Časopis Myslivost

Rok se Zuzanou

Arnošt Tabášek
Rok se Zuzanou
Ukázka z knihy pro mládež Rok se Zuzanou (Arnošt Tabášek).

Příběh chlapce, malého srnčete a dětí z vesnice, ležící v nádherné beskydské přírodě, napsal autor úspěšných mysliveckých knih. Třináctiletý Ondřej s rodiči zachrání život zraněnému srnčátku. Prožijí mnohá dobrodružství, výlety do divočiny, střet s pytláky, povodeň i delší odloučení. Nesmělý samotář prostřednictvím zvířátka najde cestu k ostatním dětem. Naučí se také odpovědnosti k tvorům, kteří jsou lidem svěřeni, pozná život srnčího národa a také drsné, ale spravedlivé zákony přírody. Nakonec se Ondřej musí se srnkou natrvalo rozloučit. Jako každý divoký tvor i Zuzana patří do svého světa. V okamžiku nevyhnutelné ztráty chlapec nachází první lásku. Poetický i napínavý příběh provázejí barevné ilustrace Heleny Schmaus-Shoonerové, která se inspiruje kulturou severoamerických indiánů a Eskymáků.
Vydal TG TISK, s.r.o., Lanškroun, celkem 84 stran, formát 297 x 210 mm, doporučená cena 50 Kč, k dostání i k objednání na dobírku v Knihkupectví myslivost, Seifertova 81, 130 00 Praha 3 nebo elektronicky na www.myslivost.cz



S příchodem jara, kdy v lesíku za potokem zlátnou koberce petrklíčů a bělají se trsy sasanek, nastávají Zuzance krásné časy. Nikdo jí už nebrání ve volnosti. Když večer nepřijde domů, roz¬lehlosti lesů a luk si užívá také v noci, aniž ztrácí cokoliv z bezpečí a dostatku světa lidí. Takový život jí náramně vyhovuje.Ondřej je na tom mnohem hůř. Zpočátku nedává nic znát. Před ostatními se trochu stydí,
ale sám sobě lhát nemůže. Bolí ho, když po návratu ze školy srnku hledá marně. Těžko přivyká poznání, jak se mu vzdaluje. A také má obavy, že se mu ostatní vysmějí. Mnohokrát se před vše­mi vychloubal, že Zuzana se od něho nehne ani na krok. Záviděli mu. A teď začíná být všechno jinak.

„Zrádkyně, zrádná," uklouzne mu před Lucií.

„Nepovídej," namítne spolužačka. Stojí před brankou domu, rozpačitě kope do kamínků u cesty, ale pak se neudrží: „Je to přece naopak."

„Já? Nikdy ji neopustím!" prohodí vzdorné.

„To teda kecáš," řekne s převahou Lucka a začne vypočítávat. „V přístřešku spávala sama. Sama zůstává, když jdeš do školy. Sama musí nakonec i do toho lesa. Ty si odpoledne přijdeš a nadáváš, když tu zrovna pokorně netrčí doma a nečeká na pána."

Tentokrát se nerozcházejí v dobrém. Není vždy snadné přiznat si pravdu. Tím spíš nedokáže překousnout, když mu ji kamarádka, s takovou otevřeností najednou vmete přímo do očí. Čekal pochopení a teď se třese zlobou. Ondra se urazil. Co víc, pořádně se na Lucku naštval. Je roz­hodnutý. Nebude s ní mluvit. Ani slůvko.

I když jej výlet do lesa hodně láká, raději otevře vrzavé dveře na půdu. Ze zaprášeného kouta vezme starý kožený míč a už je z domu. Na nevelkém plácku se zrovna staví týmy a je kolem toho hodně křiku a dohadování.

Řeší se věčné dilema, kdo bude hrát za dolní a kdo za horní konec dědiny. Prim má samozřej­mě Fryčer. Ale Ondrovi už kupodivu nenadává do svatých, ani mu posměšně neříká sračičko. Jeho blamáž z loňského podzimu mají všichni v paměti.

Ale sebevědomí mu nechybí. Urostlý kluk rád a všechny komanduje. Nejlépe se cítí, když je po jeho. Diskuse a odmlouvání připouští jen se skřípěním zubů. Ani dneska tomu není jinak. Má hlavní slovo.

Nepsaná pravidla sice v roztáhlé vsi poměrně přesně určují hranici pro všechna zápolení, ale když se jedné straně nedostává, musejí v zájmu spravedlnosti nastoupit někteří dolňáci za horňáky nebo naopak. Občas se kolem rozdělení rozhoří prudké spory. Každý chce nejlepší hráče získat pro svůj tým.

 

Nakonec se vše odbývá rychle. Toho roku seriál fotbalových bitev teprve začíná a hráčů se nesešlo tolik. Po prvním výkopu kluky hra strhává a okolní svět přestane existovat. Ondřej běhá hřištěm v útoku za dolní konec. Na srnu by si ani nevzpomněl, kdyby se v přestávce nezeptal Jirka: „A kde máš to své zvíře?"

Otázkou nemyslí nic zlého. Už od zimy jsou všichni zvyklí, že Ondra nechodí sám. Až teď si uvědomili, že tady dnes srnka není. Tázavě se dívají na kamaráda, který má najednou spoustu práce s rozvázanou tkaničkou.

Pak prohodí ledabyle: „Kde by byla? Doma přece."

„Jenom jestli. Prý ti už párkrát frnkla," ušklíbne se Fryčer.

„Je doma. A nech těch keců, pitomče!" otočí se Ondra výhružně.

Dělá, že nevnímá Lucčin posměšný pohled. Lhát se sice nemá, ale někdy není zbytí. Přece si neutrhne ostudu. Lucie se k němu s lhostejným výrazem obrací zády. Něco šeptá Věře a obě se dávají do smíchu. Rázem má po náladě a hra ho už nebaví.

Jen se vrátí domů, maminka se zajímá: „Zuzanka tu dneska nebyla?"

„Neviděl jsem ji," zabručí naštvaně.

„Ani v lesíku za potokem?" nedá se odbýt máma.

Z chodby domu ji zaslechne tatínek. Vrací se z revíru, kam vyšel jen tak, bez pušky. Je cítit dýmem. Na jaře myslivci čistí všechny krmelce. Spálí staré seno, vyhrabou z okolí trus a zem kvůli dezinfekci posypou vápnem.

„Kdoví, kde naše malá zase lajdá," říká. „Jen dole pod kopcem jsem potkal starého Ranocha."

Ondrovi zatrne: „Tomu starému pytlákovi by les měli zakázat!"

„Ale copak to jde? Jak víš, že pytláci? Přistihl jsi ho?"

„Ale táto! Sám jsi říkal, že se to o něm tvrdí," nedá se syn.

„Všechno co se povídá ještě nemusí být pravda. Kdysi na něj padlo podezření, že klade oka na zajíce. Ale to už je dávno a za ruku jej nikdo nechytil," zastává se Ranocha maminka.

Jenže Ondra nevěří. Tenkrát zajíci, dneska ochočená srna. Jak zálibně ji vždycky pozoruje! A jen pomrkává vzrušením, když chválí, jak je urostlá. Kdyby někdy měl příležitost, určitě by se nerozpakoval.

„Jestli naše Zuzana někdy zmizí, jestli se nevrátí, má ji Ranoch na svědomí," pronese temně Ondřej.

Večerní rozhovor mu nejde z hlavy. Usíná těžce. Často se s leknutím probouzí. A také dospat nemůže. Ještě před svítáním vstane a vykrade se z domu. Stoupá rychle do prudké­ho svahu. Ve stinných koutech lesa v šeru rozeznává jen ostrůvky řídkého špinavého sněhu.

Volá stále, znovu a znovu. Marně. Postupuje dál a jeho naděje se rozplývají jako zbytky jarní noci. Až na úpatí hory, která se vypíná nad vesnicí, pochopí, že to musí vzdát. Sbíhá do údolí. Pod nohama se mu rozstřikují kaluže vody, která za dlouhého tání prosákla louky. Ale nevlídné, kalné ráno, plné chladu a syrovosti ještě nekončí.

Do školy dorazí se čtvrthodinovým zpožděním. Od třídní vyslechne přednášku o dochvil­nosti a odpovědnosti. Jako by jí už dnes neprokázal dost! Vstával tak brzo, jen aby zlobivé zvíře našel a ještě ho peskují jako malého záškoláka.

Lucie je o přestávce jako vyměněná: „Hledal jsi Zuzanu?"

„Jenže marně," povzdechne si Ondra.

„Přijdeš ze školy a třeba bude doma."

„Kdybys tak měla pravdu..."

Po včerejší roztržce už není ani stopy. Šeptají si důvěrně, jako by si domlouvali rande. Věrka ze sousední lavice natahuje uši zbytečně. Je moc zvědavá, co za tajnosti ti dva mají, ale už začíná hodina matiky. Ve třídě bývá víc než dusno. Zvlášť při písemce jde všechno stranou.

 

Zatím co se Ondra, Lucka, Věra a ostatní moří nad příklady, srnka se pomalu sama toulá lesem. Její kamarád se v předpovědi mýlil. Po nedávné příhodě, kdy do jeho blízkosti tak zrádně přivedla celé stádečko srnčího, jí nikdo z tlupy nenapadl. Ale nikdo také nevítal. Zůstávala pro ně cizí.

Včera narazila na jinou srnu s odrostlým srnčetem a ostražité vzájemné zkoumání se opako­valo. Ale Zuzana je na opatrnost tvorů svého rodu už zvyklá. Postávala stranou, loudala se za nimi. Když ani za několik hodin neuspěla, šla dál.

Zimní družiny, které v době nouze drží tak pevně spolu, se už stejně rozpadají. Ani Ondrova srnka nepociťuje dřívější palčivou touhu někam patřit. Vystačí si sama. Do hloubi revíru ji spíše táhne hledání potravy. Podmáčené louky, protkané strouhami, které zatím zlátnou jen květy blatouchů, se ještě nestačily vzpamatovat. Zato lesní stráně jen pučí.

Kromě vláhy mají i dost slunce. V korunách stromů ještě nevyrašilo listí a tak hřejivým paprs­kům nic nebrání. Od rána do večera hladí a laskají jemné zelené lístky, všechny jarní květy, které se k nim vzpínají. Barvy se jedna přes druhou slévají v jeden hustý koberec. Je prostřeno všem potřebným a hladovým.

Ani po vydatném hodování není rozkoším konec. Ve stráních je mnoho suchoučkých míst, která zalévá slunce. Když přijde jarní čas, celý srnčí národ prahne po slunečních koupelích. Jsou nadmíru zdravé. Ve zlatavém jasu vznikají v oslabeném organismu zvířat tolik potřebné vitamí­ny. Světlo nese život.

Zuzanka je na tom s kondicí, v porovnání se svými vrstevnicemi, skvěle. Bohatá a pestrá strava jí celou zimu dávala vše potřebné. Stále měla dostatek, ničím netrpěla. A je to znát od pohledu.

Má pevně stavěnou kostru, vzrůstem je vyspělá a srst mění mezi prvními. Už teď jí z krku a boků padají celé chuchvalce zimních chlupů. Pod nimi se leskne a prosvítá letní načervenalý, krátký a elegantní kožíšek.

A ještě něčím se výrazně liší. Pro zasvěcené je k poznání na dálku. Dávné zranění se natrvalo vepsalo do obrysu zdravím kypícího těla. Tržná rána pod lopatkou a vazy, zpřetrhané ocelovým hrotem, to vše potřebovalo k úplnému vyhojení nějaký týden. Růst přední nožky se pozastavil a ztrátu organismus už nikdy nedohnal. Moudrá příroda však zařídila, aby se zpomalením při­způsobila do páru i druhá končetina.

A výsledek? Srnka nekulhá, běhá jako vítr, ale linie jejího hřbetu se zcela nezvykle sklání k přední části těla. Z profilu je zvíře pokaždé k rozeznání od ostatních. Jenže co je Ondrovi tako­vé poznávací znamení platné, když po návratu z vyučování srnku nenašel.

„Je to tulačka," stěžuje si otci a nápadně při tom pokukuje po mysliveckém klobouku a dale­kohledu na věšáku.

„Nenecháme ji v pokušení. Aby nám ještě nezdivočela..." Tatínek se začne oblékat a syna nemusí pobízet.

Vyrážejí na dlouhou obchůzku. Přebrodí několik potoků a lesními cestami protínají hus­tá a rozlehlá smrčí. Na loukách pod zšedlou horou je pusto. Ani v úvozech hluboko zaříz­lých cest nezahlédnou sebemenší pohyb. Ondra občas potichu zavolá, ale bojí se být příliš hlasitý. Co když tentokrát bude Zuzana následovat prchající srnčí, namísto aby se pustila k nim?

Zbytečné obavy. Srnka se objeví nenadále. Vyskočí z houštiny, přiběhne a dychtivě je očichá­vá. Vzápětí se uklidní. Všechno je v nejlepším pořádku. Jsou to její lidé. Nechá se pohladit a pak s nimi jde revírem.

Pro nepřipraveného pozorovatele je to kuriózní pohled. Vpředu myslivec s puškou, za ním chlapec, kterému jde v patách srnka. Když se lovec zastaví, aby dalekohledem propátral terén před sebou, také strnou.

 

Na jedné z cest na úpatí Ondřejníku, daleko od vesnice, potkávají dvojici turistů. Vykračují si s batůžky a těší se z laskavého jarního času. Nejprve se nediví, ale když se přiblíží na pár kroků, ztuhnou údivem.

„Proboha, srna," vydechne překvapeně paní. „Myslela jsem, že je to pes."

„Zdálky tak vypadá. Ale jak pěkně poslouchá, jde vám u nohy," přikývne muž.

„Neposlouchá," opraví ho Ondra. „Jde s námi, protože nás má ráda."

Když před potokem u zahrady míjejí skupinku kluků, vychutná si jejich údiv. Kývne na pozdrav Jirkovi, Tondovi i Bohoušovi. Jen Fryčera okázale přehlédne jako širé lány. Ten ale čumí. Jak výr, pomyslí si Ondra.

Zpracování dat...