckej histórie opět toto téma otevřelo a jednoznačně z něj vyplynulo, že chuť spolupracovat, přátelsky i pracovně se stýkat, vyměňovat zkušenosti a aktivně se zapojit do procesu sbližování například mysliveckých literatur, výtvarného umění či řemesel, má dveře již dnes řádně otevřené. Slovenská i česká strana k tomu připravují některé konkrétní kulturně společenské akce, setkání a semináře, a to již na podzim letošního a první polovinu příštího roku.
Podobné myšlenky při letošních dvaadvacátých Dnech sv. Huberta zazněly například i při neformální večeři s hosty, přáteli a podporovateli tohoto podniku, a to třeba i z úst zástupců kompetentních ministerstev a institucí, jako je Ministerstvo zemědělství České republiky, slovenské ministerstvo podohospodárstva, Slovenský poľovnícky sväz, apod. Partnerství, přátelství i pokora ke společné kultuře a tradicím myslivosti a lesnictví byly vzpomenuty i při slavnostní svatohubertské mši na nádvoří zámku, z všemožných témat vyčnívaly i při nespočetných neformálních setkáních slovenských, českých a moravských myslivců po celé tři dny Dnů. Vůbec nepochybuji o tom, že v nejbližší budoucnosti budou podporovány i dalšími institucemi i konkrétními autory a osobnostmi.
Svätý Anton bývá právem považovaný za svatostánek slovenské myslivosti. S Mariánem Čížem i výkonným tajemníkem Slovenského poľovníckeho sväzu Imrichem Šubou jsme se shodli v tom, že to je pomyslná Mekka i českých myslivců. Že si zde vzájemně podávají ruce, aby se v čase, kdy se blíží devadesáté narozeniny Československé myslivecké jednoty, bylo opět jejich naše a naše jejich. Společné. Abychom se vzájemně co nejvíce inspirovali. Řádná a s láskou provozovaná myslivost je ostatně vždy společná, bez ohledu na hranice, politiku a jakékoliv názorové rozdílnosti. Je, či spíše měla by být, ryze lidská. Už proto, že příroda je společná, je klenotem a bohatstvím ne jednotlivců či skupin, ale generací. Právě třeba takových, co se vždy na sklonku léta potkávají ve Svätém Antonu...
Oldřich KOUDELKA
Snímky Jan HLAVÁČ