Divoká příroda má své zákonitosti, které by lidé měli vždy a všude respektovat. A nemusí se jednat zrovna o aljašské sněhové pláně nebo brazilské deštné pralesy. Ono to platí i v Brdech nebo na Pálavě, jakkoli se spojení těchto míst a pojmu divočina zdá trochu přitažené za vlasy. Platí to o přírodě jako takové a o zvířatech v ní žijících zvláště. A platí to samozřejmě i pro ty druhy, které označuje zákon o myslivosti jako zvěř. Každý nezasvěcený a nedomyšlený zásah do života zvěře se může dříve nebo později vymstít.
ÚTOK DIVOČINY
Náš případ začal koncem jednoho jara. Michal našel opuštěné srnče – tedy srnečka. Opravdu opuštěné, protože Michal, fotograf přírody a její znalec, věděl, o co u údajně ztracených mláďat zvěře běží. Že je stačí vzít do rukou nebo jen pohladit a jejich máma je už nepřijme … Ale tenkrát si dal dvě a dvě dohromady – nález srny sražené autem u silnice a nález srnčete v louce asi padesát metrů od místa nehody.
Michal se ženou přineseného srnečka vypiplali, s radami i pomocí místních myslivců, z nejhoršího: mléko z lahvičky s dudlíkem, péče o vyměšování a podobně, však to někteří znají. Jak ale srnče rostlo, přemýšleli, co dál, protože sami žili v bytovce a zachráněný kus potřeboval prostor.
Když to takhle jednou probírali u stolu štamgastů v místní zahradní restauraci (Michal, veterinář Pavel, jednatel mysliveckého sdružení Libor a farář Božetěch), nachomýtl se k tomu hostinský Zdenda a povídá: „Tak ho nechej u nás! Nějaký domácí zvířata chováme, místa je tu všude dost, výběh mu udělám, postarat se o něj, postarám, a co bych to neřek – pro hosty to časem může bejt atrakce!“ „Dobrej nápad,“ přikývl Pavel, „já ho ovočkuju a občas prohlídnu.“ I Libor souhlasil: „Do volnosti už stejně nemůže a tady aspoň nějakou bude mít.“ „A já vám požehnám, aby se mu tu dařilo,“ dodal farář Božetěch.
Jak řekli, tak udělali. Zbývá dodat, že pobyt srnce, který dostal jméno Medard podle data svého nalezení (8. června na Medarda), v uvedeném zařízení byl stylový, protože hospoda se jmenovala „U zlaté trofeje“.
***
Jaro se překulilo do léta, srnečkovi se v novém domově líbilo, spřátelil se i s několika dalšími zvířecími obyvateli hospodského dvora. A jak dál rostl a dál si zvykal na lidi, stával se podle nápadu hostinského Zdendy opravdu atrakcí, za kterou začali přicházet a přijíždět hosté z blízkého i vzdálenějšího okolí, hlavně tedy děti. Ty mohly občas Medíka, jak mu říkaly, pohladit, jindy mu nabídnout kousek tvrdého pečiva, které Zdenda speciálně z toho důvodu sušil. Občas si srnec pro pohlazení nebo pro dobrůtku zašel k radosti přítomných i do výčepu. Zdálo se, že je dokonale ochočený a fixovaný na svou „lidskou rodinu“, bez tendencí vydat se sám někam do divoké přírody.
Občas za ním došli jeho „kmotři“. Pavel sledoval zdravotní stav, Libor mu sehnal reflexní „obojek“ – pro případ, že by se přece jen vydal do lesů a polí, Michal si ho občas přišel vyfotit, aby se zdokumentovalo, jak roste. Přišel i farář, aby se přesvědčil, že jeho požehnání pánbu vyslyšel (vypadalo to, že ano). No a každý z nich, ať přišli sólo nebo se u nalezence potkali, chvíli poseděl a nějaký ten pohárek vypil.
Podzim se překulil do zimy a Medardovi bylo u hospody hej proti jeho druhům, co se brodili sněhem ke krmelcům, kam jim přinášeli myslivci v době nouze přilepšení k obživě – to Medíkův dvorek byl vždycky od sněhu uklizený a korýtko plné!
Cyklisty a pěší turisty vystřídali lyžaři a zahradní část hospody osiřela, ale o Medarda byl zájem pořád …
Jak sníh tál a za brankou přešlapovalo jaro, začaly růst Medardovi první parůžky. A protože byl dobře živený a vůbec o něj bylo hezky postaráno, nebyly jen tak ledajaké. Po vytlučení běhal po zahradní restauraci, k radosti všech návštěvníků, srnec s vysokými parůžky vidláka – a dál se kamarádil s ostatními domácími zvířaty i dětmi, přicházejícími potěšit se, jak se z Medíka stává urostlý Medard.
Dlouho se vše zdálo být zalito sluncem a zajištěno požehnáním faráře, ale, jak se říká, čert nikdy nespí.
***
Bylo zrovna prvního srpna a zahradní restauraci „U Zlaté trofeje“ opanovali trampové, tedy spíše countrymeni. Jeden z nich, Oskar, zrovna slavil svátek. Pivo teklo proudem, struny několika kytar a bendža si neodpočinuly a do romantického opěvování pasoucích se stád, prázdných sedel a lokálek přivážejících kovbojům milé pršely narážky na oslavencovo jméno totožné s americkými filmovými cenami. „Tak která z vás dneska dostane Oskara?“ ptal se šéf party. „S malým nebo s velkým?“ opáčila jedna z dívek a hned zazněla replika: „To ví nejlíp Jarmila, viď, Oskare?“ A první tazatelka na to: „Já myslela o na začátku slova, troubové!“ Ale už zněla píseň o zrádném bendžu a dalším hostům se to líbilo, protože kostkované košile, sombrera a šátky zpívaly opravdu dobře.
Čtyři kmotři Medarda, kteří sem přišli taky slavit – připít si na jeho zdraví v den prvního výročí „nástupu“ k Zlaté trofeji, jen tak tak našli volný stůl. Michal si chystal nádobíčko na další snímky, ale Zdenda ho, když kladl na stůl velké myslivecké k přípitku, varoval: „Meďák je poslední tejdny nějakej divnej, tuhle skákal na kozu Rózu a včera mi tady mezi stolama honil kuchaře Jendu.“ „Asi mu nasypal špatně do korýtka,“ zlehčoval varování Michal, ale myslivec Libor poznamenal: „Hele, vono to může být taky říjí! Stane se, že jelen nebo srnec napadne i člověka, vidí v něm soka. Radši dej bacha!“ „Libor má asi pravdu, šak jsem musel toho divocha zavřít na samotku!“ souhlasil hostinský. „Jo, jo, nebojte, budu opatrnej,“ přikývl fotograf a za chvíli vstoupil do Medardovy ohrady, kterou teď obýval sám.
Připravoval si fotoaparát, když si ho všimla již citovaná Jarmila a rozběhla se za ním do ohrady: „Hele, foťáku, cvakneš mě s tím paroháčem, jak si ho hladím?“ „Kterýho si chceš hladit?“ poznamenal ještě někdo z westernové party, ale vzápětí všechny humor přešel, protože nastala mela.
Medard zaregistroval nezvané hosty a začal podupávat předními běhy, jako kdyby se chystal na souboj. A vyrazil. „Pozor!“ vykřikl Libor na Michala, který s aparátem u oka útok hned nezaregistroval, a vyběhl k plotu ohrady.
Medard se skloněnou hlavou zasáhl Michalovo stehno a způsobil mu krvácející ránu, ten po nečekaném úderu upadl. Jarmila se s křikem dala na útěk, čímž upoutala útočníkovu pozornost a ten se vydal za ní. Dívka zakopla, taky upadla, srnec se po ní proběhl a asi po třiceti metrech se zastavil, otočil a chystal se k dalšímu útoku. To už byli v ohradě Libor a Pavel v roli pikadorů na býčích zápasech nebo klaunů v rodeu – prostě se snažili odpoutat pozornost agresivního srnce od obou napadených. A punc rodea dodal celému představní další okamžik, kdy vzduchem zasvištělo laso oslavence Oskara a strhlo rozběhnutého Medarda na zem. To stačilo na to, aby všichni vyklidili bojiště – včetně šikovného kovboje s uvolněným lasem, kterému nejdříve zaražené a pak nadšené publikum v zahradní restauraci zatleskalo.
***
No – ztráty nebyly zas tak velké. Jarmila měla jen pár modřin od spárků, Michalovi poskytl první ošetření veterinář Pavel a konstatoval, že rána zase není až tak hluboká, aby se musela šít, a dokonce ani fotoaparát se nerozbil. Proto z celé události nakonec nikdo nedělal vědu, Medardovi kmotři se přidali k Oskarovým gratulantům, záchranka se nevolala a odškodnění nikdo na nikom nepožadoval. Jarmila si vyslechla své („Tys tak sexy, že po tobě jdou i zvířata!“ „Však on Oskar je taky pěkný zvíře!“ „Snad nebude na srnce žárlit za ty modřiny, co ti nadělal!“).
Zdenda pak dostal pár rad: od myslivce Libora, že neměl srnce až tak předvádět, aby mu v hospodě stoupla tržba; od veterináře Pavla, že podle jeho zkušeností už musí s nevyzpytatelným až agresivním chováním Medarda počítat nejen v období říje; od faráře Božetěcha, že by měl víc chodit do kostela, pak by se mu takové nepříjemnosti nestávaly; od Oskara, aby narazil další sud, protože při tom nechtěném a nečekaném dramatu všem nějak vyprahlo.
Co k tomu dodat? Chovat doma jakoukoliv zvěř prostě není jen tak – z hlediska legislativy i různých úskalí, na něž se dá vždycky narazit u tvora, který sice získá lecjaké „domácí“ návyky, ale stejně zůstává svým založením „divochem“.
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 7 (chov zvěře v zajetí) zákona o myslivosti, § 5 (obecná ochrana rostlin a živočichů) zákona o ochraně přírody a krajiny, § 13 (ochrana zvířat v zájmových chovech) zákona na ochranu zvířat proti týrání.
Na motivy skutečných případů připravil Jaroslav Šprongl.