V letošním roce oslavil známý východočeský řezbář, malíř a dlouholetý myslivec, Karel Hurdálek z Hronova, životní jubileum. Všem kamarádům i příznivcům jeho tvorby jsou určeny následující řádky – v podobě, jak mi je běh životních událostí znám z nespočetných krásných vyprávění jubilanta.
Karel se narodil 7. dubna 1942 v Hronově a tomuto městu zůstal věrný po celý svůj dosavadní život. Již asi ve čtvrté třídě základní školy se u něj začala projevovat nezměrná touha poznávání přírody a začal snít svůj sen o Africe. Tehdy patřil k jeho nejoblíbenějším vyučovacím předmětům zeměpis. Velmi rád také naslouchal slovům pana řídicího učitele Bedřicha Švorčíka. Tento pán, tehdy již v důchodovém věku, vzpomínal na svého přítele z mládí, cestovatele, dobrodruha a lovce Filipa z Oberlaendru.
Jednalo se o zámožného člověka, šlechtice, jehož rodiče a posléze i on vlastnili textilní továrnu v Úpici a Hronově. O svých loveckých výpravách také napsal Filip z Oberlaendru knihu „Lovecké jízdy v Severní Americe“. Dovolme si malé odbočení, z knižní předmluvy se můžeme dočíst:
„Před krátkým časem ještě byl bych se sotva odhodlal skromné svoje lovecké příhody napsati, bych je širším kruhům předložil. Teprve moje trofeje, vyvěšené v první mezinárodní lovecké výstavě ve Vídni r. 1910, daly k tomu bezprostřední podnět, jelikož jsem téměř současně od některých nakladatelství a odborných časopisů obdržel dotazy, zda bych svoje lovecké zkušenosti buď tím aneb oním způsobem neuveřejnil; většina z nich poukazovala k tomu, že lovecká literatura na díla o Americe bohata není. Sepsal jsem svoje zkušenosti jen ze svých skrovných záznamů a doufám, že podávám jimi přátelům sportu vyjasnění o aktuelních honebních možnostech v Severní Americe a v některém ohledu zajisté nikoliv nevítané vodítko. Rovněž myslím, že i přírodozpytec nalezne zde leckterou zajímavou podrobnost. Za tímto účelem podávám první svoje dílo váženému čtenářstvu, jež zároveň, jelikož nejsem spisovatelem povoláním, o laskavou shovívavost prosím.“ Datováno Hronov, říjen 1910.
V dodatku knihy potom autor krásně popisuje své zkušenosti s užitím zbraní a střeliva. Doslova poslední dva odstavce znějí: „Pro opakovačky nemohu se rozehřáti. Ještě nikdy jsem nelitoval, že jsem měl jen dvě – arci úplně bezpečné – rány, ježto jsem jich pak tím rozvážněji užil. Vždyť spotřeboval jsem kulových patron na celé své výpravě americké jen asi 365 kusů! Jest skutečně protivno přihlížeti, jak takový Američan svou desetiranovou opakovačku vypumpovává, a spoléhaje na množství pohotově jsoucích ran, často ani jednou netrefí!“
Kdepak by mohl Filip z Oberlaendru tušit, že za necelý půlrok (3.3.1911), sotva jeho kniha vyšla tiskem, zemře v Africe pod kopyty rozzuřeného postřeleného buvola. Přitom není přesně jasné, zda tehdy selhalo střelivo či nastala jiná osudná chyba, která stála mladého Filipa život.
Zmínku z literatury uvádím zcela záměrně. Knihy, fotografie a filmy byly totiž dlouhá léta hlavními průvodci Karlovy představivosti nezbytné pro jeho vlastní tvorbu. Nejedna řezba, nejeden obraz vznikl na tomto základě i po mnoha letech, tak, jak byl těmito zdroji Karel inspirován, případně jak si sám představoval průběh popisovaného děje.
Současně Karel vždy projevoval velkou úctu k cestovatelům-průkopníkům, ať již se jednalo o zmíněného Filipa z Oberlaendru, Dr. Emila Holuba, Jiřího Hanzelku, Miroslava Zikmunda, a další.
Malovat začal Karel už na základní škole. Navštěvoval malířský kroužek vedený akademickou malířkou slečnou Čechovou a panem učitelem Lednem. Tématicky byly hodiny často věnované ztvárnění přírody, různých zátiší a dobových chalup.
Touha po cestování do exotických krajin byla veliká, leč možnosti velmi omezené. Není proto divu, že další léta Karel orientoval svůj zájem ve velké míře na naši přírodu a souběžně také na myslivost. Svého prvního loveckého psa, zlatého kokršpaněla, cvičil ve svých čtrnácti letech, kdy mu vydatně pomáhal a radil myslivec, kynolog a místní obuvník v jedné osobě – Jiří Valta.
Hned po absolvování základní školy Karel pracoval dva roky jako tkadlec a zakladač stavů v textilce „Saurer“ v Hronově, aby posléze jeho život dostal nový náboj – nastoupil na střední odborné učiliště lesnické. První rok strávil ve školním zařízení v oboře Kněžičky u Chlumce nad Cidlinou. Tam poznal řadu celoživotních přátel jak mezi svými spolužáky, tak ve školním personálu.
Mezi hlavní patřil jejich vychovatel Jiří Málek, výborný ilustrátor přírodovědných publikací, ale i p. Holeček, mistr na těžbu dřeva a zalesňování, či vrchní mistr p. Moravec. Druhý ročník již absolvoval výuku v Přední Labské u Špindlerova Mlýna. Tehdy, v září roku 1959 poprvé mohl naslouchat troubení jelenů. V té době také započalo celoživotní přátelství s Ing. Josefem Vágnerem, tamním Karlovým učitelem, pozdějším ředitelem ZOO ve Dvoře Králové nad Labem.
Na přátele z obou lesnických učilišť, v Kněžičkách i na Přední Labské, rád a často vzpomíná s přáním, nechť se třeba i nyní ozvou ti, s nimiž časem kontakt ztratil. (Pozn.: současná adresa K. Hurdálka – Palackého ul. 236, 549 31 Hronov).
Po absolvování školy pracoval Karel jeden rok v lese na různých úsecích, kdy měl možnost praktického poznání všech činností středního lesního personálu – od semenářství, např. v podobě sběru šišek jedlí, přes zalesňování až po těžbu dříví. Od roku 1961 jej neminula dvouletá základní vojenská služba – zařazení výsadkář. V letech 1963-1967 pracoval další čtyři roky v lesnictví.
Následovala zajímavá restaurátorská práce, byť se jednalo převážně o církevní relikvie, v chrámové službě Červený Kostelec. V letech 1968 a 1969 Karel uskutečnil první samostatné výstavy svých prací: v Jiráskově divadle v Hronově a v Obecním domě ve Velkém Poříčí.
Od roku 1971 pracoval 17 let u komunálních služeb v Hronově – kamenické práce všeho druhu. Do této doby spadá celá řada podstatných událostí, ať už se jedná o setkání a sedmileté (1974 - 1981) intenzivní přátelství s akademickým malířem, malířem pravěku Zdeňkem Burianem; či např. spolupráce s Ing. Josefem Vágnerem – tvorba rámů pro obrazy cyklu „Vznik života na Zemi“ a oprava rozsáhlého historického reliéfu stěn budovy muzea královédvorské ZOO.
V letech 1981 a 1982 absolvoval Karel ze zájmu i dálkové studium na Středním odborném učilišti v Praze a stal se z něj „řezbář s výučním listem“.
Po celou dobu se věnoval také myslivosti. Přirozeným magnetem pro něj byla jelení zvěř, jíž se snažil ztvárnit v množství svých řezeb i obrazů
Své cestovatelské sny si mohl splnit až porevolučně, vyjma několika návštěv blízkých destinací – Slovenska, Polska a Maďarska. V roce 1997 absolvoval první cestu do Afriky – se svým přítelem, malířem Janem Skořepou. V Tanzanii a na Zanzibaru společně strávili dva a půl měsíce a nalezli nejeden objekt hodný jejich malířského umění.
V roce 1999 se pro změnu Karel vypravil s jiným svým kamarádem, preparátorem a kynologem Václavem Lokvencem do severozápadní Ameriky, do státu Idaho. I zde pobyli dva měsíce střídavě na loveckých toulkách a také pracovně, řezbařinou pro jejich hostitele.
Návrat na černý kontinent se konal až v roce 2004, do Zimbabwe, jako doprovod dalšího celoživotního přítele na jeho lovech, Františka Holmana. Bylo to na „pouhé“ tři týdny a tak je pochopitelné, že se sem museli vypravit znovu hned další rok.
Až do současné doby realizoval Karel Hurdálek devět výstav svého řezbářského a malířského umění. Tři jsem měl možnost shlédnout a mohu potvrdit slova uznání návštěvníků. Za dlouhá desetiletí jdou počty samotných výtvorů do tisíců. Toto je pochopitelně možné jedině při dobrém rodinném zázemí, a to Karel má ve svojí manželce Evě.
S přáním zdraví, mnoha dalších cestovatelských zážitků a radosti z práce přátelé myslivci!
Mgr. Vladimír BÁDR, Ph.D.