Když byla česká myslivost zapsaná do seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky, okamžitě se ozvali její příznivci i odpůrci. A rázně. Málokdy nějaká událost vyvolá diskuse natolik rozporuplné. Zatím co jedni dávají najevo hrdost a zadostiučinění, druzí nesouhlasí a jsou krajně rozhořčeni. Spor zdaleka nekončí. Oba tábory hledají příklady, argumenty a svědectví, zda tak významné ocenění naší myslivosti patří právem.
Ptají se, jestli se opravdu najdou myslivecká sdružení, konající už po desetiletí v duchu hodnot, které zdůvodnění zápisu uvádí. Převládají mezi myslivci tací, pro něž se myslivost, péče o zvěř a její prostředí stala životním posláním a stylem? Šíří skutečně a trvale lásku k přírodě, ke zvěři, k mysliveckým tradicím mezi obyvateli vesnic i měst? A vpisuje se dobrovolná práce těchto občanských spolků do historie a života vesnic, městysů i měst? Tentokrát budeme hledat odpovědi v malebné krajině na Sedlčansku, v honitbě, o kterou se stará Myslivecké sdružení Svatý Jan. Pod tímto názvem jej tady a v celém okolí znají už padesát let. Navazuje však i na snažení předchozích mysliveckých společností. Nyní sdružuje třicet čtyři členů, dva adepty a šest stálých honců.
Základ prosperity
Život každé myslivecké pospolitosti se odvíjí od pojetí a úrovně mysliveckého hospodaření. Jen na jeho výsledcích vyrůstá dobré jméno myslivců, rozvíjí se mezilidské a sousedské vztahy, vznikají místní tradice. Svatojanští myslivci obhospodařují smíšenou honitbu o rozloze 1935 hektarů. Je rozpoložená v typicky české krajině, kde se lesy střídají pole a stráně, kde potoky roubí listnaté stromy. Návštěvníka tady zaujmou půvabné výhledy do údolí řeky Vltavy.
Sdružení od samého počátku novodobých změn zákona o myslivosti dobře vychází s majiteli honebních pozemků. Právě myslivci jsou aktivními členy honebního společenstva. Společně s kolegy, kteří nejsou vlastníky lesa či půdy, se všestranně starají o zvěř. Mimo jiné každoročně vysazují tisícovku bažantích kuřat, která odchovávají v uznané bažantnici. Budují krmná zařízení a každý člen i stálý honec se o některé z nich stará. Stavějí a opravují posedy, žebříky, kazatelny. Umožňují jim průběrný lov zvěře. Kmenové stavy dokazují, že to dělají odpovědně. Svatojanští myslivci zejména udržují zdravou srnčí populaci, která je i nadále jejich hlavní zvěří, ale starají se rovněž o další druhy spárkaté i drobné. Na krmiva a ozdravné směsi a léčiva vynakládají více než sto tisíc korun ročně. Další metráky získávají svépomocí či bezúplatně.
„Zajištění krmiva v potřebné kvalitě a množství je jen jedením z předpokladů zdárného chovu. Nezbytná je rovněž každodenní přítomnost myslivců v honitbě, což se netýká jen měsíců nouze. Nemůžeme vycházet pouze z dosavadních zkušeností a dohadů. Potřebujeme stálý přehled, jak se zvěři daří, zda prospívá, co se s ní skutečně děje,“ říká myslivecký hospodář Rudolf Hejna, který se tohoto pravidla sám drží. „Kdo chodí často do honitby, může řádně chovat, chránit i lovit.“
I proto svatojanští myslivci tak úspěšně tlumí lišky. V loňské sezóně jich ulovili bezmála třicet. Celoročním lovem mladé černé zvěře minimalizují škody na polích. V uplynulých třech sezónách jich to bylo sto čtyřicet jedna divočáků. Zemědělci si tak systematického lovu náležitě považují. Jejich družstvo mysliveckému kolektivu za každý kus vyplácí zástřelné ve výši jednoho sta korun. I tato suma byla příspěvkem do rozpočtu sdružení. Není zanedbatelný, ročně přesahuje čtyři sta tisíc korun. Celkové výdaje na myslivost reprezentují více než tři sta padesát tisíc, výnosy téměř padesát tisíc korun.
Aby myslivecká společnost mohla hospodařit s takovým obratem, je třeba úsilí mnoha lidí. Podstatným zdrojem příjmů se stal myslivecký ples. Přinese do pokladny bezmála sto tisíc korun. O něco víc vynesou poplatkové lovy srnců a bažantů. Další výnosy představují členské příspěvky, příjmy za brigády, dotace a sponzorské dary.
„Nehledíme jen na zisk. Například chov bažantů je z ekonomického hlediska částečně ztrátový, ale můžeme si jej dovolit,“ vysvětluje finanční hospodář a bažantník Radim Měchura. „Ovšem z mysliveckého hlediska tak získáváme jen pozitiva. Bažantí hony, ale například také podzimní zkoušky ohařů a malých plemen, jsou v lovecké sezóně opravdovým svátkem v duchu dávných tradic a nejen pro myslivce.“
V přírodě a také v kostele
Pro členy a příznivce Mysliveckého sdružení Svatý Jan je slavnostní ráz akcí běžnou zvyklostí. Myslivecké tradice jsou u nich všudypřítomné. Řádný ceremoniál mají nástupy k lovu, výlože, výřady, v mysliveckém duchu je výzdoba sálu, kde se koná poslední leč či výroční schůze. Každý host od prvních chvil ví, že je mezi pravověrnými myslivci.
Vrcholem společenského a kulturního dění okolních obcí a osad, mezi něž patří Svatý Jan, Drážkov, Skrýšov, Hrachov, Bražná, Řadovy a Hojšín, se letos už podesáté opět stane Svatohubertská mše sloužená farářem Zbigniewem Grzybou v barokním kostele sv. Jana Nepomuckého ve Svatém Janu. V mnoha ohledech je mimořádná. Duchovní má porozumění pro přírodu a zvěř, pro myslivce a chápe jejich nezastupitelné poslání. Svatojanská pobožnost bývá výjimečná moudrým a citlivým projevem celebrujícího i samotným pojetím. Kde jinde myslivci nastupují mezi lavice plné věřících i sympatizantů, nejen ve slavnostním, ale i se zbraněmi? Kde jim je tak přejícně žehnáno, kde je vzpomenuto také členů sdružení, kteří už odešli na věčnost? Prožitek umocňuje výkon Loveckého dechového tria při Okresním mysliveckém spolku v Benešově pod vedením zkušeného muzikuse Jana Slabého.
„Na mši chodí mnoho lidí, místních, chalupářů i chatařů, kteří se s myslivostí většinou setkávají jen v této podobě. Tradice se u nás už zavedla a každý rok nám přináší velké potěšení,“ říká Štěpán Kubík, který za myslivce slavnost organizuje. „Shodujeme se také na důležitosti takového tradičního aktu. K uspořádání Svatohubertské mše naše sdružení loni z rozpočtu vydělilo téměř čtrnáct tisíc korun.“
Stalo se zvykem, že po mši se členové sdružení, jejich blízcí a přátelé sejdou u pozdního oběda ve vyzdobeném sále v Drážkově. Posedí u dobrého jídla nejprve za zvuku fanfár a při proslovech, pak si zatancují při živé hudbě. Na počátku hodování, stejně jako při každém společném lovu, zazní Svatojanská fanfára, kterou jim složil a její text napsal Jan Slabý. Na nástupu ji vždy hraje člen a trubač sdružení František Kölbel, významný lékař a vysokoškolský pedagog.
Samostatnou kapitolou kulturního života je myslivecký ples. O jeho věhlasu svědčí trvalý zájem více než čtyř stovek platících účastníků. Svatojanští myslivci jej na různých místech v okolí bez přerušení pořádají od osmdesátých let minulého století. Příští rok se bude konat už podesáté v Krásné Hoře nad Vltavou, ve společenském sále Zemědělského družstva Krásná Hora. „Zahájení plesu má stálou podobu. Ke zdobenému výřadu zvěře do tomboly, u něhož planou ohníčky, nastoupí myslivci včetně honců, jako po skutečném lovu. Fanfáry troubí dechové trio Jana Slabého a hospodář Ruda Hejna mi předává hlášení o počtu zvěře do tomboly, abych mohl ples zahájit,“ líčí předseda mysliveckého sdružení Miroslav Votruba. Zvěřinová tombola, doplněná věcnými cenami, bohatostí a skladbou nesporně láká. Ovšem vše je zorganizované tak, aby něco vyhrál každý návštěvník plesu. Navíc se všichni skvěle baví. Ples je proslulý v celém okrese a mysliveckým není jen podle názvu na plakátech.
Pokračování má budoucnost
Svatojanští myslivci přirozeným způsobem sdružují obyvatele zmiňovaných obcí a osad, ať už jde o ty stálé, nebo o chalupáře a chataře s přechodným bydlištěm. Nejsou tady uzavřenou kastou, ba právě naopak. Mají letité příznivce a sympatizanty, pravidelné účastníky společenských mysliveckých slavností a zejména stálé honce. Chodí vždy myslivecky oblečeni, pečují o přidělené krmelce, mají materiální výhody jako ostatní členové a účastní se všech akcí. Mezi sympatizanty se najdou také sponzoři. Na svatojanské myslivce tady nedá nikdo dopustit.
Dokládá to bezmála třicetiletá kronika, kterou stále vede bývalý člen sdružení František Vondruška. Texty i dobovými fotografiemi kronika zaznamenává počátky sdružení, zahájení voliérového chovu bažantů v roce 1988 i všechny další myslivecké roky. Tím propagace místní myslivosti nekončí. Na webových stránkách polesí Svatý Jan jsou ve fotogalerii k nahlédnutí všechny svatojanské myslivecké akce. Navíc je ve Svatém Janu myslivecká vývěska, kterou pravidelně aktualizuje Blanka Votrubová.
Tak na společném díle spolupracují celé generace svatojanských myslivců. Mají mezi sebou i doyena, zakládajícího člena lidového mysliveckého sdružení z roku 1951, Václava Švece, ale nezapomínají ani na mladé zájemce o přírodu a zvěř. Přijímají nové členy, neuzavírají se jen mezi sebe. Svědčí o tom počet přespolních v jejich řadách, stejně jako fakt, že mezi sebe berou i městské myslivce. Každý však musí ukázat, že to českou s myslivostí a jejím místním pojetím myslí vážně. Teprve pak dostane příležitost. Za uplynulé čtyři roky svatojanští přijali šest mladých členů. I proto členská základna dosahuje pozoruhodného věkového průměru dvaapadesáti let.
Rodiny a nejbližší příbuzní spolu se členy Mysliveckého sdružení Svatý Jan žijí myslivostí. Proto se tady mezi vyznavači zeleného cechu najde tolik příbuzných, otců, synů, dcer, bratrů, vnuček. Ne všichni chodí společně na lov, ale účastní se plesů, mší, zájezdů na myslivecké výstavy, do obor i do vinných sklepů. Každá členská schůze a zejména ta výroční je po oficiální části společenským setkáním pro rodiny myslivců.
Kde hledat zrod takových zvyklostí a tradic? Zdánlivě vše vyhlíží jednoduše. Na počátku každé z nich byl nápad, ochota a iniciativa několika lidí. Následovala vytrvalá péče, úsilí celého spolku, snaha o zdokonalení. Jen tak se mohlo stát, že prolnuly do veřejného života a lidé je přijali za vlastní. Tradice rostou léta. Aby se však udržely, potřebují stálost. Jen tak se přetaví v kulturní fenomén, kterému po zásluze patří respekt a celospolečenské ocenění.
Dr. Arnošt TABÁŠEK
Snímky Miroslav Votruba