Další z příhod, kdy došlo k napadení černou zvěří
Můj zážitek, kdy došlo ke zranění černou zvěří, se udál už před osmi lety na Štěpána. O toho dne uteklo už hodně vody, ale jak si pročítám a slyším stále nové příhody, nedá mi to a musím moji příhodu také napsat, byť se příhoda odehrála v zimě a do letních čísel se moc nehodí, a přispět tak k zážitkům a hlavně poučení se střety s černou zvěří.
V našem sdružení probíhá tradiční poslední hon, který zakončuje naši hlavní loveckou sezonu. O tento hon bývá veliký zájem, kdy se jak střelci, tak honci mohou po vánočních svátcích, kdy jen jíme a sedíme u televize, trochu protáhnout po honitbě a shodit nějaké to kilo, které jsme o vánočních svátcích nabrali.
Rána jsem se už nemohl dočkat. Jen jsem prohodil několik vět s manželkou, kde jsme se domluvili na odpolední návštěvě u mých rodičů. Pak rychle obléknout, vzít zbraň a zajít pro mého jagdteriéra Dana a autem dojet do sousední obce, kde jsem v honitbě členem.
V osm hodin byl sraz, kde proběhl nástup všech zúčastněných a pak následoval odjezd do části zvané Jeleňová. Zde mají cvičiště služební psi. Potkávám se tam s kolegou myslivcem Zdeňkem. Zdravíme se a hned mi praví, že divočáci mají čerstvě přejité pole, kde byla do sklizně zasetá kukuřice. Černou zvěř nemáme stálou celý rok. Vyskytuje se hlavně od zasetí do podzimní sklizně.
Se Zdeňkem se rozloučím, poděkuji za informaci a odcházíme k místu začátku první leče zvané Javoří. S hospodářem se domlouvám, že psy necháme na řemeni a první leč jen projdeme, abychom nenarušili druhou pod Nivkou, která sousedí s tou první. Jestli tam bude liška, tak na vyhnání to bude stačit. To jsme ještě netušili co se ale stane.
Honci se rozmístili na šířku daného úseku a čekáme na obstavení leče střelci. Po krátké pauze zazní signál Začátek leče.
Konečně, jdeme. Procházíme vysokým lesem, na který navazuje příkrý svah velikosti obdélníku asi 300 x 150 m. Levá část byla zalesněná asi patnáctiletým smrkovým porostem. Zbytek byl zalesněn později. Nebylo již potřeba využívat, tak mladé smrčky vyčnívaly z vysoké trávy.
Asi v půlce leče zazněl pode mnou výstřel. Nepoznal jsem, zda je to kulová nebo broková rána. Tak jsem si myslel, že na střelce s největší pravděpodobností šla liška. Sejdeme ze svahu za potůček, kde byla řada lovců a už vidím, že neleží liška, ale náš host ulovil lončáka. Nastává vzrušená debata, kterou následně utišují naši vedoucí honu. „Chlapi, jsou tam další prasata, buďte zticha. Střelci zůstanou stát a honci leč znovu obejdou a proženou ji pořádně.‘‘
Dlouho neváháme, dáváme dohromady honce a jdeme znovu leč obejít a protlačit stejným směrem. Po rozmístění pouštím svého jagoše s povelem „Hledej!“
Netrvá to ani minutu a už slyším hlášení z levé strany. Tak našel je. Jenže se stále nic neděje. Povzbuzuji honce, kterým se asi moc k divočákům nechtělo a volám na ně „Běžte!“
Okamžitý účinek, začaly padat výstřely pod námi. Pak zleva směrem ke mně vyráží tlupa černé zvěře. Vede je bachyně následována selaty a za nimi můj pes. Probíhají pode mnou, kde se snaží uniknout do boku leče.
Nahazuji brokovou kozlici do ramene, ale vidím jen vlnění trávy a občas se mihne hřbet zvěře. Nedalo se s jistotou vystřelit. Po mém selhání naštěstí další host Ondra uloví jedno sele.
Výstřely utichnou. Protože s honci jsme zůstali stát, asi uprostřed leče, volá na mne zespodu kolega Milan: „Máš pod sebou divočáka!“ Toho jsem z mého místa díky vysoké trávě neviděl.
Najednou se po stopní dráze uprchlé tlupy vrací můj pes Dan. Povzbuzen probíhajícím honem dávám znovu povel: „Hledej!“
Okamžitá reakce, ale místo očekávaného hlášení, se jen ozval nářek mého psa. Neváhám a běžím k němu. Doběhnu asi na čtyři metry a vidím, jak sedí natočený levým bokem ke mně a na hrudníku má oranžový flek. Okamžitě mi dojde, že mám zraněného psa, a to jsem ještě netušil, jak je to vážné.
Najednou za zády zaregistruji pohyb unikající černé zvěře. Bez zaváhání zamířím kozlicí do malého průseku mezi smrčky a vystřelím na kance, který okamžitě mizí v hustém porostu.
Po výstřelu se otáčím a rychle dobíhám k Danovi. A to co uvidím, nepřeji zažít žádnému kynologovi. To oranžové nebyla roztržená svalovina, jak jsem si myslel, ale byly to jeho plíce, které mu z rány mezi žebry asi na čtyři prsty vyjely z hrudníku ven. Viděli jste někdy, jak fungují plíce ještě živému zvířeti!?
V tu chvíli mi bylo hrozně. Co mám dělat? Vzít zbraň a ukončit to jeho trápení. Takové zranění nemůže přece přežít. Chvilka váhání. To nemůžu přece udělat, co by jsem řekl doma mým dcerám. Že jsem jim zastřelil psa, se kterým vyrůstaly.
Vybavuje se mi první den, kdy jsme ho jako malé štěně dovezli. Jelikož byla ještě venku zima, tak jsem ho dal do sklepa do kotelny. Když jsme byli všichni pohromadě, bylo vše v pořádku, ale jakmile jsme odešli, tak to začalo. Začal tesknit! Ráno jsme měli jít do práce. „Takto se nevyspíme,‘‘ řekl jsem si a vzal ho nahoru, že bude s námi spát v ložnici s dětmi. A byl klid. Jen jedna loužička, o které manželka neví, ale vyspali jsme se. Další noc ve sklepě už nebyl problém žádný.
Rychle se ale vracím do reality. Musím něco udělat! Vysvlékám kabát, položím do ní Dana, plíce vracím do hrudníku a ucpu ránu kapesníkem. Vezmu ho do náruče a jdu ze svahu dolů.
Vtom na mě volá jeden z honců: „Tady ho máš!“‘ Ležel tam asi sedmdesátikilový sekáč. Jeho páráky byly dlouhé jen 3 cm! A to stačilo, aby způsobil takové zranění.
Dojde ke mně kolega Petr. Říkám mu: „Jedu k veterinářovi, pokusím se zachránit psa. Vezmi si moji kozlici, pozor je nabitá!“
Sejdu ze svahu ke střelcům a ptám se jich, kdo má auto. Nabídne se Jaroslav, že mě tam doveze. Bez zdržování sedáme a jedeme do okresního města k veterinářovi. Naštěstí mám u sebe mobilní telefon a volám mu, že mám problém a potřebuji pomoc. K mému zděšení veterinář je na sjezdovce a lyžuje. Prosím ho o pomoc, že je to vážné. Nakonec že tedy přijede, ale musím chvilku počkat.
Doba než přijel mi připadala jako celá věčnost. Viděl jsem, jak Dana ztrácím před očima. Začal být čím dál víc malátný, bunda už byla nasáklá jeho krví. Před příjezdem veterináře nejspíše ustoupil šok, a tím Dan začal pociťovat víc svoji bolest.
Najednou mi chytil do mordy jednu dlaň, při vysvobozování dlaně mi pokousal i druhou ruku. Kdyby to udělal zdravý pes, asi by měl velký problém, ale v tomto případě jsem se jen snažil vysvobodit z jeho skusu a utišit ho. A to se nakonec podařilo.
Naštěstí dorazil veterinář i se sestrou. Po vstupu do ordinace jsem dal psa na stůl, vtom mne polilo horko. Nejspíš tam ještě chvíli stát, ležel bych také. Ulevilo se mi po sklenici vody.
Po prohlédnutí mého psa a mých dlaní mě poslali sednout do čekárny. Veterinář řekl, že je to těžké zranění. Nevím, jak dlouho operace trvala, odhaduji asi dvě hodiny. Pro mě ale neskutečná doba. Tu se otevřely dveře a vešel veterinář a pravil: „Pes žije a jestli přežije noc, tak má šanci. Má poraněnou plíci, párák minul o 1 cm Danovo srdce.“ Domluvili jsme se na případné další návštěvě a jdu domů.
Jaroslav mě konečně pozdě odpoledne dovezl k našim, kde jsem přenesl ještě spícího Dana. Místo posezení s rodinou sedám do auta a jedu znovu do města, tentokrát s mými poraněnýma rukama na ošetření do nemocnice.
Po vyprávění co se mi stalo, ošetřující jen nechápavě kroutil hlavou. Jak to bývá po pokousání, že budou potřebovat vyšetření mého psa, které jim budu muset dovézt.
Cestou domů se ještě zastavuji na naší lovecké chatě, kde v rychlosti povídám o tom, co se mi všechno dneska přihodilo. Ale táhne mě to za mým psem. Tak se rychle loučím a jedu k rodičům, kde už probuzeného, ale téměř bez života odvážíme Dana domů.
Udělal jsem mu provizorní lůžko v naší koupelně, kde jsme se snad celá rodina tisíckrát chodili dívat a snažili jsme se ho trochu povzbudit, aby to nevzdával. Bezesná noc, kdy jsem nemohl usnout, protože se stále všechny zážitky předešlého dne vracely.
Konečně nastalo ráno. Okamžitě běžím do koupelny. Otevírám dveře s obavou, co uvidím. Při pohledu na sedícího Dana ze mne padá taková tíha, která se nedá popsat. Noc má za sebou a je vidět výrazné zlepšení zdravotního stavu.
Léčení trvalo kolem měsíce, následovalo několik dalších kontrol a ošetření, byla nasazena antibiotika, ale komplikace naštěstí žádné nenastaly. Jen to stálo hodně peněz. Ale nelituji ani koruny. I když má i svoje chyby, za ty prožité dny mi přinesl spoustu loveckých zážitků. Jen podotýkám, že po ukončení léčby se asi za měsíc podílel na společném honě na dalším úspěšném lovu na černou zvěř.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem, hlavně veterináři Alešovi, členům našeho mysliveckého sdružení a všem známým kolegům, kteří mě nějakým způsobem podpořili.
K útoku toho sekáče nemám žádné vysvětlení. Proč k tomu došlo? Nesnažil se uniknout. A příležitost k tomu měl. Protože leč byla jen obstavená a na krátkou dobu byl hon přerušen. Bylo vidět, že doslova na někoho čekal. Buď na mne, nebo na mého psa. Určitě už měl nějakou zkušenost z podobných loveckých akcí a uměl se bránit. Co vím, tak nebyl zraněný. Příčinou jeho agresivity mohlo být i probíhající chrutí černé zvěře, proto byl asi s tlupou.
Po tomto zážitku necítím k černé zvěři nenávist, ale vzbuzuje u mne veliký respekt. Nechci zde znovu vyzdvihovat problém s přemnoženou černou zvěří. Jen chci poukázat, že je to člověkem, který jako vetřelec vstupuje do přírody a tam narazí na tuto rytířskou zvěř, která se nebojí lidem postavit.
Mám jen obavu, že podobných případů s útoky černé zvěře bude v budoucnu jen přibývat. Proto se obracím hlavně na myslivce, aby maximálně dodržovali všechny zásady bezpečnosti při lovu této jedinečné, ale nebezpečné zvěře! Hlavně mít vždy někoho spolehlivého při sobě, kdo okamžitě nějakým způsobem pomůže.
V Africe lovce jistí profilovec. Provádět sám dosled postřeleného divočáka v noci v houštině, kukuřici je podle mne sebevražda. Mějte na paměti, že nejdete lovit zajíce. Doufám, že se to nikdy nestane. Ale může se přihodit, že bez pomoci se někdo z nás po setkání s černou zvěří již nemusí vrátit domů živý.
P.V.