Časopis Myslivost

Pro nás už jen vzpomínky na hranickou lesárnu

V 50. letech přijímali na střední lesnické školy pouze po nejméně dvouleté praxi, během níž jsme většinou získali na odborných učilištích po zkouškách kvalifikaci lesního dělníka.

Mám z té doby vzpomínky na Březinu u Rokycan a na Žďákov u Orlíka. Učili jsme se tam počátkům tajů lesnického hospodaření, museli jsme si důkladně osvojit veškerou práci v pěstění i těžbě a připravili jsme se i na myslivecké zkoušky, které jsme skládali před vyhlášenou komisí v Písku.

S odstupem mohu říci, že nás práce v lese naučila zodpovědnosti, ale také jsme začali chápat radost , když se nám něco podařilo, a v neposlední řadě se v pracovních partách utvořila mnohá přátelství, utužovaná nejen společnou prací, ale také při pivu a prvních tancovačkách. Později jsme se rozešli do různých stran, málokdy se vídáme, ale zapomenout na společně prožité chvíle se prostě nedá.

Tak se to opakovalo i při dalších studiích.Někteří z nás se totiž dostali na střední školy - obvykle po výběru, kdy základním kritériem byly pracovní úspěchy. A protože právě tehdy se lesařina nešťastně dělila na část pěstební a těžební, což naštěstí trvalo jen 6 let, rozdělili i nás na pěstitele, kteří šli studovat většinou do Písku a jen něco málo do Trutnova, a na těžaře, kterým zase byla vyčleněna škola v Hranicích.

A tak jsme se tam sešli a bylo nám povětšinou krásných 18 let a všude plno krásných děvčat, za nimiž nám pálili špagáti z Vojenské akademie, ale my jsme byli ochotni se poprat s celým světem o život, který jsme měli teprve před sebou (k těm rvačkám docházelo i ve skutečnosti). Byli jsme prostě připraveni nasávat do sebe nejen pivo a víno, ale také vědu, o níž jsme ale toho věděli nejméně. Odborných předmětů jsme se příliš nebáli, měli jsme za sebou moudrost lesnické praxe. Kantoři na nás ovšem zpočátku pouštěli hrůzu, ale to trvalo jen do té doby, než poznali, že každý z nás má o lesnictví hluboký zájem, vyjádřený například i množstvím brigád, z nichž jsme šetřili na odborné zájezdy.

Z odborně kulturních zážitků se mi do paměti nejvíce vryl výlet na Helfštýn, který jsme museli narychlo zorganizovat v roce 1953 namísto plánovaného poznávání slovenských lesů, neboť v době chystaného zájezdu padla měna a my jsme pak po pěší túře Gabrielkou netrpělivě čekali na hradním nádvoří, až přiveze náš spolužák - cyklista vyměněné peníze, za něž jsme si nemohli koupit ani tehdy ještě laciné pivo. Skončili jsme u sodovek, což jsem nikdy předtím ani potom nezaznamenal.

O to více jsme cestou vnímali zasvěcený výklad prof.ing.J. Michálka, jehož přístup k lesu a jeho pěstění byl pro nás vždycky příkladný. Stejně pro nás ale znamenaly stavařské a organizátorské dovednosti prof. dr. Svobody, který byl dobrou duší všech společenských událostí, na které se prostě nedá zapomenout. A což praktické znalosti prof.ing. Církvy, které dával k lepšímu obvykle při ohníčku na školním polesí s jemu vlastní fantazií. Kdosi z nás jednou spočítal, že podle doby strávené v různých lesnických profesích by měl již tehdy asi 115 let, takže při jednom z posledních semestrů jsme dali dohromady sbor, který na předzpěvákovo „15 let jsem vorařil” atp. zpíval refrén „tě prosíme neval nás” až do těch 115.

Prof. V. Dragoun nás zase dovedl nadchnout pro divadlo a pro literaturu vůbec. Nastudoval s námi řadu her a v jedné jsem měl i hlavní roli. Přijeli jsme s ní některou sobotu odpoledne, myslím, že do Veselíčka, ale protože si lidé ještě neudělali čas a scházeli se pomalu, musel jsem ještě se dvěma účinkujícími zajít do místního rozhlasu a vysílat ze hry ukázky. Ostatní nás čekali v hospodě, včetně režiséra, což nezůstalo bez následků. Když potom zhaslo v divadle světlo a sehnali jsme jen pár petrolejek, takže zůstala potmě i nezbytná nápověda, museli jsme lovit v paměti a napovídat alespoň my rozhlasáci. Nakonec to v té tmě docela dobře skončilo, ale prof. Dragoun vydal okamžitě přísný zákaz pití alkoholu - zkrátka suchý zákon v době před a při představení.

Pokračování bylo v Polomu, kde nás čekal naplněný sál, ale mě skutečně začal bolet zub, na nějž nikdo neznal vhodnější léčbu než osvědčený rum. Zákaz bylo tedy nutno odvolat, ale jen v mém případě, a mohu přiznat, že mi ta láhev vystačila právě na celé představení - ovšem při nezastírané závisti mých spoluherců.

Vtipné glosy prof. ing. K. Záborce, zejména v čase honů a po nich, staly se už dávno zlatým pokladem všech generací lesníků, které učil, stejně jako suchý humor prof. ing. S. Zbruže. Rád také vzpomínám na jakousi až zarytost prof. Sadílka, který nám neodpouštěl jakékoliv prohřešky proti myslivecké mluvě. Naučil jsem se ji proto do opravdové hloubky, naučil jsem se ji chápat a milovat. Proto bych si také nikdy nedovolil říci, jako jeden z mých spolužáků, že „jelen při říji bučí jako kráva“. Naopak jsem chápal, že po takovém výroku prof. Sadílek skákat asi metr vysoko ještě dlouho potom, co zkoušeného vyhodil. Ostatně při podobné produkci ho spatřila naše třída, když jsem mu místo kondenzátoru popisoval princip karburátoru.

Rád vzpomínám i na ruštinářku prof. Čechákovou, která nám nechtěla slevit ani to nejmenší, přičemž mnohým dělala potíže již samotná azbuka. Hledali jsme ty nejlepší cesty k biflování slovíček či gramatických pouček. Nejvíce a nejlepších nápadů jsme dostávali při hraní taroků na Hůrkách či na kopci nad vznikající cementárnou. Spojení ZAPROUDOVNA, PODONAZE a další nebyla zaklínadla, nýbrž znamenala, že ruská předložka „za” se může použít i ve významu „pro, u, do, v, na” a že předložku „po” lze použít jako „ do, na, ze” - to byly nové cesty ke zdolávání záhad ruské gramatiky. Náš přístup však nesdíleli všichni studenti, byli i tací, které ruština moc nepoznamenala ani před maturitou. Jejich příchod před komisi byl pak mnohdy vynucený, i když se nakonec ukázalo, že pověstná přísnost paní profesorky zůstala přede dveřmi do maturitní místnosti. Chuděrka tam napovídala mnohdy víc než maturanti a vzpomínám si dokonce na situaci, při níž musel ředitel odvést státní dozor na kávu, neboť ke zkoušce byl dostrkán vyložený řečový antitalent. Vytáhl si otázku VKP(b), zkratku znal, i když byla psána azbukou, a prohlásil, že VKP(b) éto Všesojuznaja komunističeskaja partija bolševikov. A dost. Teprve po delším naléhání to zopakoval zezadu, do toho zapojil i oční tik, na nějž byl přeborník, až konečně připustil, že VKP(b) éto gazéty i lózungi, což překvapilo i znalce, a nakonec už mluvila jenom paní profesorka a zkoušený jí přizvukoval slovy „to znáju, to pamatúju”, což už odrovnalo celou maturitní komisi, a nakonec to nevydržela ani jinak vážná ruštinářka, která se musela zakousnout do kapesníku, aby mohla úspěšně maturanta alespoň propustit.

Myslím, že na tyto chvíle by se dalo dlouho vzpomínat, a ať mi prominou ti, které jsem nejmenoval. Měli jsme je všechny rádi, o čemž svědčí i to, že na ně při všech setkáních vzpomínáme, i když už někteří z nich odpočívají ve věčných lovištích.

Byl bych rád, kdyby i nové generace hranických lesáků vzpomínaly na své nynější i budoucí kantory s takovou úctou a láskou, s jakou na své učitele myslíme my. Po mnoha letech dobře chápeme, že se nám snažili dávat to nejlepší, a pokud se jim to třeba někdy nepodařilo, nebylo to jejich vinou. To my jsme přistupovali k životu lehkomyslněji, než by si oni přáli - jenomže i tato vlastnost patří k mládí, které odkládá anebo zlehčuje řešení někdy i vážných problémů a věnuje se především vyhledávání těch příjemnějších stránek života.

A takový bude zřejmě i život dávno po nás, a myslím si, že je to dobře.

Prof. Ing. Josef HROMAS, CSc.

Všechny moje hlasy...

aneb Co se do knížky nevešlo

Profesor inženýr Josef Hromas, věčně usměvavý chlapík, s šibalským knírkem, obohacující a pozitivní na první pohled. Plný obdivuhodného životního nadhledu. Přísný pedagog, uznávaný odborník, osobnost mimořádného kalibru. Člověk s bezmezným člověčenstvím. Lesník, myslivec, kamarád, přítel, kolega. Moje první setkání s ním bylo vlastně stejně takové. Já v něm viděl legendu a ON - byl normální, kamarádský, rozesmátý, vstřícný. Byl to Člověk Hromas.

Poprvé jsem se s ním se setkal, abych s ním projednal myšlenku vzniku Klubu mysliveckých spisovatelů, později přejmenovaného na Klub autorů při ČMMJ. Moje vize, písemně zpracovaná, se mu moc líbila. Seděli jsme tenkrát v útulném prostředí loveckého penzionu Orlíček našeho přítele, spisovatele a filmaře Františka Koldy na Pastvinské přehradě. Jedli jsme úžasnou Františkovu držťkovou polívku a bylo nám blaze. Profesor vyprávěl skazky ze svého bezesporu „brožovaného“ mysliveckého i pedagogického života, krmil suchými rohlíky ochočeného mufloního kluka a nechal si od něj okusovat pracovní kufřík. Už tím, jak Bertíka laskal po hřbetě a mezi toulci bylo jasné, že o zvěři nejen všechno zná, ale že ji nade vše miluje.

Potom jsme se nějaký čas neviděli, až na třetím sjezdu Českomoravské myslivecké jednoty, který tehdy posvětil vznik Klubu autorů. Byl jsem rád, že profesor vnímal moji snahu vytvořit prostor pro autorské literární, výtvarné, fotografické či filmové zpodobňování myslivosti. Tehdy nás to mimořádně lidsky sblížilo. Krátce nato v našem mysliveckém sdružení v Jaroměřicích u Jevíčka křtil moji knížku Knížka (ne)jen pro myslivce aneb co mne jen tak při šoulání napadlo. Kluci ve sdružení byli nadšeni, že mají tu čest potkat se s ním. Nelenil, dal si s naším nestorem Honzou Vašíčkem zelenou a neposvětil jen ty knižní stránky, ale pasoval i naše myslivecké mládí.

Tenkrát v hostinci U Trojanů si posteskl, že by rád někdy napsal knížku o svých osudech a zážitcích. Hodiny však, že tikají proti němu, proti této snaze. Nevím už, jak to přišlo, ale pár týdnů poté jsme se dohodli, že do toho půjdeme spolu. Začal vznikat knižní rozhovor Všechny moje hlasy... Tehdy jsem s ním poprvé seděl v jeho brněnské vile pod trofejemi jelenů, muflonů, daňků a medvěda a nechal se olizovat jeho jezevčíkem, o kterém profesor vždy říkal, že je lehce přerostlý „králík“. „Proto s ním nějak nemohu na mysliveckou veřejnost a kynologickou už vůbec ne. Vysmáli by se mi. A víš vůbec, jaký je rozdíl mezi králičím a trpasličím jezevčíkem? No, pustíš to zvíře do vysoké trávy a čekáš, co z ní na druhé straně vyběhne...“

Aby vůbec knížka vznikla, však ze strany profesora mělo jednu jednoznačnou podmínku. A to, že si budeme tykat. Zdráhal jsem se, neboť se pro mne těšil tak mimořádné vážnosti a úctě, že mi to dlouho nešlo přes pysky. On mne však při naší vzájemné komunikaci stále trpělivě opravoval, až jsem si na to tykání zvykl. Ale nikdy jsem toho nezneužíval, abych se komukoliv chlubil, cítil jsem k tomu vřele kamarádskému vztahu obrovskou pokoru a vždy tomu tak bude.

Zážitků jsem s Pepíkem Hromasem během práce na knížce zažil příliš mnoho na to, aby se daly všechny v kostce sepsat. Tedy těch zážitků, které se samozřejmě do obsahu nevešly. Tak třeba když jsme jeli na svatohubertské dny do Svätého Antona a on přiměl málo zkušenou řidičku - svoji studentku, která nás tehdy z Brna vezla, aby se „prosmýkla“ kopcem kolem prodejních stánků až k hlavní bráně svatoantonského zámku. Úzká stezka, prudký kopec, všude stovky lidí. Dostali jsme se asi do polovičky, chcípnul motor, lidé bušili na kapotu, sprostě nadávali, děvčica panikařila, no hrůza. Nešlo to ani dopředu, ani zpět. Jediný, kdo zůstal v klídku, byl Pepa. „Jedu na setkání se slovenským prezidentem,“ volal z okýnka. Byla to sice pravda, ale kolemjdoucí do nikterak nevzrušovalo. Kdybychom bývali byli zůstali na nám vymezeném parkovacím místě dole pod zámkem, bylo to bez problémů. Nakonec jsme se přece jen dostali až k zámecké bráně a našeho „prcka“ zaparkovali mezi prezidentské a vládní limuzíny. Profesor měl duši na místě. „Třeseš se, jako kdyby jsi právě u mne udělala zkoušku,“ řekl s úsměvem vystresované řidičce. Mimochodem - při zpáteční cestě se problém opakoval. S tím rozdílem, že z kopce to šlo přece jen poněkud snáze.

Být s Josefem někde mezi myslivci a lesníky, znamenalo obrnit se trpělivostí a posouvat se kupředu pomalu, krůček za krůčkem. Všude se totiž s někým zdravil, třepal si pravicí, plácal se po ramenou, vyprávěl anekdoty a vzpomínal na léta dávno zaprášená. Znal se s tolika lidmi, že to bylo až neskutečné. Většina z nich byli jeho bývalí studenti z různých fází vzdělávacího procesu. Všichni však měli jedno společné: profesora si moc vážili a v jeho společnosti se cítili dobře. Byl hojítkem na strasti co přinášejí naše běžné dny a rozsévačem pohody a dobré nálady. Jiný snad ani být nedokázal.

Když jsem se ho jednou v jakési soukromé debatě zeptal, zcela vážně, co má z naší myslivosti nejraději, co se mu na ní nejvíce líbí, co ho nejvíce inspiruje, čekal jsem stejně vážnou a seriozní odpověď. Něco o zvěři, tradicích, etice. Maličko se zamyslel a s kamennou tváří odpověděl: „Na naší myslivosti se mi nejvíce líbí studentky z naší lesnické fakulty. Když tak za nimi ráno v zadumání kráčím směrem k univerzitě, tak vnímám, jak jim to v uniformách moc sluší. Mám rád ten pohled...“

Bylo mi velikou ctí prožít po jeho boku posledních několik let. Vnímat atmosféru jeho nebývalého člověčenství. A i když už odešel na věčnost do svatohubertského nebe, stále kolem sebe slyším „Všechny jeho hlasy...“ Děkuji, profesore!

Oldřich KOUDELKA

Vzpomínky s ponaučením

Psal se rok 1992, kdy jsem se s panem profesorem setkal poprvé. Tehdy jsem studoval v řádném magisterském studiu na Přírodovědecké fakultě MU v Brně a začal docházet na předmět Myslivost - v tzv. mimořádném studiu na LDF MZLU. Samotnou zkoušku jsem absolvoval v roce následujícím.

Samozřejmě jsem nešel v daný den na zkoušku sám. Když jsem na fakultu přišel, seděli na chodbě již dva hoši a dvě dívky za stejným účelem. Do pracovny prof. Hromase jsme vstupovali všichni společně a já byl zkoušen až jako poslední. Mohl jsem si tedy udělat vlastní úsudek, co pravdy je na pověstné náročnosti examinátora. Již před samotnou zkouškou jsem si rovněž od jedné z obou dívek vyslechl, že „jde po čtvrté“. Možné to pochopitelně bylo jen tehdy, když některý její pokus resp. pokusy nebyly počítány, ale pojaty panem profesorem jako pouhé konzultace.

Den zkoušky zřejmě nezastihl onu dívku ve zvláštní pohodě. Průběh zkoušky, kdy střídala mizerné odpovědi s ještě horšími, provázela sílící předtucha opětovného neodvratného neúspěchu. V závěru se objevily i slzičky. S lítostí, ale i se zájmem jsem sledoval, kterak pan profesor začal dívku utěšovat, a přesto velmi lidsky dospěl k neoddiskutovatelnému závěru: „Tak zase příště“.

Poslední slova útěchy pana profesora mi ale zvláště utkvěla v paměti. Proud slziček se totiž již zcela zastavil, objevil se dokonce malý úsměv a pan profesor jej opětoval se slovy: „No vidíte, příště to už vyjde, hezká dívka přece nemůže udělat zkoušku na poprvé, to bych ji už neviděl.“

Odpověď slečny byla stejně krásná: „Já už bych, pane profesore, byla raději ošklivá!“

Tehdy jsem si poprvé uvědomil, s jakým gentlemanem mám tu čest i skutečnost, s jakou přirozenou lehkostí dokáže profesor Hromas řešit méně příjemné věci. Dlužno totiž poznamenat, že ono závěrečné „přání“ dívky bylo myslím již od narození splněno měrou vrchovatou. Jak jsem se později dověděl od spolužáků, i tato dívka nakonec zkoušku zvládla a její znalosti byly na potřebné úrovni.

V dalších letech mých zážitků s panem profesorem přibývalo, ať už se jednalo o společnou účast na nějakých akcích, i na honech nebo vyslechnutí překrásných příběhů, vždy s nádechem něčeho neuvěřitelného. Jednou to bylo vyprávění o přimrznutí k zemi při vykonávání potřeby v krutých mrazech ruské tajgy, jindy stejně pravdivý popis lovu a ještě jindy třeba rozprava o vybavení kazatelen hromosvodem a elektrickým výtahem u jednoho velkého uživatele honiteb zde v ČR.

Přeze všechny vskutku výjimečné chvíle pohody, prostoupené nejedním záchvatem smíchu, mým vzpomínkám na profesora Hromase vévodí něco jiného – okamžik, který považuji za jeden z nejkrásnějších, pro můj celoživotní názor na osobu profesora zcela zásadní a také pro mě samotného velmi inspirativní.

Psal se srpen roku 2001 kdy jsem se mohl účastnit naučného, téměř čtyřtýdenního, zájezdu do Francie a Španělska s celým autobusem myslivců vedených prof. Hromasem. Navštívili jsme krásná místa, zažili nejednu legraci. Ale chtěl tomu osud, aby asi po deseti dnech došlo k poruše motoru. Uvízli jsme na tři dny ve španělské Granadě.

Prošli jsme si proslulou Alhambru, ale dál bylo jen vyčkávání. Nepolevující neskutečné vedro, nejasné pokračování zájezdu, časový skluz a především moje horkokrevnost způsobily, že mezi mnou a panem profesorem došlo poslední granadský večer k výrazné slovní rozepři. Tehdy jsem už byl jeho externím doktorandem. Vybavuji si situaci dodnes velmi jasně.

Již po pár minutách jsem pociťoval vlastní chybu, ale ješitnost mi nedovolovala jakéhokoliv řešení.

Dalšího dne byl náš autobus opraven a pokračovali jsme v cestě. Tehdy se to stalo. V jedné chvíli přišel pan profesor, sedl vedle mě a říká se svým typickým úsměvem: „To jsme se, Láďo, včera pěkně chytli, co? Dáme si štamprli?“ Bylo to neskutečné vysvobození a já, tehdy bezvýznamný student, tím okamžikem věděl o svém školiteli mnohem, mnohem více. Byl opravdu „formát“. Opakovaně a rád na to vzpomínám.

Také při své vlastní už čtrnáctileté pedagogické univerzitní činnosti měl tento zážitek pro mě mimořádný význam. Až do loňského roku jsem nikdy tuto zkušenost nikomu nesdělil, ovšem sám měl příležitost vyslechnout si různé příhody jiných osob s panem profesorem a nejednou pociťoval paralelu. Nikdo, ani ten nejposlednější laik, nebyl u pana profesora hoden přehlížení, a když mohl, sám bez váhání a ohledu na své postavení pomohl nalézt opět společnou řeč. Tam bylo to kouzlo a charisma, které způsobilo, že byl vyhledáván stejnou měrou skrze své obrovské znalosti jako pro neskutečně kladné lidské vlastnosti.

Se stálou vzpomínkou

Mgr. Vladimír BÁDR, Ph.D.

Psát vzpomínky na prof. Hromase v čase, když již dnes není mezi námi, je pro mne velice těžké. Snad každý má příležitost se ve svém životě potkat s člověkem, kterého si pro to, co umí a jaký je, nesmírně váží. Takové životní štěstí je potom ještě umocněno, když s tímto člověkem máte možnost spolupracovat a navázat s ním upřímné přátelství.

Takové štěstí jsem já měl, když jsem před léty poznal prof. Hromase. Měl jsem tu čest po jeho boku, jakožto předsedy ČMMJ, vykonávat třináct let místopředsedu. S Pepou Hromasem jsme stejná věková kategorie, oba jsme vystudovali brněnskou Lesnickou fakultu. Troufám si také poznamenat, že oba jsme měli hodně společného v nazírání na mysliveckou a lesnickou problematiku a na životní filozofii.

Široká odborná myslivecká veřejnost zná prof. Hromase jako významného mysliveckého odborníka a úspěšného dlouholetého předsedu ČMMJ. V této souvislosti stojí za zmínku ocenit jeho zásluhu na zachování jednoty naší myslivecké organizace, která byla po sametové revoluci reálně ohrožena. Nebylo to věru v této složité době nic jednoduchého.

Profesor Hromas však nebyl jen uznávaným odborníkem a vynikajícím pedagogem, ale byl také výborným a charakterním člověkem. Byl nadmíru dobrým společníkem a známým vypravěčem. Mnohokrát při různých mysliveckých setkáních dovedl bavit poutavě celou společnost.

V žádném případě nemohu nevzpomenout, jaký byl výborný a vášnivý tarokář. Měl jsem nejednou příležitost si s ním taroky zahrát. Ten kdo zná takovou hru, ten ví, kolik se při tom pronáší všelijakých průpovídek. I v tom byl Pepa Hromas mistr nad mistry. Také jako naturalizovaný Moravák si velmi rád zazpíval slovácké písničky a i v tom jsme si spolu docela dobře rozuměli. Když se při nějaké příležitosti naskytla možnost posedět u cimbálu, dali jsme se oba do zpěvu. Pravda, všechno šlo potom lehůnečko, když se při tom popíjelo dobré vínečko nebo pravá slivovička.

Ještě jednu Pepovu přednost musím zmínit. Kdekoliv jsme spolu cestovali, vždy naprosto zasvěceně podával informace o historii toho či onoho místa, nebo o významných tamějších historických památkách. Proto jsme se vždy na naše společné výjezdy moc těšili a přiznávám, že jsem se od něho v tomto směru mnohému přiučil.

Takové jsou některé moje vzpomínky na upřímné přátelství s prof. Hromasem. Je mně jen velice líto, že musím již použít čas minulý. Prof. Josef Hromas z mého života však neodešel.

Ing. Štěpán MÜLLER

Pana profesora jsem znala z historek svého muže a jeho kamarádů dávno předtím, než jsme se potkali. Dohadovali se, kolikrát kterého z nich vyhodil ze zkoušky z myslivosti, jaké chytáky v podobě sádrového trusu na ně nachystal, jak na něj jeden ze studentů zkoušený z plováků plátnem přikrytých kachen vyzrál, když dotazován na jméno pouze vyhrnul nohavice.

Asi to nebyla pravda, pan profesor snad všechny své studenty znal. Jeho pak znali úplně všichni, kteří kdy o myslivost zavadili.

Proč ho mají všichni rádi, jsem pochopila později, když jsem se za ním jako adeptka myslivosti vypravila na fakultu a on mi ochotně věnoval svůj čas, když jsme se tu a tam potkávali na honech, posledních lečích i při oficiálních příležitostech.

Bohužel ho asi neměl rád pan prezident, který před dvěma lety nevyhověl návrhu, který jsme iniciovali s Oldou Koudelkou, na udělení státního vyznamenání. Poslanecká sněmovna souhlasila, ale Hrad měl jiný názor. Zřejmě pan prezident živou legendu myslivosti neznal.

Má nejsilnější vzpomínka na pana profesora je ta poslední. Potkali jsme se v loňském roce na Dolní Moravě na jelení říji. Věděl, že je poslední. Když naslouchal troubení, říkal: „Oni se se mnou loučí,.." Přes svůj zdravotní handicap sršel elánem. Chodil na čekanou, bavil společnost, bodoval, zpíval s námi i pil.

Budete mi pane profesore chybět.

Zuzka BEBAROVÁ - RUJBROVÁ, poslankyně

O Jožkovi Hromasovi

Keď sme sa na Slovensku dozvedeli tú smutnú správu, Slovenský polovnícky zväz pripravoval svoj X. snem a my v Múzeu vo Svätom Antone prvé Detské dni Svätého Huberta. Tak sa stalo, že sa Jožko z toho svojho nebíčka pozeral aj nato, ako sa na sneme v Nitre opäť potvrdila ďalšia spolupráca medzi českými a slovenskými poľovníkmi a aj videl, ako sa - spoločne s Oldom Koudelkom, tešíme zo spokojných detských očičiek, ktorým poľovníci a lesníci vo Svätom Antone urobili nádherný program.

 Moje spomienky na Jožka cez tieto dni smerovali niekam do Prahy, kde sme pripravovali zasadnutie komisie C.I.C. pre poľovníctvo v umení, poľovnícku históriu a múzeá - v roku 1993, keď som bol poctený, že môžem pracovať na tak významnej udalosti s tak významnou osobou.

Odvtedy sa naše cesty stretli na mnohých miestach Slovenska, Českej republiky, v Európe i mimo Európy. Na poľovníckej výstave „Poľovníctvo a príroda“ v júni 2011 v Bratislave, som mal to šťastie odovzdať Jožkovi medailu „20 rokov Dní sv. Huberta“ – tam v estónskej expozícii, boli pri tom zas mnohí poľovnícki priatelia z viacerých krajín – ako za starých čias, keď sme sa stretali na podujatiach C.I.C., kde bol Jožko Hromas vždy tým „zlatým stredom pozornosti“. Iste si to pamätáte: začal rozprávať tak vážne a uvážlivo, no už v oku mal takú iskričku. Už sme tušili, že sa aj dozvieme niečo hodnotné a poľovnícky upotrebiteľné, no aj bude veselo.

A tak aj bolo: iskrička v oku sa menila na plameň a mierny úsmev na slušný smiech. Kde bol Jožko, tam bolo veselo a tam bol vždy aj návod nato ako byť úspešný. Kto len trochu dával pozor, musel pochopiť, že ten „kumšt“ spočíva nielen vo výbornej odbornej vedomosti, ale aj v ľudskosti a zmysle pre humor. Taký recept nato ako žiť, môže vzniknúť len v prírode a v dobrom Jožkovom Hromasovom srdiečku.

 Jožko Hromas to je príklad človeka, ktorý celým svojim životom vypovedal: „Buďte dobrí v tom čo robíte, majte radi prírodu – ona nesklame, ostaňte skromní, no nie zakríknutí – máme byť u nás v poľovníctve na čo hrdí“. Jožko Hromas je spojením medzi dvomi najbohatšími pojmami, s akými kedy ľudstvo narábalo: PRÍRODA a PRIATEĽSTVO. Jožko - ako človek, ktorý spájal českých, moravských a slovenských poľovníkov chýba - veľmi chýba a časom si to uvedomíme ešte viac, no keď si naňho pomyslíme – verím, že nás bude stále spájať a aj pri pomyslení na neho, dokážeme viac: budeme lepší odborníci, budeme ľudskejší, priateľskejší a on tam hore bude s nami spokojný.

Marián ČÍŽ

Životní filozofie a povaha pana profesora Hromase nám nedovolí na něj vzpomínat se smutkem.

V našich vzpomínkách nám zůstává jeho úsměv a typický smích. Nemůže tomu ani být jinak, protože pan profesor byl vyznavačem mysliveckého humoru. Na žádnou vážnou příhodu si nedovedu vzpomenout, jen ty veselé zážitky se mně vybavují.

Při prohlížení trofejí jelenů v hale svého domu, mě pan profesor u jedné z mnoha vyprávěl tuto příhodu: „Jeden můj student, který to dotáhl až na ředitele lesního závodu, mě pozval na jelena . Byl jsem tam několikrát a nic jsem neulovil, protože jelen první věkovky, na kterého jsem měl povolenku se nám ani neukázal . Neodradilo mě to a jel jsem tam trabantem na říji znovu. První ráno jsme viděli lovného jednostraně korunového dvanácteráka. Přišli jsme na závod a ředitel nás vesele uvítal slovy: „Tak byl tam ten tvůj jelen?“

Odpověděl jsem: „Nebyl tam ten můj, ale pásli jsme hodinu lovného dvanácteráka, přímo pod kazatelnou.“

Ředitel na to s úsměvem: „Měl jsi ho střelit.“

Příští den se opakoval stejný scénář jen s tím rozdílem, že jsme našoulali lovného nekorunového desateráka. Ředitel opět s úsměvem žoviálně pronesl. „Měl jsi ho střelit.“

V rozpacích jsem něco zamumlal, že mám povolenku na první věkovku. Ředitel se jen vyzývavě smál.

Třetí den jsme přišli do kanceláře ředitele a ten nás s úsměvem uvítal slovy: „Tak co jste dnes viděli?“

„Toho nepravidelného dvanácteráka.“

Ředitel na to jako obvykle: „Měl jsi ho střelit.“

„Už leží pod kazatelnou, bude potřeba ho odvézt, je dost teplo.“

Řediteli okamžitě zamrzl jeho žoviální úsměv ve tváři a chladně mně popřál k loveckému úspěchu. Připít si nechtěl, že musí někam jet autem.

Od té doby mě na jelena nepozval...... hahaha.“

Pan profesor svou mazaností téměř vždy „doběhl“ ostatní spoluaktéry , ale příběh který mně vyprávěl správce školní honitby v Lednici Jirka Rotschein, měl pointu opačnou. Pan profesor se studenty vedl praktické cvičení v honitbě na téma „myslivecká zařízení“. Studenti chodili za panem profesorem jak kuřátka za slepicí od krmelce ke krmelci a tu přišli ke sklopci na škodnou. Sklopec měl spadlá dvířka a pan profesor na nedostatek ihned upozornil: „Studenti, takto je to špatně, sklopec má být stále nastrážený.“

Obřadně nadzvedl dvířka a ze sklopce vyběhl lišák „jak poleno“. Po utišení huronského smíchu studentů pan profesor pronesl: „Končím pro dnešek praktické cvičení a jdeme do nejbližší hospody..... já platím.“

František LIBOSVÁR

Vďačím mu za veľa.

Naše prvé stretnutie sa uskutočnilo pred viac ako 40 rokmi. Bolo to v roku 1970, keď sme ho spolu s mojím vtedajším šéfom Ing. Pavlom Hellom, CSc. po pracovnom jednaní na inom pracovisku v Brne ho navštívili v jeho pracovni. Už od tohto prvého stretnutia sme si padli, ako sa hovorí do oka. Boli sme jedna krvná skupina . Obaja sme mali „zelenú krv“.

Po tomto stretnutí nebolo roka, aby sme sa aspoň raz za rok nestretli pri dajakej príležitosti týkajúcej sa poľovníctva či už u nás na Slovensku, alebo v Čechách či Morave. Keď Josef v roku 1976 (už vtedy sme si tykali) otváral druhé postgraduálne štúdium poľovníctva, oslovil ma, či by som ho nechcel absolvovať. Ponuku som prijal a dnes môžem povedať, že vďaka nemu mám v Českej republike veľa poľovníckych priateľov.

Počas tohto štúdia sme absolvovali návštevu po celom Československu takmer každej inštitúcie, ktorá mala niečo spoločné s poľovníctvom. A nebolo to iba Československo. Vďaka nemu som mal možnosť sa zoznámiť s poľovníctvom v mnohých štátoch Európy.

Stretali sme sa nielen pri rôznych slávnostných príležitostiach, ale aj pracovne pri prípravách celoštátnych poľovníckych výstav a iných poľovníckych akciách. Hoci bol odo mňa starší o 10 rokov, nemal som vôbec pocit, že Josef by bol odišiel do dôchodku. Ba práve naopak, ako spolupracovník redakcie časopisu Myslivost, kde sme sa pravidelne stretávali, neustále z neho sršali nové a nové nápady, ako pozdvihnúť „Myslivost“ na vyššiu úroveň. Jeho prianie sa mu ešte za jeho života podarilo, že Myslivost bola zapísaná do zoznamu nehmotného kultúrneho dedičstva Českej republiky.

Za to všetko, čo som vďaka nemu videl, naučil sa mi obohatilo môj život a som veľmi rád, že som mohol stráviť hodiny a dni v jeho bezprostrednej blízkosti.

Ing. Jozef HERZ, PhD.

„Moje první setkání s panem profesorem se usku­tečnilo na bývalé Vysoké škole zemědělské v Brně. Pokud se nepletu, na podruhé jsem u něj zkoušky z myslivosti zvládnul, což nebyl tak špatný výsledek. Vždyť se říká, že kdo nebyl u Hromase alespoň jednou vyhozen...

Druhé setkání pak proběhlo až po letech, kdy jsem se na sklonku roku 1988 ucházel o místo odborného asistenta na tehdejší katedře světového a obecného lesnictví a myslivosti. Nakonec jsem byl přijat a.část svého úvazku jsem provozoval na myslivosti právě u profesora Josefa Hromase, což pro mne byla veliká čest. Již tehdy měl připravený čtvrtý běh postgraduál­ního studia myslivosti a právě na organizaci a vlastním průběhu tohoto výjimečného typu studia, spojeného s odbornými exkurzemi do různých zemí, jsme spolu spolupracovali. Pod jeho vedením a s absolventy jsme cestovali od Norska po Španělsko a dostali se i do míst, kam se běžný člověk nepodívá, jako například do lo­veckých zařízení španělského krále Juana Carlose.

V čase svého doktorandského studia jsem již na­plno podnikal a nejednou jsem byl blízko tomu, že všechno vzdám. A byl to právě profesor Hromas, kte­rý mi vždy pomohl zvednout opét hlavu, roztáhnout znovu křídla. Moc jsem si vždy vážil jeho mimořád­ně citlivého, lidského přístupu, věčného optimismu a samozřejmě mimořádné erudice. Když dnes cestuji po světě, prakticky všude se setkávám s tím, že na něj lidé s úctou vzpomínají, že ho nechávají pozdravovat a v duchu jsou pořád v jeho blízkosti. Vnímám to s po­citem osobní hrdosti, neboť i já s pokorou přijímám jeho přátelství a spolupráci."

Dipl. Ing. Dr. Jaroslav POSPÍŠIL, Ph.D.

majitel firmy Silvajagd - sdružení podnikatelů

Ano, jistě, je to tak, život jde dál a dál tu s námi bude i profesor Hromas.

Já si považuji toho, že jsem kdysi u něho absolvoval zkoušky na první lovecký lístek a poté, co jsem si kvalifikaci zvýšil o vyšší zkoušky z myslivosti, tak jsem zasedal vedle něho v porotě. To však nyní není vůbec podstatné, ale my víme, že mimo všechny jeho jmenované kvality v Česku i mimo, ho známe jako srandistu.

Tak to vám, před mnoha léty, byl v nejmenované televizi silvestrovský pořad, kde vedle paní Heleny Růžičkové vystupoval i pan profesor Hromas a tak vykládal. „Stalo se jednou při mysliveckých zkouškách na první lovecký lístek. Zkoušená byla adeptka a vedle ní se připravoval jeden adept. Adeptka, jako z rukávu, sypala vědomosti, týkající se mufloní zvěře. Tak jsem ji posléze zarazil s tím, co je to čabraka. Adeptka ztvrdnula a nebyla schopna vydat jedinou hlásku. Adept vedle ní ji nenápadně začal rukou přejíždět po zádech a adeptka rozradostněně vyhrkla - podprsenka."

Pepík MAHOVSKÝ 

S panem profesorem jsem se poznal jako pracovník státní správy lesního hospodářství a myslivosti na úrovni města Brna a posléze Jihomoravského kraje. Z titulu svého zaměstnání jsem spolupracoval s tehdejším Městským výborem ČMS, kterého jsem byl i několik volebních období členem.

Převážná část mé spolupráce se soustředila na mysliveckou komisi MěV ČMS, které předsedal Prof Hromas. Společně jsme hledali cesty, jak zvelebit provoz myslivosti v honitbách na území Brna. Tak došlo k vyhlášení několika uznaných bažantnic a také k vyhlášení oblasti chovu mufloní zvěře Veveří. A právě zde mám nezapomenutelnou vzpomínku na Prof. Hromase a nejsem sám.

Tehdy se dohodla smlouva o sdružení finančních prostředků mezi městem Brnem a MěV ČMS Brno na nákup a aklimatizaci živé mufloní zvěře ve vyhlášené oblasti chovu. Myslivci z Mysliveckého sdružení Bystc vybudovali aklimatizační obůrku a pak se čekalo na odchycenou zvěř z vynikajících chovů. Mezi tím napadlo hodně sněhu, a když byla nachystaná odchycená zvěř, byl problém s dopravou. Když jedno ráno vyrazilo nákladní auto pro zvěř, byl předpoklad, že do večera bude zpátky. Tak jsme nedočkavě čekali již odpoledne v Źebětíně na příjezd zásilky. Už byla tma, plno sněhu a auto nikde. Teprve před druhou hodinou ranní auto přijelo a nastal okamžik vypouštění do aklimatizační obůrky – v tom sněhu jsme se tam dost těžko dostávali. Pak nastoupil Prof Hromas s měřítkem a hodnotitelskými tabulkami a každý kus mufloní zvěře prošel pod jeho rukama a byl řádně popsán a vyhodnocen. Než byl každý kus vypuštěn prošel ještě „manikůrou „ Doc Zavadila a opatřen plombou.

S rozedníváním tato akce úspěšně skončila, aby po dvou letech mohla být aklimatizovaná zvěř úspěšně vypuštěna. Tomu ještě předcházel sanitární odstřel několika slabých jedinců a to pod dohledem Prof Hromase.

Že se při celé akci užilo hodně legrace, není pochyb, když tam byl náš Josef Hromas.

Ing. Jaroslav PROCHÁZKA

Na lovu s panem Prof. Hromasem

Když tak sedím nad klávesnicí počítače a přemýšlím, kterou z nesčetných příhod a zážitků, již jsem s panem profesorem zažil, poskytnout čtenářovu oku k přečtení, zjišťuji, jak ten čas neúprosně ne běží, ale přímo letí. A to protože se mi vybavuje ze vzpomínek příhoda z doby, kdy mi bylo kolem 5-ti let. Toho dne jsem se zúčastnil jako malý protekční pozorovatel naháňky VŠZ (Vysoké školy zemědělské).Táta mě držel za ruku a v zákrytu za panem profesorem jsme se ubírali zasněženou přírodou Bílovického polesí na „štont“, jak mne pan profesor vysvětlil. Tehdy mi bylo jako malému capartovi zcela jedno jestli na „štont“ na pěšinu nebo někam jinam. Žil jsem v očekávání toho, co ostatním klukům v mém věku bylo ještě dlouho zapovězeno a sice v očekávání opravdového lovu na divočáky a lišky.

Bylo nádherné počasí zimní přírody s obnovou, táta s panem profesorem četli na stopy na čerstvém sněhu jako v knize a vybírali ochoz, na němž by byla co největší šance setkat se se zvěří. Zatímco já v němém úžasu sledoval jejich počínání, krásy přírody a těšil se na divočáky. Leč začala. Pan profesor se svou, dnes již nostalgickou celopažbenou kulovnicí 8x57JS, zaujal střeleckou pozici na cestě před pasekou s ojedinělými smrky a již holými šlahouny malin a ostružiní. Z dálky už jsme slyšeli postupující honce, dokonce padly první rány, což zvyšovalo napětí v panu profesorovi coby jedinému lovci na našem „štontu“. Najednou vidím, jak se mezi šlahouny proplétá kmotra liška, na sněhu zářící jako jantar a jde přímo na mušku panu profesorovi. Ten však ve strnulém postoji jako skála, ani se nehne a čeká, až mu liška přijde blíž. Vtom hodí flintu do ramene, liška udělá kličku a … Pan profesor se otočí na mne, přičemž se lišácky usmívá pod svůj knír, a ptá se, jestli jsem si všiml, jak liška zareagovala kličkou při zamíření. Byl jsem trochu zmaten, proč nestřílel, ale až s postupem času jsem pochopil, že myslivost ve své hloubce není zabíjení všeho, co se jen pohne, ale že je to souznění s přírodou.

Pak se život odvíjel až do doby, kdy jsem se s panem Profesorem Hromasem setkal na akademické profesionální myslivecké půdě na fakultě VŠZ coby student myslivosti. Jednou z našich povinností uchazečů o zápočet z myslivosti byla povinná účast na libovolné naháňce. To že jsem byl skoro na všech, není třeba podotýkat, ale tahle jediná má pointu v humorné příhodě, kterou uměl vytvořit snad jen profesor s lišáckou filutou a humorem jemu vlastní.

Naháňka na černou se konala v bývalé školní honitbě v Lednici spravované lesníkem Jirkou Rotscheinem. Zahájení bylo u třech Grácií. Při zahájení všechny lovce seznámil revírník s plánem lovu a výslovnou prosbou nestřílet ve třetí leči po silném kňourovi „Pepíkovi“, kterého si Rotschein vychoval od selete a který se od něj nechal krmit z ruky. Poté se pozvaní hosté rozešli na stanoviště střelců, my studenti jsme zaujali své posty před mlazinami a na daný povel jsem se začali prodírat hustým porostem nízkých boroviček. V prvních dvou lečích nepadla ani rána. Nezahlédli jsme ani osinu, natož nějakého lovného divočáka. O nic lépe to nevypadalo ani ve třetí leči. Už jsme dotláčeli, ke střelcům nám zbývalo ještě nějakých možná sto metrů, když se na levé straně křídla honců ozvalo volání „silný divočák dopředu!!“ Volání ještě neutichlo a už padla rána z kulovnici. Toho dne a této naháňky jediná. Na výřadě byl pan profesor Hromas dekorován na lovce kňoura „Pepíka“ a když přebíral od Jirky Rotscheina úlomek, a aby jako správný pedagog a profesor na katedře Myslivosti zachoval před studenty dekórum, děkoval se slovy:“Taky to bylo jednou sele“.

A do třetice mého vyprávění: na sklonku páně profesorova aktivního mysliveckého života jsem o něm věděl, že má uloveno z evropské lovné zvěře téměř vše s výjimkou sviště. Organizoval jsem výlet do Rakouských alp, a to pro skupinu myslivců z řad profesorů a kamarádů blízkým panu profesorovi. Pan profesor Hromas tedy jel také a spíše než o vysloveně cíl lovu svišťů se jednalo a výlet do Korutanských Alp na prodloužený víkend. V té době už i s cílem rekonvalescentního pobytu s ohledem na narušené zdraví pana profesora. Lov svišťů jsme po dohodě zvolili z mnoha pádných důvodů. Trofej pana profesora lákala, tedy kvůli motivaci, kvůli krásné a atraktivní přírodě a v neposlední řadě i z důvodu „snadného lovu sviště“, neboť jak je všem známo, sviště obeznáte u nory, přijdete k noře na dostřel, počkáte a to by bylo, aby se nejpozději do hodiny svišť neukázal. Pak už ho jen střelíte, s nostalgií předáte poslední hryz a úspěšnému lovci předáte úlomek. Řeknete si, vždyť na tom opravdu nemůže být nic složitého!

Bohužel jsme pana profesora už k noře nedostali, byť nebyla od cesty daleko a i když jsme se mu snažili „výšlap“ ulehčit nesením veškerého minimálního loveckého vybavení. Jednoduše už mu na tento jednoduchý lov nezbývalo sil. Po chvíli se pan profesor zahleděl na stráně alpských luk a se slovy „ seru na myši“ se obrátil ke zpáteční cestě k autům… V té chvíli jsem si opět uvědomil odkaz pana Profesora a význam slova Myslivost.

Věřím, že v nebeském revíru bez hranic nějakou tu „myš“ přeci jen uloví.

„Čest jeho památce“.

Ing. Václav TLAPÁK, Ph.D.

I trubači se rozloučili s panem profesorem Hromasem

Úterý 12.6.2012 nezačalo pro myslivce a absolventy Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně vůbec radostně. Každého z nás zastihla zpráva ze všech nejsmutnější, po dlouhém a těžkém boji podlehl pan prof. Ing. Josef Hromas, CSc. závažné chorobě.

Každý z nás má mnoho vzpomínek a příhod, které s profesorem zažil a ty s námi zůstanou i po jeho odchodu. Jednou se mi dostal do rukou časopis LEf, kde studenti v rýmech hodnotili své vyučující a panu profesorovi byla věnována sloka: „Po večerech na fakultě slyšet dveří bouchání, to nebouchá vítr dveřmi, Pepa zkouší zápočty.“ Pan profesor byl na své studenty přísný, rád nám chystal různé šprýmy, ale vždy za tím byla snaha posunout nás dál. Říkával se svým typickým úsměvem: „Myslivec je od slova myslet, tak mysli!“

Pan profesor měl rád dobrý humor, byl vynikajícím vypravěčem i zpěvákem.

Chtěl bych poděkovat všem kolegům z Klubu trubačů při ČMMJ, kteří doprovodili pana profesora na jeho poslední cestě. Při obřadu vystoupil smíšený soubor, jehož základ tvořili trubači ŠLP Křtiny a soubor LDF Mendelu v Brně Pagáči. Oba soubory podpořili Ing. Vladimír Sekera z Trubačů OMS Přerov a Mgr. Petr Duda za Lovecké trio Praha.

Ing. Eduard LEVÝ

Školní lesní podnik Masarykův les Křtiny MENDELU v Brně

Pane profesore, po odtroubení se nestřílí.

Je pondělní večer. Unaven po tropickém dnu usedám na zahradě svého domu, otvírám láhev svého nejlepšího vína a vzpomínám. Vzpomínám na vzácného člověka, se kterým jsme se dneska naposledy rozloučili, na pana profesora Hromase. Mé vzpomínky jsou čisté a krásné, jako to lahodné víno z Valtic, kam jsme spolu jezdili.

Vzpomínám na postgraduální studium z myslivosti, které pan profesor pro nás otevřel a kde mě u zkoušek z moci úřední, vyměnil otázku z konstrukce brokovnic za choroby spárkaté zvěře (pro jistotu abych nebyl zvýhodněn). Vzpomínám a piju lahodné víno, které měl tak rád.

Vzpomínám na porevoluční období, kdy jsme organizovali řadu společných honů, na které jsme zvali naše obchodní partnery z celého světa a pan profesor spolu s Láďou Broukalem je seznamovali s našimi mysliveckými tradicemi. Ano byl to on, jak dneska říkal při posledním rozloučením pan Palas, kdo se za posledních 50 let nejvíce zasloužil o jejich uchování a rozvoj.

Měl jsem tu čest u pana profesora dělat nejen myslivecké zkoušky, ale měl jsem i tu čest, aby mě pan profesor pasoval na myslivce. Vzpomínám nejen já, ale i všichni členové našeho mysliveckého sdružení na to, kdy pan profesor poprvé přijel do Vnorov na zaječí hon. Všichni jej vítali, zdravili a byli rádi, že se spolu s ním mohou zúčastnit tohoto honu. Samozřejmě všichni ho sledovali, a to i po odtroubení konce první leče, kdy lovecká vášeň pana profesora byla silnější než signál vedoucího lovu a pan profesor vystřelil na zajíce. Nevím, jestli toho zajíce trefil, ale vím, že všichni viděli, jak pan profesor vystřeli, ale nikdo nic neříkal a díky početnému výřadu na konci honu i pan profesor na to zapomněl.

Moji kolegové ale nezapomněli. Na poslední leči si pan profesor s jeho typickým úsměvem vyslechl jednoznačnou obžalobu, ale následně ještě brilantnější obhajobu. Na otázku obhájce „Zda se před koncem první leče dotázal předsedy ČMMJ, jestli už má odloveno“ nedokázal hospodář a vedoucí honu v jedné osobě odpovědět. V duchu tradic, které pan profesor tak rozvíjel, byla obžaloba stažena a odsouzen byl nakonec hospodář.

Nalévám si zbytek vína a je mně smutno, že pan profesor již nepřijede za vnorovská humna na zajíce, jak jsme se letos na konci zimy domlouvali.

Je mně smutno, že jsem dopil pěkné víno, ale tento smutek překonávají ještě pěknější vzpomínky pane profesore na tebe.

Utírám slzu.

Pavel KÁČER