Časopis Myslivost

Místností se rozlévá teplé odpolední světlo, na knize povysunuté z knihovny visí tradiční valašská sekyrka a opodál září monitor. Sedíme v kanceláři známé moravské ekologické organizace Kosenka ve Valašských Kloboukách a její duše Miroslav Janík vykládá: „Ščúrnica je pro myslivce taková lednička na zvěř. Srnci a daňci se tam stahují ze širokého okolí a pochutnávají si na mladých jedličkách.“ Mluví o území v nedalekých kopcích, které Kosenka pomocí příspěvků dobrovolných dárců postupně skupuje ve snaze zachránit zdejší unikátní porost přírodě blízkého lesa. Ščúrnica se ovšem zčásti překrývá s honitbou mysliveckého sdružení obce Poteč a Kosenka, jakožto nový vlastník, myslivcům zakazuje na tomto území působit. Cílem je ponechat tento prostor co nejpřirozenějšímu vývoji a minimalizovat zásahy člověka.

Myslivci, kteří na daném území tradičně hospodařili, však tato omezení těžko snášejí a Janík se v jejich kruzích skutečně netěší příliš dobré pověsti. Jejich postojům se z jistého hlediska nelze divit. Bývalý hospodář mysliveckého sdružení Poteč Svatopluk Čech to vystihuje takto: „Každý druhý tady přišel do kontaktu s ochranářama, kteří mu něco nakazujú, zakazujú, porúčajú a jedině oni majú pravdu, přes to nejede vlak.“

Připomeňme jen, že celá oblast spadá pod CHKO Bílé Karpaty. Mezi environmentalisty naopak velmi populárnímu Miroslavu Janíkovi navíc vadí nejen krmelce lákající ještě více zvěře na už tak atraktivní území Ščúrnice (přičemž zimní přikrmování zvěře obecně považuje spíše za pošetilost). Myslivcům vytýká také nedostatečnou péči o krajinu. A to ačkoli je tato činnost zakotvena přímo v zákoně o myslivosti.

Rys jako posvátná kráva

Vztahy Kosenky s místními myslivci v lecčems odrážejí obecné konflikty, které už více než dvacet let zatěžují komunikaci těchto dvou skupin. Shrňme si je alespoň ve stručnosti.

Asi nejznámější spor se týká velkých šelem. Environmentalisté je chtějí přísně chránit, myslivci jim vytýkají, že z vlka či rysa dělají posvátné krávy, a že i stavy těchto vzácných tvorů je třeba kontrolovat, neboť v dnešní české krajině pro ně již není mnoho místa.

Druhým problémem je téma přezvěřenosti, na němž se obě strany nemohou shodnout již desítky let. Myslivci čelí kritice, že udržují množství zvěře vysoko nad přirozenou úživností zdejších lesů. Srnci, daňci či jeleni pak prý brání přirozené obnově lesa, neboť spásají mladé semenáčky listnatých stromků a jedlí.

S tím souvisí i otázka přikrmování, které podle „zelených“ deformuje přírodní výběr, neboť díky němu zimu přežijí i slabší kusy. Myslivci oponují, že o nějakých přirozených podmínkách či přírodním výběru nelze v současné české krajině vůbec mluvit. Podle nich by zvěř v nynějších smrkových monokulturách bez lidské péče prakticky nepřežila. Nechat ji vymizet je však škoda a svým způsobem „nefér“, neboť patří odedávna k přirozené složce naší přírody.

Dalším evergreenem ve vztazích ochránců a myslivců je otázka ochrany druhů. Oba tábory si navzájem vyčítají, že chrání druhy, u nichž to není nutné, a naopak nechrání to, co potřeba je. Ať už se jedná o bobra, šelmy či dravce. Jindy se spory vedou například o práva myslivců na soukromých pozemcích a celou řadu dalších věcí, jejichž popis není cílem tohoto článku.

Myslivost je ekologické zemědělství

Všechny tyto konflikty odrážejí alarmující míru vzájemného nepochopení, nedůvěry a mlhavých představ jejich účastníků o podstatě a smyslu činnosti těch druhých. Podle všeobecného mínění environmentalistů je hlavním motivem pro myslivce lovecký zážitek, plný žaludek či cenná trofej. Pan Slánský, potečský myslivec, se na tuto poznámku beze slova zvedá od stolku s nedopitým pivem a odbíhá do garáže. Po chvíli se k zahradnímu posezení vrací vlekouce objemný koš plný vybělených srnčích lebek. „Nás že motivujou trofeje?“ vzteká se, „Jen se podívej co střílíme!“ a vytahuje z koše jednu „trofej“ za druhou. O nějakém paroží skutečně nelze mluvit. Jedná se převážně o takzvané bulkaře (tedy srnce jimž na hlavě nevyrostlo nic než drobné bulky), případně pouze slabé či různě poškozené paroží. Dodává, že myslivci si musí za ulovenou zvěřinu zaplatit tak jako kdokoli jiný a uklidňuje se mocným hltem z láhve již poněkud zteplalých Svijan. Zálibu v lovu přiznává, nevidí v ní však nic špatného. Lov je přirozený lidský instinkt a pro myslivce je prý především odměnou za celoroční dobrovolnou práci v terénu a nákladnou péči o zvěř.

Jaký je však smysl celé téhle činnosti? Mnozí environmentalisté ji chápou jako jakési svérázné ochranářství – vadí jim však, že se soustředí jen na několik málo druhů, které myslivci uznali za vhodné. Jiní prostě zaměňují myslivost s lovem, případně rovnou s pytlačením. Málokdo je však ochoten uznat myslivost jako svého druhu ekologické zemědělství. „Myslivost je v podstatě druh zemědělské prvovýroby, chceme udržitelně využívat bohatství, které nám příroda poskytuje,“ říká Luděk Králíček z Českomoravské myslivecké jednoty a ptá se: „Proč dělit zvířata na ta domácí, která lze využívat, a na ta divoká, která využívat nelze? Ekologické parametry farmy jsou často mizerné – kromě krav tam nežije prakticky nic. Naopak existují vědecké studie dokazující, že myslivost má pozitivní vliv na biodiverzitu.“

Ochranář z paneláku

Ani představy myslivců o environmentalistech však často nemají s realitou mnoho společného. „Oni do hory nechodí, oni to dělajú možná někde z činžáku. To je člověk, který poučuje, jak má žít člověk někde na vesnici, ale sám doma nepokludí ani křečka,“ tvrdí další valašský myslivec Roman Psota a výborně tím vystihuje asi nejvýraznější stereotyp, který mezi myslivci o „zelených“ panuje. Totiž přesvědčení, že přírodě ve skutečnosti nerozumí, a že jsou jí odcizení, neboť většinou žijí a působí jen ve městech. Samotné slovo environmentalismus myslivci často ani neznají a své oponenty považují za ochranáře, případně rovnou za zelené extremisty. „Mám pocit, že představitelé obou stran jsou k sobě hluší a nehodlají společnou řeč hledat, natož najít. Tady vůbec nejde o zvěř a les, ale o souboj kdo z koho,“ glosuje celou situaci brněnská přírodovědkyně a myslivkyně Kamila Štěpánková.

V kamizole na workshop

Pavel Křížek, známý jihočeský ochranář, se rozhodně velkých ambicí nebojí. Do povědomí širší veřejnosti vstoupil před deseti lety úspěšnou kampaní za záchranu dravců, kdy přiměl energetické giganty k masivní výměně hlav sloupů vysokého napětí za typy pro dravce bezpečnější.

V roce 2004 rozjel podnik ještě ambicióznější – kampaň Právo na krajinu. Křížek chtěl využít unikátní příležitosti, kdy se kvůli přímé volbě prezidenta vážně hovořilo o otevření ústavy, a vnést do tohoto zásadního státního dokumentu také klauzuli, která by zajišťovala právo na volně prostupnou krajinu – pro člověka i pro zvířata. Podařilo se mu najít silné téma, které sjednotilo ochránce, myslivce (kteří měli obavy, že ploty soukromníků zkomplikují pohyb zvěře), ale i turisty či rybáře. Vznikla tak koalice čítající úcthodných 570 000 lidí. Tak masivní občanská iniciativa pro přírodu se zde nikdy předtím ani potom nezformovala.

Bohužel ústava nakonec otevřena nebyla a kampaň Právo na krajinu tak zůstala nezavršena, nicméně ukázalo se, že zde existují témata, na nichž se mohou jednoznačně shodnout i příslušníci táborů jinak notoricky rozhádaných. „My jsme si hned na začátku kampaně řekli, že se nebudeme bavit o kormoránech, o vydrách, o vlcích. Budeme se bavit o tom, že krajinu je potřeba chránit jako celek,“ vysvětluje Křížek a naznačuje tak přístup, do něhož i autor tohoto článku vkládá velké naděje. Odložit na chvíli spory a pokusit se vystavět nový vztah na společných tématech.

Jednou z oblastí, které se jeví být pro spolupráci nejslibnější je vzdělávání a osvěta. Mezi laickou veřejností – a bohužel ani mezi environmentalisty – se dosud příliš neví, že i myslivci se aktivně věnují environmentálnímu vzdělávání. Pracují s mládeží prostřednictvním kroužků, chodí přednášet do škol, pořádají tábory a soutěže pro děti, školí lektory. Martina Novotná z Kulturně propagační komise ČMMJ svou práci dělá očividně s nadšením. Na dotaz po spolupráci s nějakými zelenými neziskovkami však tato mladá žena reaguje poněkud váhavě: „Vyměňujeme si určité materiály s Lipkou, ale o nějaké čilé komunikaci zatím nelze mluvit.“ Přitom řada dotázaných z obou stran by se podobnému spojení nebránila. Iniciovat nějaké společné akce se však zatím zdráhají.

„Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. Vlastně trochu pochybuji, že by o to myslivci stáli,“ říká Jana Richterová, bývalá spolupracovnice Kosenky pracující též v envi-vzdělávání. Přitom přínos, jenž by toto spojení mohlo pro obě strany znamenat, je zřejmý – myslivci dokáží poskytnout konkrétní a hluboké znalosti zdejší přírody, environmentalisté zase propracovanou metodiku či rozsáhlou síť kontaktů. Že tato cesta je možná, ukazuje příklad ČSOP Rokycany, které aktivně spolupracuje s myslivci (nejen) na vzdělávání již od roku 1994. „Myslivost má mládeži hodně co nabídnout,“ je přesvědčen Pavel Moulis, hlava místních ochranářů, „ať už jde o pejsky, střelectví, nebo třeba trubačství, které je poslední dobou na vzestupu.“ A dodává: „Důležité je vybudovat v dětech vztah k přírodě – a je úplně jedno, kdo to zrovna dělá. Jen aby to dělal dobře.“

Další nadějný směr spolupráce předjímá opět Pavel Křížek. Se svou organizací Ochrana fauny ČR uspořádal pro myslivce speciální workshop, jak „dosáhnout“ na dotace týkající se mysliveckých aktivit. Podobné semináře hledající společná témata organizují i v Rokycanech – mluví se na nich o lecčems od záchraných stanic, až třeba po obnovu krajiny. Ukazuje se tak, že prostor pro oboustranné sdílení léty nabytého know-how je nemalý – a to ještě zdaleka nedošlo na všechna témata. Například pomoc při práci s veřejností, v níž jsou „zelení“ velmi obratní, by se myslivcům určitě hodila. „PR, public relation, jak se tomu dnes říká, tu má na starosti vlastně jen jediný člověk,“ přiznává Martina Novotná z ČMMJ. Na organizaci sdružující 100 000 členů je to tedy opravdu málo. Myslivci na druhou stranu mohou environmentalistům nabídnout praktické poznatky z terénu, například o migračních trasách a dalším chování zvířat. Ty lze využít třeba při vyjednávání o ÚSES, tvorbě hodnocení EIA, nebo plánování přechodů pro zvěř přes dálnice. Takové možství lidí pohybujících se často v terénu skýtá zkrátka obrovský potenciál.

Setkání u guláše

Jsme zpátky na Kosence, tradiční dřevěnicí se nese vůně čerstvě upečeného chleba a v rozhovoru s panem Janíkem se dostáváme na poslední téma – spolupráce. „Ale jo, něco takového tu funguje. Dřív s námi někteří kosili luka a seno si pak brali pro zvěř. Místní myslivci nám taky pomáhají na Mikulášském jarmeku, vaří třeba zvěřinový guláš.“ Dotýkáme se tím další – a asi nejpřehlíženější – cesty, která by mohla vést ke sblížení obou táborů. Spojení sil pro povzbuzení lokálního kulturního a společenského života. Myslivci jsou mnohde na venkově (společně s hasiči) v podstatě jedinými iniciátory veřejných akcí – ať už se jedná o plesy, přehlídky psů či třeba trubačská vystoupení. A oživení vesnice je důležité téma i pro environmentalisty, neboť dobré sousedské vztahy a náklonnost k místu kde žiji, se zdají být samotným základem ekologického chování.

Jde jen o to nebát se, odhodit předsudky a pokusit se navázat přátelský kontakt. Ten by mohl prospět nejen environmentalistům a myslivcům, ale nakonec i životnímu prostředí jako takovému. Obě strany po odeznění emocí nakonec dobrou vůli projevují. „Pokud komunikace bude, a konstruktivní, tak může být prospěšná na obě strany,“ uznává valašskokloboucký myslivec Otakar Rosulek. „Bylo by to hezké,“ říká Jana Richterová. A jak začít? „Napálit velký demižon slivovice a sednút si k jednomu stolu. Po třetím půllitru už by sa domluvili,“ směje se Svatopluk Čech z MS Poteč.

Martin VYHNAL

Autor je absolventem humanitní environmentalistiky a zároveň pochází z myslivecké rodiny. Článek vychází z jeho diplomové práce Dva odstíny zelené: stereotypy mezi myslivci a environmentalisty. Ke stažení kompletní práce zde: http://is.muni.cz/th/181957/fss_m/DIPLOMKA_text.docx

ENVIRONMENTALISMUS je široký myšlenkový a názorový proud mající kořeny v 19. století (jeho inspirační zdroje však sahají až do středověku). Ústředním tématem je obava z důsledků poškozování životního prostředí člověkem.

Environmentalismus vychází ze dvou základních předpokladů:

Že příroda má hodnotu sama o sobě (tedy ne jen ve vztahu k člověku).

A že lidské zásahy do životního prostředí překročily únosnou mez. Do tohoto proudu lze zahrnout jak tradiční ochranu přírody, tak sociálně a politicky orientovaná ekologická hnutí.

Environmentalisté se tedy angažují v celé řadě oblastí: v „klasické“ ochraně přírody, v eko-vzdělávání, v rozvoji venkova, v kontrole dopadů velkých stavebních projektů na prostředí, podporují místní zemědělce, prosazují ekologičtější provoz od úrovně domácností, až po celou energetickou síť atd…